IN LOVE

Taky bys chtěl takové brýle?

Putování Vysočinou za Chotěboří, Rychtářem, Regentem i Rebelem

Naše trasa, naše pivo, naše nocležiště

Spěšný vlak se zastávkou na znamení. To znamená, že cesta je velmi dlouhá. Jako poslední dorazím do chotěbořské nádražky a rebelsky si objednám Rebela. Místní štamgasti u Chotěboře na nás asi jen tak nezapomenou. Člověk by nevěřil, jak je v noci na poli živo. "Tady už je obsazeno, prosím!" A větrno. 

Balancujeme na vlhkých kamenech podél hluboce zaříznuté Doubravy. Třeba griotkou dodat nohám pevný krok a hlavě nebojácnost při šplhání na vyhlídku Sokolohrad. Pro zhodnocení tohoto "horolezeckého" výkonu zhlédni fotogalerii zde http://cs.wikipedia.org/wiki/Sokolohrady. Cestou poprvé za naši společnou čundrokariéru potkáváme podobné seskupení. Nabízejí nám rum. "My máme griotku, Jani, nabídni jim!" "Nabídni si jim svou!" Stejně už jsou po ránu trochu zmožené a nejradši by to už zapíchly.

Soutěska končí a civilizace nám nabízí něco k snědku. Vysočina - pro brambory jak stvořená - v bílkovském hoch Bistru se jimi nacpeme na všechny způsoby a zapijeme to Regentem. S mírným supěním vyrážíme dál, trochu bloudíme. Bramborová brigáda. "Děvčata, pojďte nám pomoc!" Prcháme.

Některé houbařky neustále zdržují. My si radši schrupneme na sluníčku... Máme houby, máme špek. Začíná bojovka. V Sobíňově se rozdělíme na hospodský a vajíčkový tým. "Mladé maminky jdou!" "A to se nebojíte takhle samy?" "Vždyť je nás šest ženských, to se spíše nás lidé bojí!" Tým A po menších útrapách tekutého Rebela zajistí, ale tým B dojde s prázdnou. Kam ty dnešní vesnice spějí? Ale děvčata odvážná si sůl vyprosí a z Motorestu v Novém Ransku si udělají samoobsluhu. Ještě trochu fotogenického Pobočenského rybníka, rybníka Řeka se zavřenou hospodou Moře a můžeme kuchtit smaženici před Radostínem. Vybíravé Janičce spálený špíček moc nešmakuje. S mírnými obavami sledujeme zvířecí cestičky ústící za našimi hlavami a posed před námi. Ale evidentně nás nic nezašláplo a myslivec si nás s dravou zvěří nespletl. Nad lesem vycházející obrměsíc nás trochu vystraší, Slunce, seno...  hadra, ale s čajem s rumem se usíná vcelku příjemně.

Při pochodování radostínskými rašeliništi je Eva ve svém živlu. Obejít Velké Dářko je trochu zdlouhavé. Já s Andreou pelášíme, ale ostatní se nemohou vykochat do sytosti. Přidávám do kroku, mírně rozmrzelá z toho, že by těch kilometrů mohlo být více a trochu tak narušuju pohodu, která se ale navrátí před Polničkou v Saloonu. Zahradní železnice. Tera s vidinou skutečné hromadné dopravy zavelí vypít pár Rychtářů. Vůle jít dál pomalu ochabuje a slavnou Zelenou horu vidím jen z okna autobusu. Ve Žďáru se alespoň otočíme na náměstí, než zase zapadneme 

s Rebelem u nádraží. Z posledních zásob vykouzlíme hostinu, Eva s Terou si nechají dobrovolně ujet vlak a my ostatní nedobrovolně. Přikvačíme na perón, kde už vzduch víří jen mávající dlaně ujíždějícímu vlaku. Chvíli se hašteříme na peróně, než naskočíme na osobák jedoucí naším směrem. "Děvčata, my jsme na vás čekali, až se rozhodnete a my můžeme vyrazit!"

Vysočina mi vždycky přišla jako nepřívětivý, studený, drsný kraj. Jak jsem se mýlila! Chci zpátky to slunce, ten měsíc, tu vodu, ty lesy, ta pole, to pivo, ty souputnice! Nováčci v grupě již po čundru v Českém ráji, za který mám napsanou absenci, asimilovaní byli a já se s nimi sžila velmi rychle. No bodejť.

Fota ukradnuty zde.

Autumn random aneb zpět v celém svém lesku (i bídě)

Nemám k dispozici foťák, ale i tak vás zahltím tím, co se během podzimu nakupilo. Výletovalo se, jen co je pravda. 

S Tomíkem jsme cestou Veřovickými vrchy probrali ožehavá témata ze všech stran. A pili. Pivo.

Ze svatebních obřadů se mi od útlého dětství dělá nevolno. Na vině býval vydýchaný vzduch v obřadních místnostech a šunková rolka. I z Alžbětiny slávy jsem byla krajně nesvá. Ale ze všeho čišela taková spokojenost. V Kersku dohadování, jestli je lepší se šípkovou nebo se zelím. A vzhůru do Chřibů!

Rozsypalova lesní osada připomínala osadu duchů. Tak jsme přespali gratis pod skalami na Budačině. Grilovali, koukali na hvězdy a doléhaly k nám zvuky z nějakého místního candrbálu. Byl trochu nesvůj. "Probuď se, něco na mě sedělo!" Spolu s čundráky jsme od brzkého rána čekali, až otevřou rozhlednu na Brdu (nejvyšší vrchol Chřibů, ha). A pořád si něco vysypává z bot. 

Základy dálničního mostu protektorátní dálnice přes Chřiby (cestou na Brdo). Trasa jest zde http://www.dalnice.com/mapy/automapy/d01/usek_13b/d1_usek_13b.htm. Dálnice až na nejvyšší vrchol Chřibů? Žádný problém. A okouknut luxusní přístřešek, kam složíme hlavu při "babském" zimním čundru. Zpátky Janička běžela a už jí to zůstalo...

Jen tak bleskově hodit oko na Velehrad, Králův stůl (sporný to kámen), Baťův kanál (u zdymadla budeme podávat svíčkovou a pivo), otrokovická hospodská zařízení a hlavně ať mě nikdo nezmerčí. Nedělní kýčovité Luhačovice už se do hledáčku nevešly a jen litujte, že neuvidíte panoramata z Ploštiny. Tísnivé. Pro neznalé věci - osada byla vypálena Němci za podporu partyzánů.

Rozhledna, ze které se příliš nerozhlédnete, stojí v Bílých Karpatech mezi Javorníkem a Brestovcem. "Pozrime sa cez hranice z výšky." Však EU těch 5 miliónů zaplatí (WTF?!). Ale i odsud mohl obdivovat  zdejší krajinný ráz.

Na Bradle utratíme drahocenných 60 centů (útrata za celý víkend) za parkování u mohutné mohyly generála M. R. Štefánika. Hrob dle Jurkoviče připomíná Mayskou pyramidu. Hrad Beckov nepremával a Slováci na to byli líní upozornit už dole a já jsem zas měkká překračovat zákazy. Tudíž slunce bylo ještě vysoko a noc na Čachtickém hradě se nekonala. A mně se zas do tváří vrátila barva. 

Na Velké Javorině (nejvyšší to vrchol Bílých Karpat) jsme to za světla očíhli, v Holubyho chatě si užili klasicky "přívětivou" slovenskou obsluhu, zbavili se toho huňáče a pod ten keřík ulehli. Klobásky na letos velmi oblíbeném minigrilu nás zasytily a vůně přilákala i lišku.

Tam, kde lišky dávají dobrou noc... Sedmispáč se probudil z noci plné hvězd, vichru a půlnočního cyklistického procesí. Úlek byl asi vzájemný. I já jsem se vykutálela ze svého "pokojíčku".

Improvizovaně jsme zdolali Velký Lopeník a z rozhledny věnovali zpět pohled Javorině. "Já ujdu stovky kilometrů, jen když nebudu muset jít do kopce!" Btw. Janička se naparuje před Novým Světlovem.

Tomík nás vyvezl na Malou Fatru. Rozsutec jsem zamítla, lanovku jsem zamítla. A tak chlapci vyšlápli z Vrátné na Velký Kriváň a přes Chleb a Poludňový Grúň se vrátili. Stoh mi zas zamítli oni. A citropiva a panoramata a náramná spokojenost.

Kromě výše uvedeného jsem byli ještě na vodohospodářsko-vulkanicko-rozhlednovém výletu, tzn. Harta, jako vždy zklamání nad Razovskými tufity, jako vždy hledání lávového proudu u Meziny (první a jediná asfaltka vpravo!), pouť na Uhlířský vrch a přifařivší se kotě na Velkém Roudném (nechali ho tam!). 

Konečně jsem se v Ostravě dostala do dolu Michal, prohlídka to poučná. Pan průvodce měl v knize hostů výtku, že je verbálně agresivní. Nebyl. Byl jen nesympatický. I po Ostravě lze nevědomky ujít 8 km. Procházka proložena pivem a česnečkou.

Z Tater se tesknící Kaštánek neplánovaně vrátil dřív, ale stihla jsem obhlídnout, jak si v Olomouci vedou Ovčačíkovic se Zvolánkovic. S Oledíkem jsme se stali králi dálnice, prubla jsem si nějaké ty zahradní práce, obligátní gril a v sobotu jsme v rámci Dnů evropského dědictví s paní podnikatelkou Terou zdolaly olomoucké výšky i podzemí. 

Jináč protože peněz není nazbyt a zima, termíny a katedrální protivové jsou blízko, tak je čas tráven hlavně ploužením po polích kolem Bečvy. Zatím se na nás nikdo nehnal s vidlemi a nic se nám nezakouslo do končetiny.

 Janička si vždycky přála poobědvat ve Vápence v Teplicích nad Bečvou a Kaštánek ještě nepohlédl do "bezedné" Hranické propasti. Napraveno. Teď ona trochu lituje. On snad ne. A nelituje prý ani toho, že ho vytáhla na Labutí jezero. 

Prach!

Fota z Veřovických vrchů a z Malé Fatry odcizeny Tomíkovi.