Tento týden mě každé ráno před šestou budí klepání řízků z restaurace naproti a kdybych tu byla déle, neváhala bych se ozvat, ale už jsem je prudila kvůli netřídění, tak to by mě už vynesli v zubech. Jsem malá instalatérka a sprcha i dřezová baterie už jsou ok. V Baumaxu jsem byla s Katkou a pan prodavač se nás ochotně ujal a byl unešen z toho, že jsem všechny součástky měla s sebou a prý když sprchovací hadice zanedlouho praskne, není problém ji vyměnit za fungl novou. Ohledně růžice na ten dřez (terminologii už mám v malíčku) mě odkázal na nějaký velkoobchod, kde na mě hleděli jak na zjevení, ale ještě poslední kus pro mě měli, takže byteček předám snad už v perfektním stavu.
V práci mě potěšil jeden „klient“, který nám přišel něco vyčíst, ale nakonec se nechal slyšet, že se na tenhle magistrát nehodím, že jsem příliš hodná a antibyrokratická. Taky už tu dlouho nebudu…
Dneska mi přijede mamina a kolegyně se hrozily toho, co jsem pro ni připravila za itinerář. Ony by prý za mnou nedojely ani náhodou… Já věřím, že to mamka zvládne. Od neděle spolusdílím byteček s Katkou, ale jen necelé dva týdny, pak pojede pryč. Včera jsme spolu smontovaly skříňku a ona se už toho nemůže dočkat, ale zároveň se pořád strachuje. Ať už nad samotou či penězi. Já sice žila od výplaty k výplatě, ale druhé straně jsem si koupila dost věcí od lyží po pohorky, něco jsem si procestovala, sice neušetřila ani nic nesplatila, ale Katka taky ne a všechno utopila v oblečkách. Ale včera konstatovala, že má útrum a oblečky půjdou na charitu, ha. No teď bude tvrdší režim.
O víkendu jsem byla s našima na oslavě v Tiché. Neviděla jsem všechny roky, ale prý vypadám pořád stejně. V Tiché na samotě na kopci je moc pěkně, rybníček, nová „chlastací“ místnost s krbem (bývalý chlév), ze které rovnou vyjdete ven. Slivovice tekla v proudech, ale mně moc nejela a ostatní nechtěli pochopit, že jaksi mám nějakou klapku a pořád mě nutili pít. Zábava asi byla dobrá – vozembouch a harmonika a zpěvy a tanečky, ale já jaksi byla nějaká smutná a koukala na ty dvojičky, jak se k sobě pořád mají, což já nemůžu očekávat, ale uznávám, že si za to jaksi můžu i sama. Za tmy jsme pozorovali "UFO", které jsme my skleptici zařadili mezi lampiony přání. Nakonec jsme domů jeli už o půlnoci, taťkovi ta slivovice taky nejela a já se v neděli poprvé vykoupala v bazénu a Ondra mě stihl ještě zmydlit. To Kung-fu mu nějak jde…
Nějak se v tom nechci pitvat, ale říkala jsem si, že už mám pokřivené představy díky sledování HIMYM a dalších seriálů, že ženské a chlapi jsou diametrálně odlišní, ale kdyby o tom kolegyně pořád nekvákaly. Kancelářská Katka pořád básní o svém několikatýdenním objevu, jak jsou pořád spolu a co všechno spolu dělají, vedle Míša zas má xletý vztah, žijou spolu a pořád se o sebe zajímají, Eva má toho svého daleko, takže neustále v ruce telefon… Už jsem je prosila, ať o tom neustále nemluví, že mi to může být líto. Protože jaksi potřebuju cítit nějakou blízkost, být něčím středobodem. Já vím, že při mě před určitými jedinci stojí, že jsou tu plány, a že mám být tvrdší a ne uplakánek, ale když já si nemůžu pomoct. A tak jsem to tu prostě potřebovala zjednodušeně napsat, ať už mám od sebe pokoj… A už dávám zas hlavu vzhůru! A přístí týden přijede do Bedřichova Vilém a spol., tak zas bude veseleji.
Ze svých depresoidních stavů jsem se tenhle týden rozhodla odreagovat něčím pro mě mírně nezvyklým, ale účinným. Uprostřed pracovního týdne jsem ostatní nadchla pro nějaké to classic disco. Začaly jsme už odpoledne u weina v mém bytečku, pokračovaly jsme na náměstí na nějakém multikulturním festivalu, kde bylo plno cizinců a pěkně to rozjeli a skončily jsme v Ďábelské Huti, zdejším vyhlášeném podniku. Katka mě trochu vyšlechtila, a pak na mě všechny se zalíbením koukaly, že bych si měla namalovat nějaký obličej častěji, ale who cares… A v Huti byla stejně tma… Eva se sice pořád bránila, že nikam nejde, ale nakonec jsme všechny ovládly parket ve zpočátku prázdném podniku (než se zaplnil mládeží), největší zábava byla s větrákem a víc fernetu jsem chválabohu vylila než vypila. I když jsem DJ sjela za shitózní hudbu, tak mě ještě teď bolí za krkem, jak jsem poskakovala. Ve tři jsme s Katkou padly s hučením v uších do postele a ráno bylo trochu krušné, že to Katka odpoledne v práci zabalila…
Aspoň že jsem ráno nemusela jít uklízet, odbyla jsem si to den předtím odpoledne, i když některé pracovnice na přepážkách se tváří tak důležitě, jako by řídily letový provoz a potřebují klid na práci, takže mé pětiminutové luxování nepřichází v úvahu a „stejně je tu bordel“. Tak proč já se blbka snažím…
Ve čtvrtek jsem si připadala jak telefonistka, protože pár dnů v jednom podniku čistí neutralizační nádrže, nikomu se to neohlásilo a místní a policajti s dramatickým výrazem v hlase mi neustále ohlašují havárii, zvracení a chcíplé psy… Většině umím vysvětlit, že já si tam prostě čuchnout sirovodíku či čeho nepůjdu (byla jsem tam, nic jsem necítila…), protože to je velký zdroj a má to pod palcem inspekce, kde jsou opravdu odborníci a nemají v plánu je zlikvidovat, ale jedna ženská z magistrátu si mi chodí několikrát denně stěžovat a omlouvala jsem se kvůli ní i na inspekci. Ale nakonec z toho vyjdu vždycky jako ta hodná, takže to jde.
Vedoucí odboru mě normálně zdraví a dokonce se i usměje, takže výčitky se snad už konat nebudou, ale když tu není František, tak sem pořád leze a já musím maskovat svou nelegální činnost. Ale když po mně něco potřebuje, tak to neřekne přímo mě, ale holkám.
Na odpoledne hlásili silné bouřky, ale já jsem naplánovala výstup na Ještěd z Kryštofova údolí. Ve skrytu duše jsem doufala, že se ostatní seknou a nebudou chtít jít, protože já zásadně nic neodvolávám, ale překvapili. Při odchodu z bytu se mi stalo to, čeho jsem se dlouho obávala, ale žádné opatření jaksi neprovedla.
Stačila chvíle nepozornosti a já držela v ruce klíče od práce a stála na chodbě před zabouchnutými dveřmi. Marně jsem zkusila použít hrubou sílu, v TV products na mě hleděli jak na zjevení, kde by vzali náhradní klíče, takže jsem vyletěla na ulici, kde zrovna šli kolegové, ale že prý to vyřešíme až po Ještědu či zítra. No asi málokdo by se sebral a šel, když nemá kam hlavu složit, ha, ale já přeci nic neodvolávám! Tak jsme v šíleném dusnu jeli do milého Kryštofova údolí, kde jsme prolítli kostel, orloj atd., abychom se u viaduktu za mohutného lijáku otočili a prchali do hospody. Najednou se setmělo, větve lítaly, málem jsme odlítli i se slunečníkem na terase, kde jsme se nejprve schovali a z hospody nás taky vyhodili, že prý to není bezpečné. Hmhm a venku je to asi bezpečnější… Tak jsme odlítli dál do autobusové zastávky (a druhý den četli, jak do klučíků na zastávce uhodil blesk), možná jsme pozorovali nový typ mraku Asperatus a výstup na Ještěd už vyžadovali jen ti kovaní, tudíž já, ha. Škoda že jsme ještě před bouřkou nestihli vylézt nahoru, chtěla bych tam zažít bouřku, něco jako Rudiš v Grandhotelu…
Nakonec jsme se dočkali i nějakého busu, protože se zastavila i doprava. Když jsme přežili bez úhony, zbývalo se ještě dostat do bytečku. McGyver Zdeněk nejprve zvolil cestu po střeše, ale cizinci sousedi v nedbalkách neměli klíče od kotelny (kotelna nahoře?), odkud se vylézá na střechu a neměli ani kleště, pokud pochopili, co to kleště jsou, takže McGyver vytasil svůj švýcarák a dveře byly otevřené… Chvála těmto nožům, hrubé síle a chybějícím bezpečnostním dveřím. Tak jsem všechny pozvala na pivo, když už jsem ušetřila za toho zámečníka a nakonec i bez Ještědu se všem zúčastněným ten den líbil. Holt v krizi se ukážou charaktery...
Tak už se má lýtka pomalu vzpamatovávají z mokrého „čundru“ v Orlických horách. Hatla spoluvlastní srub u říčky v Liberku – Prorubkách a to byl jediný víkend, kdy jsme se tam mohly vypravit, protože Hatla má naplánované víkendy až do října. Nejvíc jsem se bála třídenního nošení krosny na zádech, ale ukázalo se, že to není takový problém.
V noci jsme dorazily malým šíleným buskem do Prorubek, odkud si Hatla matně vybavovala cestu a ve tmě jsme se jaly sestupovat příkrým svahem k řece, kde se někde měl nacházet srub. Pak ze tmy vystoupily obrysy překvapivě komfortního a prostorného srubu, jídlo jsme pověsily ke stropu (protimyší opatření) a ulehla jsem doprostřed holek na verandu, protože spaní (téměř) venku k čundru patří. Ráno jsme s Danou překvapeně koukaly kolem, že místo Hatliných dětských táborů není vlhké ani temné, jak by se dalo předpokládat, provedly jsme očistu v říčce a dokud spáč Hatla spala, šly jsme si projít noční cestu, odkud měl být výhled na Orlické hory (v dáli jsme viděly takový hřebínek…).
Pumpu se nám nějak nepovedlo zprovoznit, tak jsme musely ke studánce a nasbírat borůvky na žahoura. Holky cestou pořád vzpomínaly na léta strávená na táborech, které já jako individualista nikdy neocenila a bez matinky jsem nevydržela ani týden, natož měsíc.
Jednoduché knedlíky (spíše halušky) jsme v rámci úsporných opatření uvařily ve venkovní „kuchyni“ společně s vajíčky ve vodě z řeky. Žahour je borůvková omáčka a všechno bylo tak syté, že jsem proti holkám spíš jen ochutnala a zmoženy z jídla a horka jsme si ještě dáchly a v podvečer vyrazily zdolat Velkou Deštnou, nejvyšší to vrchol Orlických hor. Šly jsme převážně lesy a údolími, takže hory se moc obdivovat nedaly, spíše jsem zkoumala ty různě rozeseté chaloupky, louky a políčka. Často jsme musely baťoh shodit, aby nám záda neupadla. Na V. Deštné jsme se ten víkend naposledy rozhlédly do krajiny, i když na rozhlednu po chatrném žebříku jsem nějak nebyla schopná vylézt a přespaly jsme s další kupou lidí v kiosku Horské služby. Docela luxusní příbytek a pod lavicemi na betonu na alumatce za svištění větru se spalo dobře, jen k narozeninám budu od našich chtít nafukovací karimatku…
Ráno byla už kolem mlha a zatím lehký déšť a počasí se už jen zhoršovalo. My jsme se sotva vyhrabaly ze spacáku a už dojížděli první cyklisté. Po hlavním hřebenu jsme došly na Masarykovu chatu na Šerlichu, kde jsme si výhledy do krajiny mohly jen představovat, dál nepralesní prales Bukačka a už s promočenými botami jsme sešly kolem kupy řopíků do Sedloňova, neboť cesta mokrou trávou botkám vůbec nesvědčí. Zahřály jsme se na obědě v nějakém penzionu a i přes mlhu a déšť se hnala bouřka a my jsme usoudily, že nemá cenu čekat.
K dělostřelecké tvrzi Skutina jsme došly už v lijáku, ještěže se člověk při tom putování aspoň cestou nají všech plodin, co kde rostou. Smrk nebyl zrovna to nejlepší místo na schovávání před deštěm a já už z toho promočení začínala být mrzutá, ale průvodcům se nás zželelo a pozvali nás dovnitř ještě před stanoveným časem prohlídky, nadšení, že tři holky se zajímají o vojenské opevnění. Uvařili nám dokonce grog, což není běžná součást prohlídky a zpátky by nás i někam odvezli nebo snad i nechali přespat v bunkru na palandách… Ale my jsme přece tvrdé holky, nás tak něco neskolí, ha.
Tvrz byla dost zajímavá a klučík spokojený s naším osazenstvem a našimi zvídavými dotazy nás nechal všechno vyzkoušet a potěžkat (mně stačil i lehký kulomet a měla jsem co dělat…) Tvrz dokonce dostavují, protože plány byly velkolepé. Dovnitř se člověk protáhl myší dírou a prolezly jsme bojové i ubytovací patro, prohlédly si třeba fragmenty ze zkušebního ostřelování Němci a na konci jsme sešly do asi 40 m hluboké výtahové šachty bez výtahu (200 schodů a pořádná zima), kde byly chodby vyrubané ve skále ve stavu, v jakém byly v roce 1938 opuštěny. Pro nás překvapivě byly bunkry původně uvnitř dřevěné. Pak si průvodce oblékl vojenský kabát a bonusově nás zavedl ještě do řopíku, kde jsem se ani my nemohli pořádně hnout, natož 7 lidí.
Promočené jsme tedy odmítly pomoc a vydaly se dál a pánové nám alespoň doporučili nějakou chatu na přespání, i když tvrďák polomuž Dana odmítala spát pod střechou, nedbala na naše mokré oblečení a botky (ještěže si oblečení v batohu dávám do igelitek, tak byl mírně navlhlý jen spacák) a chtěla snad přespat v kostele nebo na zastřešené křížové cestě v Rokoli, kam jsme někdy chtěly dojít. To jsem si připadala jak největší citlivka a lemra, ale nohy v mokru mi teda nejsou vůbec příjemné a představa, že zítra zas do toho mokrého oblečení… Jaksi si nemůžu dovolit být ještě nemocná. Hatla je zas na všechny bez rozdílu hodná a všem by vyhověla, až si člověk u ní neumí představit jakýkoliv odpor. Tak jsme se za ty tři dny vzájemně mnohem víc poznaly. Pro Danu je tohle čajíček proti tomu, co zažívala třeba na Islandu někdy v říjnu, kdy pořád pršelo a neustále foukal silný vítr a oni stanovali, kde se dalo. Vaškovi vadí déšť taky, tak snad nejsem tak měkká, jak se proti Daně zdá, ha. Hatla si myslela, že to vzdám a snad pojedu sama domů, ale zas tak kruté to nebylo.
Nakonec jsme přece jen za stovku zapadly do nějaké chatky u rybníka ve Sněžném. Všichni se divili, kde v takovém nečase putujeme a půjčili nám alespoň malý přímotop, ať se trochu posušíme. Tak jsme se činily v sušení a jedly a pily víno (já jako správná dáma z ešusu, ha) a hrály hry.
Pršelo celou noc, ale botky se docela usušily a ráno jen tak poprchávalo, i když stále kol vidno nebylo, ha. Čile jsme vyrazily a hned na scestí zbloudily, neboť na mě nebyl brán zřetel, trochu jsme si nadešly a bohužel jsme zas musely po polní cestě a v botkách byl zas rybníček a při došlapu pouštěly bublinky. Zas jsem mírně zprotivněla a Dana ještě více a za Rokolí už na mě na mě zvýšila hlas („Janičko!“), že chci jít na zříceninu Frymburk. A na Frymburku jsme porušila zákaz vstupu a otevřela bránu a podlezla řetěz, protože taková místa by podle mě měla být přístupná na vlastní nebezpečí a Dana se nechala slyšet, že v cizině by si to nikdo nedovolil.
Pak jsme už ve větší pohodě a místy za slunečného počasí či lijáku, který jsme přečkali pod skalním převisem, prošly hluboké místy skalnaté údolí Olešenky a Metuje (divoká) přes Peklo do Nového Města nad Metují, o kterém jsem vůbec nevěděla, jak je pěkné. Zámecký park atd. jsme si zas nestihly ještě před deštěm prohlédnout, ale když jsme se schovávaly v zámku, tak nám paní nabízela, že se tam my tři dny nemyté můžeme aspoň převléct, ha, abychom snad mohly mezi lidi… Tak jsme si daly v podloubí na náměstí aspoň kávu a jely zpátky do Liberce.
Při našem putování na nás kolemjdoucí většinou koukali jak z jara, jaké počasí jsme si to vybraly, ale to si holt člověk nevybírá. Ale většinou nás chválili. A nakonec na to vzpomínám jen v nejlepším…
Z práce jsem odešla právě včas. Při poslední poradě vybalil František samé jobovky – od omezení příslibů, odměn, zrušení zaměstnaneckých výhod (máme jen stravenky) po 10% snížení výdajů na střediskové hospodaření (rušení míst či za eurosložku se bude platit vlastní krví, ha). Tak jsem jim popřála, ať se tu mají pěkně…
Na ovzduší tu dva roky zpátky byli dva lidé, teď jsem tu sama plus pomoc Františka a po mně už tu bude jen půl člověka. Docela to chápu, ale měli to řešit dříve. Na Katčino místo se v prosinci vrátí jedna z mateřské a tak se Katka vehementně cpe na moje, ale jen když bude dělat obojí, protože ona je přeci ta velká odpadářka. Ale studiem nabyté znalosti tady člověk vůbec neužije a státnice ze zákona o odpadech tu mají i ostatní. Ti však nejsou takoví kariéristi.
Nejvíce práce je v první polovině roku, pak už se člověk nepřetrhne a měly by se dělat kontroly, do kterých se nikdo nehrne. Tak se dostáváme k mé nenáviděné věci a to vyžadování po firmách, aby i téměř nové malé plynové kotlíky co dva roky nechali změřit nějakými kominíky, kteří to prosadili do zákona, aby snad měli do čeho píchnout.
A vlastně co bych tady rozebírala vady zákona atd. Já už ho prosazovat nebudu, a když ministerští neberou připomínky ani od svých vlastních úředníků, tak potom už s tím houby udělám, pokud tedy nebudu na ministerstvu, haha.
Taky mě dost dostaly poměry tam nahoře… Někdo navezl mega stavební suti někam do lomu. Lidé si stěžujou, holky to prošetřovaly, kupy lidí jim lhaly do očí, že oni o tom nic neví, pak si vyžádaly knihy jízd a dopátraly se, pro jakou firmu se to tam vozilo. A se svým slibem mlčenlivosti můžu jen říct, že ona firma nedostala pokutu třeba půl milionu, ale všechno se zametlo a ona to sice asi uklidí, ale převeze bez třídění na skládku. Byly jsme vzteky bez sebe. Marnost nad marnost. A pak nemůžeme mít slušný plat. Oni jsou na tom s tímhle kamarádíčkováním asi mnohem lépe.
Teď je František dva týdny na dovolené, tenhle týden i kancelářská Katka, tak tu mám klid, pokud mi nevolají lidé a policajti ohledně nějaké „havárie“ a čekají, že snad s tím něco udělám. Houby havárie, vůbec k tomu nejsme příslušní a nakonec jsem se toho tak elegantně zbavila, že mi ještě říkali, jak jsem hodná…
Druhým dnem mi běží výpovědní lhůta, takže se ke všemu stavím dost vlažně a těším se do Tater. V mém bytečku se mi na rozloučenou začíná všechno rozpadat. U dřezové baterie jsem ulomila sprchovací hlavici a obstříkávala pravidelně okolí, protože trocha citu v rukou mi chybí. Zateklo i do přehrávače a začal vydávat chrchlavé zvuky, tak už je delší dobu unplugged… Při návštěvě Tomíka a Zuzy se rozhodla sprchovací hadice ukázat, co v ní je a tak je pokaždé osprchováno i všechno kolem.
Jít s pravdou ven před Františkem a podat výpověď mě stálo hodně odhodlání, ale vedoucí odboru („Řimbaba“) byla chorá, takže zatím se žádné vyčítání nekonalo, všichni se na mě usmívali, chápavě pokyvovali a na důvody se nikdo neptal… Snad je tu moc nezkazím, protože jsem poté otevřela letitého Berentzena a popolední pracovní nasazení tak bylo u všech na bodě nula.
Tatry prošlápnu ve svých nových (třikrát sláva) pohorkách, které jsem koupila v Rockpointu, kde jsme byly s Evou kdysi na kontrolu a ona jim dala pokutu, ale dle mého názoru mám nezapamatovatelný obličej, protože na dámské byla akce minus tisíc a pána jsem ani moc nemusela přemlouvat, ať zlevní ještě 10%. Pořád jsem tam šmajdala v Meindlech a dumala a dumala, až jsem zkusila Garmonty, kde si má obrnoha užívala dosud netušeného prostoru a ještě jsem utíkala domů se kouknout na net, neboť první idea byla zkusit a koupit na netu, ale cena v obchodě byla much better.
Práce našich odpadářek je až nebezpečná, což jsme si uvědomili poté, když Katce volali z jedné firmy, ať nechodí kontrolovat jednu černou skládku, jestli ji uklidili, neboť se tam našla mrtvola v koberci. Byly jsme z toho docela v šoku. Holky často samy procházejí odlehlá místa a mapují černé skládky. František si hrál na machra, že kdyby našel mrtvolu, tak by prostě vyzval k úklidu, ale určitě by měl taky nahnáno. Pak jsme důkladně zkoumaly naše na místě pořízené fotky, jestli tam někde netrčí koberec...
