Přijede Mikuláš do Somálska a ptá se dětí:"Proč jste všichni tak hubení?"
Děti odpoví:"Protože nepapáme..."
Mikuláš nato:"No, kdo nepapá, nedostane dárečky!"
Měla jsem s ním úspěch, tak ho posílám dál... Abychom si při tom marném bloudění mezi regály uvědomili, že ne každý má takový výběr.
A je mi smutno z nenávratného lidského ničení krajiny, které mi momentálně při zpracovávání snímků do Dálkového průzkumu Země i komplikuje život... realita je proti roku 1947 značně odlišná. Zkusme se zamyslet, co svými každodenními činnosti způsobujeme. Chápu, jsme jednou tady a snad tu ještě pobydeme, ale nezkusíme najít nějaký kompromis? Ochrana přírody nejde proti pokroku, je sama o sobě pokrokem.
Jsme dnes jen tři a každý sám. Každý v jednom patře. Předvánoční čas jsme si udělali poklidný a v poklidu pokračujeme. Těším se na kapra! A na oči těch, kteří budou rozbalovat presenty...
pondělí 24. prosince 2007
Leaving the camp... leaving NY
Je Štědrý den a já někomu, pokud v sobě najdu dostatek vůle, udělám radost a popíšu náš velkolepý trip po USA. Nečekejte žádné literární skvosty, nebude z toho román...
Sobota 25.8.
Ten den nás Slunce chtělo snad upéct. Každý čekal, kdy už konečně odjedeme, aby se rozloučil, ale my dleli v kempu až do pozdního odpoledne. Letadlo nám letělo až druhý den ráno, tak kam spěchat. Jason se nechal slyšet, že si peníze můžeme vybrat z banky jen v Hopewell Junction, a tak se Vašek na poslední chvíli rozhodl, že ještě v sobotu (!) zajede na kole vyplatit šeky.
Předtím mé přesvědčování nebral moc vážně. Bohužel, získané informace o otevírací době byly mylné. Vašek tak podnikl strastiplnou cestu zbytečně. Banka zavřená a někde narychlo sehnané kolo cestou zpět vypovědělo službu. V plné rychlosti mu upadla řídítka. Ještěže se Vaškovi nic nestalo. Kolo mrsknul do příkopu a zbytek došel pěšky. Přišel na poslední chvíli, abych mu ještě dala vyprat skrz naskrz propocené kraťasy. Oblékal si je ještě trochu vlhké...
Celina i Jagoda při loučení spustily usedavý pláč. No co na to říct. Na cestu k bráně nám vypravily autko, naposledy jsem si objela kemp a všichni stáli před prádelnou a mávali. Alespoň nás nepotkal Jason jako dva dny předtím, kdy jsme takhle v pracovní době vyprovázely Alžbětu a spol. a Jason nám při návratu zatarasil cestu. Byla v nás malá dušička. Ještěže jsem se duchapřítomně vymluvila na těžká zavazadla.
U brány nás už čekala paní taxikářka. Při placení na nádraží jsem si nebyla zcela jistá jí vyřčenou cenou, tedy jsem ji nerozuměla, takže to bylo buď 27 nebo 37... A já ji dala 40. Příště budu chytřejší. Zrovna odjížděl vlak, co měl zpoždění, ale my museli ještě koupit lístky. Na nádraží se loučil Australan Anton s Polkou Magdou. Jeli do New Hamburgu vanem, tak jsem mu hned vyčetla, že nás mohl vzít, ale samozřejmě, že on zas nemohl tušit, že my někam zrovna míříme. Vašek pak přiznal, že to věděl. Mohla jsem si aspoň ušetřit objednávání taxíku po telefonu, což byla menší kovbojka. Pán ne a ne mi porozumět hodinu odjezdu.
Seděli jsme na nádraží a připadali si, jako bychom z něj nikdy neodjeli. Jako by se žádný kemp nekonal. Byli jsme šťastní a těšili se všechno, co je před námi. Z vlaku jsme vystoupili už v Harlemu. Plně zastavěnému, špinavému a plnému černochů – vykřikujících, povalujících se. Byla ve mně malá dušička a rychle jsme se sunuli na zastávku. Pomalu jsme se začali dostávat do toho procesu, kdy nevíš, kudy kam, co se jak dělá, ale už cítíš při tom menší zábrany. V buse se vhodí přesně odměřená částka 2 dolary do kasičky u řidiče a vyjede lístek. V září už budeme machři a budeme mít lístky předem... Na autobusových zastávkách nebyly názvy, tak jsem asi vypadali značně zmateně, až se nás nějaký zaměstnanec letiště v autobuse zeptal, s jakou společností letíme. Já mu řekla česky „ATA“ a on na mě divně koukal, až mi to došlo – „EJTIEJ“. To už byl doma a zbytek cesty nás upozorňoval, kdy už bude naše zastávka.
Na check-in společnosti ATA už bylo zavřeno a my zmateně šli k jiné společnosti, kde po shlédnutí našich papírů nás vystrašili, že jdeme pozdě. Opak byl pravdou, dojeli jsme příliš brzo. Teď zbývalo přečkat na letišti noc. Ještěže se pořád motalo kolem dost lidí, a tak trochu zmírňovali mé napětí. Klimatizace se hodně činila a vevnitř bylo zimou k nevydržení. Venku zase horko, hluk a podivní lidé. Vašek se pořád někam ztrácel a já plná úzkosti seděla u našich báglů a podezíravě koukala na každého kolemjdoucího. Vašek bohudík nedbal na mé návrhy lehnout si na travičku pod silnicí a našel po půlnoci v útrobách haly sedačky, kde už přespávalo pár lidí, já se nechala přemluvit, abych se zachumlala i do spacáku a usnula jsem hned.
Neděle 26.8.
Ráno jsem se probrala, už bylo světlo, všude plno lidí a po pohledu na hodiny se mě zmocnil děs. Nám to uletí! Rychle jsme se spakovali, trochu se polidštili a prchali na check-in. V 8 jsme dolétali do Chicaga. Letěl s nám i jeden veledůležitý Žid, co netelefonoval s telefonem u ucha, jako většina populace, ale měl ho nahlas a před ústy. My se jich nezbavíme ani tady... Letiště v Chicagu bylo pěkné, nové, s výstavami. Sympatické město u Velkých jezer se svým centrem a úhlednými domečky musím určitě někdy navštívit.
Cestou do LA jsme pod sebou viděli rozsáhlé roviny se zvláštně kulatými poli – mým vysvětlením je kruhové zavlažování, což mi někteří vyvracejí, ale lepší vysvětlení nemají – a mnoho canyonů.
Sobota 25.8.
Ten den nás Slunce chtělo snad upéct. Každý čekal, kdy už konečně odjedeme, aby se rozloučil, ale my dleli v kempu až do pozdního odpoledne. Letadlo nám letělo až druhý den ráno, tak kam spěchat. Jason se nechal slyšet, že si peníze můžeme vybrat z banky jen v Hopewell Junction, a tak se Vašek na poslední chvíli rozhodl, že ještě v sobotu (!) zajede na kole vyplatit šeky.
Předtím mé přesvědčování nebral moc vážně. Bohužel, získané informace o otevírací době byly mylné. Vašek tak podnikl strastiplnou cestu zbytečně. Banka zavřená a někde narychlo sehnané kolo cestou zpět vypovědělo službu. V plné rychlosti mu upadla řídítka. Ještěže se Vaškovi nic nestalo. Kolo mrsknul do příkopu a zbytek došel pěšky. Přišel na poslední chvíli, abych mu ještě dala vyprat skrz naskrz propocené kraťasy. Oblékal si je ještě trochu vlhké...
Celina i Jagoda při loučení spustily usedavý pláč. No co na to říct. Na cestu k bráně nám vypravily autko, naposledy jsem si objela kemp a všichni stáli před prádelnou a mávali. Alespoň nás nepotkal Jason jako dva dny předtím, kdy jsme takhle v pracovní době vyprovázely Alžbětu a spol. a Jason nám při návratu zatarasil cestu. Byla v nás malá dušička. Ještěže jsem se duchapřítomně vymluvila na těžká zavazadla.
U brány nás už čekala paní taxikářka. Při placení na nádraží jsem si nebyla zcela jistá jí vyřčenou cenou, tedy jsem ji nerozuměla, takže to bylo buď 27 nebo 37... A já ji dala 40. Příště budu chytřejší. Zrovna odjížděl vlak, co měl zpoždění, ale my museli ještě koupit lístky. Na nádraží se loučil Australan Anton s Polkou Magdou. Jeli do New Hamburgu vanem, tak jsem mu hned vyčetla, že nás mohl vzít, ale samozřejmě, že on zas nemohl tušit, že my někam zrovna míříme. Vašek pak přiznal, že to věděl. Mohla jsem si aspoň ušetřit objednávání taxíku po telefonu, což byla menší kovbojka. Pán ne a ne mi porozumět hodinu odjezdu.
Seděli jsme na nádraží a připadali si, jako bychom z něj nikdy neodjeli. Jako by se žádný kemp nekonal. Byli jsme šťastní a těšili se všechno, co je před námi. Z vlaku jsme vystoupili už v Harlemu. Plně zastavěnému, špinavému a plnému černochů – vykřikujících, povalujících se. Byla ve mně malá dušička a rychle jsme se sunuli na zastávku. Pomalu jsme se začali dostávat do toho procesu, kdy nevíš, kudy kam, co se jak dělá, ale už cítíš při tom menší zábrany. V buse se vhodí přesně odměřená částka 2 dolary do kasičky u řidiče a vyjede lístek. V září už budeme machři a budeme mít lístky předem... Na autobusových zastávkách nebyly názvy, tak jsem asi vypadali značně zmateně, až se nás nějaký zaměstnanec letiště v autobuse zeptal, s jakou společností letíme. Já mu řekla česky „ATA“ a on na mě divně koukal, až mi to došlo – „EJTIEJ“. To už byl doma a zbytek cesty nás upozorňoval, kdy už bude naše zastávka.
Na check-in společnosti ATA už bylo zavřeno a my zmateně šli k jiné společnosti, kde po shlédnutí našich papírů nás vystrašili, že jdeme pozdě. Opak byl pravdou, dojeli jsme příliš brzo. Teď zbývalo přečkat na letišti noc. Ještěže se pořád motalo kolem dost lidí, a tak trochu zmírňovali mé napětí. Klimatizace se hodně činila a vevnitř bylo zimou k nevydržení. Venku zase horko, hluk a podivní lidé. Vašek se pořád někam ztrácel a já plná úzkosti seděla u našich báglů a podezíravě koukala na každého kolemjdoucího. Vašek bohudík nedbal na mé návrhy lehnout si na travičku pod silnicí a našel po půlnoci v útrobách haly sedačky, kde už přespávalo pár lidí, já se nechala přemluvit, abych se zachumlala i do spacáku a usnula jsem hned.
Neděle 26.8.
Ráno jsem se probrala, už bylo světlo, všude plno lidí a po pohledu na hodiny se mě zmocnil děs. Nám to uletí! Rychle jsme se spakovali, trochu se polidštili a prchali na check-in. V 8 jsme dolétali do Chicaga. Letěl s nám i jeden veledůležitý Žid, co netelefonoval s telefonem u ucha, jako většina populace, ale měl ho nahlas a před ústy. My se jich nezbavíme ani tady... Letiště v Chicagu bylo pěkné, nové, s výstavami. Sympatické město u Velkých jezer se svým centrem a úhlednými domečky musím určitě někdy navštívit.
Cestou do LA jsme pod sebou viděli rozsáhlé roviny se zvláštně kulatými poli – mým vysvětlením je kruhové zavlažování, což mi někteří vyvracejí, ale lepší vysvětlení nemají – a mnoho canyonů.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)