1323 m n.m. - 00:00 SEČ

Proč svařovat víno v teple domova, proč popíjet svařák v restauračních zařízeních? Proč stoupat do kopců ve dne? Proč se zdržovat v sourodé společnosti?

Všichni jsou neustále busy či bez chuti zdolávat sněžné vrcholy, tak jsme s Vilémem upekli noční výstup na Lysou a přidal se k nám Martin a (dokonce) Vašek. Na Ostravici jsme měli motivační zastávku na medový likér Lysá hora (stylově), pivo (kluci), skvělý čaj s medem (já!) a spíš jsme tu motivaci ztráceli... Nahoru jsme vyrazili kolem Sepetné, Albínova náměstí a Lukšince. A šlapalo se moc dobře, i když Vilém neustále prohlašoval, že opilce domů nepoveze. Butylka s rumem totiž kolovala neustále... Všechno krásně zasněžené a nad pokličkou hvězdné nebe. Tak jasné hvězdy jsem dlouho neviděla. A když jdeme ve skupině, tak se přeci čeká, to mi nikdo nevymluví...

Po připojení na "dálnici" by se sice podle Martinových slov (velký horal) hodily mačky, ale nesekla jsem sebou a stoupala a stoupala, až před koncem mě studený vzduch dostal, ale osobní asistent Vilém stál při mně. Cestou jsme se docela nasmáli, i když si pořád utahoval z mé osoby a pana Václava. Nahoře foukalo, a i když bylo jen šest pod nulou, tak kosa řádná, chief Martin se s půlnocí pustil do svařáku i s náležitým kořením a citrónem, jenže ouha, došel plyn v bombě, tak svařák se jen lehce ohřál a hned jsme ho přelili do termosek (1,5 l!). Ale byl výtečný!

Zvláštní pohled na růžová města v dálce, jejich světla se odrážela od inverzní pokličky a povznášející pocit, kolem oni lidé a nebýt zimy, dolů se mi ani nechtělo. Ale museli jsme se sklouznout a dopít svařák. Vilém cestou dolů asi z nedostatku spánku zprotivněl a přitěly na mě i hůlky, fyzičtí geografové se ani potmě nezapřou a vydali se zkoumat hot spots. O půl třetí jsem došli dolů, s Vilémem jsme si zapěli v autě Fanánkovu Tuicu plni spokojenosti a ulehla jsem, abych se ráno probudila s hlavou jak střep a kašlem... Ale stálo to za to. Který vrchol next?

Tajná depeše

Překlad: Milá Janičko, jsi zlobivá, Janičko, pošlu ti pohádku, jsi moc tlustá. A tady máš pohádku. Byla jednou Janička, byla moc hodná a milá. Ahoj, já jsem zabiti. Jsi moc milá, Janička je tlustá.

Made by Ondrášek (žák první třídy)

Pozn.: Z naší famílie jsem po Radkovi nejhubenější. Seš tlustý je u nás nadávka, abyste si nemysleli... To asi abych si o sobě moc nemyslela, ha.

Novoroční vycházka aneb jak jsme se s Terou točily v kruhu

Po Silvestru jsme s Terou nebyly schopny vstát ve stanovenou dobu a venku mlhavo, takže z Lysé sešlo, ale zato jsme se rozhodly na netradiční procházku za humny. Mapa Ostravska a ejhle, Tera ještě nebyla v Havířově, tak co z něho dojít do Ovy. Cestou pár hájů, sorela, Tera nadšená.

Tak si to štrádujeme po Havířově, zběžně kontrolujeme turistické značky. A pak podezřele dlouho žádná a my někde mezi nesympatickými paneláky na Šumbarku (a nesympatickými lidmi) a Tera to chce stočit doleva do ještě nesympatictějšího houští (a mrčí, kde jako je ten slibovaný les) a já jsem pro se držet hlavní cesty. Koukáme nenápadně do mapy a totální ztrátu orientace omlouváme mlhou, kdy i ptáci chodí pěšky. A tak svačíme někde na bahně, zmatené přítomností kolejí (míříme snad na Orlovou?) a cesta se stále mírně stáčí vlevo... Šok! Jsme zpátky na nádraží v Havířove na onom kruháči! Kolemjdoucí nechápou, proč se smějeme a objímáme a po těch x kilometrech je nám už zima a já se už vidím někde v hospě. Ale Tera se nevzdává. Vítězoslavně našla značku.

A tak se vydáváme na další kolečko, které už tak dobře známe, zase ztrácíme značku, ale nevzdáváme to, až si všimnu nenápadné odbočky, která míří trochu jiným směrem, než jsme předpokládaly. Před námi les a nervózní paní, která si snad myslí, že ji pronásledujeme. Asi působíme na špacíru v tomhle dusivém mlhavém počasí dost divně. Osaměly jsme a kolem nás vlhký les a koruny stromů se ztrácí v mlze a Tera zrychluje a já lituju, že nemáme pořádný foťák a turistické značení je zase tristní a matoucí. Jsme z lesa ven a teprve teď Tera přiznává, že měla nahnáno, a že jí les evokoval seriál Městečko Twin Peaks.

Pak si prohlížíme Petřvald s domky rozesetými po polích a kontrast velké historické školy a novostavby rodinného domku přímo před jejím průčelím. Sem tam nás doprovodí nějací psíci, kteří se tváří neškodně, ale v dalším lese se k nám přidá tele-vlčák, Tera se mě drží jak klíště, ale ve mně je taky malá dušička. Vlčáky nemám moc v lásce. Ještěže mi Tera rozumí opak a je klidnější. Proti nám jde starší pár s vlčákem, "náš" k nim hned běží a dotírá a mně je jasné, že to schytáme. Tak si v hlavě sesumíruju obranu, a když paní spustí, tak ji nenechám domluvit a zhurta na ni spustím a paní v tu ránu zmlkne. Tera na mě koukala jak z jara... Takovou mě nezná.

Cestou snad už jen nějaký exot objímá strom a vypadá jak oběšenec, ale kolem haldy dojdeme do Michálkovic, akurát jede bus a my jsme šťastné, že se třeba budeme točit v kruhu, ale nakonec z něj najdeme cestu ven a dojdeme do cíle.

Christmasoidní zkazky

Čas vánoční se nepočal zrovna ideálně, na vánoční "besídku" z katedry jsem jaksi nebyla schopna díky nečekané ťafce dojít, ale večerní koncert Posledního výstřelu mi to bohatě vynahradil, v Bazaru jsem byla téměř jediná znalá, ale nadšení jsme byli všichni. Frontmanovi Ivánkovi jsem tlačila do hlavy nějaké nápady ohledně jejich propagace, snad jsem mu nenabízela i texty, ale určitě jsme si přiťukli. Zlomek osazenstva z katedrálního večírku do Bazárku nakonec taky doklusal a zabalili jsme to něco ke čtvrté. Ten den se dělil na část beznadějnou a euforickou.

V neděli jsem dojela domů a s vervou se pustila do vánočních příprav, zapojila jsem i kluky a ti mi pravidelně zlepšovali náladu. Při štrúdlu jsem Ondru nabádala, ať suroviny sype rovnoměrně. Ondro, víš, co to je rovnoměrně? Ne. No tak po celé ploše. Víš, co to je plocha? Ne... Ale po našem veledíle se začal kroutit, že ho bolí bříško a v noci blinkat. To já si na Štedrý den ještě vychutnala skvělé chardonnay, které jsme si schovaly z ochutnávky vín na Slezskoostravském hradě, a pak už jsem měla jen na mysli, že přišla má poslední hodinka. Úplně regulérně. Takže horečka a další doprovodné jevy a já si určitě nemohla stěžovat, že bych se přes Vánoce přejedla.

Btw. Nejlepší Ondrova hláška poslední doby - dneska je počasí akurát na to jít do hospody... A říká to při jakémkoliv okamžitém stavu atmosféry, ha. A dalším důkazem, že k alkoholu máme veskrze pozitivní vztah je Šimonkova vytrénovanost, že než se napije náhodného čaje, tak přičichne a zeptá se, jestli tam není rum...

Silvestrovský týden jsem prožila vskutku společensky a vracela se domů k ránu. A ráno na Silvestra jsem byla bruslit, světe, div se! V krásných stříbrných bruslích mi to jelo mnohem líp než za mlada, kdy jsem jezdila stylem co noha nohu mine a třásla se strachy, abych si nesedla na zadek. Tak krasobruslařka ze mě nikdy nebude, ale z toho "svištícího" vzduchu jsem měla radost, jen kdyby všudepřítomní pidilidi nezastavovali stylem, že sebou šlehnou a třeba i mně pod nohy... Třeba mě jedno sejmulo a já se při pádu v pudu sebezáchovy chytla druhého za rukáv (to se mi ještě omluvilo).

Teře sice společná silvestrovská "řízená" zábava nevoněla, ale nakonec jsme se i v jejím neoblíbeném počtu (tři spolu s Evou) moc dobře v mariánské "díře" bavily, že jsme ani na půlnoc nos nevystrčily. Zapomenuté blechy a moderní karaoke měly úspěch a 4 flašky na tři kusy... Den předtím jsme měly válečnou poradu v nějakém poshbaru, byla jsem pěkně protivná a drze jsem svoji komorní verzi prosadila. Po tolikati letech bez chlapů a bylo to bez problémů. Když jsem si představila, že budu buď sama nebo v Bravanticích nebo na pár místech s lidmi, s kterýma si nemám co říct... Tak jsme minimálně do tří vysedávaly a to jsme ještě musely omezit, protože jsme si s Terou naplánovaly na Nový rok túru.

Maťo a docentská párty

Ano, evidentně to tu zanedbávám. Ano, je mi to vyčítáno. Ano, pokusím se to napravit.

Co se týče doby předvánoční, v mysli mi utkvěl víkend s Maťom a chata s docenty. S Maťem jsme "slezli" pár skalek, rozhleden a jiných pamětihodností v okolí Vsetína, při večerech ochutnali minimálně šest druhů alkoholu a rozebírali své troubles, ale rána krutá nebyla.

"Přifařila" jsem se i na jednu oslavu docentury a sama sebe jsem pasovala na posluhovačku/hospodyňku, protože jsem chtěla být aspoň trochu užitečná, když už jsem se neustálých odborných debat nemohla účastnit... Ale aspoň jsem si při půlkách se všema potykala. A tak se cpali - vepřová kolena, guláš, kuřata a další pochutiny, dopili pivo a já přiskočila s dalším a docenti i jejich vážení studentíci pořád něco řešili. Hlavně se drbaly ženské na katedře se slovy: je blbá, neschopná... a ještě je hnusná. Ale fascinoval mě jejich rozhled. Nic ve stylu "všechno vím, všechno znám", ale opravdový zájem o všechno a člověk se pak ostýchal cokoliv říct. A spát jsem šla až o půl páté, jedna rozjařená doktorantka dlouho nemínila jít spát (byly jsme tam jen dvě holky), a tak jsem shlédla i vážené docenty potácející se na onu místnost ve spodním prádle. Ale při tom kvantu jídla se i přes neustálé popíjení nikdo nezřídil.

V sobotu jsme vyrazili s jedním studentem speleologem hledat pulčínské jeskyně. Takže rojnice a nález malé a velké pseudokrasová jeskyně (asi 30 m). Já jen zvenku poslouchala ten pláč a skřípění zubů (ha), když ze začátku museli šphat po laně asi 5 metrů a kolem byli pavouci a dál se plazit nebo sklouzávat dolů. Pulčinské skály byly pocukrované sněhem a návštěva u Vilíka nesměla chybět. Večer se osazenstvo trochu proměnilo, omládlo a zvtipnělo. Tak jsem si vyslechla třeba studentský postup před vstupem do Ostravice kvůli měření - navlečení do igelitového pytle a pečlivé obalování potravinářskou fólií, aby si voda stejně našla cestu...

Tak snad alespoň fotodokumentáž bude názornější než má slova.