Hlásím příjezd. Žádná monotématická cesta, ale města, vesnice, hory, moře. Fota už jsou zavěšená na webalbu (rychlý výběr, neboť bych se sáhodlouze rozhodovala... viz http://picasaweb.google.com/xenoekie/Provence2008), tak si lze udělat představu o trase. Projeli jsme tak malou část Provence, ale byla tak úžasná, že se nedivím, že se tam stahovali umělci z celé Evropy. S maminou i se Zuzou jsme vycházely dobře.
Překvapivě zde nechrlím proudy slov a ruce mi nepíšou samy. Takže jen pár postřehů (snad se to neprotáhne...).
Víno na ochutnávce na zámečku ze 17.stol. mi nejelo - jako bych pila rybízovou šťávu. Znalcům se omlouvám, ale radši si koupím české víno za stovku, než francouzské za majlant, které jsme sice pravidelně popíjely, ale nebyla jsem z něho nijak unešená. Na ochutnávce se zpívalo, hrálo a já se bála, že drobné pohoštění Češi hned trapně zdlábnou, ale nakonec jsem byla jediná, co po očku kontrolovala hromady jednohubek a cpala do sebe všechny paštičky a dokonce i olivové pomazánky. To bylo jedinkrát, kdy jsem se pořádně nacpala, neboť jsme to vzaly i jako odtučnovací týden, a i kdyby ne, tak jsem stejně neměla chuť na paštiky, maso atd., ale klasicky jsem si nejvíce vystačila se sladkostma, ha.
Lezla jsem po kluzké střeše kostela, překvapivě se koupala v studeném moři, pozorovala ptáky v močálovité deltě Rhony a zažila mistrál, kdy vás studený vítr málem odfoukne... Zdolala i sestoupila jsem ve vzpřímené pozici skalnatý vrchol St. Victoire, kdy nás průvodkyně tak strašila, že skoro polovina lidí ho vzdala. V tom horku to sice nebyla žádná příjemná procházka, ale ta panoramata až k moři stála za to. Člověk si připadal tak vysoko, když se koukal z okraje příkré stěny, jejíž úpatí bylo ve stejné výšce jako hladina moře. Zpátky nás mohla průvodkyně dvacetkrát upozorňovat, abychom neodbočovali z červené značky, vyvarovali se modré, která je spíš pro horolezce a kde by nás podle jejích slov čekala jistá smrt... a stejně jsem našla bludné duše, které jsem zachránila na zcestí... Mezi námi - byla tam docela velká koncentrace natvrdlíků a rozložitých zadků... První typ na jihu Francie zvolá, že vidí Mt. Blanc a druhý typ si stěžuje, že se nevejde do Pendolina.
Lodí jsme objevovali mořem zatopená ústí řek - Calanques, které se jako fjordy zařezávají do pevniny a z Marseille jsme se vydali za Monte Christem na ostrov If. Měl prostornou a světlou celu, ha. Z ostrova je krásný výhled na město, které jsem si hned oblíbila, i když jsem měla obavy z té směsice lidí a rozlohy města. Na Notre Dame de la Garde jsem vyjeli vláčkem extra stoupání (doů jak na horské dráze) a atmosféru dotvářely typické francouzské songy. V restauraci jsem se dopustila faux pas, když jsem se zeptala číšnice, jestli ta karafa s vodou je zdarma... Jinak by si ty dvě následně víno nedaly...
Mamina se vyznačovala mírným negativismem a obě mě spíše následovaly a spoléhaly na mě, ale asi bych nebyla tak "protřelá", kdybych nevěděla ani slova cizího jazyka. Francouzky jsem dokázala říct svá přání a ostatní zdvořilosti, ale ve chvíli, kdy na mě spustili příval slov, tak jsem navázala anglicky. Ale Francouzi to nijak nebrali v potaz a pořád jim pusa jela po jejich... Vím, že jsou hrdí na svou řeč, a že já bych se měla taky něco více naučit, ale že i mladí striktně udržují anglicko-francouzskou konverzaci, to mě překvapilo.
Takže z toho všeho vyplývá, že příští rok se snad sebereme a jedeme tam zas (autko a Vašek, příp. Korsika) a teď bych zas nejradši někam vypadla, neboť hned hruhý den po příjezdu jsem se ocitla v krizi a mému duševnímu stavu prospívá jen cestování, hory a můj drahý... (příp. podpůrné prostředky, ha). Jsou tu z Přerova a zítra dojedou i výrostci z Poruby, takže si to dokážete představit... Zatím jsem si jen vytáhla studijní materiály a zas si ověřila, že okruhy ke státnicím si asi vycucali z prstu, neboť jsme minimálně polovinu vůbec neprobírali, či jen zběžně. Ohledně naší webové stránky atlasu taky ticho po pěšině. To bude ještě srandy kopec...
Překvapivě zde nechrlím proudy slov a ruce mi nepíšou samy. Takže jen pár postřehů (snad se to neprotáhne...).
Víno na ochutnávce na zámečku ze 17.stol. mi nejelo - jako bych pila rybízovou šťávu. Znalcům se omlouvám, ale radši si koupím české víno za stovku, než francouzské za majlant, které jsme sice pravidelně popíjely, ale nebyla jsem z něho nijak unešená. Na ochutnávce se zpívalo, hrálo a já se bála, že drobné pohoštění Češi hned trapně zdlábnou, ale nakonec jsem byla jediná, co po očku kontrolovala hromady jednohubek a cpala do sebe všechny paštičky a dokonce i olivové pomazánky. To bylo jedinkrát, kdy jsem se pořádně nacpala, neboť jsme to vzaly i jako odtučnovací týden, a i kdyby ne, tak jsem stejně neměla chuť na paštiky, maso atd., ale klasicky jsem si nejvíce vystačila se sladkostma, ha.
Lezla jsem po kluzké střeše kostela, překvapivě se koupala v studeném moři, pozorovala ptáky v močálovité deltě Rhony a zažila mistrál, kdy vás studený vítr málem odfoukne... Zdolala i sestoupila jsem ve vzpřímené pozici skalnatý vrchol St. Victoire, kdy nás průvodkyně tak strašila, že skoro polovina lidí ho vzdala. V tom horku to sice nebyla žádná příjemná procházka, ale ta panoramata až k moři stála za to. Člověk si připadal tak vysoko, když se koukal z okraje příkré stěny, jejíž úpatí bylo ve stejné výšce jako hladina moře. Zpátky nás mohla průvodkyně dvacetkrát upozorňovat, abychom neodbočovali z červené značky, vyvarovali se modré, která je spíš pro horolezce a kde by nás podle jejích slov čekala jistá smrt... a stejně jsem našla bludné duše, které jsem zachránila na zcestí... Mezi námi - byla tam docela velká koncentrace natvrdlíků a rozložitých zadků... První typ na jihu Francie zvolá, že vidí Mt. Blanc a druhý typ si stěžuje, že se nevejde do Pendolina.
Lodí jsme objevovali mořem zatopená ústí řek - Calanques, které se jako fjordy zařezávají do pevniny a z Marseille jsme se vydali za Monte Christem na ostrov If. Měl prostornou a světlou celu, ha. Z ostrova je krásný výhled na město, které jsem si hned oblíbila, i když jsem měla obavy z té směsice lidí a rozlohy města. Na Notre Dame de la Garde jsem vyjeli vláčkem extra stoupání (doů jak na horské dráze) a atmosféru dotvářely typické francouzské songy. V restauraci jsem se dopustila faux pas, když jsem se zeptala číšnice, jestli ta karafa s vodou je zdarma... Jinak by si ty dvě následně víno nedaly...
Mamina se vyznačovala mírným negativismem a obě mě spíše následovaly a spoléhaly na mě, ale asi bych nebyla tak "protřelá", kdybych nevěděla ani slova cizího jazyka. Francouzky jsem dokázala říct svá přání a ostatní zdvořilosti, ale ve chvíli, kdy na mě spustili příval slov, tak jsem navázala anglicky. Ale Francouzi to nijak nebrali v potaz a pořád jim pusa jela po jejich... Vím, že jsou hrdí na svou řeč, a že já bych se měla taky něco více naučit, ale že i mladí striktně udržují anglicko-francouzskou konverzaci, to mě překvapilo.
Takže z toho všeho vyplývá, že příští rok se snad sebereme a jedeme tam zas (autko a Vašek, příp. Korsika) a teď bych zas nejradši někam vypadla, neboť hned hruhý den po příjezdu jsem se ocitla v krizi a mému duševnímu stavu prospívá jen cestování, hory a můj drahý... (příp. podpůrné prostředky, ha). Jsou tu z Přerova a zítra dojedou i výrostci z Poruby, takže si to dokážete představit... Zatím jsem si jen vytáhla studijní materiály a zas si ověřila, že okruhy ke státnicím si asi vycucali z prstu, neboť jsme minimálně polovinu vůbec neprobírali, či jen zběžně. Ohledně naší webové stránky atlasu taky ticho po pěšině. To bude ještě srandy kopec...
