Christmas are fragile, handle with care

Jak se nechala slyšet Eva, na Vánoce je spolehnutí. Je to kousek roku, který je pořád stejný a má snad neotřesitelnou tradici. Já jsem ráda, že se mé osobní tradice mění a pomalu se s touto částí roku začínám vyrovnávat. Přece jen je nějakého předělu třeba a jaké si je uděláš... Pořádně zábavné budou až s dětmi. Ale že jsem byla letos extra hodná!

Zážitkem byl loňský koncert Stinga, který dávali na dvojce na Štědrý den. Protivné koledy jsou nahrazeny něčím hoch. I tradičním, ale silně emotivním v tomto podání. If On A Winter's Night připomíná temnou zimu takovou, jaká má být. Nejen o vánočním shonu, ale také o samotě, rozjímání, ohlédnutím se za dosavadním bytím. Takže malá ukázka a bonus... Doprovodní muzikanti dílo dovedli do dokonalosti v úžasném prostředí durhamské katedrály. Je k dispozici cd i dvd - důstojná náhrada Lucky, Káji a dudlajdů.

Smršť

... and I didn't believe her.

Slup je sup!

V tom listopadovém parnu jsem poprvé byla v asi nejlepší zoo u nás. Yucatánský skleník, visutá lávka nad džunglí, průchozí voliéry... to poslední se nám trochu vymstilo. Já, která s hrůzou prchá i před andulkou, jsem byla přímou účastnicí náletu supa na naše hlavy. Vrhla jsem se k zemi a radši se nedívala nad sebe. Sup si sedl na zábradlí a my jsme zůstali "odříznutí", ale za chvíli si to rozmyslel a odletěl za svými mršinami. Sloni si náležitě užívali bahenní lázeň, klouzali se, povykovali a třeba opice si nás bohudík nevšímaly. Prý když jim dítě nechtělo dát jablko, tak si vzali celé dítě, ha.

Ale zámek... Ách. Tam si dokážu představit...

In love with them. At least with somebody... (your dreams are the only things that save ya)

Bubudorf aneb Pálava pod nohama, Pálava v žilách

Geografka, antropoložka, ornitoložka a socioložka vyrazily vydatně posíleny spánkem a mnoha společnými idejemi (např. New Zealand) z Brna směr Mikulov. Cestou jim pán s potřebnými atributy vědce, jako je prý fantazie a kreativita, vyjadřoval svůj obdiv. Jako pedagog/biolog navrhnul zajímavé téma na diplomovou práci - vliv fotovoltaických elektráren na život v podzemí. Škoda, že bioložka má svá studijní léta za sebou. Toto téma by místo plazmy brala všemi deseti. Cestou přisedla potem zborcená rodinka, která klusala 3 km na autobus, aby si v Mikulově koupila plavky?! Ano, počasí bylo vskutku listopadové letní, ale až tak?

Snad jedině geografka neměla s Mikulovem přímo tu čest, ale obdivem nešetřila ani jediná návštěvnice. Antropoložka se tak zabrala do fotografování, nevnímaje ani fotografované objekty (nás), že zmizela v dáli. A její ztrácení a opětovné nalézání a předbíhání a zaostávání pokračovalo po celý den...

Před kavárnami se začaly množit stolečky a židličky a v tom jasném ránu neodolatelně přitahovaly kolemcourající. A protože tento nečundr byl ve znamení weina, musely slečny dostát svým závazkům. A tak první košt weina od pana Drmoly, který dle ornitoložky opravdu drmolí, proběhl již v deset hodin SEČ. Ač nerady se od chutného moku odtrhávaly, odrazovány od dalšího postupu místními, musely vystoupat na Kozí Hrádek a kol Turoldu, skrz vinice, na kterých se letos moc neurodilo, směr Stolová hora. Slečna ornitoložka jim ze své dobrodružné cesty k Baltskému moři dovezla vodku ochucenou zubří trávou a tu přesladkou chuť na vrcholu nevyměnila ani za sýrovou nadílku. Pak už opadly i její ochranářské sklony, nehnala turisty dolů ze skal, nevedla přednášku o pálavských zajímavostech.

Z bohužel neosiřelého Sirotčího hrádku nedočkavé dívky sestoupily do Klentnice. Ve velmi stylovém Café Fara se polovina slečen šetřila na večer popíjením roztodivných čajových směsí (mj. na posílení fertility), ale druhá půlka svědomitě plnila zadané úkoly počínaje vinným střikem s bezinkovým sirupem po klasiku - Pálavu. "A prosím ještě ty rohlíky, co tady pořád kolem nás nosíte."

Pod rozbouřeným nebem se brodily listím na Pálavu, Děvín, kochaly se osamělými skalami, stromy, rozeznaly na obzoru Bílé Karpaty i Alpy, a když stanuly na Dívčích hradech, spatřily podivína s dřevěným křížem šplhajícího po skále nahoru. "Vy jste turisté? No to jsem si oddechl." Zajímavá kompetice. Ohlížeje se po západu slunce proběhly dívky Dolními Věstonicemi, vynechaly všechna restaurační zařízení a už za tmy spěchaly po hrázi novomlýnských nádrží do Bubudorfu alias Strachotína. Ornitoložka si připadala jak na Baltu, ale ostatním vzdouvající se černá hladina až tak sympatická nebyla. Ve pustém Strachotíně byl snad vyhlášen zákaz vycházení, neboť cestou do socioložčina přechodného působiště potkaly jen intergalaktickou hlídku v jakýchsi zlatých sněhulích. Dívky bohudík neupoutaly její pozornost.

Slečny byly pohoštěny klobásami a vyrazily do místního podniku - U Cetlů, aby poznaly kolorit této svérázné vesnice a domluvily se na tour de sklípky. Stěny Cetlovky jedněm připomněly malbu krví, druhým malbu lidskými výměšky. V zájmu zdraví a zachování dekoru si daly svařené víno a jako bonus dostaly i recept na vermut - zchladit oslazený svařák. Dost bylo utrácení za Martini! Potřebné kontakty byly navázány a zatím nesourodá skupina se vydala do Vasova sklípku. Geografka měla svou malou premiéru. Podivovala se nad stěnami pokrytými plísní a neustále přešlapovala mezi sudy. Nohy už pro ten den nějak vypovídaly službu.

Tu ochutnaly ze sudu, tu z archivu a přesunuly se o sklípek dál. U Františka vylisovaly něco toho vína a zakotvily na jeho apartním posezení. Někdo usnul na stole, antropoložka (bez celodenního tréninku) se radši přesunula do spací vilky a ostatní popíjeli a vedli vášnivé debaty pozdě do noci/brzkého rána.

Ornitoložka už před šestou vyrazila pozorovat orly a husy, antropoložka také relativně brzy vyskočila z lůžka, ale místní voda ji s břichabolem poslala obratem zpět. Tak se alespoň mohla geografka dávat ještě chvíli dohromady v horizontální poloze. Na vyhlídkovém balkoně si daly snídani, i když čaj či káva se nedaly pozřít a vydaly se zpět. S mátožnými místními poobědvaly a ve vinotéce zakoupily místní skvosty. "Za kolik jim to dáme? Za ceny pro Pražáky? Neee, 5o korun mi dejte." V Šakvicích zamávaly socioložce a začaly se těšit na další čundr/nečundr. Třeba i v dalekých krajinách.

Fotodokumentace zde http://picasaweb.google.com/tereza.sustkova/Palava# a tu http://picasaweb.google.com/xenoekie2.

P.S.: Geografka s velkými obtížemi sbalila v sobotu ráno spacák. Během pochodu ji došlo, že v něm nechala polštář. Ten se tedy pěkně ponosil a šťastně se zas navrátil ke své majitelce.

Brilliant

Ganz sympathisch ....

Mokré zápisky Volume II. - Keprník a Šerák aneb jak zastavit jedoucí vlakovou soupravu

Co se týče diplomky, spolužačce Tereze o víkendu 22.-23.5. teklo do bot nejen obrazně. Za měsíc deadline a gró práce ještě před ní. A tak jsem se s ní solidárně vydala na Keprník a Šerák v počasí, kdy by ani psa nevyhnal. Vyrážely jsme z olomouckých Nemilan. Jak si zajistit jízdu vlakem osobákem, na který jdete se značným zpožděním? Klusejte po kolejích, málokterý strojvůdce vás přejede...

V Ramzové jsme se potloukaly kolem lanovky, kdyby se nějaký líný smrtelník chtěl taky rozhlédnout v mlze na Šeráku. Dlouho bezvýsledně, tak jsme se s krosnami na zádech loudavě vydaly nahoru, když tu se dole vynořila nějaká rodinka. První dvousedačku jsme zvádly levou zadní. "Bojíte se moc?" Při přestupování na jednosedačku jsem evidentně jsem měla hrůzu v očích. Ale žádný gentleman mi krosnu nevzal. Tak jsem ji křečovitě držela na klíně, pomalu přimrzávala a jízda v tom mléce se zdála nekonečná. Následný čaj s rumem a gulášovka už před desátou tudíž bodla.

S velkým přemáháním jsme vyrazily zkoumat turistické chodníky/lesní cesty/pěšiny/zvířecí stezky. Hlavním problémem slečen geografek se ukazalo sjednocení polohy v terénu a mapě, ha. Na strmých svazích jsme překonávaly prudké potoky, murové proudy, břehové nátrže... "To nepřejdu." "Ale přejdeš!" Tak jsem musela jít stále vpřed a na hlavu mi padal déšť, kroupy... Na Keprníku (nejvyšším místě) nám nad hlavou uhodil hrom a to už byla poslední kapka. Hysterický smích...

Žasly jsme nad hluboce zařezanými chodníky ve vrcholových partiích, kde se z nich staly regulérní kaňony protékané vodou. Terezina diplomka tak začala získávat jasnější obrysy a punc užitečnosti. Po celodenním dešti to nevypadalo na to, že bychom si mohly ustlat někde v divoké přírodě pod širákem, tak jsme už značně znaveny sestoupily téměř do údolí, kde se v prudkém dešti a bouři zjevili statní trampové a zavedli nás do vytopené lovecké chaty, nasytili nás úžasnými fazolemi, napojili čajem a rumem a hlavně nás usušili. Toť Terezin záložní plán. I když jsem hned z úvodu nevděčně prohlásila, že trampské písně nemusím, "pokrok" dorazil i do těchto sfér a namátkou Johny Cash a Ring of fire zní v setmělé místnosti za bouřky sakra dobře. Spacák usušen a mohla jsem zapadnout do postele...

Terezin oblíbenec Pade se chvalabohu v neděli nabídl, že s ní tentokrát ponese břímě vědy on a jako velký znalec okolí s ní vystoupal zase nahoru a jali se zmapovat druhou stranu hřebenu. V pondělí jsem totiž vyrážela směr Slovensko a při příjezdu v pozdních nočních hodinách bych asi těžko oprala outdoorové svršky a čile zas stoupala do výšin. Tak jsem hodila oko na mapu a vydala se směr Jeseník. Přestalo pršet, značka se příliš neschovávala a zablácená Janička vcelku rychle dorazila na nádraží. Než jsem se stihla rozkoukat, odchytl mě spolužák z vysoké (jaká náhoda), a že prý zrovna pojede vlak do Ostravy. Paní mě sice při zběsilém kupování lístku upozornila, že už měl být vlak dávno pryč, ale já jsem nedbala, spoléhajíc na to, že Lukáš a jeho suita to trochu pozdrží. Tak došlo k druhé sabotáži Českých drah. Běžela jsem za jedoucím vlak asi s tak urputným výrazem, že se průvodčí smiloval... Z toho vyplývá, že běh proti i za jedoucím vlakem má svůj smysl, a že i pracovníci českých drah (!) mají v sobě kousek lidskosti. S Lukášem jsme změny směru jízdy (minimálně třikrát) strávili v družném hovoru a já byla ready for the next ride... k našim východním bratrům.

A nezaprší a nezaprší

Výše fota z Morávky pořízená 18.5. S ohledem na některé čtenáře neuploaduju videa. Docela to tam hučelo... Předchozí dny jsme docela rádi zůstali uvězněni na vsetínské větrné hůrce a pozorovali hučící Bečvu. Cestou do Ovy pár objížděk, spoušť a Vašek tak zatoužil zkontrolovat svou srdcovou záležitost - Morávku. Seběhli jsme ze Skalice potoky řítícími se ze svahů, ze stezky kolem Morávky (single track?) už moc nezbylo.

Sesunuté svahy, odtrhavající se stromek online. Já překvapivě věřím svahům nad sebou, že nás voda nevezme s sebou... Vašek už tolik ne, ale nechá mě (měřítko) pózovat u břehu a až doma zjistí, že hladina se během "natáčení " povážlivě zvýšila. Odpouštěli Morávku...

Bouřící voda mě spíše fascinovala, než děsila. Na stabilitu svahů jsem při náhlém nadšení pro "vědu" nedbala. Za Skalicí byla vozovka zatarasená sesuvem, tak jsme si udělali menší objížďku, abychom si prohlédli to, co si voda vzala za své. A právem.

Mokré zápisky - to be continued...

V plném pracovním nasazení

Takto vypadá rozlehlá pracovní plocha pana V. Na trávníku mu to evidentně vyhovuje, mně zas vyhovuje klasický stůl, který je též obtěžkán vědomostmi, ale nebudu si ho přeci sebestředně fotit, že ano.

Jak si to špacírnice špacírovaly na špacíru

Jak je vidno, skluzu již není možno se zbavit, se současnou morálkou toto není jediná opožděná záležitost, ale proč to pořád rozmazávat, že ano. Co třeba zčerstva zaskočit na špacír, který jsme s Evou (ne)absolvovaly ze 7. na 8.5.? Až sem slyším vaše nadšené přitakání... Že Janička jela posledním možným vlakem a měla v Hranicích přistoupit k Evě, která vážila cestu až z capital city? No tak to musel mít v vlak už v Ově pár desítek minut zpoždění. A lehla si Eva v Hranicích do kolejiště, že se nehne, dokud nepřijedeme? Chyba lávky, ale na špacírníky, kteří se prozradili hůlkama vyčuhujícíma z baťohů, naše dráhy české počkaly. "Entusiasmus" nám ve vlaku dodal zatím neorganizovaný špacírník, který to naposledy zabalil už na Radošově.

První úbytek zúčastněných mohl proběhnout už při pokusu přeběhnout přejezd na Vsetíně při zavřených závorách. Ale i tak se nás sešlo rekordních 217 a kolující špacírovnici jsme při předstartovním meetingu tak hypnotizovaly, že jsme měly tu čest si řádně loknout. Já osobně jsem následně litovala. Nalákali nás na Makovsko-průsmykovské překvapení a naše dvoučlenná skupina se rozdělila na optimisty a pesimity, kdy ti od písmena J jasně hlásali, že toto bude jen dílčím cílem na naší trase a zbylí zas prosazovali tezi, že není radno si klást vysoké cíle. Mno, rychle se rozložení sil obrátilo.

Mnohočlenný zástup tak vyrazil za pokřiku těch, kteří v hospodských zařízeních tráví páteční večer jak se sluší a patří. Kolem Bečvy se to štrádovalo jedna radost, ale lesy nad Ústím skrývaly nejednu záludnost. Duševně připraveny jsme byly na umně se skrývající značku, ale že si někdo dal práci a na stezku navozil tuny bahna? Krok nahoru, skluz dolu, boty se vyzouvaly při každém kroku, zalitovala jsem, že jsem si nevzala pohorky. Neslušelo se zpomalovat, za chvíli jsem získala rytmus, checkovala značky a buď vykřikovala nebo naslouchala výkřikům, kterými se ve tmě fixovali kolegové. Kupodivu žádné davové šílenství a nebloudily jsme, ba někdy jsme i peloton vedly. Na pasece jsem obdivovaly noční panoramata a už tohle by mi ke štěstí stačilo.

Vcelku svěží jsme se vyškrábaly na Filku, bláto vlhko kam se podíváš, tak jsme se zas sklouzly dolů a toužebně jsem upřela zrak směrem k chatě, kde bych tak ráda hlavu složila. V lese mimo náš směr prosvítaly čelovky, ale Evu jsem uklidňovala, že tady jsem si opravdu jistá k kramflecích. Holt to někdo už zabalil. Na Radošov cesta nekonečná, vzájemně jsme se předbíhali s nějakými kosmopolity a k našemu úžasu se už před čtvrtou začalo rozednívat. To se zrovna mně vidět jen tak nepoštěstí. V radošovském sedle si už někdo pospával, ale první náznaky slunečního světla mě trochu nabudily a na Makytu se šlo veseleji.

Určité úseky mi už splývají, jen nás dostalo, že ti, co nás už před Jahodným předběhli lehkým klusem, se najednou objevili za námi. Prý čtyřikrát špatně zvolili směr. Kdo nemá v hlavě, má v nohách. Asi jsme byly ze ztráty značky tak vystrašené předem, že si to to značení nelajzlo, mít nás na svědomí... Evě se začaly Javorníky zamlouvat, žádné beskydské monokultury, mně ale deprimoval pohled na protější hřeben, střelím - 80.kilometr. Ale svěží jarní buková zeleň vůkol a při snídani na Makytě na nás koukaly putovní či zapomenuté slivovice, ale chuti nebylo. I rum se pronesl.

Samozřejmě chuťovka Papajské sedlo a Krkostěnná (kdo nezažil, nepochopí), my jsme zas nechápaly ty cyklisty, kteří se neohroženě spouštějí dolů. Kromě dvou jedinců spočívajících pod stromem (jeden v pozici matrace), jsme už se špacírníky neměly tu čest. Tudíž jsem zapochybovala, že na nás v Makovském průsmyku s tou velevěcí ještě počkají. Kohútka! K té se upínala má vůle, zde se mohla uzavřít ta nudná kapitola několikahodinové chůze. Polívka, knedlíky, pivo - ani jsem si neuvědomila, že je teprve deset dopoledne. Zde jsme navázaly první telefonický kontakt se základnou - haciendou nad Vsetínem. Tak záchranný vůz byl k dispozici a zde přiznávám, že oproti Evě, která si udržovala tempo i veselou mysl i po tolika hodinách, já jsem nějak postrádala motivaci a nejradši bych byla někde úplně jinde.

Každý nás litoval, že počasí nevyšlo, ale jen cestou na Malý Javorník trochu sprchlo, jinak lokální jasno. Míjely jsme rodinky na sobotní procházce a ty se určitě podivovaly alespoň mému výrazu ve tváři. Totální rezignace. Pod Velkým Javorníkem dýmilo opuštěné ohniště a Eva bojovala sama se sebou, jestli ho svou vzácnou vodou uhasit či co jiného. Ale já jsem už neomylně sestupovala na Kasárna a zcela otevřeně zde přiznávám, že Eva byla tu noc a den nadmíru hovorná a mně už to docela... No prostě jsem byla marná. Ožila jsem až v autě a těšila se na oslavu Vaškových narozenin, které jsem nakonec taky prokaučovala. Na základně si nás vyfotili a já musela jsem s pravdou ven - Velký Javorník byla naše konečná stanice, 45. km. Eva si příště musí najít schopnějšího sparingpartnera. Nebo to není v nohách ale v hlavě? Kolena kupodivu držela. A rekord - 14 hodin! Jedinec byl rychlejší než cyklisté a prý celou cestu běžel. Já osobně pochybuju, že někdy těch 100 za 24 či více hodin ujdu a jestli mi to za to stojí... Zatím mě pesimismus nepřešel, uvidíme zas na jaře?

The View from the Eagle's Nest

Rumo-klíšťo-čundr

Je už to sice nějaký ten pátek, přesněji konec dubna, ale alespoň report nebude s takovým zaujetím popisovat každou maličkost. To jsme do naší nabouchané (hlavně Andrejiny) schedule před dvěma měsíci vměstnaly čundr, čas poháněný naší nedočkavostí rychle ubíhal a já mohla po těch letech potkat tu velkou horolezkyni. Cestou jsem zvladla rozbít weino, abych nad tou červenou louží postávala jak správný bezďák a kolemjdoucí mohli se znechucením odvracet zrak. Při kavárenském pivě na Zelňáku v Brně jsem naslouchala Andrejiným adventurám z Mongolska, Elbrusu atd. a spíš než obavy jsem k ní začala pociťovat obdiv. To já mám své jasné limity, co se týče vysokohorské turistiky.

Ráno jsme v plné zbroji vyrazily směr Náměšť nad Oslavou, kde by se s nadsázkou bylo vhodnější pohybovat kanály, ale i když obchody zely prázdnotou jak za minulého režimu, dostala jsem spásný nápad - s kofolou s rumem se náramně dobře stoupalo do zámeckých výšin. Protože správny čundrák aspoň půlcák rumu s sebou! Na zámku se děti zavírají do studny, pokladní se dají lehce zmást, že se ani dopočítat nemohou a paní průvodkyně jsou tak malého vzrůstu s tak vysokým hláskem, že se stěží zadržuje smích. Koncepce prohlídky nás pramálo uspokojila, ale to je prostě zavedená praxe - zde na obraze tento panovník, zde onen, zde tato tapiserie, zde tento záchodek.

Tak jsme seběhly za žhnoucího slunce (co to je? To už si nepamatuju) k Vicenickému žlabu, spočly u vody, já bezvadně připravena nahodila kraťasy a improvizovaně jsme se (rumo)táhly do Sedlecu, kde nám Andrea slibovala nějaké to hospodské zařízení. Co se týče sportovních výkonů, den to byl slabý, ale o to zábavnější. Klasická hospoda v liduprázdné vsi překvapila, smažák a dobrovodné jevy byly skvělé, k uvolnění přebytečné energie byla na programu bitva s gumovými zvířátky a mohly jsme se vydat hledat důmyslně ukrytý srub - Haryovku. A ejhle, klíče by byly, ale zámek vyměněn. Takže začala náročná operace, která by nezúčastněnému pozorovateli mohla připadat násilná, ale díky Andrejiným lezeckým schopnostem, umu a naší výborné spolupráci bylo díky průlezu přes "vikýř" spodní okno přístupné i nám nemotornějším. Ze srubu usazeném v prudkém svahu vysoko nad řekou jsme se hvězdicovitě rozeběhly nasbírat klestí. Od řeky táhli vodu jen ti nejschopněší a ke kládě nad řekou jsem měla velkou úctu. Žádné balancování neproběhlo. Ale údolí Oslavy a Chvojnice se nám začalo náramně líbit.

Photos by Tera, více tu: http://picasaweb.google.com/tereza.sustkova/Cundr#

Večer na programu rum, rum, svařák, svařák, klobásky, klobásky, chlapi, chlapi (ha, ha). Andrea básnila o tom "pravém" čundráctví a já byla spokojená i ve svých membránách... Tera a Eva se prospaly u ohniště a já s Andreou jsme vyzkoušely srub. V noci jsem se snažila přemluvit, abych nemusela vylézat oknem ven, ale některé potřeby si prostě nedaj říct.

Ráno zas velekrásně, zřícenina Sedleckého hradu se třemi kříži připomínající mord, altán Gloriet, skály a vyhlídky a to hlavní, co určovalo téma dne - klíšťata. Stačilo se zadívat na své končetiny a hned člověk zpozoroval ty potvory, jak si to štrádujou někam výše. Tak jsme vyhlásily soutěž a za zakousnuté byl bonus. Na stéblech trávy si pěkně hověly, připraveny k akci.

Pochodovaly jsme si tak lesem a najednou nad řekou noblesní lovecký zámeček, nikde nikdo, jen poslední záchrana před bídnou smrtí žízní - hadice s kohoutkem Tak slintavku ani kulhavku zatím nemáme. Tím druhým trpím příležitostně pořád, ha. Od té doby jsme nějak ztrácely značku a nebýt Teřiného překvapivě bystrého zraku, k mlýnům bychom jen tak nedorazily. U řeky jsem si už jen tak bez rozvahy nelehla do trávy, ale krčila jsem se na svém bezpečném krosno-ostrůvku, a ať si ti cizopasníci vyberou jinou oběť... Však taky bilance za dva dny - 9 klíšťat. Stezka nad Oslavou a žebříček nabídli i trochu adrenalinu, na další zříceniny jsme už z časových důvodů dlabaly, abychom vstřebaly i trochu z koloritu Ketkovic. Ty jihomoravské vesnice byly unikum samy od sebe, ale pan ketkovický hospodský rulez. Výběr z hroznů - objednali jste si fazolačku, donesl vám zeleninovou, že výborná domácí, manželka vařila a tak to bylo skoro se vším na jídelním lístku. Zatímco čepoval pivo, tak mě poslal čůrat (a to doslova) a tak jsme byly neustále v křeči. Terka jakoby celý víkend nebyla Terkou a náročná Andrea byla taky nadšena. Tož čundru zdar! Čundru! Ještěže jsme tenkrát s Terou Evě a Andree telepaticky vštípily, aby na sebe při brněnském nočním rozjezdu narazily. A i když nebudu žádný echt čundrák, lásku k pochodování, rumu a nočnímu nebi cítíme všichni stejnou.

Takové obyčejné šílenství... všechny ty velkozážitky budou brzy zde, ha, please hold

Hromy se střídají se sluncem a já mám radost z mé číše, karafy a Joanny

Taková typická snídaně v Café au pére tranquille

Café au lait, oeufs, jambon, baguette, crepes, pommes, caramel, raisins secs, canelle, journal... (francouzi odpustí)

Flashback - Vaškovci v Tatrách

V nížinách už evidentně vládlo jaro, ale přece jen toho sněhu za tuhle zimu asi nebylo dost, a tak jsme vyrazili ještě do Tater. A nemám říkat do Tater, ale především za Maťom. Dumali jsme nad tím už x měsíců, ale bylo třeba, aby se všechno usadilo...

Zas jsem se divila té ostré vizuální hranici mezi Českem a Slovenskem. Vaša se chtěl vykoupat v zatopeném lomu u Kralovan a ten byl "nečekaně" zamrzlý. Opravdu nečekaně byla Fatra úplně bílá a bratr s rodinou si tam na dovolené před pár týdny mohl tak cvrnkat kuličky místo zimních radovánek. Lyže jsme měli s sebou a žádostivě z bláta koukali na Chopok, ale co se týče území Slovenska, skutek utek.

Za panem obchodním ředitelem Maťom jsme dorazili do jejich interiérové firmy (dva zaměstnanci - otec ředitel) a ukázal nám lentilkové, slámové či krokodýlí podlahy a podivoval se nad mými hloupými dotazy, jak se udržuje taková podlaha na povrchu spletená ze slámy.

Chtěli jsem jako vždy ochutnat nějaké podtatranské pivo, ale i v lanovce ve stylové hospodě čepovali čehúnské... Takže jsme v Pradiarni pokračovali becherovkou, vínem a nevím čím ještě a druhý den se nám do kopce šlo těžce. Maťo vidí před sebou jen cestu do NY na podzim, tak jsme se z Vaškova pohledu trochu nepohodli. Podle něj člověku spíš ještě přidám, než pomůžu. To říká ten pravý...

Cesta k Zelenému plesu připomínala dálnici, žádná ledovka, obdivovala jsem skialpinisty, jejich funění nahoru i ladný skluz dolů, při zcela jasném počasí mě okolní bělost úplně oslepovala a nějaký exot jel po sněhu i na kole. Dosupěli jsme k chatě, Maťo už měl v sobě nějaký ten nosičský čaj, tak jsem šla taky objednat - 2 nosičské čaje prosím - 4 eura - ale já chtěla jen dva, kluci ,vypijem tři? Tak si vezmu tři. - 4 eura - no tak mi dejte ty čtyři. A platím čtyři eura. Rozený obchodník. Se záchvatem spořivosti a zároveň chuti jsem si dala šošovicu a Vašek si nese buchty na páre! Samozřejmě že dojíst všechny knedlíky mu nebylo přáno. Z lavic při slunění jsme pozorovali skupinu překonávající nad námi zmrzlý vodopád a jeden člen naší skupiny se šel aspoň projít po (snad) zamrzlém plese.

Zpátky jsme to odvážně vzali přes Biele pleso, abychom mohli závidět těm, kdo mají na nohou lyže. Ze začátku co krok to člověk zajel do sněhu po pás a Vašek se jen zmohl na výkřiky - proč jen já jsem tak tlustý! Tedy kudy prošel on, tam prošel bez újmy každý... Nj, za to mohl ten baťoh na zádech, ha. Zlehka jsem našlapovala a hověla si pěkně v suchu na rozdíl od těch dvou bez návleků a v ryze městských kalhotech. U Bieleho plesa jsme se kochali Jahňacím štítem v jeho plné kráse. Toho jsme spolu s kamzíky zdolali vloni. A ouha, nikde žádná aspoň trochu prošlapaná cesta. Po chvíli jsme našli směr, odkud přišlo stádo Poláků, a tak jsme se vydali po jejich stopách. Cesta byla docela zdlouhavá a sníh jsme nemohli už ani vidět, ale jako vždy jsme nakonec skončili u Maťových rodičů v obyváku u prezentace hlavně Maťových panoramat. Před spaním jsme si chtěli dát ještě nějakou novinku z Maťovy filmotéky, ale po chvilce jsem odhadla děj, takže další sledování již bylo nemožné. Ale jistě jsme o nic nepřišli. Pustili jsme si radši tatranskou klasiku Meděnou věžu a pro mě potřetí a čím dál lepší.

Kluci měli boty durch a Vašek si je odmítal dát vysušit, takže nedělní program nespočíval ve zdolávání velikánů a v tom deštíku by to nebylo ani nic příjemného. Tak jsme měli komorní prohlídku Vážecké jeskyně (ve třech, když nepočítám jeskynního medvěda). Jeskyně má nezvykle vchod přímo ve vesnici a Vašek se po přehlídce durdil, proč nám pan všechno tak dopodrobna vysvětloval, že přeci on to všechno zná... Holt nemá na čele napsáno, že je fyzický geograf.

Zastavili jsme se na německém vojenském hřbitově (nezvyklé) s výhledem na Tatry a na Štrbské pleso je už přeci nuda jet autem, tak jsme prubli zubačku a mohli tak zcela opovrhovat snobstvím, stavebním boomem a nevkusem kolem plesa. Na Solisku se lyžovalo, po rozbředlém plese se jezdilo na běžkách a my jsme se na něj taky zkusili postavit, dokud nám neteklo do bot.

Vrcholem nedělního programu byl aquapark, tedy hlavně vodní bar a už jsme si nalívali šampáňo i s kyblíkem na led do plastových skleniček na stopce, Maťo objednal rozšafně druhé, přeplněný bar byl náhle prázdný a z barové stoličky skoky rovnou do teplé vody. Kluci se vyhřívali v páře, já ve venkovních bazénech s vířivkama a po tom šampáňu jsem sebrala i odvahu na tobogány. Ani se nám nechtělo pryč a notně jsme přetahovali.

K večeři ještě do třetice ... Co třeba ještě do cukrárny? A zmoženi jsme usnuli před devátou. Cestou domů se Vašek nechtěl nikde zastavit, ale jen co jsme přejeli hranice a vyjasnila se obloha, hned u cesty se objevil vlek v provozu a další program byl jasný. A tak jsme jen v mikinách sami brázdili svah. Sem tam už se objevila louže, po mokrém sněhu to docela svištělo, ale že jsem nemusela až nahoru na prudký svah a mohla se v klidu kochat okolními panoramaty, tak jsem si to i užila. Poslední letošní lyžování! A že ho bylo až až (ski flashback snad bude následovat).

Malá ochutnávka - v Karolince

Testování spacáku aneb patníkový přechod Beskyd

Prvotní otázka byla: bude sníh/nebude? Vyjely jsme na Třeštík a čerstvě nasněžíno. V Evě se hned začala probouzet stopařská vášeň z vlčích hlídek a jala se vysvětlovat, jak vypadá stopa rysa, jak se od sebe rozeznají stopy vlka a psa (pes se motá všude kolem, vlci míří neomylně vpřed) a jako ornitoložka na AOPK nadšeně naslouchala zpěvům ptactva. Pochytila jsem nanejvýš pěnkavu a hlava mi nebrala, jak může někdo pojmenovat malého ptáčka králíček (ohnivý). Když se třeba malé prasátko může poeticky jmenovat tea cup pig, co kdybychom ho přejmenovali na šáleček? To už bych po Eviném zvolání nehledala králíčka v lese...

Na rozhlednu na Čartáku se Vašek vydal už tak třikrát, ale nikdy mu nebylo přáno na ni vystoupat, tak jsem ho musela trumfnout, když se někde coural po Grazu a Lublani. Klíče od rozhledny se mají půjčovat na chatě Sůkenická, tak stojím před opuštěnou recepcí, před opuštěným výčepem, že bych si i sama nalila? Lítačky poletujou, ale nikde nikdo, až na sebe řádně upozorním a je mi řečeno, že před náma už někdo vyrazil, a když si vyměníme zálohu dvě stovky, tak nám předají klíče. Převezmeme úlohu „převozníka“, chvíli se kocháme a přicházejí další skupinky. Nevyhlédnu si oběť, ale autoritativně vyslovím dotaz, kdo tu setrvá nejdéle, ať si převezme „loď“. Pán nám nutí 500 Kč, že drobnější nemá a chvíli trvá, než pochopí, že na tomhle obchodu bychom docela vydělaly. A valí se další houfy lidí, kdyby radši rozhlednu nechali otevřenou... A neplatíme ani korunu. Ale ideální místo na přespání, škoda, že je na začátku cesty. Navečer nezamykat...

Tak tenhle výhled Vašek ještě neviděl

Jsme všemi srdečně oslovovány děvčata, na hlavy nám padá sníh ze stromů a je téměř jasno (a to jsme byly všemi zrazovány). Míjíme patníky a cesta po rozvodí Odra/Dunaj se jen mírně vlní, střídají se zalesněné kopečky a paseky s chalupami a výhledy na všechny strany. Cestou si cvičně tipujeme místa k noclehu a neustále odlehčujeme zádům od krosny, jejíž ¾ zabírá spacák, takže máme jen to nejnutnější. A jediné, co nám nakonec chybí (horalové odpustí), je krém na ruce. Evě suché ruce krvácejí a mně je to dost nepříjemné. V Tatrách jsem v nich kvůli tomu dost nesmyslně třímala v rukou sníh. Eva mi radila radši sliny.

Patník kam se podíváš

Míjela nás skupina chlapíků z Pardubic, kteří obcházejí o Velikonocích a na podzim celou republiku, začali v Chebu a po noci ve vlaku vyrazili z Velkých Karlovic se stejným cílem jako my – Mosty u Jablunkova. Jeden se s náma začal usilovně paktovat, stejně jako my chtěli přespat na Bílém kříži, tak jsme se radši usadily na Bobku, abychom jim daly náskok a popily horkou griotku, kterou jsem udělala do termosky. Po ní jsme doslova letěly a už nám přišlo reálnější, že na ten Bílý Kříž dorazíme. Jinak se nám totiž každý kilometr strašně táhnul...

Jak se Eva vyjádřila, vidina piva a polívky nás popoháněla jako mrkev osla. V Doroťance sice čerstvě vytřeli a na naše zablácené pohorky se nejdřív tvářili všelijak, ale pak nám dali to vytoužené pivo a kotel polívky, že tady jsme na horách a musíme se pořádně najíst.

Hlavním účelem našeho čundru bylo testnout náše (Prima) zimní spacáky, které jsme si zcela nezávisle koupily ve stejnou dobu. V případě špatného počasí byla zálohou rampa u opuštěné samoobsluhy, ale nebe samá hvězda, moje koleno se už vehementně hlásilo o odpočinek, tak jsme se za Súlov vydaly hledat vhodný plácek. Do hospody se nám už moc nechtělo, trochu jsme trnuly, kde najdeme v dubnu něco suchého a krytého před větrem. Všechno okolo vypadalo dost nehostinně a ze tmy se vynořovaly podivné stavby, kaple s dřevěnými lavicemi a studny. Snažila jsem se nemyslet na Studnu z majora Zemana, Blair Witch a podobné chuťovky, Eva zas vyjadřovala obavy z lidských příbytků.

Nakonec jsme si lehly sice trochu z kopce, ale na suchém a relativně krytém místě. Už v 9 jsme se zakutaly do spacáků. Než se spacáky vyhřály, byla nám docela zima. Už jsme se viděly, jak v noci zmrzlé a rozmrzelé vstáváme a jdeme tmou dál. V duchu jsem se proklínala, co nás to napadlo. Co si z té noci mj. odneseme. Z boku jsem se zaaretovala báglem, takže jsem se jen vytrvale posunovala dolů. Eva přišla s návrhem, jestli bychom neměly jídlo někam pověsit v rámci protimedvědích opatření, ale i když nás na něj cestou upozorňovali, ten jeden v celých Beskydech se snad víc bojí nás než my jeho. A byla jsem líná se vyhrabat ze spacáku...

Naše nocležiště

Ve dvě jsme se s Evou střetly v našem náhlém probuzení s pocitem, že jsme ještě nezabraly. Potvrdila jsem si, že s hlavou ve spacáku se dá dýchat, snažila jsem se nic neslyšet ani nevidět, dokonce jsem se začala potit a svršky musely dolů. Prý na nás byla zvědavá jen srnka. Evě se až o půl osmé povedlo mě vzbudit, proběhla očista zubů značně zemitou vodou vytékající odněkud z luk a relativně čerstvé jsme vyrazily dál. Nebe bylo vymetené, silný vítr ještě nic nepřivál a Čarták se zdál být na obzoru tak daleko.

S Lysou v pozadí

Cesta vedla většinou po vrstevnici, ale vrstva starého sněhu, bahýnko a všude se valící voda nás zpomalovaly, ale o to byla cesta zábavnější. Eva při pohledu na mou osobu balancující po kmenech ve vodě poznamenala, že to vypadá jak někde na Aljašce. Párkrát se nám ztratila značka a náš „bystrý“ zrak ji zaznamenal, ale v noci by to šlo těžko. To bychom skončily někde v Lomné. Kochaly jsme se Malou Fatrou a na Velkém Polomu na polomu jsem zakopla o strom a letěla pěkně plavmo. S krosnou na zádech se to těžko vybírá... Odněkud zdola se vynořili klučíci a sice jsem jim nerozumněla, ale jejich výraz ve tváři vyjadřoval starost o mou osobu. Ale já spíš potřebovala politovat od Evy, která můj let nejdříve ani nezaznamenala. Moje holeně... A to jsem už ten den zkoušela tvrdost ledu a moje předpoklady se nepotvrdily, tak jsem hezky slítla, naštěstí ne do vody. Vypadala jsem tedy řádně použitě, ale na Tetřevu nás vřele přivítali a ovocné knedlíky na dva talíře dali. I s poloviční porcí jsme měly problém.Po cestě jsme ještě potkaly Vilémova Péťu, který vyloučil z důvodu netrénovanosti svou účast na špacíru a vyjádřil se ve smyslu, že pokud člověk prvních 50 km neklusá, tak nemá šanci těch 100 km za 24 hodin dát, takže Eva byla v tu chvíli značně nahlodána se na to vykváknout.

S meruňkovicí

Nakonec jsme šťastně doklopýtaly do Mostů a s našimi oblíbenými Českými drahami jsme už méně šťastně, ale vlastně na jejich poměry přešťastně dorazily do Ovy posilněny rekordním pivem v Cieszyne. A byly jsme na sebe docela pyšné...

Tulit tulip

Můj první pugét od V. a jarní prezenty v díře

Ohne dich kann ich nicht sein, ohne dich. Mit dir bin ich auch allein... a ty kopečky.

Pražské a jizerské dostaveníčko

Bylo zas jednou jedno spontánní rozhodnutí, pohled do kulturního přehledu našeho hlavního města a následné nadšení. Tak jsem to do Liberce vzala přes Prahu, abych se před sportovními výkony také kulturně uspokojila. A to bych ani nebyla já, abych nezačala příhodou na dráze. K mému velkému překvapení vyjedeme načas, ale ouha, před Olomoucí naše krasojízda končí, před námi se někdo na mostě nemůže rozhodnout, zda dolů poplachtí či ne. Z předních vagónů se lidé hromadně hrnou do zadních (?) a náš bojovně naladěný vagón se dožaduje kontaktu se sebevrahem, že by ho hlasitě povzbuzoval či rovnou do něj strčil a úklid mastného fleku by zabral méně času než tohle hodinové přemlouvání.

Jako správná "gruppie" Posledního výstřelu jsem si nemohla nechat ujít jejich premiéru v Akropoli, a protože jsem Teře slíbila, že už se nebudu strefovat do Pražáků, tak to nemůžu dlouze komentovat. Jen nastíním situaci - mírně stydlivá kapela z Krnova na pódiu, pár metrů volného prostoru a Pražáci, kteří asi tenhle večer propadli hře na sochy... Tak aspoň plac využije Tera ke svému divokému tanci a já se jim vepředu taky můžu koukat do krku. Pak sice nepřijdou hned mezi prostý lid bez invence a já zas nemůžu Ivánkovi pochlebovat, ale obě jsme spokojené. Ještěže Tera tak důvěřuje mému vkusu.

Druhý den jsem jako zázrakem po letech trefila k americké Alžbětě, abychom probraly všechno možné i nemožné, nakrmila mě řízkem, konečně se vydaly (obě poprvé) na žižkovskou věž, když se prodíralo slunce a já si ověřila, že už se aspoň shora v té Praze slušně orientuju. Shora se nám zalíbil Vítkov, ale jen tak lehké se na něj dostat nebylo, vzdušnou čárou to bylo jednodušší. Tak jsme vyfuněly k tomu obrovitánskému koni, zase se kochaly, seběhly směrem ke Flóře, vzaly to přes cukrárnu a nechaly se vyděsit hrůznými upoutávkami před Imagináriem doktora Parnasse. Film to obrazově bohatý, až se člověku točila hlava, pro ženské oko líbiví chlapci (Ledger, Depp, Farrell a Law), jen někdy děj pokulhával. Tak jsme to s Alžb uzavřely pivem a spěchala jsem pro změnu na koncert Xaviera Baumaxy.

Teru jsem zachytila prchající po Malostranské, v Rubínu jsem nám zas připravila místa v první řadě a mohla pozorovat prskajícího a plivajícího Xaviho face to face, když ti Pražáci se zas jen courali tam a zpět a nadšení zas na můj vkus příliš vlažné. Xaviho jsem se na první pohled lekla, nějak mokrý s lahváčem Stelly (Zázvorkové) v ruce, ale rozjel se pěkně.

Při koukání na Panorama jsem vždycky záviděla plavcům v Podolí, obdivovala jejich otužilost, až mě Tera vzala do oného venkovního bazénu. Voda měla příjemných 26 stupňů, vzduch pod nulou, kolem sníh, skály, pára... Poté jsem zas chvátala do Liberce, abych za těch pár měsíců zapomněla, dokdy vůbec pracujou, takže jsme večer strávily s Katkou komorně ve dvou. Mno, střídala jsem tu společnost každý den.

V pátek jsem oblítala všechna magistrátní oddělení, kde se témata rozhovoru vůbec nezměnily. Měli zátah na net, někdo byl i odejit, ještěže už tam nejsem... První dotaz pana maséra byl ohledně svatby. Tak jsem odvětila, že mě nikdo nechce. "Vás, takovou krásnou holku (haha), to je tím, že pořád rajzujete!" Mno, to je spíš důsledek... Ale slevu takové krásné holce nedal. Liberce jsem si moc neužila a hned přesídlila do Jablonce, kde jsem v Daniném království ten týden po x-té nastiňovala svou mizéroidní situaci.

Měly jsme vyrazit na východ slunce na Sněžku, já se těšila na další noční zážitek, ale akce byla odpískána z důvodu lavinového nebezpečí. A nakonec jsem jako největší aktivista byla i ráda. Výstup na sněžnicích na Štěpánku byl až až. Všude prašan, na příkřejších svazích člověk spíš jel dolů než stoupal nahoru a kolikrát zapadl po hruď a sněžnice se zasekly ve smrčinách či borůvčí. Šli jsme podle GPS všelijakým roštím, stoupali po skalách a Štěpánka je opravdu nejkrásnější rozhledna s výhledy na Jizerky a Krkonoše. Při cestě dolů se Džardovi zachtělo trochu adrenalinu a sjel asi desetimetrovou stěnu lomu a holky něco menšího. Člověk ale neví, co je pod sněhem a já se mám příliš ráda...

Ještě jsem si dosytosti užila Daniného kuchařského umění, Džardového soukromého kina a jablonecké secesní kavárny a hned v neděli po ránu se vracela do Ovy, protože přijeli "umělci z Prahy" a Tomášovi se Zuzkou se zachtělo trochu kultury. Holt není nad přátele z různých koutů.

1323 m n.m. - 00:00 SEČ

Proč svařovat víno v teple domova, proč popíjet svařák v restauračních zařízeních? Proč stoupat do kopců ve dne? Proč se zdržovat v sourodé společnosti?

Všichni jsou neustále busy či bez chuti zdolávat sněžné vrcholy, tak jsme s Vilémem upekli noční výstup na Lysou a přidal se k nám Martin a (dokonce) Vašek. Na Ostravici jsme měli motivační zastávku na medový likér Lysá hora (stylově), pivo (kluci), skvělý čaj s medem (já!) a spíš jsme tu motivaci ztráceli... Nahoru jsme vyrazili kolem Sepetné, Albínova náměstí a Lukšince. A šlapalo se moc dobře, i když Vilém neustále prohlašoval, že opilce domů nepoveze. Butylka s rumem totiž kolovala neustále... Všechno krásně zasněžené a nad pokličkou hvězdné nebe. Tak jasné hvězdy jsem dlouho neviděla. A když jdeme ve skupině, tak se přeci čeká, to mi nikdo nevymluví...

Po připojení na "dálnici" by se sice podle Martinových slov (velký horal) hodily mačky, ale nesekla jsem sebou a stoupala a stoupala, až před koncem mě studený vzduch dostal, ale osobní asistent Vilém stál při mně. Cestou jsme se docela nasmáli, i když si pořád utahoval z mé osoby a pana Václava. Nahoře foukalo, a i když bylo jen šest pod nulou, tak kosa řádná, chief Martin se s půlnocí pustil do svařáku i s náležitým kořením a citrónem, jenže ouha, došel plyn v bombě, tak svařák se jen lehce ohřál a hned jsme ho přelili do termosek (1,5 l!). Ale byl výtečný!

Zvláštní pohled na růžová města v dálce, jejich světla se odrážela od inverzní pokličky a povznášející pocit, kolem oni lidé a nebýt zimy, dolů se mi ani nechtělo. Ale museli jsme se sklouznout a dopít svařák. Vilém cestou dolů asi z nedostatku spánku zprotivněl a přitěly na mě i hůlky, fyzičtí geografové se ani potmě nezapřou a vydali se zkoumat hot spots. O půl třetí jsem došli dolů, s Vilémem jsme si zapěli v autě Fanánkovu Tuicu plni spokojenosti a ulehla jsem, abych se ráno probudila s hlavou jak střep a kašlem... Ale stálo to za to. Který vrchol next?

Tajná depeše

Překlad: Milá Janičko, jsi zlobivá, Janičko, pošlu ti pohádku, jsi moc tlustá. A tady máš pohádku. Byla jednou Janička, byla moc hodná a milá. Ahoj, já jsem zabiti. Jsi moc milá, Janička je tlustá.

Made by Ondrášek (žák první třídy)

Pozn.: Z naší famílie jsem po Radkovi nejhubenější. Seš tlustý je u nás nadávka, abyste si nemysleli... To asi abych si o sobě moc nemyslela, ha.

Novoroční vycházka aneb jak jsme se s Terou točily v kruhu

Po Silvestru jsme s Terou nebyly schopny vstát ve stanovenou dobu a venku mlhavo, takže z Lysé sešlo, ale zato jsme se rozhodly na netradiční procházku za humny. Mapa Ostravska a ejhle, Tera ještě nebyla v Havířově, tak co z něho dojít do Ovy. Cestou pár hájů, sorela, Tera nadšená.

Tak si to štrádujeme po Havířově, zběžně kontrolujeme turistické značky. A pak podezřele dlouho žádná a my někde mezi nesympatickými paneláky na Šumbarku (a nesympatickými lidmi) a Tera to chce stočit doleva do ještě nesympatictějšího houští (a mrčí, kde jako je ten slibovaný les) a já jsem pro se držet hlavní cesty. Koukáme nenápadně do mapy a totální ztrátu orientace omlouváme mlhou, kdy i ptáci chodí pěšky. A tak svačíme někde na bahně, zmatené přítomností kolejí (míříme snad na Orlovou?) a cesta se stále mírně stáčí vlevo... Šok! Jsme zpátky na nádraží v Havířove na onom kruháči! Kolemjdoucí nechápou, proč se smějeme a objímáme a po těch x kilometrech je nám už zima a já se už vidím někde v hospě. Ale Tera se nevzdává. Vítězoslavně našla značku.

A tak se vydáváme na další kolečko, které už tak dobře známe, zase ztrácíme značku, ale nevzdáváme to, až si všimnu nenápadné odbočky, která míří trochu jiným směrem, než jsme předpokládaly. Před námi les a nervózní paní, která si snad myslí, že ji pronásledujeme. Asi působíme na špacíru v tomhle dusivém mlhavém počasí dost divně. Osaměly jsme a kolem nás vlhký les a koruny stromů se ztrácí v mlze a Tera zrychluje a já lituju, že nemáme pořádný foťák a turistické značení je zase tristní a matoucí. Jsme z lesa ven a teprve teď Tera přiznává, že měla nahnáno, a že jí les evokoval seriál Městečko Twin Peaks.

Pak si prohlížíme Petřvald s domky rozesetými po polích a kontrast velké historické školy a novostavby rodinného domku přímo před jejím průčelím. Sem tam nás doprovodí nějací psíci, kteří se tváří neškodně, ale v dalším lese se k nám přidá tele-vlčák, Tera se mě drží jak klíště, ale ve mně je taky malá dušička. Vlčáky nemám moc v lásce. Ještěže mi Tera rozumí opak a je klidnější. Proti nám jde starší pár s vlčákem, "náš" k nim hned běží a dotírá a mně je jasné, že to schytáme. Tak si v hlavě sesumíruju obranu, a když paní spustí, tak ji nenechám domluvit a zhurta na ni spustím a paní v tu ránu zmlkne. Tera na mě koukala jak z jara... Takovou mě nezná.

Cestou snad už jen nějaký exot objímá strom a vypadá jak oběšenec, ale kolem haldy dojdeme do Michálkovic, akurát jede bus a my jsme šťastné, že se třeba budeme točit v kruhu, ale nakonec z něj najdeme cestu ven a dojdeme do cíle.

Christmasoidní zkazky

Čas vánoční se nepočal zrovna ideálně, na vánoční "besídku" z katedry jsem jaksi nebyla schopna díky nečekané ťafce dojít, ale večerní koncert Posledního výstřelu mi to bohatě vynahradil, v Bazaru jsem byla téměř jediná znalá, ale nadšení jsme byli všichni. Frontmanovi Ivánkovi jsem tlačila do hlavy nějaké nápady ohledně jejich propagace, snad jsem mu nenabízela i texty, ale určitě jsme si přiťukli. Zlomek osazenstva z katedrálního večírku do Bazárku nakonec taky doklusal a zabalili jsme to něco ke čtvrté. Ten den se dělil na část beznadějnou a euforickou.

V neděli jsem dojela domů a s vervou se pustila do vánočních příprav, zapojila jsem i kluky a ti mi pravidelně zlepšovali náladu. Při štrúdlu jsem Ondru nabádala, ať suroviny sype rovnoměrně. Ondro, víš, co to je rovnoměrně? Ne. No tak po celé ploše. Víš, co to je plocha? Ne... Ale po našem veledíle se začal kroutit, že ho bolí bříško a v noci blinkat. To já si na Štedrý den ještě vychutnala skvělé chardonnay, které jsme si schovaly z ochutnávky vín na Slezskoostravském hradě, a pak už jsem měla jen na mysli, že přišla má poslední hodinka. Úplně regulérně. Takže horečka a další doprovodné jevy a já si určitě nemohla stěžovat, že bych se přes Vánoce přejedla.

Btw. Nejlepší Ondrova hláška poslední doby - dneska je počasí akurát na to jít do hospody... A říká to při jakémkoliv okamžitém stavu atmosféry, ha. A dalším důkazem, že k alkoholu máme veskrze pozitivní vztah je Šimonkova vytrénovanost, že než se napije náhodného čaje, tak přičichne a zeptá se, jestli tam není rum...

Silvestrovský týden jsem prožila vskutku společensky a vracela se domů k ránu. A ráno na Silvestra jsem byla bruslit, světe, div se! V krásných stříbrných bruslích mi to jelo mnohem líp než za mlada, kdy jsem jezdila stylem co noha nohu mine a třásla se strachy, abych si nesedla na zadek. Tak krasobruslařka ze mě nikdy nebude, ale z toho "svištícího" vzduchu jsem měla radost, jen kdyby všudepřítomní pidilidi nezastavovali stylem, že sebou šlehnou a třeba i mně pod nohy... Třeba mě jedno sejmulo a já se při pádu v pudu sebezáchovy chytla druhého za rukáv (to se mi ještě omluvilo).

Teře sice společná silvestrovská "řízená" zábava nevoněla, ale nakonec jsme se i v jejím neoblíbeném počtu (tři spolu s Evou) moc dobře v mariánské "díře" bavily, že jsme ani na půlnoc nos nevystrčily. Zapomenuté blechy a moderní karaoke měly úspěch a 4 flašky na tři kusy... Den předtím jsme měly válečnou poradu v nějakém poshbaru, byla jsem pěkně protivná a drze jsem svoji komorní verzi prosadila. Po tolikati letech bez chlapů a bylo to bez problémů. Když jsem si představila, že budu buď sama nebo v Bravanticích nebo na pár místech s lidmi, s kterýma si nemám co říct... Tak jsme minimálně do tří vysedávaly a to jsme ještě musely omezit, protože jsme si s Terou naplánovaly na Nový rok túru.

Maťo a docentská párty

Ano, evidentně to tu zanedbávám. Ano, je mi to vyčítáno. Ano, pokusím se to napravit.

Co se týče doby předvánoční, v mysli mi utkvěl víkend s Maťom a chata s docenty. S Maťem jsme "slezli" pár skalek, rozhleden a jiných pamětihodností v okolí Vsetína, při večerech ochutnali minimálně šest druhů alkoholu a rozebírali své troubles, ale rána krutá nebyla.

"Přifařila" jsem se i na jednu oslavu docentury a sama sebe jsem pasovala na posluhovačku/hospodyňku, protože jsem chtěla být aspoň trochu užitečná, když už jsem se neustálých odborných debat nemohla účastnit... Ale aspoň jsem si při půlkách se všema potykala. A tak se cpali - vepřová kolena, guláš, kuřata a další pochutiny, dopili pivo a já přiskočila s dalším a docenti i jejich vážení studentíci pořád něco řešili. Hlavně se drbaly ženské na katedře se slovy: je blbá, neschopná... a ještě je hnusná. Ale fascinoval mě jejich rozhled. Nic ve stylu "všechno vím, všechno znám", ale opravdový zájem o všechno a člověk se pak ostýchal cokoliv říct. A spát jsem šla až o půl páté, jedna rozjařená doktorantka dlouho nemínila jít spát (byly jsme tam jen dvě holky), a tak jsem shlédla i vážené docenty potácející se na onu místnost ve spodním prádle. Ale při tom kvantu jídla se i přes neustálé popíjení nikdo nezřídil.

V sobotu jsme vyrazili s jedním studentem speleologem hledat pulčínské jeskyně. Takže rojnice a nález malé a velké pseudokrasová jeskyně (asi 30 m). Já jen zvenku poslouchala ten pláč a skřípění zubů (ha), když ze začátku museli šphat po laně asi 5 metrů a kolem byli pavouci a dál se plazit nebo sklouzávat dolů. Pulčinské skály byly pocukrované sněhem a návštěva u Vilíka nesměla chybět. Večer se osazenstvo trochu proměnilo, omládlo a zvtipnělo. Tak jsem si vyslechla třeba studentský postup před vstupem do Ostravice kvůli měření - navlečení do igelitového pytle a pečlivé obalování potravinářskou fólií, aby si voda stejně našla cestu...

Tak snad alespoň fotodokumentáž bude názornější než má slova.