Víkend 20.-21.9.: Pepino hrálo v Liberci, takže Vašek mě zas přijel potěšit. Počasí nebylo nic moc, ale Vašek chtěl na Ještěd a já vykoumala, že je v Hanychově Den otevřených dveří v jenom kostele, kdy byl měla být přístupná i kostelní věž. Tak jsme se dosyta vyspali do půl 11, vydatně posnídali a vydali se k poněkud podivnému kostelu. Uvnitř byli jen správci a paní z radiožurnálu, která nelenila a hned s náma udělala rozhovor. Já se hned samozřejmě bránila, že nejsem věřící, a že jsem se jen přišla porozhlédnout z kostelní věže. Na otázku – Co mě zaujalo na tomto ošuntělém kostele – jsem neuměla odpovědět, takže následovalo delší ticho a paní mi napověděla – Zatím nic.... To Vašek obstál lépe a jal se paní vyprávět, jak jezdíme po světe a zkoukáváme kostely a synogogy. Chudáci pořadatelé – zorganizují takovou akci a v rádiu pak budou znít jen slova nevěřících psů – paní totiž hned poté odjela.
My jsme si vystoupali po poněkud vetchém schodišti do věže a nejvíce mě zaujalo, že místo zvonů byly amplióny – zvon jim Němci roztavili během války a na nový zatím nebylo.
Na Ještěd jsme se zas nevydali pěšky. Byla zima a nahoře nás to málem odfouklo. Konečně jsme se dostali do restaurace, i když tam byla svatba a dali si něco malého. V neděli měl Vašek zápas, tak jsem byla jediná ostravská fanynka v moři Liberečáků a schválně tleskala do ticha...
Přes týden jsem vysedávala doma a neměla s kým vyrazit ven, tak jsem to rozsekla a kontaktovala jednu kolegyni z přírody – pracovně Hatlapatka. Hned mě pozvala do čajovny a druhý den do Jablonce do divadla. A najednou nás šla kupa – Lubošova squadra se k nám taky přidala. Cesta do Jablonce tramvají úzkokolejnou byla jak jízda na horké dráze a bylo mi mírně blivno... Shlédli jsme představení Krátkého úderného divadla Infračervená karkulka – markýza andělů (tak nějak přibližně) a já se bála, že to bude něco na rozhraní vtipnosti a trapárny jako třeba u HaDivadla. Ale dost mě překvapili, já se smála celou dobu a nebyly to žádné laciné vtípky. Takové divadlo na divadle, trochu improvizace a na konci oheň na pódiu a rozflákaná kytara. Na ni jim nebude stačit ani vstupné. Jsou z Liberce a zajíždějí i do Prahy. Vřele doporučuju.
Pak jsme s klukama ještě poseděli, protože jsme spolu jeli tramvají a já bych potmě s mapou těžko někde poletovala po městě. Tam se mnou do té doby sdílný Václav přerušil styky a od té doby se na mě dívá vražedným pohledem. A způsobily to jen má nevymáchaná ústa, když jsem si z něho dělala legraci. Uznávám, že to někdy přeženu, ale když se na mě někdo naštve po pár větách a už se mnou nechce mít nic společného, že mě jako prokoukl, jak jsem hrozná holka, tak asi za moc nestojí...
Cestou jsme se s Jiřím vsadili o pět piv, jestli Fleischmann vyskočil v Grandhotelu z vlaku nebo z tramvaje. Já si jasně vybavovala jeho výskok i se sedačkou z dopravního prostředku připomínajícího nejvíce tramvaj, ale to by tady nesměli mít tak divné vlaky... Takže jsem to projela a nemohla jsem být za zbabělce – na Lubošově rozlučce dostal pět piv...
Na víkend 27, 28.9. jsem se po měsíci rozjela domů domů – převzít si narozeninové dárečky, slavit a vyprat (kufr už s sebou nikdy více!). Poslední pátek je sanitární den, tak jsme se s Evou odvážily zeptat a z práce jsme šly o půl hodiny dříve, abychom stihly vlak už ve dvě. Eva se trochu obávala cesty se mnou, tak jsem kaufla plechovkové pivo, v Pardubicích jsme si koupily ještě jedno a při sezení v uličce na zemí a družném hovoru cesta proběhla ve vší spokojenosti.
Doma mě sice přivítali otázkami – Ty chodíš do divadla (60,-), příp. do čajovny, ty na to máš? Což člověku moc nepřidalo.... Ale společná oslava s Tomášem a Zuzou proběhla v pohodě (až na věty – ty nějak hodně mluvíš, neměla bys tolik pít, pravda: jedna sklenka vína a byla jsem ráda, že si se mnou někdo povídá...). Dostala jsem krásnou pánev s pokličkou a s indickým vzorkem, pyžamko atd.
Pro synovce Ondru už jsem mírně out se svou neznalostí gamesek s Hvězdnými válkami... Šimon se pěkně ve školce rozmluvil a pořád se ke mně má, ale asi jim všem budu postupem času o dost vzdálenější. V neděli jsme ještě jeli pozdravit Porubáky na zahrádku, a pak začala ta níže zmiňovaná strastiplná cesta do Liberce s příjezdem o půlnoci.
2 komentáře:
Jani, tak jsem přečetla všechny příspěvky z tvé stránky, stal se z tebe v Liberci opět romanopisec:) jsem teď děd mičul vševěd. to divadlo v dejvické, koukala jsem na jejich stránky a co mě překvapuje, že to vypadá, že na lstopad už předprodej proběhl.. poslala jsem jim email, kdy to jako propukne (nebo vlastně propuklo). nu, uvidíme. ale na listopad bych to viděla na jiné divadlo. Vivat podzim! kuckající tera
Okomentovat