Taková typická snídaně v Café au pére tranquille

Café au lait, oeufs, jambon, baguette, crepes, pommes, caramel, raisins secs, canelle, journal... (francouzi odpustí)

Flashback - Vaškovci v Tatrách

V nížinách už evidentně vládlo jaro, ale přece jen toho sněhu za tuhle zimu asi nebylo dost, a tak jsme vyrazili ještě do Tater. A nemám říkat do Tater, ale především za Maťom. Dumali jsme nad tím už x měsíců, ale bylo třeba, aby se všechno usadilo...

Zas jsem se divila té ostré vizuální hranici mezi Českem a Slovenskem. Vaša se chtěl vykoupat v zatopeném lomu u Kralovan a ten byl "nečekaně" zamrzlý. Opravdu nečekaně byla Fatra úplně bílá a bratr s rodinou si tam na dovolené před pár týdny mohl tak cvrnkat kuličky místo zimních radovánek. Lyže jsme měli s sebou a žádostivě z bláta koukali na Chopok, ale co se týče území Slovenska, skutek utek.

Za panem obchodním ředitelem Maťom jsme dorazili do jejich interiérové firmy (dva zaměstnanci - otec ředitel) a ukázal nám lentilkové, slámové či krokodýlí podlahy a podivoval se nad mými hloupými dotazy, jak se udržuje taková podlaha na povrchu spletená ze slámy.

Chtěli jsem jako vždy ochutnat nějaké podtatranské pivo, ale i v lanovce ve stylové hospodě čepovali čehúnské... Takže jsme v Pradiarni pokračovali becherovkou, vínem a nevím čím ještě a druhý den se nám do kopce šlo těžce. Maťo vidí před sebou jen cestu do NY na podzim, tak jsme se z Vaškova pohledu trochu nepohodli. Podle něj člověku spíš ještě přidám, než pomůžu. To říká ten pravý...

Cesta k Zelenému plesu připomínala dálnici, žádná ledovka, obdivovala jsem skialpinisty, jejich funění nahoru i ladný skluz dolů, při zcela jasném počasí mě okolní bělost úplně oslepovala a nějaký exot jel po sněhu i na kole. Dosupěli jsme k chatě, Maťo už měl v sobě nějaký ten nosičský čaj, tak jsem šla taky objednat - 2 nosičské čaje prosím - 4 eura - ale já chtěla jen dva, kluci ,vypijem tři? Tak si vezmu tři. - 4 eura - no tak mi dejte ty čtyři. A platím čtyři eura. Rozený obchodník. Se záchvatem spořivosti a zároveň chuti jsem si dala šošovicu a Vašek si nese buchty na páre! Samozřejmě že dojíst všechny knedlíky mu nebylo přáno. Z lavic při slunění jsme pozorovali skupinu překonávající nad námi zmrzlý vodopád a jeden člen naší skupiny se šel aspoň projít po (snad) zamrzlém plese.

Zpátky jsme to odvážně vzali přes Biele pleso, abychom mohli závidět těm, kdo mají na nohou lyže. Ze začátku co krok to člověk zajel do sněhu po pás a Vašek se jen zmohl na výkřiky - proč jen já jsem tak tlustý! Tedy kudy prošel on, tam prošel bez újmy každý... Nj, za to mohl ten baťoh na zádech, ha. Zlehka jsem našlapovala a hověla si pěkně v suchu na rozdíl od těch dvou bez návleků a v ryze městských kalhotech. U Bieleho plesa jsme se kochali Jahňacím štítem v jeho plné kráse. Toho jsme spolu s kamzíky zdolali vloni. A ouha, nikde žádná aspoň trochu prošlapaná cesta. Po chvíli jsme našli směr, odkud přišlo stádo Poláků, a tak jsme se vydali po jejich stopách. Cesta byla docela zdlouhavá a sníh jsme nemohli už ani vidět, ale jako vždy jsme nakonec skončili u Maťových rodičů v obyváku u prezentace hlavně Maťových panoramat. Před spaním jsme si chtěli dát ještě nějakou novinku z Maťovy filmotéky, ale po chvilce jsem odhadla děj, takže další sledování již bylo nemožné. Ale jistě jsme o nic nepřišli. Pustili jsme si radši tatranskou klasiku Meděnou věžu a pro mě potřetí a čím dál lepší.

Kluci měli boty durch a Vašek si je odmítal dát vysušit, takže nedělní program nespočíval ve zdolávání velikánů a v tom deštíku by to nebylo ani nic příjemného. Tak jsme měli komorní prohlídku Vážecké jeskyně (ve třech, když nepočítám jeskynního medvěda). Jeskyně má nezvykle vchod přímo ve vesnici a Vašek se po přehlídce durdil, proč nám pan všechno tak dopodrobna vysvětloval, že přeci on to všechno zná... Holt nemá na čele napsáno, že je fyzický geograf.

Zastavili jsme se na německém vojenském hřbitově (nezvyklé) s výhledem na Tatry a na Štrbské pleso je už přeci nuda jet autem, tak jsme prubli zubačku a mohli tak zcela opovrhovat snobstvím, stavebním boomem a nevkusem kolem plesa. Na Solisku se lyžovalo, po rozbředlém plese se jezdilo na běžkách a my jsme se na něj taky zkusili postavit, dokud nám neteklo do bot.

Vrcholem nedělního programu byl aquapark, tedy hlavně vodní bar a už jsme si nalívali šampáňo i s kyblíkem na led do plastových skleniček na stopce, Maťo objednal rozšafně druhé, přeplněný bar byl náhle prázdný a z barové stoličky skoky rovnou do teplé vody. Kluci se vyhřívali v páře, já ve venkovních bazénech s vířivkama a po tom šampáňu jsem sebrala i odvahu na tobogány. Ani se nám nechtělo pryč a notně jsme přetahovali.

K večeři ještě do třetice ... Co třeba ještě do cukrárny? A zmoženi jsme usnuli před devátou. Cestou domů se Vašek nechtěl nikde zastavit, ale jen co jsme přejeli hranice a vyjasnila se obloha, hned u cesty se objevil vlek v provozu a další program byl jasný. A tak jsme jen v mikinách sami brázdili svah. Sem tam už se objevila louže, po mokrém sněhu to docela svištělo, ale že jsem nemusela až nahoru na prudký svah a mohla se v klidu kochat okolními panoramaty, tak jsem si to i užila. Poslední letošní lyžování! A že ho bylo až až (ski flashback snad bude následovat).

Malá ochutnávka - v Karolince

Testování spacáku aneb patníkový přechod Beskyd

Prvotní otázka byla: bude sníh/nebude? Vyjely jsme na Třeštík a čerstvě nasněžíno. V Evě se hned začala probouzet stopařská vášeň z vlčích hlídek a jala se vysvětlovat, jak vypadá stopa rysa, jak se od sebe rozeznají stopy vlka a psa (pes se motá všude kolem, vlci míří neomylně vpřed) a jako ornitoložka na AOPK nadšeně naslouchala zpěvům ptactva. Pochytila jsem nanejvýš pěnkavu a hlava mi nebrala, jak může někdo pojmenovat malého ptáčka králíček (ohnivý). Když se třeba malé prasátko může poeticky jmenovat tea cup pig, co kdybychom ho přejmenovali na šáleček? To už bych po Eviném zvolání nehledala králíčka v lese...

Na rozhlednu na Čartáku se Vašek vydal už tak třikrát, ale nikdy mu nebylo přáno na ni vystoupat, tak jsem ho musela trumfnout, když se někde coural po Grazu a Lublani. Klíče od rozhledny se mají půjčovat na chatě Sůkenická, tak stojím před opuštěnou recepcí, před opuštěným výčepem, že bych si i sama nalila? Lítačky poletujou, ale nikde nikdo, až na sebe řádně upozorním a je mi řečeno, že před náma už někdo vyrazil, a když si vyměníme zálohu dvě stovky, tak nám předají klíče. Převezmeme úlohu „převozníka“, chvíli se kocháme a přicházejí další skupinky. Nevyhlédnu si oběť, ale autoritativně vyslovím dotaz, kdo tu setrvá nejdéle, ať si převezme „loď“. Pán nám nutí 500 Kč, že drobnější nemá a chvíli trvá, než pochopí, že na tomhle obchodu bychom docela vydělaly. A valí se další houfy lidí, kdyby radši rozhlednu nechali otevřenou... A neplatíme ani korunu. Ale ideální místo na přespání, škoda, že je na začátku cesty. Navečer nezamykat...

Tak tenhle výhled Vašek ještě neviděl

Jsme všemi srdečně oslovovány děvčata, na hlavy nám padá sníh ze stromů a je téměř jasno (a to jsme byly všemi zrazovány). Míjíme patníky a cesta po rozvodí Odra/Dunaj se jen mírně vlní, střídají se zalesněné kopečky a paseky s chalupami a výhledy na všechny strany. Cestou si cvičně tipujeme místa k noclehu a neustále odlehčujeme zádům od krosny, jejíž ¾ zabírá spacák, takže máme jen to nejnutnější. A jediné, co nám nakonec chybí (horalové odpustí), je krém na ruce. Evě suché ruce krvácejí a mně je to dost nepříjemné. V Tatrách jsem v nich kvůli tomu dost nesmyslně třímala v rukou sníh. Eva mi radila radši sliny.

Patník kam se podíváš

Míjela nás skupina chlapíků z Pardubic, kteří obcházejí o Velikonocích a na podzim celou republiku, začali v Chebu a po noci ve vlaku vyrazili z Velkých Karlovic se stejným cílem jako my – Mosty u Jablunkova. Jeden se s náma začal usilovně paktovat, stejně jako my chtěli přespat na Bílém kříži, tak jsme se radši usadily na Bobku, abychom jim daly náskok a popily horkou griotku, kterou jsem udělala do termosky. Po ní jsme doslova letěly a už nám přišlo reálnější, že na ten Bílý Kříž dorazíme. Jinak se nám totiž každý kilometr strašně táhnul...

Jak se Eva vyjádřila, vidina piva a polívky nás popoháněla jako mrkev osla. V Doroťance sice čerstvě vytřeli a na naše zablácené pohorky se nejdřív tvářili všelijak, ale pak nám dali to vytoužené pivo a kotel polívky, že tady jsme na horách a musíme se pořádně najíst.

Hlavním účelem našeho čundru bylo testnout náše (Prima) zimní spacáky, které jsme si zcela nezávisle koupily ve stejnou dobu. V případě špatného počasí byla zálohou rampa u opuštěné samoobsluhy, ale nebe samá hvězda, moje koleno se už vehementně hlásilo o odpočinek, tak jsme se za Súlov vydaly hledat vhodný plácek. Do hospody se nám už moc nechtělo, trochu jsme trnuly, kde najdeme v dubnu něco suchého a krytého před větrem. Všechno okolo vypadalo dost nehostinně a ze tmy se vynořovaly podivné stavby, kaple s dřevěnými lavicemi a studny. Snažila jsem se nemyslet na Studnu z majora Zemana, Blair Witch a podobné chuťovky, Eva zas vyjadřovala obavy z lidských příbytků.

Nakonec jsme si lehly sice trochu z kopce, ale na suchém a relativně krytém místě. Už v 9 jsme se zakutaly do spacáků. Než se spacáky vyhřály, byla nám docela zima. Už jsme se viděly, jak v noci zmrzlé a rozmrzelé vstáváme a jdeme tmou dál. V duchu jsem se proklínala, co nás to napadlo. Co si z té noci mj. odneseme. Z boku jsem se zaaretovala báglem, takže jsem se jen vytrvale posunovala dolů. Eva přišla s návrhem, jestli bychom neměly jídlo někam pověsit v rámci protimedvědích opatření, ale i když nás na něj cestou upozorňovali, ten jeden v celých Beskydech se snad víc bojí nás než my jeho. A byla jsem líná se vyhrabat ze spacáku...

Naše nocležiště

Ve dvě jsme se s Evou střetly v našem náhlém probuzení s pocitem, že jsme ještě nezabraly. Potvrdila jsem si, že s hlavou ve spacáku se dá dýchat, snažila jsem se nic neslyšet ani nevidět, dokonce jsem se začala potit a svršky musely dolů. Prý na nás byla zvědavá jen srnka. Evě se až o půl osmé povedlo mě vzbudit, proběhla očista zubů značně zemitou vodou vytékající odněkud z luk a relativně čerstvé jsme vyrazily dál. Nebe bylo vymetené, silný vítr ještě nic nepřivál a Čarták se zdál být na obzoru tak daleko.

S Lysou v pozadí

Cesta vedla většinou po vrstevnici, ale vrstva starého sněhu, bahýnko a všude se valící voda nás zpomalovaly, ale o to byla cesta zábavnější. Eva při pohledu na mou osobu balancující po kmenech ve vodě poznamenala, že to vypadá jak někde na Aljašce. Párkrát se nám ztratila značka a náš „bystrý“ zrak ji zaznamenal, ale v noci by to šlo těžko. To bychom skončily někde v Lomné. Kochaly jsme se Malou Fatrou a na Velkém Polomu na polomu jsem zakopla o strom a letěla pěkně plavmo. S krosnou na zádech se to těžko vybírá... Odněkud zdola se vynořili klučíci a sice jsem jim nerozumněla, ale jejich výraz ve tváři vyjadřoval starost o mou osobu. Ale já spíš potřebovala politovat od Evy, která můj let nejdříve ani nezaznamenala. Moje holeně... A to jsem už ten den zkoušela tvrdost ledu a moje předpoklady se nepotvrdily, tak jsem hezky slítla, naštěstí ne do vody. Vypadala jsem tedy řádně použitě, ale na Tetřevu nás vřele přivítali a ovocné knedlíky na dva talíře dali. I s poloviční porcí jsme měly problém.Po cestě jsme ještě potkaly Vilémova Péťu, který vyloučil z důvodu netrénovanosti svou účast na špacíru a vyjádřil se ve smyslu, že pokud člověk prvních 50 km neklusá, tak nemá šanci těch 100 km za 24 hodin dát, takže Eva byla v tu chvíli značně nahlodána se na to vykváknout.

S meruňkovicí

Nakonec jsme šťastně doklopýtaly do Mostů a s našimi oblíbenými Českými drahami jsme už méně šťastně, ale vlastně na jejich poměry přešťastně dorazily do Ovy posilněny rekordním pivem v Cieszyne. A byly jsme na sebe docela pyšné...