Dva čundry zde nebyly zvěčněny pro další generace a nebudu slibovat, že to napravím. Drescode pro letní čundr v Orlických horách byl stanoven Evou při bloudění v mrazivých Brdech. Trochu jsme se cukaly, vymlouvaly, ale nakonec jsme shledaly u sukně jisté výhody - volnost pohybu, neodkrytá zadní část při určitých pochodech člověku vlastních a při současném použití štulpen i tepelný komfort. Vzbuzování pozornosti u kolemjdoucích je výhoda či nevýhoda?
Tereza měla dorazit do Rychnova později, takže jsme okolo klasických kulturních památek prosvištěly bez povšimnutí a mazaly jsme do místního pivovaru ochutnat Zilvara (z chudobince). Po chlebu se škvarkama jsme se vnutily na prohlídku pivovaru, lihovaru, sodovkárny a moštárny v jednom. Andrea slečně servírce/průvodkyni zdatně sekundovala ve znalostech týkajících se mláta, sladiny i spilky, holt se připravuje na vlastní dráhu vaření piva.
Nonstop (sic!) u nádraží zavíral v deset a tak jsme se už v plném počtu přesunuly do Správy CHKO (bohudík bez alarmu), kde jsme za celých 25 korun českých přespaly v čirém luxusu. Ráno nás místní pracovník lákal na saunu a jehně. Sice jsme se nad letní saunou podivovaly, ale až později nás zas a znovu orlické počasí utvrdilo, že není až tak bezpředmětná. Nad jehněm se nám sbíhaly sliny, ale odolaly jsme. Sestup do Orlického Záhoří by nám dost narušil plány. Po ránu synagoga, Poláčkův památník, kafíčko na náměstí a doplnění zásob v Bajzově koloniálu (dnes přejmenován na Lidl) a bus do Rokytnice a na Haničku.
Věrná souputnice gps nám začala neomylně ukazovat cestu (již žádné bloudění!) k tvrzi Hanička, kde jsme si místo prohlídky daly první a poslední točené toho dne, zjistily, že všichni chlapi jsou stejní a podél řopíků, borůvek a malin jsme Jiráskovou stezkou velmi mírně vystoupaly na Anenský vrch s rozhlednou. Na Pěticestí se bohužel nebylo kde občerstvit, ale karty se tam mastit daly. Poprvé jsme potkaly jednoho z večerních nocležníků Ondřeje, který si libuje v kombinaci skalpel a mozková tkáň v Bohnicích, takže na noční můry bylo zaděláno. Z Valinova pramene jsme chytaly vodu mechovku po kapkách, zato v rašeliništích jsme se brodily po kotníky. A přes cestu nám přeběhl divočák!
Spoznaly jsme, že kde se nám do cesty nestaví občerstvovny, tam jsme schopny ujít čile i 20 km. Před luxusním přístřeškem Horské služby, za který jsme byli za deštivé noci velmi vděčny, jsme uvařily maso po sečuánsku s kuskusem a čaj s rumem a čaj s rumem a čaj s rumem a horkou griotku. Pár těch čajů s rumem přišlo vhod i našemu novému kamarádovi Rüdigerovi aus Dresden, který na nás sice spustil česky, že jsme se Teře a Evě divily, co tam s tou němčinou vevnitř nacvičujou, ale byl to Němec jak poleno se znalostí češtiny, švédštiny, angličtiny, francouzštiny nebo čeho ještě a jeho duch (hlavně přízvuk) nás pak provázel zbytek vandru. Po debatách o preferované délce a náplni pracovní doby jsme svorně ulehly pod střechou, jen Ondru jsme nechaly dešťovým kapkách a divokým zvířatům. Lidé putující krajem sami jsou vždy svým způsobem divní...
Klasické orlické probuzení s mlhou, která by se dala krájet a hádka po mém nejapném vtípku, že vyrazíme, protože už vlastně až tak moc neleje, která se táhla až do neděle. A jako křivdu ji budu pociťovať asi ještě dlouho. Soudím, že nejsem ten nejpříjemnější člověk na světě, ale žabomyších válek si dost užiju v práci. Rüdiger radši zavčasu prchnul, než by nás na oplátku pozval aspoň na čaj. Horským vůdcům se nahoru asi moc nechtělo, ale nakonec jsme se teplého čaje a kávy dočkaly a mohly jsme popoběhnout k Masarykově chatě na Šerlichu na nejlepší bramboračku, palačinky i rum (o desáté). Uschly jsme a zakarbanily. Tereza by si hrála vždy a všude i přes naše protáhlé obličeje.
Na naší straně bukový prales (čti Bukačka), u Poláků lyžařské středisko se sedačkovými lanovkami. Eva: "Co tu dělá ta benzínka?" Tomu se říká přeshraniční spolupráce. Jedincům bez pohorek (čundrácký must-have) začalo na zarostlých pěšinkách při sestupu ze hřbetu čvachtat v botech, ale drželi se statečně. Rázným krokem jsem mířila k dělostřelecké tvrzi Skutina, aby nám nezavřeli, aby na mě pán s tlustými skly s výrazem masového vraha posměšně pokřikoval, kam že se to stěhujeme, a aby mě poslal na druhou stranu. Už si to u nás nevyžehlil.
Myslivec nás zahřál a Eva bez újmy prolezla ostnatými dráty. Úzkým průlezem jsme se dostaly do pevnosti, potěžkaly si kulomety, dozvěděly se o zamýšlené obraně naší vlasti, nebo o protitulících opatřeních na pryčnách pro vojáky, politovaly jsme Dr. Beneše na toaletě a s Terou jsme sešly hlubokou šachtou do podzemích chodeb ražených ve skále. Konečně se vyjasnilo a my se začaly kochat Orlickým podhůřím.
Předpokládným útočištěm měla být chata Horalka ve Sněžném, kde jsme se zas a znovu přesvědčily, že Primátor není příliš pitný. Dohadovaly jsme se, jestli ulehneme někde v zimě a mokru, nebo si vezmeme chatku. Dilema vyřešila číšnice - "Vy jste se asi zbláznily?!? Vy chcete o půl 9 nějaké ubytování?" Paní u nás v tu ránu skončila. V další místní putyce že si dáme další pivo na dobré spaní. Eva začala být značně společensky unavena (pily jsme všechny stejně) a Tera se odvážně zeptala místních (udivených už jen naší přítomností) štamgastů, jestli neví o nějakém ubytování. Na žíněnkách v tělocvičně by to prý neprošlo, ale dobří lidé ještě žijí (za jednu zelenou) a jeden z nich nás s krýglem v ruce odvedl do tábora řecko-římských zápasníků. Ve stanu s podsadou jsme se královsky vyspaly, ranní rozvičku jsme bojkotovaly a radši se rychle vypařily, protože oproti noci se už místní na nás nekoukali tak přívětivě.
Následovala snídaně v trávě zalitá sluncem, zřícenina hradu Frymburk a už jsme podél Olešenky honily Teru, aby nesbírala houby a pádily jsme do Pekla. Kolemjedoucí cyklista nás upozornil, že někde v zadu nadává (znělo to jako "b(p)ičuje", ale Tera nás doběhla s širokým úsměvem, který měla na tváři ostatně celý čundr. V Novém Městě nad Metují už spoluvandrovnice zmohla únava, takže prohlídka zámku se nekonala, ale kafíčko a zákuseček a zmrzlinky se ještě vlezly. Po pěti a půl hodinách úmorné cesty jsem dorazila domů a podivila jsem se, že mi po těch třech dnech ponožky nepřirostly k nožce, ha.
Uvědomily jsme si, že čundry v sobě nenesou jen aspekt stmelování mezi přáteli a poznávání krás naší vlasti, ale i aspekt sociální, kdy potkáváme ty nejpodivnější lidské exempláře, ale zároveň ještě lidskou dobrotu.
Předpokládným útočištěm měla být chata Horalka ve Sněžném, kde jsme se zas a znovu přesvědčily, že Primátor není příliš pitný. Dohadovaly jsme se, jestli ulehneme někde v zimě a mokru, nebo si vezmeme chatku. Dilema vyřešila číšnice - "Vy jste se asi zbláznily?!? Vy chcete o půl 9 nějaké ubytování?" Paní u nás v tu ránu skončila. V další místní putyce že si dáme další pivo na dobré spaní. Eva začala být značně společensky unavena (pily jsme všechny stejně) a Tera se odvážně zeptala místních (udivených už jen naší přítomností) štamgastů, jestli neví o nějakém ubytování. Na žíněnkách v tělocvičně by to prý neprošlo, ale dobří lidé ještě žijí (za jednu zelenou) a jeden z nich nás s krýglem v ruce odvedl do tábora řecko-římských zápasníků. Ve stanu s podsadou jsme se královsky vyspaly, ranní rozvičku jsme bojkotovaly a radši se rychle vypařily, protože oproti noci se už místní na nás nekoukali tak přívětivě.
Následovala snídaně v trávě zalitá sluncem, zřícenina hradu Frymburk a už jsme podél Olešenky honily Teru, aby nesbírala houby a pádily jsme do Pekla. Kolemjedoucí cyklista nás upozornil, že někde v zadu nadává (znělo to jako "b(p)ičuje", ale Tera nás doběhla s širokým úsměvem, který měla na tváři ostatně celý čundr. V Novém Městě nad Metují už spoluvandrovnice zmohla únava, takže prohlídka zámku se nekonala, ale kafíčko a zákuseček a zmrzlinky se ještě vlezly. Po pěti a půl hodinách úmorné cesty jsem dorazila domů a podivila jsem se, že mi po těch třech dnech ponožky nepřirostly k nožce, ha.
