Moje radosti a starosti

Mobilní momentky
Uhádnete, co je má starost a co radost?

Na posledním snímku jdu doslova s kůží na trh...

Vánočky

Mé méně oblíbené období je v nedohlednu a já ho už můžu s chladným odstupem hodnotit... 19.12. jsme měli dlouho očekávaný vánoční večírek. Konal se v myslivně na Harcově, a i když jsem se informovala u všech okolo, že se vyráží hned po práci po druhé hodině, tak jsme s Evou a Danou vypadaly jak nedočkaví pijani, protože jsme v dešti o půl čtvrté stepovali před zavřenou branou a nikde nikdo. Tak jsme se pak museli zahřát rumem a to předznamenalo zbytek večera. O průběhu moc poreferovat nemohu, neboť si houby pamatuju a ostatní mi taky nebyli při skládání těch na sebe nenavazujících záblesků paměti moc nápomocni. Není mi známo, že bych požívala alkohol v takovém množství, ale asi to byl takový vrcholný zážitek, že to naše mozky vytěsnily, ha. Na Harcově se sejdou všichni současní i minulí pracovníci na životním prostředí a společnost je to různorodá, ale vesměs příjemná. Z hromadné sbírky se nakoupí nějaké pitivo plus ještě skoro každý donese nějaké pochutiny. Já tak nějak zapomněla jíst a pamatuju si jen na popůlnoční studený guláš z nějaké lesní zvěře. Program byl klasický – popíjení, povídání, potancování a z následné obrazové dokumentace, která po cenzuře čítala více než 500 snímků, jsme se teprve dozvěděli, jak večer probíhal. Stejně jsem většinou byla se svýma a nějaké spolčování mezi odděleními neprobíhalo Následuje naše sestava na oddělení (která se vzápětí stala minulostí, Dana šla na přírodu), náš kolový tanec a další momentky. Debatovala jsem i se synem naší nejvyšší, kterému matinka stále stála za záda, ale my jsme si už pozor na pusu nedávali... Ráno jsem měla měla jet s Evou vlakem v 10, ale nebylo mi přáno vstát a tak jsem jen spočítala své ztráty a ve vlaku ve 12 to zase zalomila...

S Danou a Evou

František a jeho ženy

Odvážné kreace s Katkou

Dana pod stolem...

Doma pořádali sázky, jak dlouho tam vydržím.... Po jednom dni a dopatlání cukroví jsem vyrazila za Vilémem. Při cestě po zábřežského zámečku (stylový minipivovar) jsem v tramvaji potkala Martina s Renatou, kteří na mou překvapenou otázku, jestli jdou taky s námi, odpověděli „jasně...., ale kam?“. Vypadalo to, že zůstanou u malého piva a prchnou, ale já ve stejném tempu pila velké (medové) a ještě poznala jejich slavnou o generaci starší kamarádku, kterou při odchodu ze zámečku vždy poctí návštěvou v době, která se v běžné společnosti nenosí. Takže mé předsevzetí o abstinenci s becherovkou a fernetem vzaly za své.

V pondělí jsem ještě potěšila maminu společným prodíráním se obchoďákem za účelem nakoupení posledních darů a v úterý mě už dostihla klasická vánoční krize. Štědrý den by nebyl Štědrým dnem bez nějakého toho přehadování. Však mě znáte, v nějakolikahodinovém zdobení vánočního stromečku až ke stropu se nevyžívám, a kdyby bylo jen na mně, tak bych se bez všech těch zvyklostí obešla. Třeba příští rok v tuto dobu prchnu do jiných krajin. Ale je fakt, že dárečky se hodí...

Od čtvrtka se to už u nás začalo srocovat a Tomáše napadlo, že bych mohla začít s bleskovým vyklizováním. Tak jsem zabavovala pidilidi a „nemilosrdně“ vyhazovala svou minulost a poslouchala Katku, jak by už jela do Liberce... Bylo to spíše smutnější bilancování toho co bylo a i přes silná slova na papíře už dávno není. Zase jsem se odněkud vystěhovávala, ta kvanta věcí zas redukovala (lidstvo, přestaň hromadit materiální statky!) a můj útulný byteček už nebude mým domácím útočištěm.

V sobotu se měl konat hromadný výstup na Velký Javorník přes Veřovické vrchy. Bohužel v určitých lidech setrvává nenávist i po osmi letech, a tak místo abychom jeli Vilém a spol. a mé spolužačky z gymplu, tak se tyto spolužačky sešly na nádraží, aby odsud odjely autem na jiný kopec, protože ani náhodně společnou cestu vlakem by asi inkriminovaná nerozdýchala, ha.

Cestou jsme trochu mrzli, šli nahoru a hned zas dolů, koukali se do mlhy, obdivovali sněhem obalené stromy, probírali možné i nemožné, popíjeli slivovici a pojídali cukroví. Chata na Javorníku byla total full, tak jsme se vydali hned zpocení dolů po prudké zmrzlé stezce do Mořkova. Klouzali jsme, padali jsme, ale v první mořkovské „putyce“ bylo moc příjemně.

Veřovické vrchy

V neděli na vlak mě vezl bratr a nebýt jeho výborných řidičských schopností, tak jsme do Svinova přivezli i pár srnek. S Katkou jsme zvolily kompromis a jely jsme přecpaným vlakem ve 12, abychom mrzly na představku dokud jsem neukořistila jedno místo, vedle kterého měl postarší pán přerostlou kabelu, kterou si odmítl přesunout k sobě. Takže místo s průvodčím jsem se pustila do křížku s cestujícím. Pána už přemlouvala i jeho manželka, ale já se radši zeptala, jestli v té kabele nemá něco křehkého a neváhala se na ni posadit. Pak jsme přišly na dvě místa, ale já si ho moc neužila, protože v první třídě seděl můj spolužák ze základky, kterého jsem potkala na nádraží po deseti letech a který se teď tuží v Česká národní bance a zároveň dělá doktorské, ale po mé naivní otázce, jestli dostává stýpko sedm tisíc odvětil, že „něco“ mu na ten účet chodí, takže vidno, že nežije od výplaty k výplatě jako my magistrátní úředníci.