Má kontrolní činnost

V rámci provětrání a vykazování aktivity (a z důvodu mé počáteční dlouhé chvíle) chodíme s Františkem na kontroly. Já za ovzduší a on na odpady. Takže se nestane, že bychom někam došli a neměli tam ani kotel... Ale třeba někdy fimra už neexistuje a v obchodním rejstříku to ještě nezaznamenali, takže nejsme úspěšní. Kontroly ohlašuju, nebo se někam vydáme na nějaký podnět. Prohlídneme si inkriminovaný provoz, necháme si předložit doklady, a pak se sepisuje protokol. František je u něj schopen strávit až dvě hodiny a sepisuje ho velmi pečlivě, ale nečitelně.

Divili byste se , jak se mnozí při kontrolách diví, že by třeba měli třídit, předávat odpad jen oprávněným osobám atd. Co se týče odpadů mi ty kontroly přijdou užitečné, ale povinnost provozovatelů malých zdrojů znečištění od 11/15 kW každé dva roky provádět autorizovaná měření... Mno, nevím. Ale přiučuju se i o věcech odpadářských a pokud si budu dělat někdy ještě druhou způsobilost na odpady, tak se mi to bude jen hodit.

Jen pro představu tři zážitky z jednoho týdne... V jedné firmě nám po pár hodinové kontrole suše oznámili, že jsme jejich nepřátelé, a že jsme placeni z pokut. No kdyby se na nás pořádně podívali, tak by si to asi myslet nemohli...

Já jsem práskala na jednu restauraci pod mými okny, že netřídí, všechno hážou do komunálu. Tak jsme se tam s Františkem vydali. Pan majitel dostal hysterický záchvat, začal práskat na všechny ostatní a křičel na nás, že nemá čas, že až si zkontrolujeme všechny kolem, tak ať přijdeme k němu. My si vyfotili obsah popelnice a snažili se s ním dohodnou na nějakém termínu (když mi někdo zavolá, že nemůže, ráda se mu přizpůsobím), ale pan zuřivě naskočil do auta, a kdyby se mu někdo připletl do cesty, tak by ho přejel.

Jedna kontrola byla přímo tragikomedie. Zvonili jsme na jeden domek a přišla nám otevřít paní, že pan už v únoru umřel, že v dílně nic nedělá. Ale že prý co mu má vyřídit.. Stěží jsme se zadržovali s Františkem smích. Ale pořád jsme nechápali, proč je pán uveden v živnostenském rejstříku i v rejstříku obyvatel.... pak mi zavolal nebožtík, že nemohl celou noc spát, že se k němu doneslo to naše ohlášení kontroly, a že tatínek je už opravdu po smrti a v dílně nic nedělají. No prostě skoro detektivka.

Na konci se kontroly sečtou a my prokážem nějakou činnost, ha, ale někdo to nazývá buzerace, já zatím osvětová činnost. Když se k nám někdo chová slušně a rád si nechá poradit, jak to má dělat, tak se to nemusí hned řešit pokutou. Někdy už do vysvětlování Františkovi skočím a některým natvrdlíkům to zopakuji nebo si hraju na detektiva, a když někdo tvrdí, že tady nevaří a přitom má kolem tabule s nabídkou jídel, tak nehodlám mlčet, haha.

Vašek už je doktorant, bude brát úctyhodných sedm tisíc a do školy zatím moc nepáchne. Ale má půlku dvou cvičení na starosti a proti němu budou jeho známí, či bývalí spolužáci. Nějak se musí zapisovat, jestli má práci v terénu, doma nebo na katedře a zatím má studovat anglické články ke své práci. Ale tak si dokážete představit, co asi dělá.

Na konci září byla rozlučka s Lubošem. Byla tam půlka životního prostředí a dobrá příležitost si potykat s kupou lidí, i když já s tím tykáním/vykáním jsem mírně na štíru. Kdo by připadl mladý, tak tomu jsem tykala, nic netušíc, že jsou to šéfové oddělení. S následky se potýkám doteď – plížím se po chodbě, abych inkriminované postavy radši nepotkala, ha.

Luboš odešel a já myslela, že mi to bude líto, ale tak nějak se vytratil i bez podání ruky a mně to bylo jedno, protože poslední dny byl asi nervózní z nové práce a moje „prudičské“ řeči mu asi nepřidají... Na rozlučce jsem se více seznámila s mých předpředchůdcem na ovzduší – Járou, kterého jsem vídala jen zběžně, ale postupem času se z něj stává Vilém č.2.

Malé intermezzo – proč lidé na záchodcích ve vlaku kouří?! Kdo má pak stepovat před záchodkem (už tak nechutným), a pak je ještě čichat. A pán se na mě ještě dívá nějak podezřele...

S Hatlapatkou a spol. jsem zašla na power jógu, což znamená úprk z práce, a pak mučení při zrychlených jógínských cvicích, kdy jsem za největšího nemotoru, co ani nedosáhne v předklonu na zem, začne se třást při nějakém podivném stoji na rukou a kolem něho všihni ohební a skvělí. No uvidím, jeslti to bude můj týdenní chléb, ale prý se to po pár hodinách zlepší. Něco takového bych ale pro svá záda a kondičku potřebovala.

20.-28.9.

Víkend 20.-21.9.: Pepino hrálo v Liberci, takže Vašek mě zas přijel potěšit. Počasí nebylo nic moc, ale Vašek chtěl na Ještěd a já vykoumala, že je v Hanychově Den otevřených dveří v jenom kostele, kdy byl měla být přístupná i kostelní věž. Tak jsme se dosyta vyspali do půl 11, vydatně posnídali a vydali se k poněkud podivnému kostelu. Uvnitř byli jen správci a paní z radiožurnálu, která nelenila a hned s náma udělala rozhovor. Já se hned samozřejmě bránila, že nejsem věřící, a že jsem se jen přišla porozhlédnout z kostelní věže. Na otázku – Co mě zaujalo na tomto ošuntělém kostele – jsem neuměla odpovědět, takže následovalo delší ticho a paní mi napověděla – Zatím nic.... To Vašek obstál lépe a jal se paní vyprávět, jak jezdíme po světe a zkoukáváme kostely a synogogy. Chudáci pořadatelé – zorganizují takovou akci a v rádiu pak budou znít jen slova nevěřících psů – paní totiž hned poté odjela.

My jsme si vystoupali po poněkud vetchém schodišti do věže a nejvíce mě zaujalo, že místo zvonů byly amplióny – zvon jim Němci roztavili během války a na nový zatím nebylo.

Na Ještěd jsme se zas nevydali pěšky. Byla zima a nahoře nás to málem odfouklo. Konečně jsme se dostali do restaurace, i když tam byla svatba a dali si něco malého. V neděli měl Vašek zápas, tak jsem byla jediná ostravská fanynka v moři Liberečáků a schválně tleskala do ticha...

Přes týden jsem vysedávala doma a neměla s kým vyrazit ven, tak jsem to rozsekla a kontaktovala jednu kolegyni z přírody – pracovně Hatlapatka. Hned mě pozvala do čajovny a druhý den do Jablonce do divadla. A najednou nás šla kupa – Lubošova squadra se k nám taky přidala. Cesta do Jablonce tramvají úzkokolejnou byla jak jízda na horké dráze a bylo mi mírně blivno... Shlédli jsme představení Krátkého úderného divadla Infračervená karkulka – markýza andělů (tak nějak přibližně) a já se bála, že to bude něco na rozhraní vtipnosti a trapárny jako třeba u HaDivadla. Ale dost mě překvapili, já se smála celou dobu a nebyly to žádné laciné vtípky. Takové divadlo na divadle, trochu improvizace a na konci oheň na pódiu a rozflákaná kytara. Na ni jim nebude stačit ani vstupné. Jsou z Liberce a zajíždějí i do Prahy. Vřele doporučuju.

Pak jsme s klukama ještě poseděli, protože jsme spolu jeli tramvají a já bych potmě s mapou těžko někde poletovala po městě. Tam se mnou do té doby sdílný Václav přerušil styky a od té doby se na mě dívá vražedným pohledem. A způsobily to jen má nevymáchaná ústa, když jsem si z něho dělala legraci. Uznávám, že to někdy přeženu, ale když se na mě někdo naštve po pár větách a už se mnou nechce mít nic společného, že mě jako prokoukl, jak jsem hrozná holka, tak asi za moc nestojí...

Cestou jsme se s Jiřím vsadili o pět piv, jestli Fleischmann vyskočil v Grandhotelu z vlaku nebo z tramvaje. Já si jasně vybavovala jeho výskok i se sedačkou z dopravního prostředku připomínajícího nejvíce tramvaj, ale to by tady nesměli mít tak divné vlaky... Takže jsem to projela a nemohla jsem být za zbabělce – na Lubošově rozlučce dostal pět piv...

Na víkend 27, 28.9. jsem se po měsíci rozjela domů domů – převzít si narozeninové dárečky, slavit a vyprat (kufr už s sebou nikdy více!). Poslední pátek je sanitární den, tak jsme se s Evou odvážily zeptat a z práce jsme šly o půl hodiny dříve, abychom stihly vlak už ve dvě. Eva se trochu obávala cesty se mnou, tak jsem kaufla plechovkové pivo, v Pardubicích jsme si koupily ještě jedno a při sezení v uličce na zemí a družném hovoru cesta proběhla ve vší spokojenosti.

Doma mě sice přivítali otázkami – Ty chodíš do divadla (60,-), příp. do čajovny, ty na to máš? Což člověku moc nepřidalo.... Ale společná oslava s Tomášem a Zuzou proběhla v pohodě (až na věty – ty nějak hodně mluvíš, neměla bys tolik pít, pravda: jedna sklenka vína a byla jsem ráda, že si se mnou někdo povídá...). Dostala jsem krásnou pánev s pokličkou a s indickým vzorkem, pyžamko atd.

Pro synovce Ondru už jsem mírně out se svou neznalostí gamesek s Hvězdnými válkami... Šimon se pěkně ve školce rozmluvil a pořád se ke mně má, ale asi jim všem budu postupem času o dost vzdálenější. V neděli jsme ještě jeli pozdravit Porubáky na zahrádku, a pak začala ta níže zmiňovaná strastiplná cesta do Liberce s příjezdem o půlnoci.

Resty

Tenhle report píšu značně naštvaná, takže asi nebude příliš poetický, ale co by člověk čekal od někoho takového, jako jsou České dráhy, že ano. EC z Žiliny mělo 35 minut zpoždění, přeskakovala jsem z vlaku do vlaku, ale přípoj v Pardubicích nečekal. Aby člověk vyjel brzo ráno, pokud se chce v naší republice někam dostat do večera. Měli by povinně vracet jízdné... Než by zkrachovali, tak by se nad sebou alespoň zamysleli... Ode dneška jezdím přes Prahu... Připlatit si za Student Agency a Pendolino a člověk nebude mít pocuchané nervy... Tak ale jednou se to stát muselo....

Mám pocit, že bych se nejradši na všechno vykašlala a přestěhovala se za Vaškem... Ale to u něj není na pořadu dne, takže asi až nastane čas....

Víkend 13-14.9. (buďme systematičtí, ha): Na Vsetíně jsem se měla dobře, až mi z toho nenadálého přísunu poživatin bylo v pondělí šoufl. Tak už vím, že musím udržovat střídmost celý týden, což je ale docela těžké... Hned v pátek večer jsme jeli na chatu, takže jsem si nestihla vyprat věci, ale Vaškova sestra se nabídla – vyprala, vyžehlila, svačinu nabalila....
Vašek si koupil koloběžku. Žádnou obyč skládací, ale velkou bytelnou, takže jsem ji musela hned prubnout. V sobotu jsme čli na Velký Javorník, ale z Kasáren, takže žádný velký výkon, ale rozhledy široko daleko, kupy borůvek a dlouhatánská cesta na kolobce dolů....tady máte důkazní materiál.

Ze Vsetína jsem jela obtěžkána věcmi do domácnosti a vůbec se mi odtamtud nechtělo a tudíž první , několik dnů se táhnoucí krize byla na světě....

Kde byly ty společenské časy, kdy mi připadalo, že se se mnou chtějí všichni seznámit a něco podnikat. Po dnu stráveném v práci u počítače se už člověku nechce komunikovat přes icq a sedět při tom za dvěřmi na zemi (aspoň že v bytě), nechce se mu tupě zírat na telku nebo nemá chuť číst, ale spíš vypadnout ven. Ale všichni se vymlouvají, že jsou znavení, nemají peníze. Aspoň v úterý nečekaně zazvonili kluci, vyměnili jsme si s Václavem oblečky a šli jsme na jedno do hospody. Ale s klukama to přece nemohla být obyčejná vycházka. Při snaze o odkódování mříží v našem domě je zablokovali a museli jsme je přelízat. V hospodě jsem pak byla jak na trní, že si zas utrhnu v domě ostudu, ale před mým návratem se nějak zázračně odblokovaly.

Konečně je aktuální mé pracovní číslo, co někteří z vás vyšťourali na netu. To jednou došli nějací pracovníci a hned zkraje mě sjeli, jak si to představuju, že nemám na stole správný telefon. Že prý mám na něj volat a oni budou chodit po chodbách a poslouchat, kde asi tak může být. A já pořád dumala, že mi nikdo nevolal... A já na ně, že přeci jsem ten telefon, co jsem měla na stole, psala už do všech písemností. Že bude jednodušší změnit telefonní seznam magistrátu, než mi donést nový telefon. Ale prý to nejde, ha. Ale kdybych se vdala, tak by to přejmenovat šlo. Logika jak blázen. Mají tu totiž debilní systém, že číslo není vázáno na funkci, ale na jméno.
Takže mi teď volají pořád lidé, že chtějí mluvit s nějakou ženskou z vodoprávního, nebo se mně vyptávají na kanalizaci atd. Rozdmýchala jsem s paní Kurešovou a Františkem spor s vedením magistrátu, že tenhle systém je dost nesmyslný.