pondělí 21. června 2010
V plném pracovním nasazení
pondělí 14. června 2010
Jak si to špacírnice špacírovaly na špacíru
Jak je vidno, skluzu již není možno se zbavit, se současnou morálkou toto není jediná opožděná záležitost, ale proč to pořád rozmazávat, že ano. Co třeba zčerstva zaskočit na špacír, který jsme s Evou (ne)absolvovaly ze 7. na 8.5.? Až sem slyším vaše nadšené přitakání... Že Janička jela posledním možným vlakem a měla v Hranicích přistoupit k Evě, která vážila cestu až z capital city? No tak to musel mít v vlak už v Ově pár desítek minut zpoždění. A lehla si Eva v Hranicích do kolejiště, že se nehne, dokud nepřijedeme? Chyba lávky, ale na špacírníky, kteří se prozradili hůlkama vyčuhujícíma z baťohů, naše dráhy české počkaly. "Entusiasmus" nám ve vlaku dodal zatím neorganizovaný špacírník, který to naposledy zabalil už na Radošově.
První úbytek zúčastněných mohl proběhnout už při pokusu přeběhnout přejezd na Vsetíně při zavřených závorách. Ale i tak se nás sešlo rekordních 217 a kolující špacírovnici jsme při předstartovním meetingu tak hypnotizovaly, že jsme měly tu čest si řádně loknout. Já osobně jsem následně litovala. Nalákali nás na Makovsko-průsmykovské překvapení a naše dvoučlenná skupina se rozdělila na optimisty a pesimity, kdy ti od písmena J jasně hlásali, že toto bude jen dílčím cílem na naší trase a zbylí zas prosazovali tezi, že není radno si klást vysoké cíle. Mno, rychle se rozložení sil obrátilo.
Mnohočlenný zástup tak vyrazil za pokřiku těch, kteří v hospodských zařízeních tráví páteční večer jak se sluší a patří. Kolem Bečvy se to štrádovalo jedna radost, ale lesy nad Ústím skrývaly nejednu záludnost. Duševně připraveny jsme byly na umně se skrývající značku, ale že si někdo dal práci a na stezku navozil tuny bahna? Krok nahoru, skluz dolu, boty se vyzouvaly při každém kroku, zalitovala jsem, že jsem si nevzala pohorky. Neslušelo se zpomalovat, za chvíli jsem získala rytmus, checkovala značky a buď vykřikovala nebo naslouchala výkřikům, kterými se ve tmě fixovali kolegové. Kupodivu žádné davové šílenství a nebloudily jsme, ba někdy jsme i peloton vedly. Na pasece jsem obdivovaly noční panoramata a už tohle by mi ke štěstí stačilo.
Vcelku svěží jsme se vyškrábaly na Filku, bláto vlhko kam se podíváš, tak jsme se zas sklouzly dolů a toužebně jsem upřela zrak směrem k chatě, kde bych tak ráda hlavu složila. V lese mimo náš směr prosvítaly čelovky, ale Evu jsem uklidňovala, že tady jsem si opravdu jistá k kramflecích. Holt to někdo už zabalil. Na Radošov cesta nekonečná, vzájemně jsme se předbíhali s nějakými kosmopolity a k našemu úžasu se už před čtvrtou začalo rozednívat. To se zrovna mně vidět jen tak nepoštěstí. V radošovském sedle si už někdo pospával, ale první náznaky slunečního světla mě trochu nabudily a na Makytu se šlo veseleji.
Určité úseky mi už splývají, jen nás dostalo, že ti, co nás už před Jahodným předběhli lehkým klusem, se najednou objevili za námi. Prý čtyřikrát špatně zvolili směr. Kdo nemá v hlavě, má v nohách. Asi jsme byly ze ztráty značky tak vystrašené předem, že si to to značení nelajzlo, mít nás na svědomí... Evě se začaly Javorníky zamlouvat, žádné beskydské monokultury, mně ale deprimoval pohled na protější hřeben, střelím - 80.kilometr. Ale svěží jarní buková zeleň vůkol a při snídani na Makytě na nás koukaly putovní či zapomenuté slivovice, ale chuti nebylo. I rum se pronesl.
Samozřejmě chuťovka Papajské sedlo a Krkostěnná (kdo nezažil, nepochopí), my jsme zas nechápaly ty cyklisty, kteří se neohroženě spouštějí dolů. Kromě dvou jedinců spočívajících pod stromem (jeden v pozici matrace), jsme už se špacírníky neměly tu čest. Tudíž jsem zapochybovala, že na nás v Makovském průsmyku s tou velevěcí ještě počkají. Kohútka! K té se upínala má vůle, zde se mohla uzavřít ta nudná kapitola několikahodinové chůze. Polívka, knedlíky, pivo - ani jsem si neuvědomila, že je teprve deset dopoledne. Zde jsme navázaly první telefonický kontakt se základnou - haciendou nad Vsetínem. Tak záchranný vůz byl k dispozici a zde přiznávám, že oproti Evě, která si udržovala tempo i veselou mysl i po tolika hodinách, já jsem nějak postrádala motivaci a nejradši bych byla někde úplně jinde.
Každý nás litoval, že počasí nevyšlo, ale jen cestou na Malý Javorník trochu sprchlo, jinak lokální jasno. Míjely jsme rodinky na sobotní procházce a ty se určitě podivovaly alespoň mému výrazu ve tváři. Totální rezignace. Pod Velkým Javorníkem dýmilo opuštěné ohniště a Eva bojovala sama se sebou, jestli ho svou vzácnou vodou uhasit či co jiného. Ale já jsem už neomylně sestupovala na Kasárna a zcela otevřeně zde přiznávám, že Eva byla tu noc a den nadmíru hovorná a mně už to docela... No prostě jsem byla marná. Ožila jsem až v autě a těšila se na oslavu Vaškových narozenin, které jsem nakonec taky prokaučovala. Na základně si nás vyfotili a já musela jsem s pravdou ven - Velký Javorník byla naše konečná stanice, 45. km. Eva si příště musí najít schopnějšího sparingpartnera. Nebo to není v nohách ale v hlavě? Kolena kupodivu držela. A rekord - 14 hodin! Jedinec byl rychlejší než cyklisté a prý celou cestu běžel. Já osobně pochybuju, že někdy těch 100 za 24 či více hodin ujdu a jestli mi to za to stojí... Zatím mě pesimismus nepřešel, uvidíme zas na jaře?
První úbytek zúčastněných mohl proběhnout už při pokusu přeběhnout přejezd na Vsetíně při zavřených závorách. Ale i tak se nás sešlo rekordních 217 a kolující špacírovnici jsme při předstartovním meetingu tak hypnotizovaly, že jsme měly tu čest si řádně loknout. Já osobně jsem následně litovala. Nalákali nás na Makovsko-průsmykovské překvapení a naše dvoučlenná skupina se rozdělila na optimisty a pesimity, kdy ti od písmena J jasně hlásali, že toto bude jen dílčím cílem na naší trase a zbylí zas prosazovali tezi, že není radno si klást vysoké cíle. Mno, rychle se rozložení sil obrátilo.
Mnohočlenný zástup tak vyrazil za pokřiku těch, kteří v hospodských zařízeních tráví páteční večer jak se sluší a patří. Kolem Bečvy se to štrádovalo jedna radost, ale lesy nad Ústím skrývaly nejednu záludnost. Duševně připraveny jsme byly na umně se skrývající značku, ale že si někdo dal práci a na stezku navozil tuny bahna? Krok nahoru, skluz dolu, boty se vyzouvaly při každém kroku, zalitovala jsem, že jsem si nevzala pohorky. Neslušelo se zpomalovat, za chvíli jsem získala rytmus, checkovala značky a buď vykřikovala nebo naslouchala výkřikům, kterými se ve tmě fixovali kolegové. Kupodivu žádné davové šílenství a nebloudily jsme, ba někdy jsme i peloton vedly. Na pasece jsem obdivovaly noční panoramata a už tohle by mi ke štěstí stačilo.
Vcelku svěží jsme se vyškrábaly na Filku, bláto vlhko kam se podíváš, tak jsme se zas sklouzly dolů a toužebně jsem upřela zrak směrem k chatě, kde bych tak ráda hlavu složila. V lese mimo náš směr prosvítaly čelovky, ale Evu jsem uklidňovala, že tady jsem si opravdu jistá k kramflecích. Holt to někdo už zabalil. Na Radošov cesta nekonečná, vzájemně jsme se předbíhali s nějakými kosmopolity a k našemu úžasu se už před čtvrtou začalo rozednívat. To se zrovna mně vidět jen tak nepoštěstí. V radošovském sedle si už někdo pospával, ale první náznaky slunečního světla mě trochu nabudily a na Makytu se šlo veseleji.
Určité úseky mi už splývají, jen nás dostalo, že ti, co nás už před Jahodným předběhli lehkým klusem, se najednou objevili za námi. Prý čtyřikrát špatně zvolili směr. Kdo nemá v hlavě, má v nohách. Asi jsme byly ze ztráty značky tak vystrašené předem, že si to to značení nelajzlo, mít nás na svědomí... Evě se začaly Javorníky zamlouvat, žádné beskydské monokultury, mně ale deprimoval pohled na protější hřeben, střelím - 80.kilometr. Ale svěží jarní buková zeleň vůkol a při snídani na Makytě na nás koukaly putovní či zapomenuté slivovice, ale chuti nebylo. I rum se pronesl.
Samozřejmě chuťovka Papajské sedlo a Krkostěnná (kdo nezažil, nepochopí), my jsme zas nechápaly ty cyklisty, kteří se neohroženě spouštějí dolů. Kromě dvou jedinců spočívajících pod stromem (jeden v pozici matrace), jsme už se špacírníky neměly tu čest. Tudíž jsem zapochybovala, že na nás v Makovském průsmyku s tou velevěcí ještě počkají. Kohútka! K té se upínala má vůle, zde se mohla uzavřít ta nudná kapitola několikahodinové chůze. Polívka, knedlíky, pivo - ani jsem si neuvědomila, že je teprve deset dopoledne. Zde jsme navázaly první telefonický kontakt se základnou - haciendou nad Vsetínem. Tak záchranný vůz byl k dispozici a zde přiznávám, že oproti Evě, která si udržovala tempo i veselou mysl i po tolika hodinách, já jsem nějak postrádala motivaci a nejradši bych byla někde úplně jinde.
Každý nás litoval, že počasí nevyšlo, ale jen cestou na Malý Javorník trochu sprchlo, jinak lokální jasno. Míjely jsme rodinky na sobotní procházce a ty se určitě podivovaly alespoň mému výrazu ve tváři. Totální rezignace. Pod Velkým Javorníkem dýmilo opuštěné ohniště a Eva bojovala sama se sebou, jestli ho svou vzácnou vodou uhasit či co jiného. Ale já jsem už neomylně sestupovala na Kasárna a zcela otevřeně zde přiznávám, že Eva byla tu noc a den nadmíru hovorná a mně už to docela... No prostě jsem byla marná. Ožila jsem až v autě a těšila se na oslavu Vaškových narozenin, které jsem nakonec taky prokaučovala. Na základně si nás vyfotili a já musela jsem s pravdou ven - Velký Javorník byla naše konečná stanice, 45. km. Eva si příště musí najít schopnějšího sparingpartnera. Nebo to není v nohách ale v hlavě? Kolena kupodivu držela. A rekord - 14 hodin! Jedinec byl rychlejší než cyklisté a prý celou cestu běžel. Já osobně pochybuju, že někdy těch 100 za 24 či více hodin ujdu a jestli mi to za to stojí... Zatím mě pesimismus nepřešel, uvidíme zas na jaře?
úterý 8. června 2010
úterý 1. června 2010
Rumo-klíšťo-čundr
Je už to sice nějaký ten pátek, přesněji konec dubna, ale alespoň report nebude s takovým zaujetím popisovat každou maličkost. To jsme do naší nabouchané (hlavně Andrejiny) schedule před dvěma měsíci vměstnaly čundr, čas poháněný naší nedočkavostí rychle ubíhal a já mohla po těch letech potkat tu velkou horolezkyni. Cestou jsem zvladla rozbít weino, abych nad tou červenou louží postávala jak správný bezďák a kolemjdoucí mohli se znechucením odvracet zrak. Při kavárenském pivě na Zelňáku v Brně jsem naslouchala Andrejiným adventurám z Mongolska, Elbrusu atd. a spíš než obavy jsem k ní začala pociťovat obdiv. To já mám své jasné limity, co se týče vysokohorské turistiky.
Ráno jsme v plné zbroji vyrazily směr Náměšť nad Oslavou, kde by se s nadsázkou bylo vhodnější pohybovat kanály, ale i když obchody zely prázdnotou jak za minulého režimu, dostala jsem spásný nápad - s kofolou s rumem se náramně dobře stoupalo do zámeckých výšin. Protože správny čundrák aspoň půlcák rumu s sebou! Na zámku se děti zavírají do studny, pokladní se dají lehce zmást, že se ani dopočítat nemohou a paní průvodkyně jsou tak malého vzrůstu s tak vysokým hláskem, že se stěží zadržuje smích. Koncepce prohlídky nás pramálo uspokojila, ale to je prostě zavedená praxe - zde na obraze tento panovník, zde onen, zde tato tapiserie, zde tento záchodek.
Tak jsme seběhly za žhnoucího slunce (co to je? To už si nepamatuju) k Vicenickému žlabu, spočly u vody, já bezvadně připravena nahodila kraťasy a improvizovaně jsme se (rumo)táhly do Sedlecu, kde nám Andrea slibovala nějaké to hospodské zařízení. Co se týče sportovních výkonů, den to byl slabý, ale o to zábavnější. Klasická hospoda v liduprázdné vsi překvapila, smažák a dobrovodné jevy byly skvělé, k uvolnění přebytečné energie byla na programu bitva s gumovými zvířátky a mohly jsme se vydat hledat důmyslně ukrytý srub - Haryovku. A ejhle, klíče by byly, ale zámek vyměněn. Takže začala náročná operace, která by nezúčastněnému pozorovateli mohla připadat násilná, ale díky Andrejiným lezeckým schopnostem, umu a naší výborné spolupráci bylo díky průlezu přes "vikýř" spodní okno přístupné i nám nemotornějším. Ze srubu usazeném v prudkém svahu vysoko nad řekou jsme se hvězdicovitě rozeběhly nasbírat klestí. Od řeky táhli vodu jen ti nejschopněší a ke kládě nad řekou jsem měla velkou úctu. Žádné balancování neproběhlo. Ale údolí Oslavy a Chvojnice se nám začalo náramně líbit.
Ráno jsme v plné zbroji vyrazily směr Náměšť nad Oslavou, kde by se s nadsázkou bylo vhodnější pohybovat kanály, ale i když obchody zely prázdnotou jak za minulého režimu, dostala jsem spásný nápad - s kofolou s rumem se náramně dobře stoupalo do zámeckých výšin. Protože správny čundrák aspoň půlcák rumu s sebou! Na zámku se děti zavírají do studny, pokladní se dají lehce zmást, že se ani dopočítat nemohou a paní průvodkyně jsou tak malého vzrůstu s tak vysokým hláskem, že se stěží zadržuje smích. Koncepce prohlídky nás pramálo uspokojila, ale to je prostě zavedená praxe - zde na obraze tento panovník, zde onen, zde tato tapiserie, zde tento záchodek.
Tak jsme seběhly za žhnoucího slunce (co to je? To už si nepamatuju) k Vicenickému žlabu, spočly u vody, já bezvadně připravena nahodila kraťasy a improvizovaně jsme se (rumo)táhly do Sedlecu, kde nám Andrea slibovala nějaké to hospodské zařízení. Co se týče sportovních výkonů, den to byl slabý, ale o to zábavnější. Klasická hospoda v liduprázdné vsi překvapila, smažák a dobrovodné jevy byly skvělé, k uvolnění přebytečné energie byla na programu bitva s gumovými zvířátky a mohly jsme se vydat hledat důmyslně ukrytý srub - Haryovku. A ejhle, klíče by byly, ale zámek vyměněn. Takže začala náročná operace, která by nezúčastněnému pozorovateli mohla připadat násilná, ale díky Andrejiným lezeckým schopnostem, umu a naší výborné spolupráci bylo díky průlezu přes "vikýř" spodní okno přístupné i nám nemotornějším. Ze srubu usazeném v prudkém svahu vysoko nad řekou jsme se hvězdicovitě rozeběhly nasbírat klestí. Od řeky táhli vodu jen ti nejschopněší a ke kládě nad řekou jsem měla velkou úctu. Žádné balancování neproběhlo. Ale údolí Oslavy a Chvojnice se nám začalo náramně líbit.
Photos by Tera, více tu: http://picasaweb.google.com/tereza.sustkova/Cundr#
Večer na programu rum, rum, svařák, svařák, klobásky, klobásky, chlapi, chlapi (ha, ha). Andrea básnila o tom "pravém" čundráctví a já byla spokojená i ve svých membránách... Tera a Eva se prospaly u ohniště a já s Andreou jsme vyzkoušely srub. V noci jsem se snažila přemluvit, abych nemusela vylézat oknem ven, ale některé potřeby si prostě nedaj říct.
Ráno zas velekrásně, zřícenina Sedleckého hradu se třemi kříži připomínající mord, altán Gloriet, skály a vyhlídky a to hlavní, co určovalo téma dne - klíšťata. Stačilo se zadívat na své končetiny a hned člověk zpozoroval ty potvory, jak si to štrádujou někam výše. Tak jsme vyhlásily soutěž a za zakousnuté byl bonus. Na stéblech trávy si pěkně hověly, připraveny k akci.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)