čtvrtek 25. prosince 2008
Počátek zmatené retrospektivy (koho to ještě interesuje...)
Takže… Jak je vidět, nejsem schopna se nějak donutit k pravidelnému psaní, tak začínám nějakou retrospektivou. Svižně a jasně, než mě to zas přejde, ha.
Víkend 13.-14.12. byl poněkud umrlý, neboť po příliš společenském pátku nezbylo moc sil. Původně jsem měla strávit víkend na chatě ve Zděchově, neboť tam měla být akce s lidma z výšky, ale nějak jsem jeden nebyla organizátorem vítána a další den už by mě tam nikdo nedostal. A taky jsem od čtvrtka byla poněkud chorá, ale tak nějak jsem to překonala.
V pátek jsme byli na oslavách 15-ti let místního Krátkého úderného divadla. Určitě koukněte na http://www.youtube.com/watch?v=Xckt6XguxIA – to si pořád zpívám, zkrátka geniální… Konečně se sešli všichni aktéři a průřez jejich „tvorbou“ byl „megasuperhyperšou“. Poté byl ještě nějaký punkový nářez, ale my jen fascinovaně hleděli na klučíky do pasu nahé skákající a narážející do sebe (taneční styl pogo, jak jsem se posléze poučila), popíjely jsme pivo a navazovaly oční kontakt s kytaristou, který se páčí Evě a on kolem nás neustále významně chodil… no pubertální holčičky.
Pak Eva prohlásila, že přece ve 12 v pátek nepůjdeme domů a vyrazily jsme do vysokoškolského klubu, který je využíván zásadně k lovu. Byl by to zajímavý sociologický výzkum. Hned po vstupu se na nás pověsily pohledy zoufalců a se seznamováním se nedělaly žádné štráchy. S Turkem vlastnícím Kebab housy v Liberci a v Deutschlandu jsem tahala z paty němčinu. Nebral moje výtky, že neovládá anglinu, a že kolik toho umím já, když on samozřejmě turecky, arabsky a německy (ale to si fandí…). Tak jsem si zvýšila trochu jazykové sebevědomí s lektorem s Ameriky. Turci nás pak při hovorech s dalšími klučíky propichovali očima z blízké vzdálenosti a nic jim neuniklo.
Abyste si nemysleli – výška – to tam budou samé mnohem mladší ročníky… Na lov se dá vyrazit v každém věku. Samozřejmě že já tam šla jen ze zvědavosti, jak to může na takovém místě fungovat, ale nejpříjemnější bylo, že za večer člověk nic neutratil, a ani se nemusel snažit. Žízní jsme nezmíraly– ještě jsme nedopily a už jsme měly další pivo… Nakonec jsme tam všechny zanechaly a po třetí se vydaly na cestu k domovu. Všude byl čerstvý sníh a tak trochu zdlouhavá cesta přes půl města byla docela příjemná a já se ani nebála. Doma spal Jára, neb z jejich firemního vánočního večírku dál nedošel a kdybych šla já spát k němu, tak to mám mnohem blíž, ale oba spíme v cizích bytech…
V sobotu jsem se pak nemohla vyhrabat z postele. Nebylo mi nijak extra šoufl, ale spala jsem tak do tří, a pak se přemluvila k nákupu nějakých poživatin, abych dostála svého slova a něco upekla. Po odboru totiž kolovaly recepty z listového těsta a všichni jsme dostali slintavku. Tak jsem zplichtila něco méně vzhledného ale hodně chutného z nivy a párků se semínkama, ale větší problém byla má improvizace s ovocem a bebečkama. Tady se dělá jakási střecha - s banánem uprostřed, smetana s tvarohem, polité čokoládou atd. Janička nejprve koupila 12% smetanu, pak jí to došlo, koupila smetanu ke šlehání, ale zdatné hospodyňky namítnou, že i tady byla hodně vedle. Nakonec jsem všechno nacpala do mísy a vyšlo z toho něco jako pohár nebo nanukáč. Ne příliš tuhé konzistence, ale jako vždy jsem byla pochválena.
V neděli jsme se alespoň vydali na Ještěd. František sice druhý den namítl, že na Ještěd to není „jen“, ale přece jen se to zvládne docela svižně, i když se člověk jen pořád drápe do kopce. Spíš jsem si supěla sama, protože rodilé Liberečáky už přece tento kopec nudí, a když ještě sbírají razítka do sta výstupů, aby měli nahoře vlastní krýgl a pivo zdarma, tak je člověk rád, že kdy vůbec zahlédne jejich záda, ha. Cestou nahoru jsem potkala zajímavé dřevěné pozůstatky sáňkařské dráhy, kterých jsem si předtím nevšimla.
Samozřejmě že ještě nemám pohorky a hned tak nebudu, tak jsem v těch kupách sněhu ťapala v merrellech a v návlecích, ale aspoň u kalhot jsem povýšila a v době, kdy jsem byla ještě při penězích, jsem si koupila Directy. Botky mě ale jako vždy podržely a v jedné bylo poněkud vlhko až poté, co jsem skákala po sjezdovce ve sněhu po kolena.
Inverze nahoře nebyla, ale mlha a silný vítr, který mnou docela cloumal, tak si člověk radši zalezl dovnitř, aby se koukal na otrávené obličeje servírek, když si člověk dá jen svařák a pivo. Ale není ověřeno, zda se tak netváří stále.
Dolů jsme tedy šli pod lany po sjezdovce, aby se zas rozdmýchala jednostranná debata o (ne)smyslu mistrovství v Liberci. Při pohledu na ty monstrózní stavby kolem skokanských můstků, kupy unimobuněk a zablácené příjezdové cesty je to člověku na tak krásném kopci líto, ale i když to Liberečáci nechtěli, tak teď už je pozdě a neměli by organizátorům přát to nejhorší, ale prostě ať se to povede, nasněží, mrzne a není to ostuda. Nějaké ty ústrky přežijem a názor, že aspoň nepovedené mistrovství povede k tomu, že nikdo snad nebude volat po pořádání olympiády a x miliard se ušetří, je vtipný, ale přece jen, přejme všem zdar ne zmar. Škoda, že vstupenky jsou za tak nehorázné ceny, že místní asi půjdou fandit těžko.
neděle 7. prosince 2008
neděle 9. listopadu 2008
Omlouvám se z stagnaci, ale sledujte pozorně moje webalbum. Na spisování nějak nemám chuť ani čas.Právě jsem došla z ferraty z Lužických a i když to spojení zní podivně, tak to bylo skvělé - až na ten konec. Podrobný referát můžete brzy očekávat. Jinak předtím Jizerky, Sněžka, Drážďany...
Vaše Janinka
Vaše Janinka
středa 15. října 2008
Má kontrolní činnost
V rámci provětrání a vykazování aktivity (a z důvodu mé počáteční dlouhé chvíle) chodíme s Františkem na kontroly. Já za ovzduší a on na odpady. Takže se nestane, že bychom někam došli a neměli tam ani kotel... Ale třeba někdy fimra už neexistuje a v obchodním rejstříku to ještě nezaznamenali, takže nejsme úspěšní. Kontroly ohlašuju, nebo se někam vydáme na nějaký podnět. Prohlídneme si inkriminovaný provoz, necháme si předložit doklady, a pak se sepisuje protokol. František je u něj schopen strávit až dvě hodiny a sepisuje ho velmi pečlivě, ale nečitelně.
Divili byste se , jak se mnozí při kontrolách diví, že by třeba měli třídit, předávat odpad jen oprávněným osobám atd. Co se týče odpadů mi ty kontroly přijdou užitečné, ale povinnost provozovatelů malých zdrojů znečištění od 11/15 kW každé dva roky provádět autorizovaná měření... Mno, nevím. Ale přiučuju se i o věcech odpadářských a pokud si budu dělat někdy ještě druhou způsobilost na odpady, tak se mi to bude jen hodit.
Jen pro představu tři zážitky z jednoho týdne... V jedné firmě nám po pár hodinové kontrole suše oznámili, že jsme jejich nepřátelé, a že jsme placeni z pokut. No kdyby se na nás pořádně podívali, tak by si to asi myslet nemohli...
Já jsem práskala na jednu restauraci pod mými okny, že netřídí, všechno hážou do komunálu. Tak jsme se tam s Františkem vydali. Pan majitel dostal hysterický záchvat, začal práskat na všechny ostatní a křičel na nás, že nemá čas, že až si zkontrolujeme všechny kolem, tak ať přijdeme k němu. My si vyfotili obsah popelnice a snažili se s ním dohodnou na nějakém termínu (když mi někdo zavolá, že nemůže, ráda se mu přizpůsobím), ale pan zuřivě naskočil do auta, a kdyby se mu někdo připletl do cesty, tak by ho přejel.
Jedna kontrola byla přímo tragikomedie. Zvonili jsme na jeden domek a přišla nám otevřít paní, že pan už v únoru umřel, že v dílně nic nedělá. Ale že prý co mu má vyřídit.. Stěží jsme se zadržovali s Františkem smích. Ale pořád jsme nechápali, proč je pán uveden v živnostenském rejstříku i v rejstříku obyvatel.... pak mi zavolal nebožtík, že nemohl celou noc spát, že se k němu doneslo to naše ohlášení kontroly, a že tatínek je už opravdu po smrti a v dílně nic nedělají. No prostě skoro detektivka.
Na konci se kontroly sečtou a my prokážem nějakou činnost, ha, ale někdo to nazývá buzerace, já zatím osvětová činnost. Když se k nám někdo chová slušně a rád si nechá poradit, jak to má dělat, tak se to nemusí hned řešit pokutou. Někdy už do vysvětlování Františkovi skočím a některým natvrdlíkům to zopakuji nebo si hraju na detektiva, a když někdo tvrdí, že tady nevaří a přitom má kolem tabule s nabídkou jídel, tak nehodlám mlčet, haha.
Vašek už je doktorant, bude brát úctyhodných sedm tisíc a do školy zatím moc nepáchne. Ale má půlku dvou cvičení na starosti a proti němu budou jeho známí, či bývalí spolužáci. Nějak se musí zapisovat, jestli má práci v terénu, doma nebo na katedře a zatím má studovat anglické články ke své práci. Ale tak si dokážete představit, co asi dělá.
Na konci září byla rozlučka s Lubošem. Byla tam půlka životního prostředí a dobrá příležitost si potykat s kupou lidí, i když já s tím tykáním/vykáním jsem mírně na štíru. Kdo by připadl mladý, tak tomu jsem tykala, nic netušíc, že jsou to šéfové oddělení. S následky se potýkám doteď – plížím se po chodbě, abych inkriminované postavy radši nepotkala, ha.
Luboš odešel a já myslela, že mi to bude líto, ale tak nějak se vytratil i bez podání ruky a mně to bylo jedno, protože poslední dny byl asi nervózní z nové práce a moje „prudičské“ řeči mu asi nepřidají... Na rozlučce jsem se více seznámila s mých předpředchůdcem na ovzduší – Járou, kterého jsem vídala jen zběžně, ale postupem času se z něj stává Vilém č.2.
Malé intermezzo – proč lidé na záchodcích ve vlaku kouří?! Kdo má pak stepovat před záchodkem (už tak nechutným), a pak je ještě čichat. A pán se na mě ještě dívá nějak podezřele...
S Hatlapatkou a spol. jsem zašla na power jógu, což znamená úprk z práce, a pak mučení při zrychlených jógínských cvicích, kdy jsem za největšího nemotoru, co ani nedosáhne v předklonu na zem, začne se třást při nějakém podivném stoji na rukou a kolem něho všihni ohební a skvělí. No uvidím, jeslti to bude můj týdenní chléb, ale prý se to po pár hodinách zlepší. Něco takového bych ale pro svá záda a kondičku potřebovala.
Divili byste se , jak se mnozí při kontrolách diví, že by třeba měli třídit, předávat odpad jen oprávněným osobám atd. Co se týče odpadů mi ty kontroly přijdou užitečné, ale povinnost provozovatelů malých zdrojů znečištění od 11/15 kW každé dva roky provádět autorizovaná měření... Mno, nevím. Ale přiučuju se i o věcech odpadářských a pokud si budu dělat někdy ještě druhou způsobilost na odpady, tak se mi to bude jen hodit.
Jen pro představu tři zážitky z jednoho týdne... V jedné firmě nám po pár hodinové kontrole suše oznámili, že jsme jejich nepřátelé, a že jsme placeni z pokut. No kdyby se na nás pořádně podívali, tak by si to asi myslet nemohli...
Já jsem práskala na jednu restauraci pod mými okny, že netřídí, všechno hážou do komunálu. Tak jsme se tam s Františkem vydali. Pan majitel dostal hysterický záchvat, začal práskat na všechny ostatní a křičel na nás, že nemá čas, že až si zkontrolujeme všechny kolem, tak ať přijdeme k němu. My si vyfotili obsah popelnice a snažili se s ním dohodnou na nějakém termínu (když mi někdo zavolá, že nemůže, ráda se mu přizpůsobím), ale pan zuřivě naskočil do auta, a kdyby se mu někdo připletl do cesty, tak by ho přejel.
Jedna kontrola byla přímo tragikomedie. Zvonili jsme na jeden domek a přišla nám otevřít paní, že pan už v únoru umřel, že v dílně nic nedělá. Ale že prý co mu má vyřídit.. Stěží jsme se zadržovali s Františkem smích. Ale pořád jsme nechápali, proč je pán uveden v živnostenském rejstříku i v rejstříku obyvatel.... pak mi zavolal nebožtík, že nemohl celou noc spát, že se k němu doneslo to naše ohlášení kontroly, a že tatínek je už opravdu po smrti a v dílně nic nedělají. No prostě skoro detektivka.
Na konci se kontroly sečtou a my prokážem nějakou činnost, ha, ale někdo to nazývá buzerace, já zatím osvětová činnost. Když se k nám někdo chová slušně a rád si nechá poradit, jak to má dělat, tak se to nemusí hned řešit pokutou. Někdy už do vysvětlování Františkovi skočím a některým natvrdlíkům to zopakuji nebo si hraju na detektiva, a když někdo tvrdí, že tady nevaří a přitom má kolem tabule s nabídkou jídel, tak nehodlám mlčet, haha.
Vašek už je doktorant, bude brát úctyhodných sedm tisíc a do školy zatím moc nepáchne. Ale má půlku dvou cvičení na starosti a proti němu budou jeho známí, či bývalí spolužáci. Nějak se musí zapisovat, jestli má práci v terénu, doma nebo na katedře a zatím má studovat anglické články ke své práci. Ale tak si dokážete představit, co asi dělá.
Na konci září byla rozlučka s Lubošem. Byla tam půlka životního prostředí a dobrá příležitost si potykat s kupou lidí, i když já s tím tykáním/vykáním jsem mírně na štíru. Kdo by připadl mladý, tak tomu jsem tykala, nic netušíc, že jsou to šéfové oddělení. S následky se potýkám doteď – plížím se po chodbě, abych inkriminované postavy radši nepotkala, ha.
Luboš odešel a já myslela, že mi to bude líto, ale tak nějak se vytratil i bez podání ruky a mně to bylo jedno, protože poslední dny byl asi nervózní z nové práce a moje „prudičské“ řeči mu asi nepřidají... Na rozlučce jsem se více seznámila s mých předpředchůdcem na ovzduší – Járou, kterého jsem vídala jen zběžně, ale postupem času se z něj stává Vilém č.2.
Malé intermezzo – proč lidé na záchodcích ve vlaku kouří?! Kdo má pak stepovat před záchodkem (už tak nechutným), a pak je ještě čichat. A pán se na mě ještě dívá nějak podezřele...
S Hatlapatkou a spol. jsem zašla na power jógu, což znamená úprk z práce, a pak mučení při zrychlených jógínských cvicích, kdy jsem za největšího nemotoru, co ani nedosáhne v předklonu na zem, začne se třást při nějakém podivném stoji na rukou a kolem něho všihni ohební a skvělí. No uvidím, jeslti to bude můj týdenní chléb, ale prý se to po pár hodinách zlepší. Něco takového bych ale pro svá záda a kondičku potřebovala.
neděle 12. října 2008
20.-28.9.
Víkend 20.-21.9.: Pepino hrálo v Liberci, takže Vašek mě zas přijel potěšit. Počasí nebylo nic moc, ale Vašek chtěl na Ještěd a já vykoumala, že je v Hanychově Den otevřených dveří v jenom kostele, kdy byl měla být přístupná i kostelní věž. Tak jsme se dosyta vyspali do půl 11, vydatně posnídali a vydali se k poněkud podivnému kostelu. Uvnitř byli jen správci a paní z radiožurnálu, která nelenila a hned s náma udělala rozhovor. Já se hned samozřejmě bránila, že nejsem věřící, a že jsem se jen přišla porozhlédnout z kostelní věže. Na otázku – Co mě zaujalo na tomto ošuntělém kostele – jsem neuměla odpovědět, takže následovalo delší ticho a paní mi napověděla – Zatím nic.... To Vašek obstál lépe a jal se paní vyprávět, jak jezdíme po světe a zkoukáváme kostely a synogogy. Chudáci pořadatelé – zorganizují takovou akci a v rádiu pak budou znít jen slova nevěřících psů – paní totiž hned poté odjela.
My jsme si vystoupali po poněkud vetchém schodišti do věže a nejvíce mě zaujalo, že místo zvonů byly amplióny – zvon jim Němci roztavili během války a na nový zatím nebylo.
Na Ještěd jsme se zas nevydali pěšky. Byla zima a nahoře nás to málem odfouklo. Konečně jsme se dostali do restaurace, i když tam byla svatba a dali si něco malého. V neděli měl Vašek zápas, tak jsem byla jediná ostravská fanynka v moři Liberečáků a schválně tleskala do ticha...
Přes týden jsem vysedávala doma a neměla s kým vyrazit ven, tak jsem to rozsekla a kontaktovala jednu kolegyni z přírody – pracovně Hatlapatka. Hned mě pozvala do čajovny a druhý den do Jablonce do divadla. A najednou nás šla kupa – Lubošova squadra se k nám taky přidala. Cesta do Jablonce tramvají úzkokolejnou byla jak jízda na horké dráze a bylo mi mírně blivno... Shlédli jsme představení Krátkého úderného divadla Infračervená karkulka – markýza andělů (tak nějak přibližně) a já se bála, že to bude něco na rozhraní vtipnosti a trapárny jako třeba u HaDivadla. Ale dost mě překvapili, já se smála celou dobu a nebyly to žádné laciné vtípky. Takové divadlo na divadle, trochu improvizace a na konci oheň na pódiu a rozflákaná kytara. Na ni jim nebude stačit ani vstupné. Jsou z Liberce a zajíždějí i do Prahy. Vřele doporučuju.
Pak jsme s klukama ještě poseděli, protože jsme spolu jeli tramvají a já bych potmě s mapou těžko někde poletovala po městě. Tam se mnou do té doby sdílný Václav přerušil styky a od té doby se na mě dívá vražedným pohledem. A způsobily to jen má nevymáchaná ústa, když jsem si z něho dělala legraci. Uznávám, že to někdy přeženu, ale když se na mě někdo naštve po pár větách a už se mnou nechce mít nic společného, že mě jako prokoukl, jak jsem hrozná holka, tak asi za moc nestojí...
Cestou jsme se s Jiřím vsadili o pět piv, jestli Fleischmann vyskočil v Grandhotelu z vlaku nebo z tramvaje. Já si jasně vybavovala jeho výskok i se sedačkou z dopravního prostředku připomínajícího nejvíce tramvaj, ale to by tady nesměli mít tak divné vlaky... Takže jsem to projela a nemohla jsem být za zbabělce – na Lubošově rozlučce dostal pět piv...
Na víkend 27, 28.9. jsem se po měsíci rozjela domů domů – převzít si narozeninové dárečky, slavit a vyprat (kufr už s sebou nikdy více!). Poslední pátek je sanitární den, tak jsme se s Evou odvážily zeptat a z práce jsme šly o půl hodiny dříve, abychom stihly vlak už ve dvě. Eva se trochu obávala cesty se mnou, tak jsem kaufla plechovkové pivo, v Pardubicích jsme si koupily ještě jedno a při sezení v uličce na zemí a družném hovoru cesta proběhla ve vší spokojenosti.
Doma mě sice přivítali otázkami – Ty chodíš do divadla (60,-), příp. do čajovny, ty na to máš? Což člověku moc nepřidalo.... Ale společná oslava s Tomášem a Zuzou proběhla v pohodě (až na věty – ty nějak hodně mluvíš, neměla bys tolik pít, pravda: jedna sklenka vína a byla jsem ráda, že si se mnou někdo povídá...). Dostala jsem krásnou pánev s pokličkou a s indickým vzorkem, pyžamko atd.
Pro synovce Ondru už jsem mírně out se svou neznalostí gamesek s Hvězdnými válkami... Šimon se pěkně ve školce rozmluvil a pořád se ke mně má, ale asi jim všem budu postupem času o dost vzdálenější. V neděli jsme ještě jeli pozdravit Porubáky na zahrádku, a pak začala ta níže zmiňovaná strastiplná cesta do Liberce s příjezdem o půlnoci.
čtvrtek 2. října 2008
Resty
Tenhle report píšu značně naštvaná, takže asi nebude příliš poetický, ale co by člověk čekal od někoho takového, jako jsou České dráhy, že ano. EC z Žiliny mělo 35 minut zpoždění, přeskakovala jsem z vlaku do vlaku, ale přípoj v Pardubicích nečekal. Aby člověk vyjel brzo ráno, pokud se chce v naší republice někam dostat do večera. Měli by povinně vracet jízdné... Než by zkrachovali, tak by se nad sebou alespoň zamysleli... Ode dneška jezdím přes Prahu... Připlatit si za Student Agency a Pendolino a člověk nebude mít pocuchané nervy... Tak ale jednou se to stát muselo....
Mám pocit, že bych se nejradši na všechno vykašlala a přestěhovala se za Vaškem... Ale to u něj není na pořadu dne, takže asi až nastane čas....
Víkend 13-14.9. (buďme systematičtí, ha): Na Vsetíně jsem se měla dobře, až mi z toho nenadálého přísunu poživatin bylo v pondělí šoufl. Tak už vím, že musím udržovat střídmost celý týden, což je ale docela těžké... Hned v pátek večer jsme jeli na chatu, takže jsem si nestihla vyprat věci, ale Vaškova sestra se nabídla – vyprala, vyžehlila, svačinu nabalila....
Vašek si koupil koloběžku. Žádnou obyč skládací, ale velkou bytelnou, takže jsem ji musela hned prubnout. V sobotu jsme čli na Velký Javorník, ale z Kasáren, takže žádný velký výkon, ale rozhledy široko daleko, kupy borůvek a dlouhatánská cesta na kolobce dolů....tady máte důkazní materiál.
Mám pocit, že bych se nejradši na všechno vykašlala a přestěhovala se za Vaškem... Ale to u něj není na pořadu dne, takže asi až nastane čas....
Víkend 13-14.9. (buďme systematičtí, ha): Na Vsetíně jsem se měla dobře, až mi z toho nenadálého přísunu poživatin bylo v pondělí šoufl. Tak už vím, že musím udržovat střídmost celý týden, což je ale docela těžké... Hned v pátek večer jsme jeli na chatu, takže jsem si nestihla vyprat věci, ale Vaškova sestra se nabídla – vyprala, vyžehlila, svačinu nabalila....
Vašek si koupil koloběžku. Žádnou obyč skládací, ale velkou bytelnou, takže jsem ji musela hned prubnout. V sobotu jsme čli na Velký Javorník, ale z Kasáren, takže žádný velký výkon, ale rozhledy široko daleko, kupy borůvek a dlouhatánská cesta na kolobce dolů....tady máte důkazní materiál.
Ze Vsetína jsem jela obtěžkána věcmi do domácnosti a vůbec se mi odtamtud nechtělo a tudíž první , několik dnů se táhnoucí krize byla na světě....
Kde byly ty společenské časy, kdy mi připadalo, že se se mnou chtějí všichni seznámit a něco podnikat. Po dnu stráveném v práci u počítače se už člověku nechce komunikovat přes icq a sedět při tom za dvěřmi na zemi (aspoň že v bytě), nechce se mu tupě zírat na telku nebo nemá chuť číst, ale spíš vypadnout ven. Ale všichni se vymlouvají, že jsou znavení, nemají peníze. Aspoň v úterý nečekaně zazvonili kluci, vyměnili jsme si s Václavem oblečky a šli jsme na jedno do hospody. Ale s klukama to přece nemohla být obyčejná vycházka. Při snaze o odkódování mříží v našem domě je zablokovali a museli jsme je přelízat. V hospodě jsem pak byla jak na trní, že si zas utrhnu v domě ostudu, ale před mým návratem se nějak zázračně odblokovaly.
Konečně je aktuální mé pracovní číslo, co někteří z vás vyšťourali na netu. To jednou došli nějací pracovníci a hned zkraje mě sjeli, jak si to představuju, že nemám na stole správný telefon. Že prý mám na něj volat a oni budou chodit po chodbách a poslouchat, kde asi tak může být. A já pořád dumala, že mi nikdo nevolal... A já na ně, že přeci jsem ten telefon, co jsem měla na stole, psala už do všech písemností. Že bude jednodušší změnit telefonní seznam magistrátu, než mi donést nový telefon. Ale prý to nejde, ha. Ale kdybych se vdala, tak by to přejmenovat šlo. Logika jak blázen. Mají tu totiž debilní systém, že číslo není vázáno na funkci, ale na jméno.
Takže mi teď volají pořád lidé, že chtějí mluvit s nějakou ženskou z vodoprávního, nebo se mně vyptávají na kanalizaci atd. Rozdmýchala jsem s paní Kurešovou a Františkem spor s vedením magistrátu, že tenhle systém je dost nesmyslný.
pondělí 22. září 2008
Kolaudační párty
Luboš, AOPK a ČIŽP
Melounová bowle...
Ve vaně...
Katka a její budoucí spolupracovnice
Katka a zelená...
Po koupáníKatka zůstala až do čtvrtka a ve středu se konala kolaudačka mého bytečku, po které se bojím chodit po schodech – tedy bojím se konfrontace se sousedy...
Sešlo se nás tu přes 10 a největším hitem byla vana, ve které se pilo a sprchovalo se v oblečcích (2x jsem se převlíkala). Jedlo se, vypilo se dost vína, sangrie, vodky a na konec i zelené. Snad jsem byla dobrá hostitelka, ale taky jsem ráda viděla po jedné všech záda... V domě musí být všechno slyšet, a když se to pro nedoslýchavé jedince ještě vykřikuje z okna... Při odchodu si ještě Luboš zahrál na Macha, ale nějak to neustál a my se s Katkou fascinovaně koukaly shora, jak v druhém patře visí ze zábradlí...
Druhý den jsem zjistila, že mnou instalovaný popelník nezůstal na parapetu a začala jsem se duševně připravovat na omluvu sousedům... Předesílám, že jsem se s lopatkou a smetáčkem v ruce nedozvonila, a když jsem poslala omluvu po holce, která tu přede mnou bydlela a jela na víkend k té inkriminované sousedce, tak ta mi zdůraznila, že osobní omluva je nutná!(trapníkovaté...) Tak jsem se plížila po schodech až do další středy, kdy jsem po x-té sebrala odvahu a konečně se dozvonila a hle, sousedka v době mé akce nebyla doma, o žádném balkónovém bugru nevěděla a samo, že jsem u ní dvě hoďky sečkala, i když nejsem dobrý host – třešňovice ani káva mi nejede... Ale sousedka ani nedbala na to, že se ani tak moc neznáme a povyprávěla mi téměř svůj životní příběh a přidala i trampoty v práci se šéfovou.
O našem domě jsem se dozvěděla asi nejzajímavější to, že dole v bytě spadl na lidi strop. Prohnily tam trámy, majitel to pak ani moc nemínil řešit, ale Nova ano...
Sešlo se nás tu přes 10 a největším hitem byla vana, ve které se pilo a sprchovalo se v oblečcích (2x jsem se převlíkala). Jedlo se, vypilo se dost vína, sangrie, vodky a na konec i zelené. Snad jsem byla dobrá hostitelka, ale taky jsem ráda viděla po jedné všech záda... V domě musí být všechno slyšet, a když se to pro nedoslýchavé jedince ještě vykřikuje z okna... Při odchodu si ještě Luboš zahrál na Macha, ale nějak to neustál a my se s Katkou fascinovaně koukaly shora, jak v druhém patře visí ze zábradlí...
Druhý den jsem zjistila, že mnou instalovaný popelník nezůstal na parapetu a začala jsem se duševně připravovat na omluvu sousedům... Předesílám, že jsem se s lopatkou a smetáčkem v ruce nedozvonila, a když jsem poslala omluvu po holce, která tu přede mnou bydlela a jela na víkend k té inkriminované sousedce, tak ta mi zdůraznila, že osobní omluva je nutná!(trapníkovaté...) Tak jsem se plížila po schodech až do další středy, kdy jsem po x-té sebrala odvahu a konečně se dozvonila a hle, sousedka v době mé akce nebyla doma, o žádném balkónovém bugru nevěděla a samo, že jsem u ní dvě hoďky sečkala, i když nejsem dobrý host – třešňovice ani káva mi nejede... Ale sousedka ani nedbala na to, že se ani tak moc neznáme a povyprávěla mi téměř svůj životní příběh a přidala i trampoty v práci se šéfovou.
O našem domě jsem se dozvěděla asi nejzajímavější to, že dole v bytě spadl na lidi strop. Prohnily tam trámy, majitel to pak ani moc nemínil řešit, ale Nova ano...
Katčin úspěch
Vašek odjel v pondělí ráno a v úterý dojela Katka, kdy už jsem byla skoro stejně vystresovaná jak ona, jestli stihne přípoj v Pardubicích. Odpoledne jsme stihly vyjet na Ještěd (tedy poté, co jsme dosti zmatené vůbec našly lanovku) a užily si výhledy na Bezděz, České středohoří, Liberec a Jizerky... V restauraci se konala nějaká párty, tak jsme se na tradičně studeném vrcholu ani nezahřály nějakou tekutinou, ale Katka nevycházela z toho rozhledu z úžasu a já si zas potvrzovala, jaké pěkné místo jsem si našla...
Ve středu šla Katka na pohovor... neuhádnete – na Magistrát a na odpady. Katka byla krajně nervózní, ale když přišel náš šéf František a začal básnit o nějaké holce, která sice chtěla mermocí na odpady, ale machrovala i ohledně vody, že ji vzali na vodoprávní oddělení, tak mi bylo jasné o kom je tu řeč. Nějakou inženýrku vzali k nám, budeme tu úplny babinec v čele s Františkem a jedna holka jim nevyhovovala. Taky by se sem mohli hlásit nějací chlapi... Většinou je to tu pro každého přestupní stanice dál (získat praxi a utéct), ale třeba Lubošovi se na Magistrátě libílo, a kdyby si na něj vyšší vedení nezasedlo, tak by tu zůstal dál.
Takže od října tu budu mít Katku a je dobré, že dělá na jiném oddělení, aspoň odpo budeme mít chuť něco podnikat. Člověk má vždycky velké plány, ale pak se každý den něco děje, nebo je člověk znaven z toho „nicnedělání“ do 6, ha, že má třeba v blogování extrémní skluz a vy pak musíte najednou číst takové romány...
Ve středu šla Katka na pohovor... neuhádnete – na Magistrát a na odpady. Katka byla krajně nervózní, ale když přišel náš šéf František a začal básnit o nějaké holce, která sice chtěla mermocí na odpady, ale machrovala i ohledně vody, že ji vzali na vodoprávní oddělení, tak mi bylo jasné o kom je tu řeč. Nějakou inženýrku vzali k nám, budeme tu úplny babinec v čele s Františkem a jedna holka jim nevyhovovala. Taky by se sem mohli hlásit nějací chlapi... Většinou je to tu pro každého přestupní stanice dál (získat praxi a utéct), ale třeba Lubošovi se na Magistrátě libílo, a kdyby si na něj vyšší vedení nezasedlo, tak by tu zůstal dál.
Takže od října tu budu mít Katku a je dobré, že dělá na jiném oddělení, aspoň odpo budeme mít chuť něco podnikat. Člověk má vždycky velké plány, ale pak se každý den něco děje, nebo je člověk znaven z toho „nicnedělání“ do 6, ha, že má třeba v blogování extrémní skluz a vy pak musíte najednou číst takové romány...
neděle 21. září 2008
úterý 16. září 2008
pondělí 15. září 2008
Víkend s Vaškem
První víkend v mém novém působišti přijel už ve čtvrtek Vašek, abychom společně poznávali krásy Liberce a okolí. Samozřejmě že si zapomněl mobil doma, a kdyby nepotkal na náměstí velkou náhodou spolužačku, složitě by se mě dovolával. Ten den dokonal dílo, co počal Vilém. Dovezl si vrtačku a briskně poskládal do interiéru se hodící, ale poněkud méně odolnou skříň (ale za zázračně levný peníz).
V pátek mě přivítal obědem uvařeným v mém jediném malém hrnci a prošli jsme si Liberec od přehrady k Lidovým sadům na vyhlídkovou věž. Nechápu, proč si Liberečáci stěžují na nedostatek zeleně, když mají na dosah přehradu a za ní hned lesy. A obrovské asi německé vily v zeleni, tramvaj a členitý terén. Ty paláce se dá obdivovat dlouho. Do zoo jsme to ten den nestihli, ale zajeli jsme do jednoho chrámu konzumu, odkud byl skvělý výhled na Ještěd a já si koupila stojací lampu, i když cena u pokladny byla poněkud vyšší než v regále. Mermomoci jsem si chtěla koupit ještě stolek pod televizi, ale nic nebylo a teď už jsem z nakupování vystřízlivěla, je nutno se už usrkovnit. Večer jsme ještě zašli ke Kohoutovi naproti, což je stylová hospoda se skvělým pivem a vařením až do noci.
V sobotu jsme poněkud pozdě vyrazili na Smrk (nejvyšší hora Jizerek), ale je to asi 40 min cesty vlakem, takže nevadilo. Bylo krásně, kolem poledne až horko a my šli z Bílého potoka kolem chaty Hubertky (Jani tam dokonce jedla klobásku) na rozhlednu na Smrku, kde jsme koukali na Krkonoše a ploché vrcholy Jizerek a vypadalo to jak když v úvodu Krkonošských pohádek Krakonoš překračuje kopečky.
Dolů jsme šli oklikou přes Paličník, což je skála s úžasnou vyhlídkou do údolí a na souběžně probíhající hřbety a kolem potoka v bukovém lese, co se divoce dral mezi balvany a vytvářel malé bazénky jako stvořené pro Vaškovo koupání. Cestou mě odháněl od borůvek, kterých tam byly kupy a evidentně nikoho jiného než mě nezajímaly, a pak se poklidně koupal v ledové vodě a fotil vodopádky (má nový bytelný ale skladný stativ a dálkové ovládání), abychom jeli zpět až v 9 večer po pár pivech v Bílém potoce s výhledem na skalní útvary, kterých je všude požehnaně.
Na osiřelém nádraží na konci světa se s námi začal bavit nějaký klučík, co nejdříve vypadal na milovníka Jizerských hor, pak se z něho vyklubal fanatický ochránce přírody – což by ještě šlo, ale pak se jeho řeč stočila na mafii ODS – vše ovládající, a že bych se měla na Magistrátě v Liberci bát.
V neděli bylo pod mrakem, tak jsme vynechali Ještěd a šli do zoo a botanické zahrady. Nijak zoo neholduju, ale takhle byla zážitek. Sice ze zvířat dělali cvičené opičky (jak jsem tvrdila já), ale zas zvířata nemají dlouhou chvíli (jak tvrdil Vašek). Shlédli jsmevýcvik slonů, kteří si podle pokynů ošetřovatele lehali, zvedali různé končetiny, nosili klády, nebo na nich ošetřovatel jezdil, různě se na ně věšel, nebo jim připravil skoro hru za pokladem (=poživatinami).
Pak proběhlo krmení lachtanů, kteří se zklouzávali z klouzačky, skákali do vody a člověk byl tak blízko, že ho i postříkali. Zahrada je pěkně členitá (jako ostatně všechno v Liberci) a na oběd jsme zašli do rybárny.
Pak mě ještě Vašek přemluvil na návštšěvu Botanické zahrady a já si představovala nudnou procházku po zahradě, ale velké skleníky s autralskou přírodou, tropy, pravěkem i s vodopádem, bonsaji, kaktusy, zajímavými rybami atd. mě dostaly...
Fota brzy dodám...
V pátek mě přivítal obědem uvařeným v mém jediném malém hrnci a prošli jsme si Liberec od přehrady k Lidovým sadům na vyhlídkovou věž. Nechápu, proč si Liberečáci stěžují na nedostatek zeleně, když mají na dosah přehradu a za ní hned lesy. A obrovské asi německé vily v zeleni, tramvaj a členitý terén. Ty paláce se dá obdivovat dlouho. Do zoo jsme to ten den nestihli, ale zajeli jsme do jednoho chrámu konzumu, odkud byl skvělý výhled na Ještěd a já si koupila stojací lampu, i když cena u pokladny byla poněkud vyšší než v regále. Mermomoci jsem si chtěla koupit ještě stolek pod televizi, ale nic nebylo a teď už jsem z nakupování vystřízlivěla, je nutno se už usrkovnit. Večer jsme ještě zašli ke Kohoutovi naproti, což je stylová hospoda se skvělým pivem a vařením až do noci.
V sobotu jsme poněkud pozdě vyrazili na Smrk (nejvyšší hora Jizerek), ale je to asi 40 min cesty vlakem, takže nevadilo. Bylo krásně, kolem poledne až horko a my šli z Bílého potoka kolem chaty Hubertky (Jani tam dokonce jedla klobásku) na rozhlednu na Smrku, kde jsme koukali na Krkonoše a ploché vrcholy Jizerek a vypadalo to jak když v úvodu Krkonošských pohádek Krakonoš překračuje kopečky.
Dolů jsme šli oklikou přes Paličník, což je skála s úžasnou vyhlídkou do údolí a na souběžně probíhající hřbety a kolem potoka v bukovém lese, co se divoce dral mezi balvany a vytvářel malé bazénky jako stvořené pro Vaškovo koupání. Cestou mě odháněl od borůvek, kterých tam byly kupy a evidentně nikoho jiného než mě nezajímaly, a pak se poklidně koupal v ledové vodě a fotil vodopádky (má nový bytelný ale skladný stativ a dálkové ovládání), abychom jeli zpět až v 9 večer po pár pivech v Bílém potoce s výhledem na skalní útvary, kterých je všude požehnaně.
Na osiřelém nádraží na konci světa se s námi začal bavit nějaký klučík, co nejdříve vypadal na milovníka Jizerských hor, pak se z něho vyklubal fanatický ochránce přírody – což by ještě šlo, ale pak se jeho řeč stočila na mafii ODS – vše ovládající, a že bych se měla na Magistrátě v Liberci bát.
V neděli bylo pod mrakem, tak jsme vynechali Ještěd a šli do zoo a botanické zahrady. Nijak zoo neholduju, ale takhle byla zážitek. Sice ze zvířat dělali cvičené opičky (jak jsem tvrdila já), ale zas zvířata nemají dlouhou chvíli (jak tvrdil Vašek). Shlédli jsmevýcvik slonů, kteří si podle pokynů ošetřovatele lehali, zvedali různé končetiny, nosili klády, nebo na nich ošetřovatel jezdil, různě se na ně věšel, nebo jim připravil skoro hru za pokladem (=poživatinami).
Pak proběhlo krmení lachtanů, kteří se zklouzávali z klouzačky, skákali do vody a člověk byl tak blízko, že ho i postříkali. Zahrada je pěkně členitá (jako ostatně všechno v Liberci) a na oběd jsme zašli do rybárny.
Pak mě ještě Vašek přemluvil na návštšěvu Botanické zahrady a já si představovala nudnou procházku po zahradě, ale velké skleníky s autralskou přírodou, tropy, pravěkem i s vodopádem, bonsaji, kaktusy, zajímavými rybami atd. mě dostaly...
Fota brzy dodám...
V pracovním nasazení
V pondělí jsme podepsali smlouvu (oou, nástupní plat, když ptáčka lapají…), zjistili, že Liberec je město front a vyrazili na své působiště. Šéf František hned nabídl tykání (asi 34 let) a jal se mě zasvěcovat do tajů souhrnných stanovisek, poplatků, spisovky atd. a já z toho měla třikrát větší hlavu. Hned po práci jsme šli se spolupracovníky Evou a Lubošem na pivo. Eva nastupovala se mnou na odpady, Luboš za měsíc odchází, tak se nás snaží ještě seznámit s místním koloritem.
Druhý den jsem s velkou nervozitou už něco udělala a hlavně stále mám morální dilema nad stanovisky, které vypracovává celý odbor třeba k nějaké stavbě. Pak jsem si naplánovala nějaké kontroly malých zdrojů v provozovnách (samozřejmě že s Františkem), předvolala si nějaké lidi k podání vysvětlení (stejně nedojdou…) a musím se přiznat, že dál pořádně nemám do čeho píchnout.
Dostávám pár stanovisek, ale kolikrát si to dobře nerozvrhnu a mám to hned hotovo. Pro mě je tu okurková sezóna. Začátkem roku nebudeme vědět, kam dřív skočit. To se budou vyměřovat poplatky. S nastupující topnou sezónou se budou množit podněty od občanů. No prostě je to místy trapné, ale všichni to ví… Někdy jsem třeba pomáhala jiným, ale asi to není zvykem. Ani mi chválabohu nikdo netelefonuje… Tak nebudu vám lhát, že jsem přezaměstnaná. Někdy půjdeme do terénu, v říjnu máme dvoudenní školení a bylo to podáno jako příjemné setkání s občerstvením, zábavou a exkurzí. Spát tam nebudeme, protože je to v Jablonném, ale prý budeme mít auto s řidičem…
Na začátku října máme tady 4 denní vstupní školení, kdy snad konečně pochopím, jak to všechno funguje…Po každé přednášce je test, bojím, bojím, ha. Snažím se tak nějak v práci učit zákony a správní řád, ale kolikrát do toho koukám a myslím na něco jiného. Ještěže je to tady takové volné a příjemné. Nikdo ti nestojí za zády, i když máme prosklené kanceláře. Kolikrát se zapřede dlouhý rozhovor úplně o něčem jiném, než jsou pracovní záležitosti a s Lubošem a s Evou se snažíme nějak pobavit. I když zatím nedošlo na obalení kanceláře novinami a podobně…
Museli jsme jít na vstupní prohlídku k paní doktorce, která vypadala jak čarodějnice a požadovala po nás onu tekutinu, se kterou jsme se museli před ostatníma promenádovat se záchvatem smíchu. Paní doktorka se mi snažila záludnými dotazy odhalit nějakou zákeřnou nemoc, ale nepochodila, tak mě aspoň nařkla z náhlého váhového úbytku… No mohla jsem ty špíčky povolit…
Luboš mě ponoukl k uspořádání nějaké seznamovací akce, takže jsme se sešli v podniku Tatáž Pakáž, kde jsme v pracovní době došli zarezervovat stůl, protože Luboš nechápe naší bojácnost… po pár dnech přece nebudem utíkat z práce vchodem pro veřejnost, telefonovat nebo surfovat na netu.
Posezení se vydařilo, jen jsme s Evou neomaleně tykaly šefovi z vodoprávního, a ani by nám to nedošlo, kdyby se ostatní nedivili, že jsme si potykali. Ani jsem nevěděla, kdo to je a neomaleně jsem se holedbala, ze já se na výběrko učila 15 minut předtím a absolutně nechápu, proč nás vzali. No hleděl na mě s údivem, ale protože byl v komisi, tak nás přesvědčoval, že i tak jsme byly nejlepší. Dala jsem si fazole a stěží lapala po dechu z jejich ostré chutě a radši jsem je nechala kolovat, aby se ke mně vrátily a já zjistila, že byly jen něčím posypané nahoře a já jen působila jako citlivka a ostatní se jimi nezřízeně cpali. Kolegové jsou docela pijáci. Ja cucala dvě piva, oni za tu dobu 5 a ještě panáky. Potom jsem měla ještě vlastivědnou procházku s Lubošem a po zelené a sangrii jsem domů přímo letěla, ani jsem nevěděla kudy...
V kanceláři sedím s paní Kurašovou, která jde v lednu do důchodu. Je to taková rázná, ale milá paní. Už jsme dostaly stravenky, restaurací, hospod, jídelen je tu strašná kupa. Oběda se vždycky nemůžu dočkat. Většinou mají na výběr plno hotových jídel do 70,- a v jedné jídelně dokonce celé menu i s pitím za 55,- a je to dobré.
V bytě (ne)chytám net. Poprvé jsem poskakovala po chodbě, tak byl signál skvělý. Samozřejmě že museli kolem projít všichni sousedi. Sebrala jsem odvahu a zazvonila na sousedy pode mnou. Ta holka, co tu přede mnou bydlela, tvrdila, že je sousedka „machr“ přes kompy. No nepředvedla mi to, udělala stejné úkony jako já, ale stihla jsem ji urazit, protože jsem si stěžovala na ty výtvory na oknech, že jsou na houby, že na mě pořád padají a ona prohlásila, že to jsou francouzské záclony nebo jak, a že je šila ona.... ha. Když odešla, tak se stal zázrak a na gauči jsem chytla wifi od O2. Večer byl na zemi, další den v předsíni a přes víkend na ledničce. Jestli mi to jeho putování někdo může vysvětlit...
Druhý den jsem s velkou nervozitou už něco udělala a hlavně stále mám morální dilema nad stanovisky, které vypracovává celý odbor třeba k nějaké stavbě. Pak jsem si naplánovala nějaké kontroly malých zdrojů v provozovnách (samozřejmě že s Františkem), předvolala si nějaké lidi k podání vysvětlení (stejně nedojdou…) a musím se přiznat, že dál pořádně nemám do čeho píchnout.
Dostávám pár stanovisek, ale kolikrát si to dobře nerozvrhnu a mám to hned hotovo. Pro mě je tu okurková sezóna. Začátkem roku nebudeme vědět, kam dřív skočit. To se budou vyměřovat poplatky. S nastupující topnou sezónou se budou množit podněty od občanů. No prostě je to místy trapné, ale všichni to ví… Někdy jsem třeba pomáhala jiným, ale asi to není zvykem. Ani mi chválabohu nikdo netelefonuje… Tak nebudu vám lhát, že jsem přezaměstnaná. Někdy půjdeme do terénu, v říjnu máme dvoudenní školení a bylo to podáno jako příjemné setkání s občerstvením, zábavou a exkurzí. Spát tam nebudeme, protože je to v Jablonném, ale prý budeme mít auto s řidičem…
Na začátku října máme tady 4 denní vstupní školení, kdy snad konečně pochopím, jak to všechno funguje…Po každé přednášce je test, bojím, bojím, ha. Snažím se tak nějak v práci učit zákony a správní řád, ale kolikrát do toho koukám a myslím na něco jiného. Ještěže je to tady takové volné a příjemné. Nikdo ti nestojí za zády, i když máme prosklené kanceláře. Kolikrát se zapřede dlouhý rozhovor úplně o něčem jiném, než jsou pracovní záležitosti a s Lubošem a s Evou se snažíme nějak pobavit. I když zatím nedošlo na obalení kanceláře novinami a podobně…
Museli jsme jít na vstupní prohlídku k paní doktorce, která vypadala jak čarodějnice a požadovala po nás onu tekutinu, se kterou jsme se museli před ostatníma promenádovat se záchvatem smíchu. Paní doktorka se mi snažila záludnými dotazy odhalit nějakou zákeřnou nemoc, ale nepochodila, tak mě aspoň nařkla z náhlého váhového úbytku… No mohla jsem ty špíčky povolit…
Luboš mě ponoukl k uspořádání nějaké seznamovací akce, takže jsme se sešli v podniku Tatáž Pakáž, kde jsme v pracovní době došli zarezervovat stůl, protože Luboš nechápe naší bojácnost… po pár dnech přece nebudem utíkat z práce vchodem pro veřejnost, telefonovat nebo surfovat na netu.
Posezení se vydařilo, jen jsme s Evou neomaleně tykaly šefovi z vodoprávního, a ani by nám to nedošlo, kdyby se ostatní nedivili, že jsme si potykali. Ani jsem nevěděla, kdo to je a neomaleně jsem se holedbala, ze já se na výběrko učila 15 minut předtím a absolutně nechápu, proč nás vzali. No hleděl na mě s údivem, ale protože byl v komisi, tak nás přesvědčoval, že i tak jsme byly nejlepší. Dala jsem si fazole a stěží lapala po dechu z jejich ostré chutě a radši jsem je nechala kolovat, aby se ke mně vrátily a já zjistila, že byly jen něčím posypané nahoře a já jen působila jako citlivka a ostatní se jimi nezřízeně cpali. Kolegové jsou docela pijáci. Ja cucala dvě piva, oni za tu dobu 5 a ještě panáky. Potom jsem měla ještě vlastivědnou procházku s Lubošem a po zelené a sangrii jsem domů přímo letěla, ani jsem nevěděla kudy...
V kanceláři sedím s paní Kurašovou, která jde v lednu do důchodu. Je to taková rázná, ale milá paní. Už jsme dostaly stravenky, restaurací, hospod, jídelen je tu strašná kupa. Oběda se vždycky nemůžu dočkat. Většinou mají na výběr plno hotových jídel do 70,- a v jedné jídelně dokonce celé menu i s pitím za 55,- a je to dobré.
V bytě (ne)chytám net. Poprvé jsem poskakovala po chodbě, tak byl signál skvělý. Samozřejmě že museli kolem projít všichni sousedi. Sebrala jsem odvahu a zazvonila na sousedy pode mnou. Ta holka, co tu přede mnou bydlela, tvrdila, že je sousedka „machr“ přes kompy. No nepředvedla mi to, udělala stejné úkony jako já, ale stihla jsem ji urazit, protože jsem si stěžovala na ty výtvory na oknech, že jsou na houby, že na mě pořád padají a ona prohlásila, že to jsou francouzské záclony nebo jak, a že je šila ona.... ha. Když odešla, tak se stal zázrak a na gauči jsem chytla wifi od O2. Večer byl na zemi, další den v předsíni a přes víkend na ledničce. Jestli mi to jeho putování někdo může vysvětlit...
úterý 9. září 2008
Poslední prázdninový víkend...
Den po státnicích jsem jela převzít byt. Pan schopný realiťák za mě všechno vyzkoušel a zařídil, já jsem tam jen stála jak tvrdé y. Všechny ty měřiče šly mimo mě. Večer jsem šla sama do hospody na večeři, abych se po dvou dnech najedla a začala si zvykat na osamocený život v Liberci, ha. Noc jsem přečkala ve spacáku na podlaze a ráno v 6 už mířila do Ostravy, abych všechno stihla – návštěvy, rozloučení, dary, nákupy. Rozjela jsem se pěkně… Mamina si zapsala 40-ti tisícový dluh (snad částečně prozatímní) a já měla novou rozkládací pohovku, skříň, ntb a další „maličkosti“. Dostala jsem i plno darů – topinkovač (teď jím pořád jen toustíky), nůž atd.
Večer jsem se briskně a znavena sbalila, abych zapomněla všechny poživatiny a v neděli ráno v 7 jsme naplnili Vilémovu dodávku, rodiče zatlačili slzu a vydali jsme se směr mé nové působiště.
V Liberci jsme byli v rekordním čase už za 4 hodiny, ale než jsme vynosili všechno z auta do 3.patra – ufff. Skoro nic bych neunesla, tak jsme rozcupovali krabice a Vilém odnesl skříň po deskách… Pohovka byla složená hned (nj, Vilém je velmi zdatný a šikovný), ale na jedné desce ze skříně chyběly díry (kde udělali asi polští ikeáčtí soudruzi chybu) a nám zase chyběla vrtačka. Ještě jednou díky, Viléme!
A v pondělí vzhůru do pracovního procesu.
Večer jsem se briskně a znavena sbalila, abych zapomněla všechny poživatiny a v neděli ráno v 7 jsme naplnili Vilémovu dodávku, rodiče zatlačili slzu a vydali jsme se směr mé nové působiště.
V Liberci jsme byli v rekordním čase už za 4 hodiny, ale než jsme vynosili všechno z auta do 3.patra – ufff. Skoro nic bych neunesla, tak jsme rozcupovali krabice a Vilém odnesl skříň po deskách… Pohovka byla složená hned (nj, Vilém je velmi zdatný a šikovný), ale na jedné desce ze skříně chyběly díry (kde udělali asi polští ikeáčtí soudruzi chybu) a nám zase chyběla vrtačka. Ještě jednou díky, Viléme!
A v pondělí vzhůru do pracovního procesu.
Ve věci státnic...
Den před státnicemi jsem chytla druhou mízu, nutkání na blinkání bylo pryč a já se jala do hlavy nacpat kvantum toho, na co předtím jaksi nevybylo. To byl můj nejvýkonnější den. Všichni už začínali relaxovat od učení, já se začínala učit, ha. Ne, zas nemůžu ze sebe dělat takového flákače, ale když se porovnám s ostatními… mno, neměla jsem dostatek entuziasmu.
V den D jsem měla pocit, že v hlavě mám absolutní prázdno. V komisi byl Minár – obávaný slovenský profesor a jedna naše expertka na Dálkový průzkum Země, což byla jedna otázka v okruzích, ale dva semestry studia a kupa věcí, nám moc nevonících.
Při obhajobě diplomky bylo spíše trapné ticho, neboť nikdo nevěděl, na co se mě ptát. Jinak mě zachraňoval vedoucí diplomky a jemně mi naznačoval, na co se mě pánové vůbec ptají. Ale moje téma nebyl obor nikoho z nich, takže mě briskně propustili poté, co mi ozřejmili proces výroby oceli….
Po obhajobě se člověk už trochu uvolnil. Někteří si ještě cpali do hlavy poslední informace a některým se to i vyplatilo, zrovna ta otázka byla položena… Zkoušelo se až hodinu, tudíž jsme tam dleli od 8 do 18…
Takže Janička vstoupila na scénu… Po položení otázek se mě pan slovenský profesor přišel zeptat, jestli vůbec vím, o co jde. Mno, neučili jsme se to, ale tak nějakou představu jsem měla, i když jsem si nebyla plně jistá, ale co by mi pomohl… Nadiktoval by mi to, ha? Pak přišlo vcelku pohodové zkoušení, kdy jsem hodila do placu pár vtipů, někdy marně dolovala znalosti v paměti, někdy až překvapivě briskně odpověděla a dokonce jim zavařila hlavy jednou svou definicí, kdy už se pánové okřikovali, ať už nad tím nehloubají, ať už si to přestanou načrtávat, že jsem to prostě řekla správně. To jsem dostala záchvat smíchu. Vypadá to až příliš idylicky, ale vypadala jsem prý, že se brzy rozpláču… (dle kolegyně, která se připravovala)
Zeptali se mě, podle čeho posuzuje UNESCO krajinný ráz. Tak jsem prošla půlku republiky, abych došla k Lednicko-Valtickému areálu, ale vrchol všeho byl, když se mě zeptali na negativního činitele v areálu a já vyhrkla bezmyšlenkovitě – bobr a představte si, on to bobr byl…nevím, kde se to v mé hlavince vzalo.
Zkoušení bylo sice zdlouhavé, ale byli mnohem milejší než na zkouškách a mně pak bylo táááák dobře, to si umíte představit. Jedna holka mě pobavila dotazem, jestli dostanu červený diplom…. Když jsem byla celé roky flákač, tak to jednotka ze státnic nespraví, ha. Ale jsem ráda, že už to mám za sebou a hned tak se do školy nepohrnu. Večer jsme byli tak znavení, že se nějaké extra divoké oslavy nekonaly a ráno jsem musela do Liberce…
V den D jsem měla pocit, že v hlavě mám absolutní prázdno. V komisi byl Minár – obávaný slovenský profesor a jedna naše expertka na Dálkový průzkum Země, což byla jedna otázka v okruzích, ale dva semestry studia a kupa věcí, nám moc nevonících.
Při obhajobě diplomky bylo spíše trapné ticho, neboť nikdo nevěděl, na co se mě ptát. Jinak mě zachraňoval vedoucí diplomky a jemně mi naznačoval, na co se mě pánové vůbec ptají. Ale moje téma nebyl obor nikoho z nich, takže mě briskně propustili poté, co mi ozřejmili proces výroby oceli….
Po obhajobě se člověk už trochu uvolnil. Někteří si ještě cpali do hlavy poslední informace a některým se to i vyplatilo, zrovna ta otázka byla položena… Zkoušelo se až hodinu, tudíž jsme tam dleli od 8 do 18…
Takže Janička vstoupila na scénu… Po položení otázek se mě pan slovenský profesor přišel zeptat, jestli vůbec vím, o co jde. Mno, neučili jsme se to, ale tak nějakou představu jsem měla, i když jsem si nebyla plně jistá, ale co by mi pomohl… Nadiktoval by mi to, ha? Pak přišlo vcelku pohodové zkoušení, kdy jsem hodila do placu pár vtipů, někdy marně dolovala znalosti v paměti, někdy až překvapivě briskně odpověděla a dokonce jim zavařila hlavy jednou svou definicí, kdy už se pánové okřikovali, ať už nad tím nehloubají, ať už si to přestanou načrtávat, že jsem to prostě řekla správně. To jsem dostala záchvat smíchu. Vypadá to až příliš idylicky, ale vypadala jsem prý, že se brzy rozpláču… (dle kolegyně, která se připravovala)
Zeptali se mě, podle čeho posuzuje UNESCO krajinný ráz. Tak jsem prošla půlku republiky, abych došla k Lednicko-Valtickému areálu, ale vrchol všeho byl, když se mě zeptali na negativního činitele v areálu a já vyhrkla bezmyšlenkovitě – bobr a představte si, on to bobr byl…nevím, kde se to v mé hlavince vzalo.
Zkoušení bylo sice zdlouhavé, ale byli mnohem milejší než na zkouškách a mně pak bylo táááák dobře, to si umíte představit. Jedna holka mě pobavila dotazem, jestli dostanu červený diplom…. Když jsem byla celé roky flákač, tak to jednotka ze státnic nespraví, ha. Ale jsem ráda, že už to mám za sebou a hned tak se do školy nepohrnu. Večer jsme byli tak znavení, že se nějaké extra divoké oslavy nekonaly a ráno jsem musela do Liberce…
sobota 6. září 2008
Intermezzo
Stojím v chodbě, noťas mám na krabicích a bolí mě nožky z výletu na Smrk - nejvyšší vrchol Jizerek (ne, že by byl tak vysoký). Chytám wi-fi kde se dá, ono se někdy úspěšně schovává. Seděla jsem už i na chodbě, tam je signál skvělý. První týden v práci utekl rychle. Podrobnosti o státnicích a práci sem co nejdříve hodím, slibuji. Ted už se těším do hajan. Dobrou.
sobota 23. srpna 2008
V "učebním" procesu
Mno, u mě nic nového. Místy koukám na něco vztahujícího se ke státnicím, místy do blba, místy vybírání sedačky, skříně a podobných užitečností do nového bytečku. Uhodli jste, nejvíce mě baví to poslední. Takže v učení skluz, ale nebaví mě to, neleze mi to do hlavy a některé mé opakovačky jsou takové letem světem... na to se přece nemohou ptát... Ale jako vždy - nejvíce koukám do toho, co mi asi bude na houby. Nebyla bych ani první, ani poslední. Ve věci obhajoby to vypadá slibně, oba mi navrhli za 1, ale já upřímně musím říct, že je to jen proto, že jsou měkcí, nebo tomu prostě nerozumí (lidově řečeno - je blbá). To potom hlavně ať přežiju...
Mamina se mnou debatuje stylem: "A vezmi si do Liberce ručník a utěrku a na narozeniny ti koupím pračku..." Když opomeneme to připomínání základních věcí, tak pračka se šikne... Už se těším a už aby to bylo. Příští týden bych měla jet převzít byt (přede mnou tam byla krizová manažerka z KB...oou), vycálovat jim asi 20 táců a jít na tu vstupní prohlídku. Snad se paní doktorka uráčí, tento týden byla fuč...
Nejmilejší částí dne je zkouknout Přátele a jít spát (ne hned po nich, ha). A po ránu se budit s myšlenkou, že mě až do půl 8 nic pěkného nečeká... A tak se mám radovat z každého dne... Moje studijní výkonnost je velmi nízká. Marně vzpomínám na svatý týden před maturitou, kdy jsem vstávala v 6.
Alespoň ve středu jsem vyrazila do víru velkoměsta a s Katkou jsme spočly při víně a nenucené konverzaci, abych se i v pátek po příjemné vzpruze v bazénu nevrhla na učení, ale poseděla při víně s našima a dnes abych se doma sama nebála - dám si skleničku.
Překvapivě při tom studiu až tak moc nekynu. Konečně jsem se vzmohla na novou baterku do mobilu, takže se mi nebude vypínat při většině příchozích hovorů a obleček na státnice mám v nenápadném, ale snad elegantním stylu. Nebyla jsem ani tak drahá, slevy jsou dobrá věc (ještěže mi ty úvodní kalhoty za 2000 nesedly...).
Takže tak já žiju. Ať už je čtvrtek! Ne, ať má den 48 hodin přinejmenším! Více času na blbiny... A mj. máte někdo k dispozici dodávku ke stěhování?
Eva dumá nad studiem v Utrechtu, ale Liberec ji přijde více exotičtější, ha. A taky ta moje linie - až moc přímá, pár dnů po státnících nástup do práce. Ale víme, že jsou lidé, kteří by mě poslali do prácovního procesu už při studiích... Ale já se snad neusadím! Sice nevím z čeho, ale určitě budu šetřit na dálavy... Posunuju se na provařený západ, pomalu ale jistě, ha. Užívejte dnů za mě...
A závěrem:
„Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl." (E. Burke)
Mamina se mnou debatuje stylem: "A vezmi si do Liberce ručník a utěrku a na narozeniny ti koupím pračku..." Když opomeneme to připomínání základních věcí, tak pračka se šikne... Už se těším a už aby to bylo. Příští týden bych měla jet převzít byt (přede mnou tam byla krizová manažerka z KB...oou), vycálovat jim asi 20 táců a jít na tu vstupní prohlídku. Snad se paní doktorka uráčí, tento týden byla fuč...
Nejmilejší částí dne je zkouknout Přátele a jít spát (ne hned po nich, ha). A po ránu se budit s myšlenkou, že mě až do půl 8 nic pěkného nečeká... A tak se mám radovat z každého dne... Moje studijní výkonnost je velmi nízká. Marně vzpomínám na svatý týden před maturitou, kdy jsem vstávala v 6.
Alespoň ve středu jsem vyrazila do víru velkoměsta a s Katkou jsme spočly při víně a nenucené konverzaci, abych se i v pátek po příjemné vzpruze v bazénu nevrhla na učení, ale poseděla při víně s našima a dnes abych se doma sama nebála - dám si skleničku.
Překvapivě při tom studiu až tak moc nekynu. Konečně jsem se vzmohla na novou baterku do mobilu, takže se mi nebude vypínat při většině příchozích hovorů a obleček na státnice mám v nenápadném, ale snad elegantním stylu. Nebyla jsem ani tak drahá, slevy jsou dobrá věc (ještěže mi ty úvodní kalhoty za 2000 nesedly...).
Takže tak já žiju. Ať už je čtvrtek! Ne, ať má den 48 hodin přinejmenším! Více času na blbiny... A mj. máte někdo k dispozici dodávku ke stěhování?
Eva dumá nad studiem v Utrechtu, ale Liberec ji přijde více exotičtější, ha. A taky ta moje linie - až moc přímá, pár dnů po státnících nástup do práce. Ale víme, že jsou lidé, kteří by mě poslali do prácovního procesu už při studiích... Ale já se snad neusadím! Sice nevím z čeho, ale určitě budu šetřit na dálavy... Posunuju se na provařený západ, pomalu ale jistě, ha. Užívejte dnů za mě...
A závěrem:
„Nikdo nedělá větší chybu než ten, kdo nedělá nic v domnění, že to málo, co udělat může, nemá smysl." (E. Burke)
čtvrtek 14. srpna 2008
Jak se to všechno semlelo
Při jednom červencovém záchvatu zodpovědnosti a nechuti ke všemu kolem jsem rozeslala pár žádostí o práci. Pilně jsem hledala na Moravě, ve Slezsku (u nás kde nic, tu nic) a z Čech klasicky v Praze a v Liberci, z kterého jsem měla v hlavě zafixován velmi příjemný dojem. Někde se mi neozvali vůbec, někde přímo odmítli ty kupy žádostivců, z Liberce mi nečekaně zavolali a pozvali mě na pohovor a z Prahy se ozvali, až když jsem měla v Liberci všechno zařízeno.
Na pohovor mě minulý čtvrtek vezl taťka, který mě v tom na rozdíl od mamky podporoval. Ale i já jsem si den předtím říkala, jestli to má vůbec smysl, že nemám šanci a je to přece jen trochu z ruky. Vašek mě taky pobízel, ať to zkusím a já tam šla s pocitem, že jedu prostě jen na výlet a natrénovat na případné pohovory.
V mojí oblíbené historické radnici už se připravovaly kupy nervózních inženýrů a mezi nimi tréninkově Jani, která si sice částečně přečetla zákon o ochraně ovzduší, ale diagramy se systémem státní správy jako někdo vytisknuté neměla, ha. V komisi bylo osm členů, takže všichni vycházeli zhnuseni a roztřeseni, jakou z toho dělají vědu. Ale každý tam byl za sebe a nikoho nemínil nikoho informovat o průběhu. Takže nejvíc jsem se zasmála s holkou z Přerova, jak jsme se tu vůbec ocitly. Já byla úplně poslední, takže mohli vynechat to trapné "slečno bakalářko Mičulková". Všichni se na mě usmívali, představili se a následovaly dotazy na systém státní správy a znalosti zákona. Kromě správních soudů jsem odpověděla na všechno a nakonec jsem ráda, že jsme měli jeden semestr legislativy, protože jinak bych byla vedle. Ale taky jsem na téma ovzduší vypracovala bakuli a diplo, takže jsem v té hlavě něco měla. Následovalo ještě přezkoušení z MS Office - napsat podle šablony úřední dopis, v excelu k němu něco vypočítat a poslat mailem. Vzor byl daleko, tak jsem se optala, jestli si některé údaje můžu vymyslet... Byl to takový klučík, tak jsem se tak neostýchala.
Ptali se mě na mou představu o platu a rozesmála jsem je 16 000, že prý je Magistrát štědřejší, ale pak jsem zjistila, že přece jen bude chvíli trvat, než dojdu k průměrným 20, ale na začátek to jde.
Taťka se už nechtěl nikde courat, tak jsme hned pádili domů a po více než hodině mi volají, že si mě vybrali... Mamka z toho byla dost protivná, ale tak nemůže čekat, že tu budu dlít celý život. Člověk potřebuje nové podněty, osamostatnit se. Skoro jako bych šla na výšku. Vašek mě v tom podporuje, a kdybych sepsala všechny ty lidi, co mi slibujou návštěvu, tak nebudu tak osamocená. Těch 6 hodin cesty přežiju (za 140,-, ha), když budu jezdit domů, a pak se budeme všichni na sebe více těšit.
Včera jsem jela už ve 4 ráno jen na otočku. Měla jsem podepsat smlouvu a k doktorovi. Ale ani jedno se nekonalo, jen pár info a návštěva mého pracoviště. Je tam kupa mladých, vesměs příjemní a šéfová odboru (starší paní) mě hned upozorňovala na dobré párty, no nevěděla jsem, co na to mám říct. Byli rádi, že na mě nespadl most...
Ten pátek byl taky vzrůšo. Měli jsme jet s Vaškem dopoledne na Vsetín z Ostravy, pak ze Studénky a náhodou jsme jeli autem, abych si zatrénovala. Když se to stalo, tak jsme zrovna jeli kolem, auta troubila, ja nevěděla, čí jsem a pořád jezdily sanitky a já zmatená, kam uhnout. Vašek si zapomněl u nás mobil, takže kdo veděl, že má být zrovna ve vlaku, ten se nedovolal. Ale i tak bychom seděli spíše v zadních vozech...
Ale včerejší cesta do Liberce nebyla vůbec marná. Díky Vaškově pondělní potřebě jsme se museli vrátit ze zastávky a já našla zrovna inzerát na podkrovní garsonku v centru na Pražské, který zrovna vyšel. Hned jsem zavolala panu realiťákovi a byla jsem první. S časem prohlídky mi vyšli vstříc a já si hned ten nový byteček (37 m2) oblíbila. Je to kousek do práce. Je to pokoj s kuchyňským koutem - linkou, sporákem a ledničkou a pěkná koupelna. Je to světlé s výhledem na střechy města. Kupa zájemců za mnou měla smůlu. Ještě mi klučík z práce nabízel svou garsonku, bylo by to sice levnější, ale až od října a nebyl schopen vysvětlit, jak vypadá. Jsem ráda, že nejsem v přízemí, že je to světlé, nové, na pěkném místě. S parkováním bude sice trochu problém (moje felda), ale to se vyřeší. Pro ty kdo dumají o ceně - 6 000 se vším a je to ta levnější varianta, kdyby tu byl někdo překvapen.
Zaměstnanci nebyli oblečeni příliš formálně, tak jsem se uklidnila, že zatím se šatníkem snad vystačím. Zašla jsem si do prodejny zdravé výživy, kde mají vegetariánskou jídelnu, takže ideál. Večer se pokazila lokomotiva, takže 70 min zpoždění (mohlo být hůř) a mně se cestou domů o půlnoci už pletly únavou nohy.
Takže teď bych konečně měla usilovně skočit na učení. Prostě se naučím, co budu moct a nechám to osudu. Jindy už tolik času na učení mít nebudu... Státnice budou maso, ale nebudu se už teď stresovat. Jen se musím konečně soustředit. Zas jsou tu pidilidi, ale já je radši vůbec nevidím...
Jen poznámka - takže budu referentka ochrany ovzduší a beru to tak, že třeba na dva roky získám praxi, možná peníze, a pak se zas uvidí. Třeba Nový Zéland, Austrálie... nebo něco zcela jiného. Ale Vašek na to, že za dva roky doktorské asi nestihne. No prostě uvidíme. Lepší než dlít tady bez práce nebo odjet někam na zimu daleko, chudá bez peněz... Prostě taková náhodná alternativa. Ale já se nemusím ospravedlňovat, že jo...
Na dva týdny se asi odmlčím... jedině že bych se chtěla vytrhnout ze studia... A tohle je odkaz na ten náš atlas, zatím jen webová stránka. Není to dokonalé, ale .... www.atlas-ostravy.czweb.org
Na pohovor mě minulý čtvrtek vezl taťka, který mě v tom na rozdíl od mamky podporoval. Ale i já jsem si den předtím říkala, jestli to má vůbec smysl, že nemám šanci a je to přece jen trochu z ruky. Vašek mě taky pobízel, ať to zkusím a já tam šla s pocitem, že jedu prostě jen na výlet a natrénovat na případné pohovory.
V mojí oblíbené historické radnici už se připravovaly kupy nervózních inženýrů a mezi nimi tréninkově Jani, která si sice částečně přečetla zákon o ochraně ovzduší, ale diagramy se systémem státní správy jako někdo vytisknuté neměla, ha. V komisi bylo osm členů, takže všichni vycházeli zhnuseni a roztřeseni, jakou z toho dělají vědu. Ale každý tam byl za sebe a nikoho nemínil nikoho informovat o průběhu. Takže nejvíc jsem se zasmála s holkou z Přerova, jak jsme se tu vůbec ocitly. Já byla úplně poslední, takže mohli vynechat to trapné "slečno bakalářko Mičulková". Všichni se na mě usmívali, představili se a následovaly dotazy na systém státní správy a znalosti zákona. Kromě správních soudů jsem odpověděla na všechno a nakonec jsem ráda, že jsme měli jeden semestr legislativy, protože jinak bych byla vedle. Ale taky jsem na téma ovzduší vypracovala bakuli a diplo, takže jsem v té hlavě něco měla. Následovalo ještě přezkoušení z MS Office - napsat podle šablony úřední dopis, v excelu k němu něco vypočítat a poslat mailem. Vzor byl daleko, tak jsem se optala, jestli si některé údaje můžu vymyslet... Byl to takový klučík, tak jsem se tak neostýchala.
Ptali se mě na mou představu o platu a rozesmála jsem je 16 000, že prý je Magistrát štědřejší, ale pak jsem zjistila, že přece jen bude chvíli trvat, než dojdu k průměrným 20, ale na začátek to jde.
Taťka se už nechtěl nikde courat, tak jsme hned pádili domů a po více než hodině mi volají, že si mě vybrali... Mamka z toho byla dost protivná, ale tak nemůže čekat, že tu budu dlít celý život. Člověk potřebuje nové podněty, osamostatnit se. Skoro jako bych šla na výšku. Vašek mě v tom podporuje, a kdybych sepsala všechny ty lidi, co mi slibujou návštěvu, tak nebudu tak osamocená. Těch 6 hodin cesty přežiju (za 140,-, ha), když budu jezdit domů, a pak se budeme všichni na sebe více těšit.
Včera jsem jela už ve 4 ráno jen na otočku. Měla jsem podepsat smlouvu a k doktorovi. Ale ani jedno se nekonalo, jen pár info a návštěva mého pracoviště. Je tam kupa mladých, vesměs příjemní a šéfová odboru (starší paní) mě hned upozorňovala na dobré párty, no nevěděla jsem, co na to mám říct. Byli rádi, že na mě nespadl most...
Ten pátek byl taky vzrůšo. Měli jsme jet s Vaškem dopoledne na Vsetín z Ostravy, pak ze Studénky a náhodou jsme jeli autem, abych si zatrénovala. Když se to stalo, tak jsme zrovna jeli kolem, auta troubila, ja nevěděla, čí jsem a pořád jezdily sanitky a já zmatená, kam uhnout. Vašek si zapomněl u nás mobil, takže kdo veděl, že má být zrovna ve vlaku, ten se nedovolal. Ale i tak bychom seděli spíše v zadních vozech...
Ale včerejší cesta do Liberce nebyla vůbec marná. Díky Vaškově pondělní potřebě jsme se museli vrátit ze zastávky a já našla zrovna inzerát na podkrovní garsonku v centru na Pražské, který zrovna vyšel. Hned jsem zavolala panu realiťákovi a byla jsem první. S časem prohlídky mi vyšli vstříc a já si hned ten nový byteček (37 m2) oblíbila. Je to kousek do práce. Je to pokoj s kuchyňským koutem - linkou, sporákem a ledničkou a pěkná koupelna. Je to světlé s výhledem na střechy města. Kupa zájemců za mnou měla smůlu. Ještě mi klučík z práce nabízel svou garsonku, bylo by to sice levnější, ale až od října a nebyl schopen vysvětlit, jak vypadá. Jsem ráda, že nejsem v přízemí, že je to světlé, nové, na pěkném místě. S parkováním bude sice trochu problém (moje felda), ale to se vyřeší. Pro ty kdo dumají o ceně - 6 000 se vším a je to ta levnější varianta, kdyby tu byl někdo překvapen.
Zaměstnanci nebyli oblečeni příliš formálně, tak jsem se uklidnila, že zatím se šatníkem snad vystačím. Zašla jsem si do prodejny zdravé výživy, kde mají vegetariánskou jídelnu, takže ideál. Večer se pokazila lokomotiva, takže 70 min zpoždění (mohlo být hůř) a mně se cestou domů o půlnoci už pletly únavou nohy.
Takže teď bych konečně měla usilovně skočit na učení. Prostě se naučím, co budu moct a nechám to osudu. Jindy už tolik času na učení mít nebudu... Státnice budou maso, ale nebudu se už teď stresovat. Jen se musím konečně soustředit. Zas jsou tu pidilidi, ale já je radši vůbec nevidím...
Jen poznámka - takže budu referentka ochrany ovzduší a beru to tak, že třeba na dva roky získám praxi, možná peníze, a pak se zas uvidí. Třeba Nový Zéland, Austrálie... nebo něco zcela jiného. Ale Vašek na to, že za dva roky doktorské asi nestihne. No prostě uvidíme. Lepší než dlít tady bez práce nebo odjet někam na zimu daleko, chudá bez peněz... Prostě taková náhodná alternativa. Ale já se nemusím ospravedlňovat, že jo...
Na dva týdny se asi odmlčím... jedině že bych se chtěla vytrhnout ze studia... A tohle je odkaz na ten náš atlas, zatím jen webová stránka. Není to dokonalé, ale .... www.atlas-ostravy.czweb.org
čtvrtek 7. srpna 2008
Brand new...
NOVINKA jak Brno (teda spis jako Liberec...). Ani nemám odvahu se k tomu blíže vyjadřovat...
fota převzata, jen pro ilustraci mé situace
pátek 1. srpna 2008
A Hard Day's Night
Tak tu máme perné dny. Včera jely ženské nakoupit, a že přivezou další pidilidi (člověk se už málem nemůže dopočítat), já zatím hlídala Vítka a Radku (místy s nimi bojovala) a před polednem se přiřítí naše mamina, že auto nechaly nad Bravanticemi při výjezdu z dálnice, že se z něj začalo kouřit a nějaký chlap na ně křičel, ať s těmi dětmi proboha utečou, že to může vybouchnout. Pán má asi vyvinutý smysl pro vyhrocování situace. Tak se osazenstvo vydalo domů pěšky, ještěže se to stalo tak blízko. Pak nastalo nahánění sousedů, aby odtáhli auto (nebylo lano, nebyl hák) a nakonec hledání servisu a zadřený motor... Takže jsem hlídala 1 až tři děti celý den, místy i tři neplavci v bazénu a já. Děti ulehly a já do tří do rána ještě poslouchala Bohunku a snažila se jí nějak v rámci mých možností pomoct. Vyzunkly jsme při té příležitosti láhev vína.
Lidé bohužel lžou, neváží si toho, co mají a místo aby se zamysleli nad sebou, nad svým problémem, tak znepříjemňují život svým blízkým. Bohužel mám nezdravě jasnou představu, co obnáší zodpovědná výchova dětí a partnerský vztah. Co myslíte, může se človek změnit? Asi nemůžeme věřit, že někoho změníme, nebo že se stávající problémy nepotáhnou po celý život. A hlavně nikdo nikoho nesmí ponižovat.
Dneska už jsem odpoledne měla relativní klid, ale stejně jsem se nijak nemohla soustředit. Tak se koupeme a koukáme i s Vítkem na gólmana Vaška v televizi (na Czech Open v Praze) . Vítek mohutně povzbuzuje, směje se, že se tam Vašek jen povaluje a Vašek je komentátory chválen a po delší době má šanci si pořádně zachytat. Ale to víte, že bych ho měla radši tady... pšššt.
A kam se všichni poděli? Malé pozdravení neuškodí..
Lidé bohužel lžou, neváží si toho, co mají a místo aby se zamysleli nad sebou, nad svým problémem, tak znepříjemňují život svým blízkým. Bohužel mám nezdravě jasnou představu, co obnáší zodpovědná výchova dětí a partnerský vztah. Co myslíte, může se človek změnit? Asi nemůžeme věřit, že někoho změníme, nebo že se stávající problémy nepotáhnou po celý život. A hlavně nikdo nikoho nesmí ponižovat.
Dneska už jsem odpoledne měla relativní klid, ale stejně jsem se nijak nemohla soustředit. Tak se koupeme a koukáme i s Vítkem na gólmana Vaška v televizi (na Czech Open v Praze) . Vítek mohutně povzbuzuje, směje se, že se tam Vašek jen povaluje a Vašek je komentátory chválen a po delší době má šanci si pořádně zachytat. Ale to víte, že bych ho měla radši tady... pšššt.
A kam se všichni poděli? Malé pozdravení neuškodí..
úterý 29. července 2008
Provence
Hlásím příjezd. Žádná monotématická cesta, ale města, vesnice, hory, moře. Fota už jsou zavěšená na webalbu (rychlý výběr, neboť bych se sáhodlouze rozhodovala... viz http://picasaweb.google.com/xenoekie/Provence2008), tak si lze udělat představu o trase. Projeli jsme tak malou část Provence, ale byla tak úžasná, že se nedivím, že se tam stahovali umělci z celé Evropy. S maminou i se Zuzou jsme vycházely dobře.
Překvapivě zde nechrlím proudy slov a ruce mi nepíšou samy. Takže jen pár postřehů (snad se to neprotáhne...).
Víno na ochutnávce na zámečku ze 17.stol. mi nejelo - jako bych pila rybízovou šťávu. Znalcům se omlouvám, ale radši si koupím české víno za stovku, než francouzské za majlant, které jsme sice pravidelně popíjely, ale nebyla jsem z něho nijak unešená. Na ochutnávce se zpívalo, hrálo a já se bála, že drobné pohoštění Češi hned trapně zdlábnou, ale nakonec jsem byla jediná, co po očku kontrolovala hromady jednohubek a cpala do sebe všechny paštičky a dokonce i olivové pomazánky. To bylo jedinkrát, kdy jsem se pořádně nacpala, neboť jsme to vzaly i jako odtučnovací týden, a i kdyby ne, tak jsem stejně neměla chuť na paštiky, maso atd., ale klasicky jsem si nejvíce vystačila se sladkostma, ha.
Lezla jsem po kluzké střeše kostela, překvapivě se koupala v studeném moři, pozorovala ptáky v močálovité deltě Rhony a zažila mistrál, kdy vás studený vítr málem odfoukne... Zdolala i sestoupila jsem ve vzpřímené pozici skalnatý vrchol St. Victoire, kdy nás průvodkyně tak strašila, že skoro polovina lidí ho vzdala. V tom horku to sice nebyla žádná příjemná procházka, ale ta panoramata až k moři stála za to. Člověk si připadal tak vysoko, když se koukal z okraje příkré stěny, jejíž úpatí bylo ve stejné výšce jako hladina moře. Zpátky nás mohla průvodkyně dvacetkrát upozorňovat, abychom neodbočovali z červené značky, vyvarovali se modré, která je spíš pro horolezce a kde by nás podle jejích slov čekala jistá smrt... a stejně jsem našla bludné duše, které jsem zachránila na zcestí... Mezi námi - byla tam docela velká koncentrace natvrdlíků a rozložitých zadků... První typ na jihu Francie zvolá, že vidí Mt. Blanc a druhý typ si stěžuje, že se nevejde do Pendolina.
Lodí jsme objevovali mořem zatopená ústí řek - Calanques, které se jako fjordy zařezávají do pevniny a z Marseille jsme se vydali za Monte Christem na ostrov If. Měl prostornou a světlou celu, ha. Z ostrova je krásný výhled na město, které jsem si hned oblíbila, i když jsem měla obavy z té směsice lidí a rozlohy města. Na Notre Dame de la Garde jsem vyjeli vláčkem extra stoupání (doů jak na horské dráze) a atmosféru dotvářely typické francouzské songy. V restauraci jsem se dopustila faux pas, když jsem se zeptala číšnice, jestli ta karafa s vodou je zdarma... Jinak by si ty dvě následně víno nedaly...
Mamina se vyznačovala mírným negativismem a obě mě spíše následovaly a spoléhaly na mě, ale asi bych nebyla tak "protřelá", kdybych nevěděla ani slova cizího jazyka. Francouzky jsem dokázala říct svá přání a ostatní zdvořilosti, ale ve chvíli, kdy na mě spustili příval slov, tak jsem navázala anglicky. Ale Francouzi to nijak nebrali v potaz a pořád jim pusa jela po jejich... Vím, že jsou hrdí na svou řeč, a že já bych se měla taky něco více naučit, ale že i mladí striktně udržují anglicko-francouzskou konverzaci, to mě překvapilo.
Takže z toho všeho vyplývá, že příští rok se snad sebereme a jedeme tam zas (autko a Vašek, příp. Korsika) a teď bych zas nejradši někam vypadla, neboť hned hruhý den po příjezdu jsem se ocitla v krizi a mému duševnímu stavu prospívá jen cestování, hory a můj drahý... (příp. podpůrné prostředky, ha). Jsou tu z Přerova a zítra dojedou i výrostci z Poruby, takže si to dokážete představit... Zatím jsem si jen vytáhla studijní materiály a zas si ověřila, že okruhy ke státnicím si asi vycucali z prstu, neboť jsme minimálně polovinu vůbec neprobírali, či jen zběžně. Ohledně naší webové stránky atlasu taky ticho po pěšině. To bude ještě srandy kopec...
Překvapivě zde nechrlím proudy slov a ruce mi nepíšou samy. Takže jen pár postřehů (snad se to neprotáhne...).
Víno na ochutnávce na zámečku ze 17.stol. mi nejelo - jako bych pila rybízovou šťávu. Znalcům se omlouvám, ale radši si koupím české víno za stovku, než francouzské za majlant, které jsme sice pravidelně popíjely, ale nebyla jsem z něho nijak unešená. Na ochutnávce se zpívalo, hrálo a já se bála, že drobné pohoštění Češi hned trapně zdlábnou, ale nakonec jsem byla jediná, co po očku kontrolovala hromady jednohubek a cpala do sebe všechny paštičky a dokonce i olivové pomazánky. To bylo jedinkrát, kdy jsem se pořádně nacpala, neboť jsme to vzaly i jako odtučnovací týden, a i kdyby ne, tak jsem stejně neměla chuť na paštiky, maso atd., ale klasicky jsem si nejvíce vystačila se sladkostma, ha.
Lezla jsem po kluzké střeše kostela, překvapivě se koupala v studeném moři, pozorovala ptáky v močálovité deltě Rhony a zažila mistrál, kdy vás studený vítr málem odfoukne... Zdolala i sestoupila jsem ve vzpřímené pozici skalnatý vrchol St. Victoire, kdy nás průvodkyně tak strašila, že skoro polovina lidí ho vzdala. V tom horku to sice nebyla žádná příjemná procházka, ale ta panoramata až k moři stála za to. Člověk si připadal tak vysoko, když se koukal z okraje příkré stěny, jejíž úpatí bylo ve stejné výšce jako hladina moře. Zpátky nás mohla průvodkyně dvacetkrát upozorňovat, abychom neodbočovali z červené značky, vyvarovali se modré, která je spíš pro horolezce a kde by nás podle jejích slov čekala jistá smrt... a stejně jsem našla bludné duše, které jsem zachránila na zcestí... Mezi námi - byla tam docela velká koncentrace natvrdlíků a rozložitých zadků... První typ na jihu Francie zvolá, že vidí Mt. Blanc a druhý typ si stěžuje, že se nevejde do Pendolina.
Lodí jsme objevovali mořem zatopená ústí řek - Calanques, které se jako fjordy zařezávají do pevniny a z Marseille jsme se vydali za Monte Christem na ostrov If. Měl prostornou a světlou celu, ha. Z ostrova je krásný výhled na město, které jsem si hned oblíbila, i když jsem měla obavy z té směsice lidí a rozlohy města. Na Notre Dame de la Garde jsem vyjeli vláčkem extra stoupání (doů jak na horské dráze) a atmosféru dotvářely typické francouzské songy. V restauraci jsem se dopustila faux pas, když jsem se zeptala číšnice, jestli ta karafa s vodou je zdarma... Jinak by si ty dvě následně víno nedaly...
Mamina se vyznačovala mírným negativismem a obě mě spíše následovaly a spoléhaly na mě, ale asi bych nebyla tak "protřelá", kdybych nevěděla ani slova cizího jazyka. Francouzky jsem dokázala říct svá přání a ostatní zdvořilosti, ale ve chvíli, kdy na mě spustili příval slov, tak jsem navázala anglicky. Ale Francouzi to nijak nebrali v potaz a pořád jim pusa jela po jejich... Vím, že jsou hrdí na svou řeč, a že já bych se měla taky něco více naučit, ale že i mladí striktně udržují anglicko-francouzskou konverzaci, to mě překvapilo.
Takže z toho všeho vyplývá, že příští rok se snad sebereme a jedeme tam zas (autko a Vašek, příp. Korsika) a teď bych zas nejradši někam vypadla, neboť hned hruhý den po příjezdu jsem se ocitla v krizi a mému duševnímu stavu prospívá jen cestování, hory a můj drahý... (příp. podpůrné prostředky, ha). Jsou tu z Přerova a zítra dojedou i výrostci z Poruby, takže si to dokážete představit... Zatím jsem si jen vytáhla studijní materiály a zas si ověřila, že okruhy ke státnicím si asi vycucali z prstu, neboť jsme minimálně polovinu vůbec neprobírali, či jen zběžně. Ohledně naší webové stránky atlasu taky ticho po pěšině. To bude ještě srandy kopec...
čtvrtek 17. července 2008
Vivat Tatry!
Zde http://picasaweb.google.com/xenoekie/VysokTatry2008 výběr z foutos z Tater, zatím bez většiny popisků, neboť jsem busy a v sobotu zas padám směr Provence.
Takže popořádku... Ve středu (po mukách koupit/nekoupit nové pohorky) mi volá do vlaku směr Vsetín Vašek, že Slováci (americká známost) se nekonají, Maťo musí ještě zamakat na diplo. Jeho telefonát mi vyzněl, jako kdybych měla vystoupit, ale to jsem razantně odmítla, že si poradíme sami. Základ - mapu - máme. Slovensko nás přivítalo deštivě, ale Maťo vřele. Jejich byt v Pradiarni (Kežmarok) klame obalem, vevnitř moderna, zvenku něco jak z Pelíšků. Trochu jsme zmokli cestou do Kežmarku, poseděli v sklepním restauračním zařízení, obdivovali na první pohled skryté krásy historického města, pofilozofovali s Maťom při weinu....
Druhý den jsme Maťa hodili do Popradu a poněkud pozdě se vydali směr Téryho chata. Okruh kolem Zbojnické chaty už nevyšel. I když jsem kolem Tater mnohokrát jela, tak jsem byla v úžasu z toho rozdílu mezi kotlinou a velikány. Tatry a vichřice a fialová vrbovka úzkolistá. Vodopády, horské chaty, skalnaté štíty, horolezci, plesa, příjemné převýšení, zima, kapustnica (já a polívka!), plesa, vykouknutí Lomničáku... Dolů z Hrebienku jsme sjeli na koloběžkách. Schumacher ze mě nebude...
Túry jsme prokládali odpočinkovým dnem, to znamená Lomnický štít a bratru 800 korun slovenských na lanovku (z Tatranské Lomnice). Při pobytu na Skalnatém plese se neukázal, ale když jsme byli vyneseni nahoru - úžasné rozhledy na všechny strany. Slováci se tuží, ale nóbl kavárna na Lomničáku? Co bys tomu řekl, Anděli? Tvoji beranici jsme nenašli...
Šplháme se na Kriváň (2494 m n.m.), 1400 m převýšení si člověk ani neuvědomí, jen cesta dolů po skalách, ouha, Jani se celá třese... Ale stojí to za to. A jdou letití i maličtí a slovenská národní hora je přelidněná a paní asi 45letá se kasá, že má lepší fyzičku než ti mladí... ale asi méně pudu sebezáchovy než-li já... A Vašek stále všechno nese na zádech. Neumím si představit ten původní plán na přechod. Asi by to po jednom dni padlo... Po Kriváni ještě Štrské pleso (Pozrite, Solisko!), kde je až moc čilý stavební ruch a Vašek si vybírá jako další cíl cesty Roháče.
Nocležíme u Liptovské Mary, ale kemp v Trnovci vzdáváme, Poláci se příliš roztahují (jak je ostatně jejich zvykem) a objevuji fungl nový kemp Villa Betula - sprcha se závanem domova, číšníci v bílých rukavičkách (stydím se za to objednané pivo), děti od rána do večera poskakující na trampolíně, naše soukromá půlka louky a malé zoo.
V Roháčích vyrážíme na Žiarskou chatu s vidinou Baníkova, ale přílišná únava po Kriváni a Vašek se zasekl... U Šarafinového vodopádu to balíme a dolů zas na koloběžkách. Tentokrát nějaké nízké modely, 6 km jízdy a horší stav "vozovky". Poté jsem se ještě překonala a vlezla do Mary... Večer hromy a blesky a Vašek nedbal na mé žadonění, ať se schováme v autě, že nechci zemřít tak bídnou smrtí, ale jak čtete - přežila jsem ve zdraví.
A ráno pod mrakem, ale vyrážíme směr Zverovka, kde začalo pršet a pán na parkovišti nás překvapivě nezinkasoval, ale doporučil zvážit situaci... Změna plánu na Muzeum oravskej dědiny, kde jsem sice už byla, ale i tak bylo člověku příjemně v té dobře do terénu zasazené vesnici a v tom pomalém tempu... Proč já jen v každém skanzenu utrpím malý "otřes mozku"??? A Vašek má štamprdle jak v Tajemství hradu v Karpatech. Cestou se ještě stavujeme na Strečně. Není tak zabetonované, jak jsem si ho uchovávala v paměti.
V úterý jsem dojela ze Vsetína domů a dny tak rychle ubíhají a já stíhám jen nákup s živitelkou s mírnou cestovní horečkou, moooc dobrou marmeládu z černého rybízu, rozesílání životopisů a ostatních náležitostí (ano, pustila jsem se do toho, při vidimaci listin je třeba mít ostré lokty...) a pátek ve znamení balení. A co učení? Je mi jasný jeden okruh, ale to snad ještě počká...
Au revoir! Bon voyage! Jedu prozkoumat mé vysněné... a mamina a Zuza je mi partnerem a snad se všechny vrátíme schlank! Budeme pít jen weino! Ha.
http://www.travel-in.sk/wp-content/pdf/Provensalsko.pdf, tak nějak a Pagnol a Jak voní tymián... povím vám to
Takže popořádku... Ve středu (po mukách koupit/nekoupit nové pohorky) mi volá do vlaku směr Vsetín Vašek, že Slováci (americká známost) se nekonají, Maťo musí ještě zamakat na diplo. Jeho telefonát mi vyzněl, jako kdybych měla vystoupit, ale to jsem razantně odmítla, že si poradíme sami. Základ - mapu - máme. Slovensko nás přivítalo deštivě, ale Maťo vřele. Jejich byt v Pradiarni (Kežmarok) klame obalem, vevnitř moderna, zvenku něco jak z Pelíšků. Trochu jsme zmokli cestou do Kežmarku, poseděli v sklepním restauračním zařízení, obdivovali na první pohled skryté krásy historického města, pofilozofovali s Maťom při weinu....
Druhý den jsme Maťa hodili do Popradu a poněkud pozdě se vydali směr Téryho chata. Okruh kolem Zbojnické chaty už nevyšel. I když jsem kolem Tater mnohokrát jela, tak jsem byla v úžasu z toho rozdílu mezi kotlinou a velikány. Tatry a vichřice a fialová vrbovka úzkolistá. Vodopády, horské chaty, skalnaté štíty, horolezci, plesa, příjemné převýšení, zima, kapustnica (já a polívka!), plesa, vykouknutí Lomničáku... Dolů z Hrebienku jsme sjeli na koloběžkách. Schumacher ze mě nebude...
Túry jsme prokládali odpočinkovým dnem, to znamená Lomnický štít a bratru 800 korun slovenských na lanovku (z Tatranské Lomnice). Při pobytu na Skalnatém plese se neukázal, ale když jsme byli vyneseni nahoru - úžasné rozhledy na všechny strany. Slováci se tuží, ale nóbl kavárna na Lomničáku? Co bys tomu řekl, Anděli? Tvoji beranici jsme nenašli...
Šplháme se na Kriváň (2494 m n.m.), 1400 m převýšení si člověk ani neuvědomí, jen cesta dolů po skalách, ouha, Jani se celá třese... Ale stojí to za to. A jdou letití i maličtí a slovenská národní hora je přelidněná a paní asi 45letá se kasá, že má lepší fyzičku než ti mladí... ale asi méně pudu sebezáchovy než-li já... A Vašek stále všechno nese na zádech. Neumím si představit ten původní plán na přechod. Asi by to po jednom dni padlo... Po Kriváni ještě Štrské pleso (Pozrite, Solisko!), kde je až moc čilý stavební ruch a Vašek si vybírá jako další cíl cesty Roháče.
Nocležíme u Liptovské Mary, ale kemp v Trnovci vzdáváme, Poláci se příliš roztahují (jak je ostatně jejich zvykem) a objevuji fungl nový kemp Villa Betula - sprcha se závanem domova, číšníci v bílých rukavičkách (stydím se za to objednané pivo), děti od rána do večera poskakující na trampolíně, naše soukromá půlka louky a malé zoo.
V Roháčích vyrážíme na Žiarskou chatu s vidinou Baníkova, ale přílišná únava po Kriváni a Vašek se zasekl... U Šarafinového vodopádu to balíme a dolů zas na koloběžkách. Tentokrát nějaké nízké modely, 6 km jízdy a horší stav "vozovky". Poté jsem se ještě překonala a vlezla do Mary... Večer hromy a blesky a Vašek nedbal na mé žadonění, ať se schováme v autě, že nechci zemřít tak bídnou smrtí, ale jak čtete - přežila jsem ve zdraví.
A ráno pod mrakem, ale vyrážíme směr Zverovka, kde začalo pršet a pán na parkovišti nás překvapivě nezinkasoval, ale doporučil zvážit situaci... Změna plánu na Muzeum oravskej dědiny, kde jsem sice už byla, ale i tak bylo člověku příjemně v té dobře do terénu zasazené vesnici a v tom pomalém tempu... Proč já jen v každém skanzenu utrpím malý "otřes mozku"??? A Vašek má štamprdle jak v Tajemství hradu v Karpatech. Cestou se ještě stavujeme na Strečně. Není tak zabetonované, jak jsem si ho uchovávala v paměti.
V úterý jsem dojela ze Vsetína domů a dny tak rychle ubíhají a já stíhám jen nákup s živitelkou s mírnou cestovní horečkou, moooc dobrou marmeládu z černého rybízu, rozesílání životopisů a ostatních náležitostí (ano, pustila jsem se do toho, při vidimaci listin je třeba mít ostré lokty...) a pátek ve znamení balení. A co učení? Je mi jasný jeden okruh, ale to snad ještě počká...
Au revoir! Bon voyage! Jedu prozkoumat mé vysněné... a mamina a Zuza je mi partnerem a snad se všechny vrátíme schlank! Budeme pít jen weino! Ha.
http://www.travel-in.sk/wp-content/pdf/Provensalsko.pdf, tak nějak a Pagnol a Jak voní tymián... povím vám to
úterý 8. července 2008
Sama doma
Tak pokračuji, kde jsem skončila... Návštěva Tomáše s pidilidma pohoda, kluci se v bazénu jen vozili ve své nafukovací formuli a taxíku (cab), pak jsme je s Tomem s becherovkou zastoupili . Vašek dojel už v neděli večer a tímto počala má kariéra závodního jezdce, kdy jsem zdolala trasu do Studénky, po dálnici do školy a při výletě za Odry (dál už jsem odmítla vymlouvajíc se na únavu).
Koupání při svíčkách - romanika až na půduVaškovi jsem představila pár zajímavostí (viz fota), u Razovských tufitů málem zíval nudou, ale přece jen nemůže každá přírodní památka vyrazit člověku dech. Jako správný "Vlezudokaždélouže" se vykoupal ve Slezské Hartě a vydržel mé neustálé popohánění, abychom stihli dojet na naši večerní party u bazénu. Fascinovalo mě nulové značení zajímavostí, snad aby tam náhodou nechodili lidé a nezvyšovali turistický ruch, ha a úroveň restauračních zařízení atd. rovnající se úrovni méně vyspělých zemí.
Kružberk
Slezská Harta
Razovské tufity
Okolo Harty
Lávový proud u Meziny
Uhlířský vrch
Rešovské vodopády
Pokoupaní, pochutnání, popití, povídání s pár známýma bylo skvělé a jako hostitelka jsem se těšila ze všech darovaných lahví vína. S Vaškem jsme měli relativně klidný týden jako v manželství po 20 letech a asi jsem se mu příliš nezprotivila, když mě vzal ještě na Vsetín.
Sobota na chatě byla pracovní, ale i ze sběru borůvek se dá udělat zajímavá akce, když to proložíte piknikem s knedlem-vepřem-zelem-pivem s okolními panoramaty, česáním cizí třešně a zakončením v Kolibě... V neděli jsme se podívali na Lukov - moje dávná touha po přečtení knížky o Janu Adamovi z Víckova, co vedl zbouřené Valachy (1620-1628), dobrovolníci ho postupně lepí a večer jsme poseděli s Lenkou.
Lukov
S Vaškovou matinkou
V PřerověVe středu se vyráží do Tater a v plánu je čtyřdenní přechod od Ždiaru po Zverovku a po letmém pohledu na mapu vám bude jasné, čeho se obávám. Ale operativně se dá řešit všechno...
Radši si jdu už lehnout, abych byla fit.
Radši si jdu už lehnout, abych byla fit.
pondělí 7. července 2008
sobota 28. června 2008
ODEVZDÁNO!
Ve věci diplomky je dokonáno. Odevzdáno hodinu před deadlinem. Tudíž chybět mi pár hodin, nevím nevím, jak bych vkleče prosila sekretářku o posunutí termínu. Ve čtvrtek jsem šla spát po 1 a vstávala v 5... Ty konečné úpravy přímo nesnáším a při tisku mi to Vašek ještě překopal. Nevíte někdo o nějaké rozumné normě, jak mít všechno v cajku? Poslední hádky o tečku za názvem kapitoly, citováním nebo použitým písmem mě v závěru dostaly. Výsledek není žádný skvost a při každém letmém pohledu do něj najdu nějakou chybu, ale prostě to mám úroveň neúroveň (podle vedoucího to projde, ha). Jako oponenta budu mít pravděpodobně Bohdalici rýpavou nejvíce ohledně formální úpravy, ale obhajoby a státnice jsou "až" na konci srpna.
Takže mám měsíc jakž takž leháro. Dneškem naši odjeli na dovolenou, takže při dostatečné chuti a většími pocitu osamocení něco zorganizuju... Přes týden musíme ještě vykutit mapový server, abyste ty naše slavné výtvory mohli obdivovat kdykoliv. Druhý týden se rýsují Tatry, od 19. Provence, a pak zas zupání. Myšlenka na státnice ve mně způsobuje lehké chvění, ale o tomhle tématu nechci měsíc slyšet! A ani o té velké černé díře poté...
V bytě mám bugr jak v tanku, takže nejbližší úkoly jsou jasné. Rodiče mě zaúkolovali prací na našem kolchozu, takže i když jsem si představovala nekonečné leháro, tak spíše budu mít ruce na zem z toho nekonečného zalívání a sběru plodin a slepice už určitě proti mně formují armádu...
Předešlé týdny jsem jsem byla tak protivná, že jsem srovnala i hlučné sousedy, na chatě jsem měla hysterické výstupy, když mě zas posté zradila technika, která by nám asi měla ulehčovat život, jen se to k ní asi zatím nedoneslo, ale přece jen jsem se jakžtakž držela a moc na rozdíl o některých jedinců nekrizovatěla. Vzpomínala jsem na minulý rok tento dobou, kdy jsme dleli v americko-židovském mikrosvětě, který ale ovlivňovali hlavně Evropané a moc se mi stýská hlavně po NY. Vyslechla jsem si dokonce i vyznání lásky, když se mi spolužák z gymplu svěřil, že ani po dvou letech nenapsal bakalářskou práci a já odvětila, že přece když nemá chuť, tak se nebude nutit... každého věc.
Po obědě dneska dojede Tomáš s famílií, takže snad zaplaší ten pocit samoty, co mě postihl hned hodinu po odjezdu našich, i když jsem pořád nahoře jak kůl v plotě, a ani mi to nevadí, teď mám nějak chuť po společnosti. Takže přijímám případné návštěvy s otevřenou náručí... Na nějaké té akci se ještě domluvíme...
Svět je teď nějaký jasnější a barevnější... a bazén volá a kdybych se dlouho neozvala, tak se běžte kouknout do kurníku, jestli tam neleží má ohlodaná mrtvola....
Vaše Jani prodchnutá těžko definovatelným nadšením
Takže mám měsíc jakž takž leháro. Dneškem naši odjeli na dovolenou, takže při dostatečné chuti a většími pocitu osamocení něco zorganizuju... Přes týden musíme ještě vykutit mapový server, abyste ty naše slavné výtvory mohli obdivovat kdykoliv. Druhý týden se rýsují Tatry, od 19. Provence, a pak zas zupání. Myšlenka na státnice ve mně způsobuje lehké chvění, ale o tomhle tématu nechci měsíc slyšet! A ani o té velké černé díře poté...
V bytě mám bugr jak v tanku, takže nejbližší úkoly jsou jasné. Rodiče mě zaúkolovali prací na našem kolchozu, takže i když jsem si představovala nekonečné leháro, tak spíše budu mít ruce na zem z toho nekonečného zalívání a sběru plodin a slepice už určitě proti mně formují armádu...
Předešlé týdny jsem jsem byla tak protivná, že jsem srovnala i hlučné sousedy, na chatě jsem měla hysterické výstupy, když mě zas posté zradila technika, která by nám asi měla ulehčovat život, jen se to k ní asi zatím nedoneslo, ale přece jen jsem se jakžtakž držela a moc na rozdíl o některých jedinců nekrizovatěla. Vzpomínala jsem na minulý rok tento dobou, kdy jsme dleli v americko-židovském mikrosvětě, který ale ovlivňovali hlavně Evropané a moc se mi stýská hlavně po NY. Vyslechla jsem si dokonce i vyznání lásky, když se mi spolužák z gymplu svěřil, že ani po dvou letech nenapsal bakalářskou práci a já odvětila, že přece když nemá chuť, tak se nebude nutit... každého věc.
Po obědě dneska dojede Tomáš s famílií, takže snad zaplaší ten pocit samoty, co mě postihl hned hodinu po odjezdu našich, i když jsem pořád nahoře jak kůl v plotě, a ani mi to nevadí, teď mám nějak chuť po společnosti. Takže přijímám případné návštěvy s otevřenou náručí... Na nějaké té akci se ještě domluvíme...
Svět je teď nějaký jasnější a barevnější... a bazén volá a kdybych se dlouho neozvala, tak se běžte kouknout do kurníku, jestli tam neleží má ohlodaná mrtvola....
Vaše Jani prodchnutá těžko definovatelným nadšením
středa 11. června 2008
Je název natolik určující, že je nezbytný?
Tímto dnem je za mnou poslední zkouška mé kariéry v našem ústavu... teď už jen ta největší zbývá. A pak jen další zkoušky života a další neustálé dokazování sobě i ostatním. V nějakém poklidném vakuu asi nikdy nebudeme a asi by nám to ani nesvědčilo.
Profesorka byla mírně drsná, ale praktické souvislosti nám na přednáškách či cvičeních předávala ve velmi omezené míře, a pak se diví, že máme mezery... Ale neváhala jsem jí po zkoušce říct, že je to docela složité a ona nám to neulehčuje. Tvářila se zkroušeně.
Tak už jsme doma zas osamocení. Mamině se stýská po malém kulatém - jejím siamském dvojčeti Radce (chuděrka, jak podobná mně) a zbytek osazenstva si užívá klidu. Bobo většinou přijala po počátečním mírném rozhořčení mé přípomínky a já si spíš po dobu jejich pobytu cpala do hlavy Dálkový průzkum Země. Vítek mi prý vzkazuje, že mě má rád, a že mám za nimi brzy přijet. Z jeho hlavy to asi nebude, haha. But sorry, I´m busy right now. Bobo mi předala nové plavečky, které jen koupila se zbožným přáním, aby se tam její ňadra vešla a mně jsou tak akurát. Tak to si dokážete představit ty mini... ha. Ale aspoň nemusím shánět do Provence, stejně si v moři smočím jen palec, jak se znám. Jestli mým ostřížím zrakem zřím nějakou rybku či jiné podezřelé projevy života...
Seděli jsme s Vítkem u bazénu a on sítkem nejprve hmyz zachraňoval, poté si ho klasifikoval na užitečný a otravný a druhou skupinu letící nad hladinou pro změnu topil. V rámci výchovného působení a i z důvodu, že se mi příčí zabít i komára, jsem se mu jala vysvětlovat, že i když ho může včela nebo komár píchnout, tak nejsou na světě zbyteční a jejich existence má nějaký smysl (vzkažte to třeba mouše tse-tse). Ač jsem ve věci náboženství na volné noze, málem jsem zabředla až k Bohu... Když jsem se nad tím zamyslela, tak všichni tvorové mají nějaký smysl, kromě jednoho... člověka. Jak jsem někde četla, volně citováno: Problémem světa je člověk, největším problémem člověka je on sám.
Dlouho jsem v knihovně čekala, až kniha Parfém: Příběh vraha (P. Süskind) bude k dispozici. Filmem jsem byla unešená. A zrovna v době, která četbě nepřeje, jsem si na to náhodou vzpomněla a kniha byla jako zázrakem volná. Zhtla jsem ji za jeden den a nebudu se zde na nad ní zamýšlet a unavovat vás, ale jen bych z ní něco citovala. A začala jsem po ní intenzivnějí vnímat pachy a vůně. Takže jen přibližně: "od narození ke smrti oklikou přes život" a přesně
"Vypadá na tři nebo čtyři roky; jako tihle nedokonalí, nepochopitelní, umínění, drobní tvorové, než se stanou lidmi, a kteří údajně nevinní myslí jenom na sebe, kteří si chtějí všechno na světě despoticky podřizovat a asi by to také udělali, kdyby jim nikdo v jejich velikášství nebránil a kdyby je ponenáhlu nejpřísnějšími výchovnými opatřeními neukázňoval a nevytvářel tak postupně dospělého člověka, který se dokáže ovládat."
A už dlouhou dobu mi nechutná maso. Ne že bych se se znechucením odvracela s myšlenkou na nehumánní zacházení se zvířaty, nebo že bych si počítala statistiky, že 2 ha půdy uživí jednoho masožravce, ale vegetariánů 14. Ne že by se ze mně stal altruista. To všechno a další věci to posilují, ale v základu mi prostě jednou za týden bohatě stačí. Bohužel někteří lidé skoro neznají jinou pochutinu... A budu nucena více rozšířit své kuchařské schopnosti bezmasým směrem.
No už vidím ty comments... Vyvarujte se prosím anonymních příspěvků a berte mě takovou, jaká jsem... k dokonalosti míle daleko
A když už jsme zmínili tu mouchu tse-tse, věděli jste, že produkuje jen jediné vajíčko a sama se stará, aby přežilo. Vajíčko nikam neklade, ale zadržuje ho ve svém těle, kde probíhá jeho další vývoj. V těle matky se pak z vajíčka vylíhne beznohá larva, která se stejně jako u lidí embryo dále vyvíjí v děloze. Dýchá dvěma černými laloky, jenž vystupují z porodních cest matky.
Až když je larva dostatečně vyvinutá, následuje porod.
To je síla... Může to někdo ověřit? Jani neználek.
A foto pro osvěžení... když jste se prokousali až sem... extra bonus krátké životnosti (dokud si někdo nepostěžuje..)
Profesorka byla mírně drsná, ale praktické souvislosti nám na přednáškách či cvičeních předávala ve velmi omezené míře, a pak se diví, že máme mezery... Ale neváhala jsem jí po zkoušce říct, že je to docela složité a ona nám to neulehčuje. Tvářila se zkroušeně.
Tak už jsme doma zas osamocení. Mamině se stýská po malém kulatém - jejím siamském dvojčeti Radce (chuděrka, jak podobná mně) a zbytek osazenstva si užívá klidu. Bobo většinou přijala po počátečním mírném rozhořčení mé přípomínky a já si spíš po dobu jejich pobytu cpala do hlavy Dálkový průzkum Země. Vítek mi prý vzkazuje, že mě má rád, a že mám za nimi brzy přijet. Z jeho hlavy to asi nebude, haha. But sorry, I´m busy right now. Bobo mi předala nové plavečky, které jen koupila se zbožným přáním, aby se tam její ňadra vešla a mně jsou tak akurát. Tak to si dokážete představit ty mini... ha. Ale aspoň nemusím shánět do Provence, stejně si v moři smočím jen palec, jak se znám. Jestli mým ostřížím zrakem zřím nějakou rybku či jiné podezřelé projevy života...
Seděli jsme s Vítkem u bazénu a on sítkem nejprve hmyz zachraňoval, poté si ho klasifikoval na užitečný a otravný a druhou skupinu letící nad hladinou pro změnu topil. V rámci výchovného působení a i z důvodu, že se mi příčí zabít i komára, jsem se mu jala vysvětlovat, že i když ho může včela nebo komár píchnout, tak nejsou na světě zbyteční a jejich existence má nějaký smysl (vzkažte to třeba mouše tse-tse). Ač jsem ve věci náboženství na volné noze, málem jsem zabředla až k Bohu... Když jsem se nad tím zamyslela, tak všichni tvorové mají nějaký smysl, kromě jednoho... člověka. Jak jsem někde četla, volně citováno: Problémem světa je člověk, největším problémem člověka je on sám.
Dlouho jsem v knihovně čekala, až kniha Parfém: Příběh vraha (P. Süskind) bude k dispozici. Filmem jsem byla unešená. A zrovna v době, která četbě nepřeje, jsem si na to náhodou vzpomněla a kniha byla jako zázrakem volná. Zhtla jsem ji za jeden den a nebudu se zde na nad ní zamýšlet a unavovat vás, ale jen bych z ní něco citovala. A začala jsem po ní intenzivnějí vnímat pachy a vůně. Takže jen přibližně: "od narození ke smrti oklikou přes život" a přesně
"Vypadá na tři nebo čtyři roky; jako tihle nedokonalí, nepochopitelní, umínění, drobní tvorové, než se stanou lidmi, a kteří údajně nevinní myslí jenom na sebe, kteří si chtějí všechno na světě despoticky podřizovat a asi by to také udělali, kdyby jim nikdo v jejich velikášství nebránil a kdyby je ponenáhlu nejpřísnějšími výchovnými opatřeními neukázňoval a nevytvářel tak postupně dospělého člověka, který se dokáže ovládat."
A už dlouhou dobu mi nechutná maso. Ne že bych se se znechucením odvracela s myšlenkou na nehumánní zacházení se zvířaty, nebo že bych si počítala statistiky, že 2 ha půdy uživí jednoho masožravce, ale vegetariánů 14. Ne že by se ze mně stal altruista. To všechno a další věci to posilují, ale v základu mi prostě jednou za týden bohatě stačí. Bohužel někteří lidé skoro neznají jinou pochutinu... A budu nucena více rozšířit své kuchařské schopnosti bezmasým směrem.
No už vidím ty comments... Vyvarujte se prosím anonymních příspěvků a berte mě takovou, jaká jsem... k dokonalosti míle daleko
A když už jsme zmínili tu mouchu tse-tse, věděli jste, že produkuje jen jediné vajíčko a sama se stará, aby přežilo. Vajíčko nikam neklade, ale zadržuje ho ve svém těle, kde probíhá jeho další vývoj. V těle matky se pak z vajíčka vylíhne beznohá larva, která se stejně jako u lidí embryo dále vyvíjí v děloze. Dýchá dvěma černými laloky, jenž vystupují z porodních cest matky.
Až když je larva dostatečně vyvinutá, následuje porod.
To je síla... Může to někdo ověřit? Jani neználek.
A foto pro osvěžení... když jste se prokousali až sem... extra bonus krátké životnosti (dokud si někdo nepostěžuje..)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)