čtvrtek 25. prosince 2008
Počátek zmatené retrospektivy (koho to ještě interesuje...)
Takže… Jak je vidět, nejsem schopna se nějak donutit k pravidelnému psaní, tak začínám nějakou retrospektivou. Svižně a jasně, než mě to zas přejde, ha.
Víkend 13.-14.12. byl poněkud umrlý, neboť po příliš společenském pátku nezbylo moc sil. Původně jsem měla strávit víkend na chatě ve Zděchově, neboť tam měla být akce s lidma z výšky, ale nějak jsem jeden nebyla organizátorem vítána a další den už by mě tam nikdo nedostal. A taky jsem od čtvrtka byla poněkud chorá, ale tak nějak jsem to překonala.
V pátek jsme byli na oslavách 15-ti let místního Krátkého úderného divadla. Určitě koukněte na http://www.youtube.com/watch?v=Xckt6XguxIA – to si pořád zpívám, zkrátka geniální… Konečně se sešli všichni aktéři a průřez jejich „tvorbou“ byl „megasuperhyperšou“. Poté byl ještě nějaký punkový nářez, ale my jen fascinovaně hleděli na klučíky do pasu nahé skákající a narážející do sebe (taneční styl pogo, jak jsem se posléze poučila), popíjely jsme pivo a navazovaly oční kontakt s kytaristou, který se páčí Evě a on kolem nás neustále významně chodil… no pubertální holčičky.
Pak Eva prohlásila, že přece ve 12 v pátek nepůjdeme domů a vyrazily jsme do vysokoškolského klubu, který je využíván zásadně k lovu. Byl by to zajímavý sociologický výzkum. Hned po vstupu se na nás pověsily pohledy zoufalců a se seznamováním se nedělaly žádné štráchy. S Turkem vlastnícím Kebab housy v Liberci a v Deutschlandu jsem tahala z paty němčinu. Nebral moje výtky, že neovládá anglinu, a že kolik toho umím já, když on samozřejmě turecky, arabsky a německy (ale to si fandí…). Tak jsem si zvýšila trochu jazykové sebevědomí s lektorem s Ameriky. Turci nás pak při hovorech s dalšími klučíky propichovali očima z blízké vzdálenosti a nic jim neuniklo.
Abyste si nemysleli – výška – to tam budou samé mnohem mladší ročníky… Na lov se dá vyrazit v každém věku. Samozřejmě že já tam šla jen ze zvědavosti, jak to může na takovém místě fungovat, ale nejpříjemnější bylo, že za večer člověk nic neutratil, a ani se nemusel snažit. Žízní jsme nezmíraly– ještě jsme nedopily a už jsme měly další pivo… Nakonec jsme tam všechny zanechaly a po třetí se vydaly na cestu k domovu. Všude byl čerstvý sníh a tak trochu zdlouhavá cesta přes půl města byla docela příjemná a já se ani nebála. Doma spal Jára, neb z jejich firemního vánočního večírku dál nedošel a kdybych šla já spát k němu, tak to mám mnohem blíž, ale oba spíme v cizích bytech…
V sobotu jsem se pak nemohla vyhrabat z postele. Nebylo mi nijak extra šoufl, ale spala jsem tak do tří, a pak se přemluvila k nákupu nějakých poživatin, abych dostála svého slova a něco upekla. Po odboru totiž kolovaly recepty z listového těsta a všichni jsme dostali slintavku. Tak jsem zplichtila něco méně vzhledného ale hodně chutného z nivy a párků se semínkama, ale větší problém byla má improvizace s ovocem a bebečkama. Tady se dělá jakási střecha - s banánem uprostřed, smetana s tvarohem, polité čokoládou atd. Janička nejprve koupila 12% smetanu, pak jí to došlo, koupila smetanu ke šlehání, ale zdatné hospodyňky namítnou, že i tady byla hodně vedle. Nakonec jsem všechno nacpala do mísy a vyšlo z toho něco jako pohár nebo nanukáč. Ne příliš tuhé konzistence, ale jako vždy jsem byla pochválena.
V neděli jsme se alespoň vydali na Ještěd. František sice druhý den namítl, že na Ještěd to není „jen“, ale přece jen se to zvládne docela svižně, i když se člověk jen pořád drápe do kopce. Spíš jsem si supěla sama, protože rodilé Liberečáky už přece tento kopec nudí, a když ještě sbírají razítka do sta výstupů, aby měli nahoře vlastní krýgl a pivo zdarma, tak je člověk rád, že kdy vůbec zahlédne jejich záda, ha. Cestou nahoru jsem potkala zajímavé dřevěné pozůstatky sáňkařské dráhy, kterých jsem si předtím nevšimla.
Samozřejmě že ještě nemám pohorky a hned tak nebudu, tak jsem v těch kupách sněhu ťapala v merrellech a v návlecích, ale aspoň u kalhot jsem povýšila a v době, kdy jsem byla ještě při penězích, jsem si koupila Directy. Botky mě ale jako vždy podržely a v jedné bylo poněkud vlhko až poté, co jsem skákala po sjezdovce ve sněhu po kolena.
Inverze nahoře nebyla, ale mlha a silný vítr, který mnou docela cloumal, tak si člověk radši zalezl dovnitř, aby se koukal na otrávené obličeje servírek, když si člověk dá jen svařák a pivo. Ale není ověřeno, zda se tak netváří stále.
Dolů jsme tedy šli pod lany po sjezdovce, aby se zas rozdmýchala jednostranná debata o (ne)smyslu mistrovství v Liberci. Při pohledu na ty monstrózní stavby kolem skokanských můstků, kupy unimobuněk a zablácené příjezdové cesty je to člověku na tak krásném kopci líto, ale i když to Liberečáci nechtěli, tak teď už je pozdě a neměli by organizátorům přát to nejhorší, ale prostě ať se to povede, nasněží, mrzne a není to ostuda. Nějaké ty ústrky přežijem a názor, že aspoň nepovedené mistrovství povede k tomu, že nikdo snad nebude volat po pořádání olympiády a x miliard se ušetří, je vtipný, ale přece jen, přejme všem zdar ne zmar. Škoda, že vstupenky jsou za tak nehorázné ceny, že místní asi půjdou fandit těžko.
