Jemnost plyšové srsti

Azurit? Ne, velmi pohledná Bruni a dětinský Big Deal...

Expedice Akvozrut

Čundrácký rok první se završil a hned v únoru bylo třeba začít se spřádáním dalších plánů a pozvolným tréninkem – fyzickým i rumovým.  

Nákup se zdál být rozumným co do objemu, zatímco Eva neustále upozorňovala na syndrom chalupy, kdy se většina poživatelného secpe první den. A dobře věděla, o čem mluví! Zatímco tři pětiny týmu venku debatovaly s řidiči o výskytu medvědů v okolí Knížatkovic letního sídla, chrabrá Jana a Andrea bojovaly o místo k sezení. Byla přizvána i novicka, která hned po odjezdu směr Turzovka odmítla slivovici i rum (!) se slovy, že to ona nepije a nám přes čelo přeběhly chmury  –  ta tedy nezapadne. Ale opak byl pravdou. Už před Frýdkem ohledně slivovice nebylo co řešit, autobus při stoupání do beskydským výšin začal podivně zavánět spáleninou a my byly rády, když  nás po kooperaci půlky autobusu vysypal na turzovském „ÚANu“. Busy busy (pozn. nejedná se o překlep) se střídaly jeden za druhým. Port Authority hadra. Náš navazující spoj se řídil asi jiným časem než středoevropským, velmi specifickému jízdnímu řádu jsme i ve společnosti členů Mensy neporozuměly a tak byli všichni kolemstojící atakováni našimi dotazy. Nakonec se nás jedné slečně zželelo a dotáhla nás do jakéhosi přibližovadla, které jelo požadovaným směrem. Smutně jsem koukala na lidi na nástupišti, kteří měli podobný cíl jako my, ale turzovská doprava je asi oříškem i pro místní.

Rum s čajem!

Masážní salón

Šťastně jsme tedy stoupaly z Turkova po zledovatělé cestě do míst, kde se formovala Evina osobnost. Z lokální mlhy se vylouplo to prastaré stavení, Eva hrdě zprovoznila elektřinu, studnu a zatopilo se. Celý víkend měla na to, aby nás naučila místní zvyklosti. Hlavně jak omývat své končetiny. Tera hned požadovala koupel, ale byla odbyta poukázáním na přílišnou přecitlivělost, a že ta teda na Kamčatku nepojede, ale aspoň ten lavor s teplou vodou jsme jí slíbily. Za chvíli už všichni spokojeně popíjeli čaj s rumem (někteří poprvé ve svém životě!) a byly svědky své transformace v kobylky a musely dát Evě za pravdu... Co se na stůl nachystalo, to v mžiku zmizelo. Zásoby ubývaly neuvěřitelným tempem, všechny je pozorovaly starostlivým pohledem, potichu počítaly hodiny, které jim zbývají do smrti hladem a brzy došlo na přísné dělení. Hibernal i pálava tekly proudem, debaty se stupňovaly a členové skupiny se pozvolna ztráceli pod Terezinou záminkou, že si potřebuje procvičit své masérské umění. Našly jsme je spokojeně pochrupující v loži za intenzivní vůně masážního oleje, kterým Tera neúmyslně skropila matrace. Předtím ji vypadl hrnek z ruky, ale turzovské prokletí se naplno projevilo až druhý den.

Kampak jdete, babičko?

Tajné zásoby

Ráno zatopeno, nachystána snídaně a uvařený čaj, vše dílo Andrejino, Tera nám chtěla důležitě rozdělit úkoly, ale pak jen opakovaně vyslovovala slovo "bomba". Během noci nasněžilo, mrzlo až praštělo, zářící slunce vše posunulo na ještě vyšší level, co jsme si mohly více přát při výstupu na místní hlavní „tahák“, rozhlednu a kapličku na Kamenitém. Bílá smrt nás nedostihla, na ledových polích smetávány větrem jsme okusily trochu toho původně zamýšleného zimního survivalu. Evin oblíbený Rozsutec jsme mohly jen tušit, ale i tak Tera asi pochopila, že se nenalézáme u Girové, jak jí namluvil pan Verner. Teru tlačil i její x-tý pokus o vlastnictví pohorek, krosit okolní svahy se nám příliš nechtělo a tři tatranky byly na přežití v divočině málo, tudíž jsme se brzy otočily a mířily zpátky. Cestou jsme si vysnily naučnou stezku po stopách Turzovského ptáčete alias do budoucna věhlasné Evy, spřádaly jsme básnické ódy na její osobu a vyžívaly se hlavně v absolutním rýmu. Zavedla jsem nový termín poetické kecy a už vidím, jak se lidé zastavují na tom hřebenu s dalekými rozhledy, datly a strakapoudy a se zájmem se začtou.  

Bílá smrt

Zmožená Tera

Panoramata

Rozhledna na Kamenitém 

Učiněný anděl

Kaplnka

V létě griluje každý. Letos frčí zimní grilování. Nabaleny v apartních kabátech s hrnkem svařáku v rukou jsme mžouraly do slunce, rozvalovaly se na lehátkách  a nemohly se dočkat těch voňavých krkoviček. Na pohled něco mezi alpskou idylkou a tuberkulózní léčebnou. Po našich marných pokusech se do toho vložila Andrea a za chvíli jsme už měly mastné pusy. Blaho.

Grill master

Malá Ruska

Tuberkulózní léčebna

Masóóó!

Následující aktivita se nakonec stala životu nebezpečnou. Na obalu Aktivit o podobných věcech není ani zmínka! Mělo by tam stát: při předvádění si vyhraďte dostatek prostoru kolem sebe i nad sebou. Při simulovaném hodu oštěpem neshazujte lustry na spolusedící. Jak ve zpomaleném filmu všichni fascinovaně hleděli, když lustr padal směrem na Evinu hlavu, načež se rozbil o hranu stolu a rozletěl se na kusy. Pro ně to byl neskutečně dlouhý okamžik, pro mě mžik. Evina hlava zůstala bohudík celá, jen já jako téměř střízlivá jsem se bila do hlavy. Obvykle nejsem ten, kdo ničí zařízení cizích příbytků a ještě k tomu původní. Vzápětí jsem si sedla na židli, ta se převrátila a já svým dopadem ulomila nohu.

Po chvíli puk a tma. Žárovka se odporoučela. Asi z toho šoku. Našly jsme jinou, Tera se ji snažila zašroubovat a prásk, roztříštila se o zem. Eva už se opravdu musela jít uklidnit. Radši jsme ten kalamitní večer brzo ukončily.

Při brzkém obědě jsem se předvedla zjednodušenou verzí boloňských špaget a po zazimování chalupy dle přesných instrukcí jsme se zklouzly zpátky do civilizace. Vedle chalupy žijí místní starousedlíci. Děti asi jako Kája Mařík sestupují z hor každý den za studiem a hlava rodiny jezdí pracovat do Ostravy (!).  S Vaškem si často říkáme, že by se nám život někde na samotě v přírodě zamlouval.

Cestou řešila Tereza (a my nedobrovolně s ní) dilema, jestli má po zavolání svého milého Vernera vystoupit v Třinci a svou SONE jízdenku nechat propadnout. Neustále si mezi sebou pinkali zprávy, jednou Tera že ne, pan V. nepochopil odmítnutí, jednou Tera že jo, pan V. už to vzdal, ale jako Valentýnský dárek zaplacená jízdenka a láska zvítězila na ranním brzkým vlakem z Třince do Prahy a spořivostí.

Za sebou jsme nechaly mj. vybílený vinný sklípek, neboť jsme podcenily náš splávek a k Andrejinému zklamání jsme se nedohodly na kamčatských medvědech, sopkách a bolševnicích. Zhodnotily jsme s Evou své možnosti a neschopnosti a tyto vzrušující dálavy nám zůstanou ještě utajeny. Eva by si na podobné treky prý ráda pořídila tančík.

Tera předvádí záchvat smíchu

A prokletí akvozrut se přeneslo i do hlavního města pražského...

Pozn.: Fotografie z Andrejiného a Kamčiného fotografického přístroje

Vandal na sympoziu

Co nám říká o vandalismu odborná literatura: název vznikl podle příslušníků germánského kmene Vandalů. Jejich cílem bylo neúčelné, nekulturní a primitivní ničení určitých hodnot. Vandalové v roce 455 zpustošili Řím a vešli do dějin tím, že město nejen vyplenili, pobili muže a znásilnili ženy, ale navíc i nesmyslně zničili obrovské kulturní bohatství tehdejší civilizace soustředěné v chrámech, ve veřejných budovách a domech patricijů. Vandalismu se mohou dopouštět skupiny, někdy i masy lidí a jindy jen jednotlivci. 

Tak jsme zas jednou vydali na GIS konferenci s posterem. Tentokrát bez společenského večera (rozuměj žranice) a sbratřování (rozuměj popíjení) s bratry Slováky. Vašek v klidu předal naše velkolepé dílo. Druhý den jsem si na něm povšimla nezvratných změn. Někdo nám ho jednoduše počmáral. Někdo, kdo trpí neodolatelnou touhou znehodnocovat svým perem cizí majetek. Někdo, kdo byl odejit z naší univerzity. Někdo, kdo bloumá důležitě po všech konferencích s jedním už značně použitým posterem ("Dodali jsme nepokrčený"). Vandal byl členem "odborné" komise, která vybírala vítězné postery a ještě masíroval svými řečmi organizátory. A nebudou přeci rozdávat ceny jen tak zbůhdarma. Jé, taková roztomilá olomoucká kočička! Jak se vyjádřil Tomáš, i naši studenti dělají lepší postery. Takže díky olomouckým hlasům letí ceny do Olomouce!

I když jsme se konference účastnili jako studenti bez nároku na servis, po tom divadle jsme se pustili bez skrupulí do rautu. I přednášky byly byly k uzoufání nudné. Velký modelář se svým zástupem doktorantů předvedl zas stokrát omílané. Výsledky si asi šetří do impaktů. Ale jak jsme rádi, že změní báňskou stáj za naší!

Pozn.: Radši nikoho nejmenuju, aby ty moje zkazky nevyplivl google.

Se zájmem čtoucí a nedbale pozující

Uprostřed vášnivé diskuse

Autor a jeho dítě

Takové malé pohoštění

Černobílá labuť aneb kritická kritika a přílišná očekávání

Nemohla jsem se toho dne dočkat. Měla jsem pocit, že si tento skvost zasluhuje velké plátno, ale na druhé straně pro intenzivní zážitek bez rušivých vlivů sledování ve společnosti lidí. A může člověk vůbec  hodnotit obrazovou stránku věci z monitoru, nebo na ČSFD/facebooku nepřímo přiznat, že ani pro tuto „událost“ roku nejsem ochoten pustit korunu? Opožděnou distribuci filmu v ČR a SR jsem poněkud nepochopila, ale pokud se tak sami chtějí připravit o zisky, jak je libo. Takže v den premiéry na prvním promítání jen my dva a tři důchodci, kteří neznají ty správné servery.  A přiznávám, že jsem nevydržela čekat další měsíce do minikinovského promítání...

Natalie Portman spolu s Keirou Knightley jsou pro mě ztělesněním krásy lícních kostí, tedy nejen těch... a Natalii jako renesanční osobnosti je jednoduché se obdivovat.

První záběry berou dech. Ale až k velkému finále se prozíváte/něvěřícně koukáte po ostatních s dotěrným pocitem, že tady něco chybí. Nějaká esence. Snad ta stejná, která chybí bílé labuti, aby mohla ztvárnit černou. Chtěl snad Aronofsky nedokonalostí většiny filmu zvýraznit zavěrečné defilé? Nebo stejně jako bílá labuť zoufale touží po dokonalosti, jen není schopen stejné oběti?

Úlek z nenadálých střihů, matka jak z Pianistky, stálé puzení znázorňovat sexualitu hrabáním v rozkroku, kolotoč sebepoškozování. Neuvěřila jsem mu labilitu baletek a pláč téměř v každém záběru. Takoví lidé by ten všudypřítomný fyzický a psychický tlak neunesli.

Většina filmu by zasloužila vystřihnout. Pokud není tvůrce schopen Nininy pohnutky zintenzivnit v celé délce filmu a pomáhá si až ke konci téměř hororovými prvky, není film hoden přilišnému ocenění. Temný newyorský byt, metro i divadlo za jevištěm jsou snad paralelou zákoutí lidské duše, ale lacinnost růžového pokoje Niny plného infantilních plyšáků vše shazuje. Prvoplánovost ke znázornění nedospělé osobnosti? Ta její přílišná křehkost!

Z obličeje její sokyně lze vyčíst lascivnost, koketnost a značnou povrchnost. Oči jsou u obou výrazným prvkem, ale u ní chybí ta souměrnost evokující postavení adekvátního protivníka. Předvídatelné lesbické scény, sklony uměleckého vedoucího souboru nebo samotný závěr. Zaslouží si zčásti opovržení, zčásti obdiv. Přiznávám zde, že vyhrocené scény jsem pozorovala zpoza prstů. Přece jsem na podobné věci příliš přecitlivělá, ale i tak je můžu ocenit.

Tanec černé labutě má příchuť nadpozemského a zároveň pachuť promarněných šancí filmu. Vstala jsem a zatočila se mi hlava. Ze závěru úžasného jak jen balet může být. Shlédnout začátek a konec, nemusím sepisovat tenhle elaborát. Vystačila bych si s jedním slovem. Ale takhle by se měl Aronofsky poučit sám od sebe, vzpomenout si na Requiem for a dream a nedostát tomu, co vidím poslední dobou u všech režisérů. Postupem času vykrádají sami sebe a netuším, čím to je, ale já už v tom nevidím tu sebepřekonávající snahu, podřízení se věci. Asi není na pořadu dne svému dílu věnovat roky života a dovést ho k dokonalosti. A nemusí to být ta vznešená dokonalost, dokonalost se může zračit i v civilnosti nebo minimalismu.

Black Swan jen tak z mysli nevymažu, ale taky citím velké zklamání. Labuť v příběhu nezklamala, ale život nás dostečně zásobuje zklamáním. Určité záběry a Čajkovského postavit na piedestal, ale Aronofského z něj sesadit (samozřejmě dle mých subjektivních měřítek, absolutně ne v rámci americké produkce).