Sushi a pizza workshop/party

Poslední dobou jsou oblíbené party spojené s nějakým kulinářským uměním. Kromě toho, že se více méně pravidelně sejdeme a cpeme se a popíjíme, tak tomu někdy dáme i nějaké téma.

Na sushi workshopu jsem zjistila, že jeho výroba je hračka, horší už je to s jeho pojídáním. V Jablonci nás přivítala vařená chobotnice, jejíž chapadel s přísavkami jsem se odmítla i dotknout, natož pozřít. Až po důkladném oloupání jsem ten kousek gumový bezchutný zkusila. Loupání krevet mi na rozdíl od Vaška nevadilo a mohla jsem do řasy a rýže zabalit lososa, houby shitake, kukuřičky, švestky, bambusové výhonky, mrkev, ředkev a další pochutiny. Jen aby to bylo pěkně barevné. Krymské víno jsme prokládali stylovým teplým saké, bojovala jsem s hůlkami a sbírala odvahu ke každému kousku sushi, které se namáčí do sójovky s křenem wasabi, po kterém mi vždycky vyhrkly slzy. Nejrychleji stejně mizely mandle, japonská směs a zkusila jsem i sušené ryby. Na konci jsme si s Malým Japoncem dali ještě malou lekci japonštiny a s díky odmítli výslužku…

Na pizza party v mé improvizované pizzerii se sešla kupa nesourodých lidí, ale byla z toho úspěšná, i když druhý den docela náročná akce. Hlavní šéfkuchař Vašek připravil těsto a každý si vytvořil svou originální pizzu. Cuketovomangová, šunková s banánem a pizza s kozími rohy byly královnami večera. Pekla se jedna pizza za druhou a pilo se všechno, co teklo. I jindy nesmělý Hatlin Jarda po x sklenkách weina zpíval píseň o sektářích, brousil si na ně nůž a zapřadával rozhovory o nasazení cizopasníků při nemocech. Byly tanečky, já zas neustále kroutila volume doprava, pizza nám lezla i ušima a po rozostření mého zraku o půl jedné jsem odpadla. Vašek ještě do noci uklízel… Druhý den jsem se dozvěděla o svých slivovicových excesech atd. a přikázala si abstinovat… Do fesťáku, na který jsme se chystali druhý den…

Sektář kam se podíváš...

Pro ty, ke kterým se to ještě nedostalo – můj byteček není tak ideální, jak se zdá. Vedle se scházejí sektáři. Jedno odpoledne kouknu kukátkem na chodbu, kdo tam dělá takový rachot a už se těžko odtrhnu, i když mě přepadne mírně panický strach. Před bytem chodili dokola lidé různého věku se skloněnými hlavami a já se rozmýšlela, jestli se mám postavit té přesile, ale v zájmu bezpečnosti jsem se radši snažila nezpůsobit žádný hluk. Pak přišel jejich guru a pustil je do vedlejšího bytu, kde na ně střídavě ječel nebo byli zcela potichu, což mě znervózňovalo ještě víc. Stěny jsou jak papír. Hlavně se navážel do ženských stylem: Jak můžeš přijmout svého muže, když nepřijmeš otce! Načež začal skřehotat tím oným stylem… Po nějaké době se téměř všichni vysoukali ven seběhli těch x pater, aby za chvíli zas vystoupali do výšin a posečkali před dveřmi, guru tam měl ještě nějaké jednání se zbylými ovečkami… Před dvanáctou vypadli a já si vzpomněla, že ten protivný hlas jsem už slyšela, ale považovala jsem to za nějakou hádku. Tero, vzpomeň na Ježíš je normální…

Budníček menší

Další víkend jsem pokračovala v započaté tradici návštěv, takže mě navštívily Tera s Evou. Eva se nechala slyšet, proč Ostrava nevypadá jak Liberec. Takže trocha klasiky – weino, muzeum (zdarma s výstupem na věž – vily v záplavě zeleně), botanická, Ještěd (po dešti úžas), Ořešník, Svijany. Tera jako velká antropoložka musela sobotní dopoledne strávit studijně, ale aspoň nebyla nervní.

Už jsem si docela zvykla ležet na podlaze. Dlím na ní jako hostitel a i jako host. Pomáhá únava či alkohol. Viz Terin popisek u fota: tvrdý život, tvrdá postel. Holky místní prostředí inspirovalo k německé konverzaci, čímž mi mírně lezly na nervy, ale jinak jsme se měly awesome. Naučila jsem se podle zpěvu rozpoznat budníčka menšího a večer jsme si povídaly pohádky „každá jedno slovo“. Holky si užívaly jídlo, mračna, skály, louky, vodopády.