Bylo zas jednou jedno spontánní rozhodnutí, pohled do kulturního přehledu našeho hlavního města a následné nadšení. Tak jsem to do Liberce vzala přes Prahu, abych se před sportovními výkony také kulturně uspokojila. A to bych ani nebyla já, abych nezačala příhodou na dráze. K mému velkému překvapení vyjedeme načas, ale ouha, před Olomoucí naše krasojízda končí, před námi se někdo na mostě nemůže rozhodnout, zda dolů poplachtí či ne. Z předních vagónů se lidé hromadně hrnou do zadních (?) a náš bojovně naladěný vagón se dožaduje kontaktu se sebevrahem, že by ho hlasitě povzbuzoval či rovnou do něj strčil a úklid mastného fleku by zabral méně času než tohle hodinové přemlouvání.
Jako správná "gruppie" Posledního výstřelu jsem si nemohla nechat ujít jejich premiéru v Akropoli, a protože jsem Teře slíbila, že už se nebudu strefovat do Pražáků, tak to nemůžu dlouze komentovat. Jen nastíním situaci - mírně stydlivá kapela z Krnova na pódiu, pár metrů volného prostoru a Pražáci, kteří asi tenhle večer propadli hře na sochy... Tak aspoň plac využije Tera ke svému divokému tanci a já se jim vepředu taky můžu koukat do krku. Pak sice nepřijdou hned mezi prostý lid bez invence a já zas nemůžu Ivánkovi pochlebovat, ale obě jsme spokojené. Ještěže Tera tak důvěřuje mému vkusu.
Druhý den jsem jako zázrakem po letech trefila k americké Alžbětě, abychom probraly všechno možné i nemožné, nakrmila mě řízkem, konečně se vydaly (obě poprvé) na žižkovskou věž, když se prodíralo slunce a já si ověřila, že už se aspoň shora v té Praze slušně orientuju. Shora se nám zalíbil Vítkov, ale jen tak lehké se na něj dostat nebylo, vzdušnou čárou to bylo jednodušší. Tak jsme vyfuněly k tomu obrovitánskému koni, zase se kochaly, seběhly směrem ke Flóře, vzaly to přes cukrárnu a nechaly se vyděsit hrůznými upoutávkami před Imagináriem doktora Parnasse. Film to obrazově bohatý, až se člověku točila hlava, pro ženské oko líbiví chlapci (Ledger, Depp, Farrell a Law), jen někdy děj pokulhával. Tak jsme to s Alžb uzavřely pivem a spěchala jsem pro změnu na koncert Xaviera Baumaxy.
Teru jsem zachytila prchající po Malostranské, v Rubínu jsem nám zas připravila místa v první řadě a mohla pozorovat prskajícího a plivajícího Xaviho face to face, když ti Pražáci se zas jen courali tam a zpět a nadšení zas na můj vkus příliš vlažné. Xaviho jsem se na první pohled lekla, nějak mokrý s lahváčem Stelly (Zázvorkové) v ruce, ale rozjel se pěkně.
Při koukání na Panorama jsem vždycky záviděla plavcům v Podolí, obdivovala jejich otužilost, až mě Tera vzala do oného venkovního bazénu. Voda měla příjemných 26 stupňů, vzduch pod nulou, kolem sníh, skály, pára... Poté jsem zas chvátala do Liberce, abych za těch pár měsíců zapomněla, dokdy vůbec pracujou, takže jsme večer strávily s Katkou komorně ve dvou. Mno, střídala jsem tu společnost každý den.
V pátek jsem oblítala všechna magistrátní oddělení, kde se témata rozhovoru vůbec nezměnily. Měli zátah na net, někdo byl i odejit, ještěže už tam nejsem... První dotaz pana maséra byl ohledně svatby. Tak jsem odvětila, že mě nikdo nechce. "Vás, takovou krásnou holku (haha), to je tím, že pořád rajzujete!" Mno, to je spíš důsledek... Ale slevu takové krásné holce nedal. Liberce jsem si moc neužila a hned přesídlila do Jablonce, kde jsem v Daniném království ten týden po x-té nastiňovala svou mizéroidní situaci.
Měly jsme vyrazit na východ slunce na Sněžku, já se těšila na další noční zážitek, ale akce byla odpískána z důvodu lavinového nebezpečí. A nakonec jsem jako největší aktivista byla i ráda. Výstup na sněžnicích na Štěpánku byl až až. Všude prašan, na příkřejších svazích člověk spíš jel dolů než stoupal nahoru a kolikrát zapadl po hruď a sněžnice se zasekly ve smrčinách či borůvčí. Šli jsme podle GPS všelijakým roštím, stoupali po skalách a Štěpánka je opravdu nejkrásnější rozhledna s výhledy na Jizerky a Krkonoše. Při cestě dolů se Džardovi zachtělo trochu adrenalinu a sjel asi desetimetrovou stěnu lomu a holky něco menšího. Člověk ale neví, co je pod sněhem a já se mám příliš ráda...
Ještě jsem si dosytosti užila Daniného kuchařského umění, Džardového soukromého kina a jablonecké secesní kavárny a hned v neděli po ránu se vracela do Ovy, protože přijeli "umělci z Prahy" a Tomášovi se Zuzkou se zachtělo trochu kultury. Holt není nad přátele z různých koutů.
