Brünn

Fouta z Brna již visí na zdi ve virtuálním světě a já připojuju pár vysvětlujících zkratek. Do této metropole jsem se vydala u příležitosti Eviných pětadvacetin a spískala to Tera, i když pak se vydala v sobotu na špacír kolem Botiče s dalšími antropology a dorazila až večer.

V pátek jsem ve snaze trochu si zpříjemnit a zrychlit cestu jela pendolinem (pro Evu a Teru, které to nesnáší – prďolínem) a málem jsem se v něm poblinkala. Místo do noťase nebo na spolucestující jsem musela zírat do tupé tmy.

V Eviném privátu mezi vlnitým nábytkem ze 30.let jsem při pátečním večeru do sebe obracela sklenky vína a kouřila home made vodní dýmku, pro kterou nemám pochopení, ale kouřové bubliny mě zabavily. Jen kdybych automaticky nevyfukovala kouř nosem. Přidal se k nám i jediný spolubydlící mužského rodu (čtyři plus jeden) se svou kopií, kterého jsem mírně iritovala, jako ostatně dost lidí...

V sobotu jsme se s točící se hlavou vydaly na dobrodružnou velkoprocházku na Hády, takže následuje naše malé story: Eva ve stepním území nikoho ztratila orientaci a při družném hovoru o myslivcích a prodírajíc se křovisky jsme se najednou ocitly v palebném poli. Před náma zákop a chlapi s puškama ani nehnuli brvou a dál mířili před sebe... Eva se zastavila, zakryla si oči, a že dál nejde. Tak jsme urychleně zařadily zpátečku a inkriminované oblasti se vyhnuly obloukem. Trochu jsme se hystericky zasmály a uklidňovaly se tím, že to byl třeba paintball, ale v tu ránu se ozvaly nefalšované výstřely z pušek, a když jsme vystoupily výše, z ono místa stoupal dým... znáte někdo takovou „hru“?

V zakázaném pásmu jsme posedávaly na hraně lomu, chtěly se vrhnout do hlubin, pozorovaly teplomilné rostliny a „zvrhlá“ vyznání lásky. Tam někde už začíná Moravský kras a začalo naše hledání jeskyní, „výstup“ na zelenou skálu k S.K.Neumannovi a sešup k Obřanskému hradu (pár kamenům) a ke Svitavě. Podél trati (kvůli které přesunovali i koryto) pod Obřanským hradiskem jsme se zas dostali z těchto pro mě překvapivých končin zpátky do města, abychom stihly ještě něco před Teřiným příjezdem ukuchtit.

V Evě se probudily kuchtící sklony a zrovna u nich jela domácí pizza, tak jsme využily jejích přezásob a já dala průchod své kreativitě, u mě tak netušené... Pizza salámková, špenátová a olivová s Teřinou podobiznou... Čerpala jsem inspiraci na pizza party v Liberci!

Příchozí Tera a Eva moc po kulturním zážitku nedychtily (snad přesycené z inspirativních prostředí našich VŠ...), ale nakonec jsme byly všechny nadšené z dvou „amatérských“ herců ztvárňujících každý asi šest rolí. Nejvíce jim slušely afektované ženské... Kapsy plné šutrů a Holywood natáčí ve svérázném Irsku.
Večer se Eva seznámila se svých dárkem - plantariem ( NASA a jeho výzkumy...), k mé radosti se zahrály Activity, aby se můj blázen vydával za tanečníka a Teřin automechanik za baletku a opět kolem druhé jsme zalehly, abychom se v neděli až po 12.hodině vykopaly do deštivého města. Z kavárny Vyhlídka v Domě pánů z Lipé se zajímavým interiérem je pěkný výhled přes brněnské střechy, ale personál je mrzký... A před třetí hodinou jsem už zamávala brněnskému nádraží a zlodějům křížovek...

Na Vsetíně

První březnový týden jsem si vzala tři dny dovolené a zastavila se doma, v Ostravě, zkoukla Vaškův futsal s jeho „studentíky“, kteří se zdáli být docela v pohodě a přes Ondřejník jsme vyrazili na Vsetín, abychom si při deštivém počasí kopce vůbec neužili, ale aspoň jsme utužovali partnerský, rodinný a celkový společenský život. (Když Vašek pod Ondřejníkem manažerovi slíbil, že v sobotu pojede chytat do Prahy, tak mě omejvali... nejel...)

Nejvíc jsem si užila jejich obrvanu. Potkali jsme se s Lenkou, které už břicho skoro nemá kam růst a rozmočili se ve valmezském bazénu – v solném whirpoolu, bublinkách, tobogánech nebo dokonce (já!) v páře, kde jsem jen lapala po dechu. Na chatu se nám v tom už příliš dlouho trvajícím mizerném počasí nechtělo, tak jsme si užívali všeho komfortu, které nabízí sídlo Škarpichů tyčící se nad městem.

Dokonce jsem se zbavila svých už extra dlouhých vlásků u dvorního kadeřníka paní Škarpichové, který byl sice mírně zdrcen z toho, že jsem mu na dotaz, jak jsem spokojena odvětila, že si zvyknu..., ale nakonec se účes všem líbí a já můžu být ráda, že jsem to přežila bez úhony, neboť se mi pán zdál obeznámen s mou nelichotivou historií.

V Práglu

V pátek po Benešově jsem dorazila za Terou, abychom si v Aeru střihly dva filmy za večer. Ježíš je normální! je dokument o církvi Triumfální centrum víry a úplně mě rozhodil. Jak jde člověk lehce zmanipulovat, jak lidem dorůstají končetiny, jak děti upadají do transu, aby se setkaly s Ježíšem, jak se v rockovém stylu pěje o tom, že Ježíš je borec, jak se má všechno a všichni zatratit jen kvůli němu... No to by bylo na dlouho.

Pak nás dostala drsná indická pohádka Slum dog millionaire. Střih, hudba, obraz i happyend dostanou každého. Asi se rapidně zvýší zájem o Indii.

V sobotu jsme po pár nezdarech šly do Botanické na orchideje. Tenhle nápad měla asi půlka Prahy. Nemohly jsme ji hned najít, takže jsme se domnívaly, že název Fata Morgana sedí. Liberecká botanická zahrada je lepší, ale po shlédnutí všech těch orchidejí a stromobytců jsme taky zatoužily mít nějaký ten exemplář doma.

Pak jsem ještě projevila přání si dát poprvé kávu ve Slavii, ale asi jsme pro ně nepředstavovaly dostatečně perspektivního zákazníka, takže mě svou ignorací vypudili ještě před objednáním. Příště radši hned do Café Louvre na cafe au lait a cheesecake.

Před sobotním odjezdem mě Tera ovínila vínem z hrnku a já se rozloučila s jejím domem z 30.let, kde původní zařízení ještě nabobtnalo, stěží se člověk prodere do Teřiny komůrky a to Tera a další její spolubydlící systematicky likvidují krámy válející se všude kolem bezostyšně přímo před očima jejich majitele (40-ti letý podivín vypadající na 30, co s ní studuje FHS).

Cafe Louvre

Botanická zahrádka

Tera a orchidej

Benešovské okénko

Už jako mazák jsem do Benešova jela s menšími obavami, šlo jen o to ten týden nějak přežít. Ale nakonec to byl společensky plodný čas a ztratila jsem jen poslední iluze o práci ministerských úředníků.

Jeden den nás se Zuzou kontaktoval jeden ovzdušář, že zajistil bowling, jestli se nepřidáme a my při nedostatku podnětů (každý den se do místního společenského klubu chodit nechce) souhlasily. Připojily jsme se nevědomky ke skupině památkářů širokého věkového rozpětí, ale tudíž jsme byly ve středu pozornosti a nevhodné hody koulí nám byly odpuštěny (feministky prominou, ha). Nijak se neřešilo vykání či onikání a tato společnost spolu s později přizvanými otrlými ovzdušáři byla docela příjemná. Při dalším bowlingu jsem už vyhrála, což mi je dodnes záhadou.

Během jedné extra nudné přednášky (nudnější než obvykle nudné) jsem zavelela k exkurzi na Konopiště. Den předtím čerstvě nasněžilo, místy vykukovalo slunce a kolem cesty zámecký parkem se pásly srnky a čepýřili se pávi. Radostí jsem až poskakovala a nevadilo, že zámek a Růžová zahrada je v zimě zavřená, i tak jsme si bloumání okolo užili.

Poslední den hoši bez nálady posedávali v místním občerstvení (ceny parlamentně lidové – presso za 10 atd.), já se nechala přemluvit na jedno víno a nakonec se do 2 hodin zpívalo, hrál se „šlapák“, já dostala pracovní nabídku na památky na libereckém krajském úřadu, i když o tom houby vím, ale jak tak člověk je svědkem pouze negativních změn v Liberci (viz obchoďáky), tak spíš se to tam řídí tlaky shora....

Jinak pracovní přínos týdenního dostaveníčka s experty na ochranu ovzduší na MŽP byl nulový. Tam by se se uchytil asi každý. Odvykládali nám x-krát výklad jednoho zákona a to jen to, čemu rozuměli a někteří bezelstně přiznali, že je to jejich první „velký“ výstup. Dávali prostor našim připomínkám k nové i stávající legislativě, ale málokdo je tak naivní, že by si myslel, že to k povede k nějaké změně. Trhala jsem sebou při zmínění odstavce o autorizovaném měření malých zdrojů a nevydržela se nezeptat, jestli to do zákona neprotlačila kominická lobby. Bezelstně mi mladý právník přisvědčil, že mám pravdu. Při dalších mých dotazech na sčítání teplovzdušných jednotek se mě zeptal, co to vůbec je a nějaká kolegyně z kraje mě poučila, že to nejsou spalovací zdroje (jsou). Tak jsem hned první den pochopila, že je tu asi něco špatně. Další mladá přednášející na můj dotaz, jak řešit podněty na obtěžování zápachem odvětila, že je to velice složitý problém (i když je to otázka na zkoušce), a když jsem se rozhořčila, jestli s tím míní legislativci něco dělat, tak na mě koukala jak z jara. Co mě to napadlo, oni asi mají jiné starosti a padla i zmínka (za tuto informaci neručím), že si na zpracovávání nové legislativy najímají firmu.

Sotva se na zkoušky naučím jeden zákon a vyhlášky a nařízení vlády, tak jestli se hecnou, tak od roku 2010 bude nový, velice „zajímavý“ zákon. Snad bude znamenat konec možnosti pálení odpadu atd., jestli projde, tak i do vašeho domečku vám bude autorizovaná osoba chodit kontrolovat váš super nový kotel z Bursíkových dotací (který mi mimochodem už dost pije krev).

Dost často se v Benešově zmiňovala Ostrava, jako by se tam stahovaly největší lidská prasátka a byl tam i kluk z Bílovce, co se mnou jezdil busem. Jen malá zmínka o předpokládané intenzitě práce na počítači některých úřednic – při kopírování souborů na flashku jsme mohly na plátně pozorovat jejich zdlouhavý boj, a aby v tom nebyly jen ženy, výše zmiňovaný právník se přiznal, že si s počítačem moc nerozumí a jestli někdo neví, jak má označit více souborů najednou....

Na Sněžnice!

Naše grupa

Po marném pokusu s Vaškem zdolat v půlmetrovém sněhu černostudniční hřeben z Tanvaldu jsem se jala vyzkoušet sněžnice. Podle mé bláhové představy člověk ve sněžnicích se nepropadá, běhá po sněhu jak laňka a není to příliš fyzicky ani koordinačně náročné. Realita je opakem, ale byla to velelegrace. Tak jsme se 22.února vypravily s Danou a Hatlapatkou (plus jeden klučík) po pláních na rozhlednu Kopanina a zříceninu Frýdštejn. Pochmurné počasí dokreslovalo pravou severskou atmosféru a já se snažila vyhýbat vedení skupiny, neboť jsem funěla už po pár krocích. Bílá smrt se nekonala a doporučuju chůzi z prudšího kopce, kdy si člověk připadá jak na ski. Ale já dokážu upadnout i na cestě (viz fouto)...

Dana v akci

Bílá smrt...

Zmrzlé šípky - jak chutné!

Rozhledna Kopanina

Sněžnice má v Jablonci každé batole...

Frýdštejn nad Malou Skálou

Řízené pády

Neřízené pády

Pozn.: Fota jsou mixem foťáku a mobilu, takže i v dalších příspěvcích omluvte sníženou kvalitu obrazu, porucha není na vašem přijímači, ani (snad) nespočívá v mé neschopnosti.