Kolaudační párty

Luboš, AOPK a ČIŽP
Melounová bowle...
Ve vaně...
Katka a její budoucí spolupracovnice

Katka a zelená...
Po koupání

Katka zůstala až do čtvrtka a ve středu se konala kolaudačka mého bytečku, po které se bojím chodit po schodech – tedy bojím se konfrontace se sousedy...

Sešlo se nás tu přes 10 a největším hitem byla vana, ve které se pilo a sprchovalo se v oblečcích (2x jsem se převlíkala). Jedlo se, vypilo se dost vína, sangrie, vodky a na konec i zelené. Snad jsem byla dobrá hostitelka, ale taky jsem ráda viděla po jedné všech záda... V domě musí být všechno slyšet, a když se to pro nedoslýchavé jedince ještě vykřikuje z okna... Při odchodu si ještě Luboš zahrál na Macha, ale nějak to neustál a my se s Katkou fascinovaně koukaly shora, jak v druhém patře visí ze zábradlí...

Druhý den jsem zjistila, že mnou instalovaný popelník nezůstal na parapetu a začala jsem se duševně připravovat na omluvu sousedům... Předesílám, že jsem se s lopatkou a smetáčkem v ruce nedozvonila, a když jsem poslala omluvu po holce, která tu přede mnou bydlela a jela na víkend k té inkriminované sousedce, tak ta mi zdůraznila, že osobní omluva je nutná!(trapníkovaté...) Tak jsem se plížila po schodech až do další středy, kdy jsem po x-té sebrala odvahu a konečně se dozvonila a hle, sousedka v době mé akce nebyla doma, o žádném balkónovém bugru nevěděla a samo, že jsem u ní dvě hoďky sečkala, i když nejsem dobrý host – třešňovice ani káva mi nejede... Ale sousedka ani nedbala na to, že se ani tak moc neznáme a povyprávěla mi téměř svůj životní příběh a přidala i trampoty v práci se šéfovou.

O našem domě jsem se dozvěděla asi nejzajímavější to, že dole v bytě spadl na lidi strop. Prohnily tam trámy, majitel to pak ani moc nemínil řešit, ale Nova ano...

Katčin úspěch

Vašek odjel v pondělí ráno a v úterý dojela Katka, kdy už jsem byla skoro stejně vystresovaná jak ona, jestli stihne přípoj v Pardubicích. Odpoledne jsme stihly vyjet na Ještěd (tedy poté, co jsme dosti zmatené vůbec našly lanovku) a užily si výhledy na Bezděz, České středohoří, Liberec a Jizerky... V restauraci se konala nějaká párty, tak jsme se na tradičně studeném vrcholu ani nezahřály nějakou tekutinou, ale Katka nevycházela z toho rozhledu z úžasu a já si zas potvrzovala, jaké pěkné místo jsem si našla...

Ve středu šla Katka na pohovor... neuhádnete – na Magistrát a na odpady. Katka byla krajně nervózní, ale když přišel náš šéf František a začal básnit o nějaké holce, která sice chtěla mermocí na odpady, ale machrovala i ohledně vody, že ji vzali na vodoprávní oddělení, tak mi bylo jasné o kom je tu řeč. Nějakou inženýrku vzali k nám, budeme tu úplny babinec v čele s Františkem a jedna holka jim nevyhovovala. Taky by se sem mohli hlásit nějací chlapi... Většinou je to tu pro každého přestupní stanice dál (získat praxi a utéct), ale třeba Lubošovi se na Magistrátě libílo, a kdyby si na něj vyšší vedení nezasedlo, tak by tu zůstal dál.

Takže od října tu budu mít Katku a je dobré, že dělá na jiném oddělení, aspoň odpo budeme mít chuť něco podnikat. Člověk má vždycky velké plány, ale pak se každý den něco děje, nebo je člověk znaven z toho „nicnedělání“ do 6, ha, že má třeba v blogování extrémní skluz a vy pak musíte najednou číst takové romány...

Foutos z Jizerek a Liberce 5.-7.9.

http://picasaweb.google.cz/xenoekie/LiberecJizerky

Moje kancelář

Vlevo sedí Janička Průhled k Františkovi

Trochu bugrovatý byteček

Víkend s Vaškem

První víkend v mém novém působišti přijel už ve čtvrtek Vašek, abychom společně poznávali krásy Liberce a okolí. Samozřejmě že si zapomněl mobil doma, a kdyby nepotkal na náměstí velkou náhodou spolužačku, složitě by se mě dovolával. Ten den dokonal dílo, co počal Vilém. Dovezl si vrtačku a briskně poskládal do interiéru se hodící, ale poněkud méně odolnou skříň (ale za zázračně levný peníz).

V pátek mě přivítal obědem uvařeným v mém jediném malém hrnci a prošli jsme si Liberec od přehrady k Lidovým sadům na vyhlídkovou věž. Nechápu, proč si Liberečáci stěžují na nedostatek zeleně, když mají na dosah přehradu a za ní hned lesy. A obrovské asi německé vily v zeleni, tramvaj a členitý terén. Ty paláce se dá obdivovat dlouho. Do zoo jsme to ten den nestihli, ale zajeli jsme do jednoho chrámu konzumu, odkud byl skvělý výhled na Ještěd a já si koupila stojací lampu, i když cena u pokladny byla poněkud vyšší než v regále. Mermomoci jsem si chtěla koupit ještě stolek pod televizi, ale nic nebylo a teď už jsem z nakupování vystřízlivěla, je nutno se už usrkovnit. Večer jsme ještě zašli ke Kohoutovi naproti, což je stylová hospoda se skvělým pivem a vařením až do noci.

V sobotu jsme poněkud pozdě vyrazili na Smrk (nejvyšší hora Jizerek), ale je to asi 40 min cesty vlakem, takže nevadilo. Bylo krásně, kolem poledne až horko a my šli z Bílého potoka kolem chaty Hubertky (Jani tam dokonce jedla klobásku) na rozhlednu na Smrku, kde jsme koukali na Krkonoše a ploché vrcholy Jizerek a vypadalo to jak když v úvodu Krkonošských pohádek Krakonoš překračuje kopečky.

Dolů jsme šli oklikou přes Paličník, což je skála s úžasnou vyhlídkou do údolí a na souběžně probíhající hřbety a kolem potoka v bukovém lese, co se divoce dral mezi balvany a vytvářel malé bazénky jako stvořené pro Vaškovo koupání. Cestou mě odháněl od borůvek, kterých tam byly kupy a evidentně nikoho jiného než mě nezajímaly, a pak se poklidně koupal v ledové vodě a fotil vodopádky (má nový bytelný ale skladný stativ a dálkové ovládání), abychom jeli zpět až v 9 večer po pár pivech v Bílém potoce s výhledem na skalní útvary, kterých je všude požehnaně.
Na osiřelém nádraží na konci světa se s námi začal bavit nějaký klučík, co nejdříve vypadal na milovníka Jizerských hor, pak se z něho vyklubal fanatický ochránce přírody – což by ještě šlo, ale pak se jeho řeč stočila na mafii ODS – vše ovládající, a že bych se měla na Magistrátě v Liberci bát.

V neděli bylo pod mrakem, tak jsme vynechali Ještěd a šli do zoo a botanické zahrady. Nijak zoo neholduju, ale takhle byla zážitek. Sice ze zvířat dělali cvičené opičky (jak jsem tvrdila já), ale zas zvířata nemají dlouhou chvíli (jak tvrdil Vašek). Shlédli jsmevýcvik slonů, kteří si podle pokynů ošetřovatele lehali, zvedali různé končetiny, nosili klády, nebo na nich ošetřovatel jezdil, různě se na ně věšel, nebo jim připravil skoro hru za pokladem (=poživatinami).

Pak proběhlo krmení lachtanů, kteří se zklouzávali z klouzačky, skákali do vody a člověk byl tak blízko, že ho i postříkali. Zahrada je pěkně členitá (jako ostatně všechno v Liberci) a na oběd jsme zašli do rybárny.

Pak mě ještě Vašek přemluvil na návštšěvu Botanické zahrady a já si představovala nudnou procházku po zahradě, ale velké skleníky s autralskou přírodou, tropy, pravěkem i s vodopádem, bonsaji, kaktusy, zajímavými rybami atd. mě dostaly...

Fota brzy dodám...

V pracovním nasazení

V pondělí jsme podepsali smlouvu (oou, nástupní plat, když ptáčka lapají…), zjistili, že Liberec je město front a vyrazili na své působiště. Šéf František hned nabídl tykání (asi 34 let) a jal se mě zasvěcovat do tajů souhrnných stanovisek, poplatků, spisovky atd. a já z toho měla třikrát větší hlavu. Hned po práci jsme šli se spolupracovníky Evou a Lubošem na pivo. Eva nastupovala se mnou na odpady, Luboš za měsíc odchází, tak se nás snaží ještě seznámit s místním koloritem.

Druhý den jsem s velkou nervozitou už něco udělala a hlavně stále mám morální dilema nad stanovisky, které vypracovává celý odbor třeba k nějaké stavbě. Pak jsem si naplánovala nějaké kontroly malých zdrojů v provozovnách (samozřejmě že s Františkem), předvolala si nějaké lidi k podání vysvětlení (stejně nedojdou…) a musím se přiznat, že dál pořádně nemám do čeho píchnout.

Dostávám pár stanovisek, ale kolikrát si to dobře nerozvrhnu a mám to hned hotovo. Pro mě je tu okurková sezóna. Začátkem roku nebudeme vědět, kam dřív skočit. To se budou vyměřovat poplatky. S nastupující topnou sezónou se budou množit podněty od občanů. No prostě je to místy trapné, ale všichni to ví… Někdy jsem třeba pomáhala jiným, ale asi to není zvykem. Ani mi chválabohu nikdo netelefonuje… Tak nebudu vám lhát, že jsem přezaměstnaná. Někdy půjdeme do terénu, v říjnu máme dvoudenní školení a bylo to podáno jako příjemné setkání s občerstvením, zábavou a exkurzí. Spát tam nebudeme, protože je to v Jablonném, ale prý budeme mít auto s řidičem…

Na začátku října máme tady 4 denní vstupní školení, kdy snad konečně pochopím, jak to všechno funguje…Po každé přednášce je test, bojím, bojím, ha. Snažím se tak nějak v práci učit zákony a správní řád, ale kolikrát do toho koukám a myslím na něco jiného. Ještěže je to tady takové volné a příjemné. Nikdo ti nestojí za zády, i když máme prosklené kanceláře. Kolikrát se zapřede dlouhý rozhovor úplně o něčem jiném, než jsou pracovní záležitosti a s Lubošem a s Evou se snažíme nějak pobavit. I když zatím nedošlo na obalení kanceláře novinami a podobně…

Museli jsme jít na vstupní prohlídku k paní doktorce, která vypadala jak čarodějnice a požadovala po nás onu tekutinu, se kterou jsme se museli před ostatníma promenádovat se záchvatem smíchu. Paní doktorka se mi snažila záludnými dotazy odhalit nějakou zákeřnou nemoc, ale nepochodila, tak mě aspoň nařkla z náhlého váhového úbytku… No mohla jsem ty špíčky povolit…

Luboš mě ponoukl k uspořádání nějaké seznamovací akce, takže jsme se sešli v podniku Tatáž Pakáž, kde jsme v pracovní době došli zarezervovat stůl, protože Luboš nechápe naší bojácnost… po pár dnech přece nebudem utíkat z práce vchodem pro veřejnost, telefonovat nebo surfovat na netu.

Posezení se vydařilo, jen jsme s Evou neomaleně tykaly šefovi z vodoprávního, a ani by nám to nedošlo, kdyby se ostatní nedivili, že jsme si potykali. Ani jsem nevěděla, kdo to je a neomaleně jsem se holedbala, ze já se na výběrko učila 15 minut předtím a absolutně nechápu, proč nás vzali. No hleděl na mě s údivem, ale protože byl v komisi, tak nás přesvědčoval, že i tak jsme byly nejlepší. Dala jsem si fazole a stěží lapala po dechu z jejich ostré chutě a radši jsem je nechala kolovat, aby se ke mně vrátily a já zjistila, že byly jen něčím posypané nahoře a já jen působila jako citlivka a ostatní se jimi nezřízeně cpali. Kolegové jsou docela pijáci. Ja cucala dvě piva, oni za tu dobu 5 a ještě panáky. Potom jsem měla ještě vlastivědnou procházku s Lubošem a po zelené a sangrii jsem domů přímo letěla, ani jsem nevěděla kudy...

V kanceláři sedím s paní Kurašovou, která jde v lednu do důchodu. Je to taková rázná, ale milá paní. Už jsme dostaly stravenky, restaurací, hospod, jídelen je tu strašná kupa. Oběda se vždycky nemůžu dočkat. Většinou mají na výběr plno hotových jídel do 70,- a v jedné jídelně dokonce celé menu i s pitím za 55,- a je to dobré.

V bytě (ne)chytám net. Poprvé jsem poskakovala po chodbě, tak byl signál skvělý. Samozřejmě že museli kolem projít všichni sousedi. Sebrala jsem odvahu a zazvonila na sousedy pode mnou. Ta holka, co tu přede mnou bydlela, tvrdila, že je sousedka „machr“ přes kompy. No nepředvedla mi to, udělala stejné úkony jako já, ale stihla jsem ji urazit, protože jsem si stěžovala na ty výtvory na oknech, že jsou na houby, že na mě pořád padají a ona prohlásila, že to jsou francouzské záclony nebo jak, a že je šila ona.... ha. Když odešla, tak se stal zázrak a na gauči jsem chytla wifi od O2. Večer byl na zemi, další den v předsíni a přes víkend na ledničce. Jestli mi to jeho putování někdo může vysvětlit...

Poslední prázdninový víkend...

Den po státnicích jsem jela převzít byt. Pan schopný realiťák za mě všechno vyzkoušel a zařídil, já jsem tam jen stála jak tvrdé y. Všechny ty měřiče šly mimo mě. Večer jsem šla sama do hospody na večeři, abych se po dvou dnech najedla a začala si zvykat na osamocený život v Liberci, ha. Noc jsem přečkala ve spacáku na podlaze a ráno v 6 už mířila do Ostravy, abych všechno stihla – návštěvy, rozloučení, dary, nákupy. Rozjela jsem se pěkně… Mamina si zapsala 40-ti tisícový dluh (snad částečně prozatímní) a já měla novou rozkládací pohovku, skříň, ntb a další „maličkosti“. Dostala jsem i plno darů – topinkovač (teď jím pořád jen toustíky), nůž atd.

Večer jsem se briskně a znavena sbalila, abych zapomněla všechny poživatiny a v neděli ráno v 7 jsme naplnili Vilémovu dodávku, rodiče zatlačili slzu a vydali jsme se směr mé nové působiště.

V Liberci jsme byli v rekordním čase už za 4 hodiny, ale než jsme vynosili všechno z auta do 3.patra – ufff. Skoro nic bych neunesla, tak jsme rozcupovali krabice a Vilém odnesl skříň po deskách… Pohovka byla složená hned (nj, Vilém je velmi zdatný a šikovný), ale na jedné desce ze skříně chyběly díry (kde udělali asi polští ikeáčtí soudruzi chybu) a nám zase chyběla vrtačka. Ještě jednou díky, Viléme!

A v pondělí vzhůru do pracovního procesu.

Ve věci státnic...

Den před státnicemi jsem chytla druhou mízu, nutkání na blinkání bylo pryč a já se jala do hlavy nacpat kvantum toho, na co předtím jaksi nevybylo. To byl můj nejvýkonnější den. Všichni už začínali relaxovat od učení, já se začínala učit, ha. Ne, zas nemůžu ze sebe dělat takového flákače, ale když se porovnám s ostatními… mno, neměla jsem dostatek entuziasmu.

V den D jsem měla pocit, že v hlavě mám absolutní prázdno. V komisi byl Minár – obávaný slovenský profesor a jedna naše expertka na Dálkový průzkum Země, což byla jedna otázka v okruzích, ale dva semestry studia a kupa věcí, nám moc nevonících.
Při obhajobě diplomky bylo spíše trapné ticho, neboť nikdo nevěděl, na co se mě ptát. Jinak mě zachraňoval vedoucí diplomky a jemně mi naznačoval, na co se mě pánové vůbec ptají. Ale moje téma nebyl obor nikoho z nich, takže mě briskně propustili poté, co mi ozřejmili proces výroby oceli….

Po obhajobě se člověk už trochu uvolnil. Někteří si ještě cpali do hlavy poslední informace a některým se to i vyplatilo, zrovna ta otázka byla položena… Zkoušelo se až hodinu, tudíž jsme tam dleli od 8 do 18…

Takže Janička vstoupila na scénu… Po položení otázek se mě pan slovenský profesor přišel zeptat, jestli vůbec vím, o co jde. Mno, neučili jsme se to, ale tak nějakou představu jsem měla, i když jsem si nebyla plně jistá, ale co by mi pomohl… Nadiktoval by mi to, ha? Pak přišlo vcelku pohodové zkoušení, kdy jsem hodila do placu pár vtipů, někdy marně dolovala znalosti v paměti, někdy až překvapivě briskně odpověděla a dokonce jim zavařila hlavy jednou svou definicí, kdy už se pánové okřikovali, ať už nad tím nehloubají, ať už si to přestanou načrtávat, že jsem to prostě řekla správně. To jsem dostala záchvat smíchu. Vypadá to až příliš idylicky, ale vypadala jsem prý, že se brzy rozpláču… (dle kolegyně, která se připravovala)

Zeptali se mě, podle čeho posuzuje UNESCO krajinný ráz. Tak jsem prošla půlku republiky, abych došla k Lednicko-Valtickému areálu, ale vrchol všeho byl, když se mě zeptali na negativního činitele v areálu a já vyhrkla bezmyšlenkovitě – bobr a představte si, on to bobr byl…nevím, kde se to v mé hlavince vzalo.

Zkoušení bylo sice zdlouhavé, ale byli mnohem milejší než na zkouškách a mně pak bylo táááák dobře, to si umíte představit. Jedna holka mě pobavila dotazem, jestli dostanu červený diplom…. Když jsem byla celé roky flákač, tak to jednotka ze státnic nespraví, ha. Ale jsem ráda, že už to mám za sebou a hned tak se do školy nepohrnu. Večer jsme byli tak znavení, že se nějaké extra divoké oslavy nekonaly a ráno jsem musela do Liberce…

Intermezzo

Stojím v chodbě, noťas mám na krabicích a bolí mě nožky z výletu na Smrk - nejvyšší vrchol Jizerek (ne, že by byl tak vysoký). Chytám wi-fi kde se dá, ono se někdy úspěšně schovává. Seděla jsem už i na chodbě, tam je signál skvělý. První týden v práci utekl rychle. Podrobnosti o státnicích a práci sem co nejdříve hodím, slibuji. Ted už se těším do hajan. Dobrou.