Vidět východ slunce z Ještědu jsme plánovaly už delší dobu, ale to znamenalo vyrazit v noci a to by určitě oslabilo naše nadšení. Tak jsme s Hatlou radši v úterý o půl sedmé večer vyrazily z Kryštofáku přes Malý Ještěd na Ještěd, z Dánských kamenů jsme se (ne)rozhlédly do kraje a nahoru jsme dorazily poněkud s křížkem po funuse, západ jsme prošvihly, ale ještě bylo na co koukat. Byly jsme nepřipraveny na takovou kosu, takže jsme brzy zalezly do spacáku pod vyhlídkovou terasou a spíše než cvrčkům jsme byly nuceny naslouchat švitořícím dvojičkám nad námi. To byly s prominutím kecy… Moc jsem toho pod zářícím Ještědem nenaspala, hodila by se termoska s čajem, ale my se nalily studeným pivem, takže jsem musela několikrát vylézat z vyhřátého spacáku.
Pozorovala jsem hvězdnou oblohu, pak už začalo být světlo a Hatle zvonil v 5:45 budík, a pak ještě několikrát, ale ani se nehla, takže jsem to přisuzovala její nechuti ke vstávání. V 6 se ale samovolně probudila, budík že vůbec neslyšela, a že jsme prošvihly i východ. Na to, že slunce mělo vycházet 5:54, bylo po 6 už hodně vysoko, ale i tak jsme se kochaly mlhavými pavučinami v údolích a Krkošemi a Jizerkami. Pak jsme rychle pádily dolů na tramvaj, abychom do 8 dorazily do práce. Stihla jsem se dát i doma do kupy, Hatla mi stylově k snídani koupila ještědku (rohlík s posypkou plněný většinou mákem) a v práci (aspoň někdo, ha) byli rádi, že jsme v pořádku. Ještě neopomenu zdůraznit, že karimatka je skvělá, člověk má dojem, že hřeje, dá se na ní spát i na břiše, jen jsem ji musela řádně nafouknout pusou. A pokus o fouta bude následovat. Ty další krásné dny jsme strávily poleháváním u přehrady s řezaným v jedné ruce a loftovou biblí v druhé.
P.S.: Hatla si na kopec bere v sáčku kostku másla…
Tak kde jsem to skončila… Jak jsem dorazila na Vsetín… do toho orlího hnízda nad městem. Kde při koupání v bazénu si připadám jako na střeše mrakodrapu s výhledem na město a okolní kopce. Byli jsme navštívit Lenčinu Dobrotku, která celou dobu spinkala a my se mohli naparovat s kočárkem, ale neodpustila jsem si konstatovat, kde že vzali tak krásné dítě…
Pak se u Škarpichů zastavila na své cestě z Bedarieux do Varšavy polská přítelkyně jejich francouzského bratrance s asi roční Nelly, která se ač dcera Čecha a Polky tváří jak pravá otrávená Francouzka. Vašek to brzy zabalil, ale my čtyři ženské jsme si ubalily něco jiného a z balkónu se stalo vínovo-hašišové doupě. Francouzská návštěva se nezdála a Vaškova mamka taky ne… Maminko neboj, já jsem slušná holčička a kouřit neumím.
V neděli jsme jeli na pouť do Velkých Karlovic, kde jsme se zas courali od stánku ke stánku co noha nohu mine, ale alespoň jsem si zajezdila na autíčkách – na jediné mnou akceptovatelné atrakci. Pozdvižení způsobil jen příjezd Škromacha, kdy na jeho doprovod vykřikoval pan Škarpich něco o tlustém praseti a Škromach tak na rozdíl od své podobizny na autě opravdu vypadal.
Toho víkendu jsem se trochu obávala, ale nakonec byl docela fajn. Většinou se na Vsetíně dělají akce za mé nepřítomnosti, a když tam dojedu, tak si Vašek libuje v polehávání nebo v pracích okolo domu a mé návrhy se neberou v potaz. Asi je má přítomnost unavující a já jsem tam taky relativně protivná, ale další víkend jsem tam byla zas…
Vlaďka měla vyhrát nějakou zdravou večeři a mohla si vzít pár lidí, organizátoři se v telefonu dušovali, že to žádná předváděčka není, a tak jsme se s Katkou a Michalem v pondělí ocitli s dvěmi důchodkyněmi na předváděčce. Já to bojkotovala už ze začátku. Nechtěla jsem se ani představit, tak jsem si prý měla aspoň něco vymyslet, ale bylo to docela vtipné, nějací manželé nám předváděli úžasný robot, hrnce za 30 tisíc, samurajské nože atd., že kdyby na to Katka měla, tak robot už sedí na její kuchyňské lince. Důchodkyně samozřejmě neodolala a nádobí si ze svého nuzného důchodu na splátky pro děti koupila a mně jí bylo líto, ale kdo chce kam…Já zkoumala psychologické triky prodejců, jejich um a pochybuju, že bych s tím kuchyňským náčiním dokázala něco obdobného. Nakonec jsme se najedli a spořiči našich dukátů a zachránci našeho života (např. jedovatý teflon, to nemusíš ani kouřit a rakovina je tu…) odjeli s nepořízenou zpátky do Brna.
Už na středu jsem naplánovala rozlučku v Tatáži, protože všichni jsou přes prázdniny rozlítaní a ten den sliboval nejvyšší možnou účast. Sešlo se nás dost, účet byl nacpaný k prasknutí, lehká konverzace se nenuceně rozvíjela, ale urputní jedinci neustále trvali na svém – kancelářská Katka na nějakých těch tanečcích, Katka, která se toho dne nemohla ani dočkat, na spánku a já na návštěvě magistrátní střechy. Olda se sice předváděl klíčema od magoše, ale dostatek odvahy k takové akci neměl a já po pár pivech ač „zcela střízlivá“ jsem to dokazovala slovy, že jsem „střela střízlivá“. Docela jsme se za ten rok změnili a já byla trochu rozladěná z těch unavených a téměř abstinujících osob (chtěly by baby…). Do rána jsme to tedy netáhli a aspoň tu klasickou libereckou zelenou jsem si na závěr dala.
I když jsem měla na víkend plno plánů, tak jsem v pátek prchla o dvě hoďky dřív z práce (František byl zas na dovolené) a na neočekávaný Vaškův popud jsem se vydala do svého budoucího ostravského působiště. Pátek a sobota byly marné, ani na Morávku, kde dělá Vašek výzkum pro disertačku, jsme nedojeli, protože měl vlak zpoždění a bus ve Frýdku-Místku nám ujel, a když jsem se dožadovala vysvětlení na nádraží, tak jsem protiútok nečekala a paní a předchozí události mě tak vyvedly z míry, že byl zbytek dne plačtivý
V neděli se Vašek zvetil a po planých slibech jsme vyrazili do Pozděchova na Vařákovy paseky, Lačnovské skály a lovecký „zámeček“ Trubiska. Odlehlá osada Vařákovy paseky s deseti chalupami byla 2.května 1945 Němci kvůli partyzánům vypálena a někteří obyvatelé po mučení zabiti. Teď už je tam jen pomníček a úžasný výhled, po chalupách ani památky. Zpátky jsme trochu zbloudili, nestihla jsem vlak ve tři, ale o to víc jsem si užila bazénu. Do Liberce jsem dojela až ve 12, v celém vlaku jsme byli tak tři lidé, ale průvodčí mě pravidelně monitorovali a já se ani nebála.
Mamininu návštěvu v Liberci jsem pojala jako malé pochodové cvičení, kolegyně v práci to nazývaly terorem, že by mě nikdy nepřijely navštívit, ale mamina přece není žádné béčko. Hned ve Studénce jí inteligentní pracovnice Českých drah namluvily, že vlak má 25 minut zpoždění (vyjížděl z Bohumína), takže mamina si v klidu seděla, dokud jsem jí nezavolala, že vlak se na čas už řítí na nástupiště. Takže šťastně dojela, spolucestující měli potřebu komunikovat (což mně se za mou drážní kariéru nestalo) a trefila i na magistrát. Pak mi stihla koupit narozeninový dárek, protože za dva měsíce bych mou úžasnou samonafukovací karitaťku už moc nevyužila a oblíbila si pivo Svijany (kdo taky ne).
V pátek jsme vyrazily na rozhlednu na Císařském kameni po obědě a nějakém tom zákusečku, takže závěrečné stoupání maminu zmohlo, ale do požadovaných 10 km jsme se na úvod vešly… Sobota byla ve znamení the best of Jizerky. Kancelářská Katka zachránila maminu od prudkého výšplhu na Frýdlantské cimbuří, takže jsme jely v sardinkovém busu na Smědavu, bylo krásně, nahoře teplota tak akorát. Avizovaných deset kilometrů jsme natáhly téměř na dvacet, protože jsem přece mamku nemohla ochudit o Jizeru. Z druhého nejvyššího vrcholu Jizerek je výhled na všechny strany, mamina zdolávala žebříky i skály a nahoře vždycky konstatovala, že ji přemluvím, i když jí to samotné nedalo. Před cimbuřím byl i řetěz… Cestou měla malou krizi a sedla si do borůvek, a tak jsme přece nemohly jen tak otálet, ha a nasbíraly jsme na koláč. Nabrala vodu z potoka a mamina prohlásila, že tohle pít nebude, ale jak se voda ještě hodila. Toulaly jsme se mezi skalami, lezly na vyhlídky a dlouhavou kamenitou cestou dolů mamina brala optimismus všem stoupajícím. Večer to znavená zabalila už po osmé.
V neděli ráno se obávala, že už nevstane, ale čile jsme už po x-té došly na nádraží a jely na zámkohrad do Frýdlantu. Trochu odstrašující byla délka prohlídky – 90 až 120 min a to se ještě nechodí na věž, ale slečna průvodkyně to prokládala víceméně vtipnými vsuvkami. V zámeckých komnatách bych se hned zabydlela a mamina byla v úžasu z pohádkové kuchyně. Dojely jsme domů a tam už byla nastěhovaná má nová krátce-spolubydlící a mamina se zas vydala na šestihodinovou pouť.
Následující týden jsem trávila spíše v Bedřichově a Katka si mě moc neužila, zato já si užila typické ostravské mluvy. Vilém vybavoval nějaký nový prominentní penzion a tak to ještě před kolaudací prubli (a při návštěvě ze stavebního jsme se museli schovávat, ha). Být v jejich společnosti bylo osvěžující. V jejich věku se už člověk neustále nepitvá jen v sobě a působili všichni relativně spokojeně. V pondělí už za tmy jsme vyrazili na Novou louku do loveckého zámečku, zburcovali místní, že nás přijde kupa na večeři, ať ještě nezavírají, ale došli jsme jen ve čtyřech, zbytek to vzdal. Zpátky jsme těch pár kilometrů vzali poklusem, protože Michal vytasil s hláškou, že dokud neslyšíš motorovou pilu, tak se nemusíš bát a vzpomínal na jazyky v listí z Blair Witch a podobné špeky.
V překrásný čtvrtek jsem neodolala, vzala si dovolenou, a že se trochu projedu s těmi závodníky po vrcholové plošině Jizerek… Spískali jsme to dohromady, není se na koho vymlouvat. Místo všudypřítomných asfaltek jsme se hned spustili dolů do Oldřichova po nějaké kamenité stezce, kdy mi málem upadly ruce, jak jsem křečovitě tiskla brzy, zadní kolo se mi smýkalo po vlhkých kamenech, kluci si to náramně užívali a chválabohu Vierka prohlásila, že ona se zabít nechce a sesedla. Tak jsem ji mohla s klidným srdcem následovat a mohly jsme potupně táhnout kolo i z kopce. Dole nás ještě čekala louka, tak to už Vierka vypěnila, že tohle není cyklistika, prohlásila se za samostatnou jednotku a zmizela. Až pivo u Kozy nás všechny zase smířilo. Viničnou cestou s výhledy jsme po vrstevnici po písečku a kolem bunkrů a pomníčků dojeli do Ferdinandova, abychom mohli zas vystoupat na Hřebínek. Zdolat 16% stoupání na Rauscheckove cestě jsme se ani nepokoušely, přece jen preferuju tu pěší turistiku… Na Josefův důl už se jelo ideálně a nožky mi vypověděly službu až před Královkou. Prý jsem se i bez tréninku držela statečně, ale jejich styl nekoukám se napravo ani nalevo, na rozhlednu nevylezu, mi moc nevyhovuje. Já se kochám ráda.
Týden mi v Bedřichově uběhl docela dovolenkově, i když mě Vilém pravidelně před ranní etapou kolem šesté hodil do práce. Martin a jeho ženy mě vzali v pátek do Hranic, kde jsem stihla stejný spoj jako když jedu vlakem a ještě jsem byla ráda, že jsem celá. Zuřivě troubící kamion a dva osobáky vedle sebe na cestě běžné šířky není dobrá kombinace.
