Ať žije kraj rozhleden!

To tak bloudím magistrátními chodbami a přijde mi na mysl, že v tak krásný den prostě musím kvůli svému duševnímu zdraví zas ven... Žadné studium paragrafů... Vašek už je fuč, všichni známí už něco mají, tak zkusím ty neznámé... Sama bych se poněkud obávala, i když mi byl nabízen i pejsek jako doprovod. A kdybych tuhle ideu měla dřív, šla by nás kupa.

Tak jsem šla se třemi, kteří už neměli příležitost se přezout či převlíknout, ale odvážně vyrazili busem do sněhového království Bedřichova, na rozhlednu Královka a zpátky pěšky přes Rudolfov do Liberce. Moji společníci byli navýsost spokojení, rozhlíželi jsme se po Krkonoších, Jizerkách, Ještědu atd. a po Svijanech v České chalupě a bystrému panu číšníkovi, který mi dal extra svíčku na hraní, jsme se rozmýšleli, jestli dolů sjedem MHD nebo sestoupíme tmou tmoucí. Ale horal teoretik vyrazil neohroženě do tmavého lesa, tak jsme ho nenechali samotného a za svitu měsíce klouzali dolů. Ukázala jsem jim výhled na zářící Liberec a Ještěd a cítili jsme se všichni jaksi vnitřně povzneseni...

Královka

Jizerky

Černostudniční hřeben a Jablonec

Ještěd

V dáli Krkonoše

Mí společníci

A konečně nám vysvitlo slunce na Ještěd...

Než mé oči po těch měsících temnoty uvykly jasné obloze... Ale o víkendu samozřejmě pěkně být nemůže, takže je krásně ve všední dny, nejlépe v době, kdy můžu jen toužebně koukat z okna kanceláře. Člověk se tomu nemůže poddávat, ale když se přece jen vydaří ještě po práci vyrazit někam na kopec, tak je hned o moc líp. V úterý mám do čtyř, tak jsme se s Vaškem ještě prošli na Ještěd. Prostě kousek tramvají a přes tři kilometry do kopce a už jsme tam byli a mohli si užívat výhledy až na Krkonoše...

Déšť a trocha dobrodružství

Déšť nedéšť jsme v sobotu s Vaškem vyrazili z Rychnova přes rozhlednu Kopanina na Malou Skálu. Já si to štrádovala s deštníkem a mokrý Vašek s velkou nechutí za mnou, ale nevzdali jsme se a dobře jsme udělali. A kdyby člověk pořád jen čekal na dobré počasí, tak by poslední dobou nemohl vystrčit ani nos.

Z rozhledny jsme viděli jen mračna valící se po kopcích, ale déšť ustal a po něm se z luk valila pára a teplý vzduch nám lítal do tváře a v dálce se objevily Trosky a my kousek za Libercem už byli v Českém ráji. Na zříceninu Frýdštejn ani Pantheon/Vranov jsme se nedostali, protože v březnu ještě spí tvrdým spánkem, ale i tak jsme se prošli po skalách (někteří i pošplhali), koukli se z výšky na Jizeru, dole poseděli a ve vlaku to na mě všechno dolehlo, jak je vidno z fotek na webalbu.

Na neděli byla naplanováná Liberecká výšina, což je rozhledna - napodobenina hradu, ale už delší dobu zavřená. Je to škoda přeškoda, proto mě vždycky lákalo jedno vysklené okénko. To víte, já bych nad tím jen dumala, ale Vašek jako muž činu nelenil a... A já za zvuku sirény pelášila do lesa, nedívajíc se vpravo ani vlevo. Uznávám, asi jsem měla na něj chvíli počkat, ale nejsem zvyklá na podobné protizákonné excesy... Cestou jsem se lekala každého kolemjdoucího a teď čekám na obsílku...

Z utajené vyhlídky...