Den po státnicích jsem jela převzít byt. Pan schopný realiťák za mě všechno vyzkoušel a zařídil, já jsem tam jen stála jak tvrdé y. Všechny ty měřiče šly mimo mě. Večer jsem šla sama do hospody na večeři, abych se po dvou dnech najedla a začala si zvykat na osamocený život v Liberci, ha. Noc jsem přečkala ve spacáku na podlaze a ráno v 6 už mířila do Ostravy, abych všechno stihla – návštěvy, rozloučení, dary, nákupy. Rozjela jsem se pěkně… Mamina si zapsala 40-ti tisícový dluh (snad částečně prozatímní) a já měla novou rozkládací pohovku, skříň, ntb a další „maličkosti“. Dostala jsem i plno darů – topinkovač (teď jím pořád jen toustíky), nůž atd.
Večer jsem se briskně a znavena sbalila, abych zapomněla všechny poživatiny a v neděli ráno v 7 jsme naplnili Vilémovu dodávku, rodiče zatlačili slzu a vydali jsme se směr mé nové působiště.
V Liberci jsme byli v rekordním čase už za 4 hodiny, ale než jsme vynosili všechno z auta do 3.patra – ufff. Skoro nic bych neunesla, tak jsme rozcupovali krabice a Vilém odnesl skříň po deskách… Pohovka byla složená hned (nj, Vilém je velmi zdatný a šikovný), ale na jedné desce ze skříně chyběly díry (kde udělali asi polští ikeáčtí soudruzi chybu) a nám zase chyběla vrtačka. Ještě jednou díky, Viléme!
A v pondělí vzhůru do pracovního procesu.
1 komentář:
Jo jo, Vilém není jen drsný, ale i šikovný...
Okomentovat