Do sytosti jsem si Prahu užila, téměř dle hesla Sleep when you get back home. Hned po příjezdu na hlavák jsem se naučila odrážet socky a dealaři T-mobilu mi poděkovali k vysokým platům, když mám ještě kartu. Nj, kdo nevolá, nic neprovolá. Před Ústavem totalitních režimů se nám poněkud nepovedlo setkat, protože Martina a Eva neodolaly čínskému umakartminibistru a začala jsem se mírně obávat o naše třídenní soužití, ale pak už jsme se v rámci možností byly schopny domluvit. V Ústavu jsme prošly bezpečnostní kontrolou, aby nám paní s vážnou tváří předala i vizitky na připnutí a po prosbě, jestli si můžeme odložit baťohy, nás odbyla slovy, že to za to nestojí, že ta výstava je jen na chvilku. A taky byla, v knihovně byl jen model trenažéru totality, neboť jsem četla jaksi nepozorně. Těšila jsem se, že "prožiju na vlastní kůži specifika jednotlivých životních etap člověka žijícího v různých fázích totality v Československu mezi lety 1948 – 1989", ale kdo ví, jestli to bude někdy realizované.
Pak jsme se toulaly po žižkovských putykách, holky se mazlily s Davidoffkama, které jsem jim dovezla a v rámci festivalu arabského filmu jsme shlédly egyptský film Akvárium, při kterém jsme si musely dát mezi víčka sirky, ale byl to docela zajímavý exkurz do jiné kinematografie, kde se nenechají ovlivnit evropskou. Spojení jejich tradičních zpěvů a rapu nás vytrhlo z letargie, a když se od té doby podívám na tkaničky od bot, tak si vzpomenu, že ti z dobrých rodin mají uzly uprostřed... Schválně se koukněte.
Po noci na své úžasné karitaťce jsem sice měla zablokovaný krk (při jejích rozměrech a rozměrnému prostoru okolo jsem spala více mimo ni než na ní), ale ráno jsem vyskočila jak rybka a svou přílišnou aktivitou samozřejmě Teře lezla na nervy. Skočila jsem do obchodu a ještě ve 12 se dumalo, co si oblečeme, abychom v tom přežily den a mohly ještě večer do divadla.
Tak jsme se asi bez výjimky nadchly pro centrum současného umění Dox v Holešovicích (ty jsou prý teď in), vedly jsme plamenou diskusi pod Entropou, kde se urodily třecí plochy, které o sebe třely ještě drahnou dobu. Dále malá ochutnávka... A vězte, že uměleckým dílem můžou být i zmuchlané prodlužovačky se žárovkou a v zájmu umění se se na střechy přesunují i lodě.
Pak jsme se toulaly po žižkovských putykách, holky se mazlily s Davidoffkama, které jsem jim dovezla a v rámci festivalu arabského filmu jsme shlédly egyptský film Akvárium, při kterém jsme si musely dát mezi víčka sirky, ale byl to docela zajímavý exkurz do jiné kinematografie, kde se nenechají ovlivnit evropskou. Spojení jejich tradičních zpěvů a rapu nás vytrhlo z letargie, a když se od té doby podívám na tkaničky od bot, tak si vzpomenu, že ti z dobrých rodin mají uzly uprostřed... Schválně se koukněte.
Po noci na své úžasné karitaťce jsem sice měla zablokovaný krk (při jejích rozměrech a rozměrnému prostoru okolo jsem spala více mimo ni než na ní), ale ráno jsem vyskočila jak rybka a svou přílišnou aktivitou samozřejmě Teře lezla na nervy. Skočila jsem do obchodu a ještě ve 12 se dumalo, co si oblečeme, abychom v tom přežily den a mohly ještě večer do divadla.
Tak jsme se asi bez výjimky nadchly pro centrum současného umění Dox v Holešovicích (ty jsou prý teď in), vedly jsme plamenou diskusi pod Entropou, kde se urodily třecí plochy, které o sebe třely ještě drahnou dobu. Dále malá ochutnávka... A vězte, že uměleckým dílem můžou být i zmuchlané prodlužovačky se žárovkou a v zájmu umění se se na střechy přesunují i lodě.
M. Cais - Možná se ten pravý ještě nenarodil…
PodeBalSamozřejmě jsme se ještě museli cournout po nějaké té památce, tzn. lavička a nějaká ta cigaretka a já s prázdnýma rukama pořád pokukovala po Glühwein... Prodavači nestydatě nasadili vyšší cenu, než byla na tabuli a to bych spíš očekávala, že čtyřem Češkám s krásnou výslovností to dají téměř zadarmo. Seběhly jsme z Hradu, kde nám malé dítě otevřelo oči, že Hrad není hrad, ale spíš takový dům, ha a v kavárně Lucerna už nás očekávaly Terezininy erasmácké známosti. Mezi Čechy a Poláky pro mě kupodivu vládne angličtina, já jsem tichá dívčina, ale pěkně jsme se nacpaly dortíky, které nám pan kavárník nadšeně snášel (za šede...) a mohly jsme se přesunout do dalšího kulturního stánku Činoheráku.
S lístky na stání za 30,- jsme si ani nepřipadaly nepatřičně, na nějaké nóbl oblečky se tam nehraje, ale více než herci mou pozornost upoutávala šílená ženská s bublifukem, bohatým zvukovým doprovodem a nepředvídatelnými pohyby. Kupodivu z balkónu nespadla a Eva ji podezřívala ze spojenectví s herci. Dalším nevhodným elementem byl smích v publiku při jakémkoliv laciném vtipu či sprostém slovu. Ano, duchovní boj může být stejně krvavý jako bitva, ale přehnané emoce, afektovanost, pláč a blinkání na jevišti mě spíše odpuzuje, toho si užiju tak i tak, ha. Utkvělo mi v hlavě něco v tom smyslu, že to nejhorší, co na nás Bůh seslal , je "nutnost" soužití muže a ženy...
Tichý téměř abstinent Terezin pan domácí s neustále nabitým programem se nezdá a návštěva tří holek z "Ostravy " v našem hlavním městě ho natolik upoutala, že sezval své známé a večer se mírně zvrhl v nějakém tom podniku a Lucerně music baru. Moc jsme toho nenaspaly a radši jsme se v neděli vydaly léčit k podzimně laděné přehradě v Hostivaři. Jaký protiklad proti minulému týdnu, kdy jsem se téměř po pás brodila ve sněhu na Morávce. Kolem Botiče jsme se dostaly zpátky na Zahradní Město do zahradního domečku, daly jsme si úhoře, choťově dobrý, ale musela jsem neustále zapuzovat myšlenku, že to není ten podlouhlý mrskající se tvor, kterého chytali na koňskou hlavu v Plechovém bubínku.
Čtyřhodinovou cestu zpátky jsem prostála u záchodků, neboť premisa, že v neděli večer pojedu proti proudu cestujících, se ukázala být chybná. Málem jsem to zalomila přímo na zemi, kdyby mi nehrozilo ušlapání. Tereza díky nám už nikdy více nebude pít weino z hrnečku a mně Eva věnovala bublifuk na hodné lidi a pepřák (po návštěvě u mě v Bronxu) na ty zlé. Víkend opravdu nabitý...
