IN LOVE

Taky bys chtěl takové brýle?

Putování Vysočinou za Chotěboří, Rychtářem, Regentem i Rebelem

Naše trasa, naše pivo, naše nocležiště

Spěšný vlak se zastávkou na znamení. To znamená, že cesta je velmi dlouhá. Jako poslední dorazím do chotěbořské nádražky a rebelsky si objednám Rebela. Místní štamgasti u Chotěboře na nás asi jen tak nezapomenou. Člověk by nevěřil, jak je v noci na poli živo. "Tady už je obsazeno, prosím!" A větrno. 

Balancujeme na vlhkých kamenech podél hluboce zaříznuté Doubravy. Třeba griotkou dodat nohám pevný krok a hlavě nebojácnost při šplhání na vyhlídku Sokolohrad. Pro zhodnocení tohoto "horolezeckého" výkonu zhlédni fotogalerii zde http://cs.wikipedia.org/wiki/Sokolohrady. Cestou poprvé za naši společnou čundrokariéru potkáváme podobné seskupení. Nabízejí nám rum. "My máme griotku, Jani, nabídni jim!" "Nabídni si jim svou!" Stejně už jsou po ránu trochu zmožené a nejradši by to už zapíchly.

Soutěska končí a civilizace nám nabízí něco k snědku. Vysočina - pro brambory jak stvořená - v bílkovském hoch Bistru se jimi nacpeme na všechny způsoby a zapijeme to Regentem. S mírným supěním vyrážíme dál, trochu bloudíme. Bramborová brigáda. "Děvčata, pojďte nám pomoc!" Prcháme.

Některé houbařky neustále zdržují. My si radši schrupneme na sluníčku... Máme houby, máme špek. Začíná bojovka. V Sobíňově se rozdělíme na hospodský a vajíčkový tým. "Mladé maminky jdou!" "A to se nebojíte takhle samy?" "Vždyť je nás šest ženských, to se spíše nás lidé bojí!" Tým A po menších útrapách tekutého Rebela zajistí, ale tým B dojde s prázdnou. Kam ty dnešní vesnice spějí? Ale děvčata odvážná si sůl vyprosí a z Motorestu v Novém Ransku si udělají samoobsluhu. Ještě trochu fotogenického Pobočenského rybníka, rybníka Řeka se zavřenou hospodou Moře a můžeme kuchtit smaženici před Radostínem. Vybíravé Janičce spálený špíček moc nešmakuje. S mírnými obavami sledujeme zvířecí cestičky ústící za našimi hlavami a posed před námi. Ale evidentně nás nic nezašláplo a myslivec si nás s dravou zvěří nespletl. Nad lesem vycházející obrměsíc nás trochu vystraší, Slunce, seno...  hadra, ale s čajem s rumem se usíná vcelku příjemně.

Při pochodování radostínskými rašeliništi je Eva ve svém živlu. Obejít Velké Dářko je trochu zdlouhavé. Já s Andreou pelášíme, ale ostatní se nemohou vykochat do sytosti. Přidávám do kroku, mírně rozmrzelá z toho, že by těch kilometrů mohlo být více a trochu tak narušuju pohodu, která se ale navrátí před Polničkou v Saloonu. Zahradní železnice. Tera s vidinou skutečné hromadné dopravy zavelí vypít pár Rychtářů. Vůle jít dál pomalu ochabuje a slavnou Zelenou horu vidím jen z okna autobusu. Ve Žďáru se alespoň otočíme na náměstí, než zase zapadneme 

s Rebelem u nádraží. Z posledních zásob vykouzlíme hostinu, Eva s Terou si nechají dobrovolně ujet vlak a my ostatní nedobrovolně. Přikvačíme na perón, kde už vzduch víří jen mávající dlaně ujíždějícímu vlaku. Chvíli se hašteříme na peróně, než naskočíme na osobák jedoucí naším směrem. "Děvčata, my jsme na vás čekali, až se rozhodnete a my můžeme vyrazit!"

Vysočina mi vždycky přišla jako nepřívětivý, studený, drsný kraj. Jak jsem se mýlila! Chci zpátky to slunce, ten měsíc, tu vodu, ty lesy, ta pole, to pivo, ty souputnice! Nováčci v grupě již po čundru v Českém ráji, za který mám napsanou absenci, asimilovaní byli a já se s nimi sžila velmi rychle. No bodejť.

Fota ukradnuty zde.

Autumn random aneb zpět v celém svém lesku (i bídě)

Nemám k dispozici foťák, ale i tak vás zahltím tím, co se během podzimu nakupilo. Výletovalo se, jen co je pravda. 

S Tomíkem jsme cestou Veřovickými vrchy probrali ožehavá témata ze všech stran. A pili. Pivo.

Ze svatebních obřadů se mi od útlého dětství dělá nevolno. Na vině býval vydýchaný vzduch v obřadních místnostech a šunková rolka. I z Alžbětiny slávy jsem byla krajně nesvá. Ale ze všeho čišela taková spokojenost. V Kersku dohadování, jestli je lepší se šípkovou nebo se zelím. A vzhůru do Chřibů!

Rozsypalova lesní osada připomínala osadu duchů. Tak jsme přespali gratis pod skalami na Budačině. Grilovali, koukali na hvězdy a doléhaly k nám zvuky z nějakého místního candrbálu. Byl trochu nesvůj. "Probuď se, něco na mě sedělo!" Spolu s čundráky jsme od brzkého rána čekali, až otevřou rozhlednu na Brdu (nejvyšší vrchol Chřibů, ha). A pořád si něco vysypává z bot. 

Základy dálničního mostu protektorátní dálnice přes Chřiby (cestou na Brdo). Trasa jest zde http://www.dalnice.com/mapy/automapy/d01/usek_13b/d1_usek_13b.htm. Dálnice až na nejvyšší vrchol Chřibů? Žádný problém. A okouknut luxusní přístřešek, kam složíme hlavu při "babském" zimním čundru. Zpátky Janička běžela a už jí to zůstalo...

Jen tak bleskově hodit oko na Velehrad, Králův stůl (sporný to kámen), Baťův kanál (u zdymadla budeme podávat svíčkovou a pivo), otrokovická hospodská zařízení a hlavně ať mě nikdo nezmerčí. Nedělní kýčovité Luhačovice už se do hledáčku nevešly a jen litujte, že neuvidíte panoramata z Ploštiny. Tísnivé. Pro neznalé věci - osada byla vypálena Němci za podporu partyzánů.

Rozhledna, ze které se příliš nerozhlédnete, stojí v Bílých Karpatech mezi Javorníkem a Brestovcem. "Pozrime sa cez hranice z výšky." Však EU těch 5 miliónů zaplatí (WTF?!). Ale i odsud mohl obdivovat  zdejší krajinný ráz.

Na Bradle utratíme drahocenných 60 centů (útrata za celý víkend) za parkování u mohutné mohyly generála M. R. Štefánika. Hrob dle Jurkoviče připomíná Mayskou pyramidu. Hrad Beckov nepremával a Slováci na to byli líní upozornit už dole a já jsem zas měkká překračovat zákazy. Tudíž slunce bylo ještě vysoko a noc na Čachtickém hradě se nekonala. A mně se zas do tváří vrátila barva. 

Na Velké Javorině (nejvyšší to vrchol Bílých Karpat) jsme to za světla očíhli, v Holubyho chatě si užili klasicky "přívětivou" slovenskou obsluhu, zbavili se toho huňáče a pod ten keřík ulehli. Klobásky na letos velmi oblíbeném minigrilu nás zasytily a vůně přilákala i lišku.

Tam, kde lišky dávají dobrou noc... Sedmispáč se probudil z noci plné hvězd, vichru a půlnočního cyklistického procesí. Úlek byl asi vzájemný. I já jsem se vykutálela ze svého "pokojíčku".

Improvizovaně jsme zdolali Velký Lopeník a z rozhledny věnovali zpět pohled Javorině. "Já ujdu stovky kilometrů, jen když nebudu muset jít do kopce!" Btw. Janička se naparuje před Novým Světlovem.

Tomík nás vyvezl na Malou Fatru. Rozsutec jsem zamítla, lanovku jsem zamítla. A tak chlapci vyšlápli z Vrátné na Velký Kriváň a přes Chleb a Poludňový Grúň se vrátili. Stoh mi zas zamítli oni. A citropiva a panoramata a náramná spokojenost.

Kromě výše uvedeného jsem byli ještě na vodohospodářsko-vulkanicko-rozhlednovém výletu, tzn. Harta, jako vždy zklamání nad Razovskými tufity, jako vždy hledání lávového proudu u Meziny (první a jediná asfaltka vpravo!), pouť na Uhlířský vrch a přifařivší se kotě na Velkém Roudném (nechali ho tam!). 

Konečně jsem se v Ostravě dostala do dolu Michal, prohlídka to poučná. Pan průvodce měl v knize hostů výtku, že je verbálně agresivní. Nebyl. Byl jen nesympatický. I po Ostravě lze nevědomky ujít 8 km. Procházka proložena pivem a česnečkou.

Z Tater se tesknící Kaštánek neplánovaně vrátil dřív, ale stihla jsem obhlídnout, jak si v Olomouci vedou Ovčačíkovic se Zvolánkovic. S Oledíkem jsme se stali králi dálnice, prubla jsem si nějaké ty zahradní práce, obligátní gril a v sobotu jsme v rámci Dnů evropského dědictví s paní podnikatelkou Terou zdolaly olomoucké výšky i podzemí. 

Jináč protože peněz není nazbyt a zima, termíny a katedrální protivové jsou blízko, tak je čas tráven hlavně ploužením po polích kolem Bečvy. Zatím se na nás nikdo nehnal s vidlemi a nic se nám nezakouslo do končetiny.

 Janička si vždycky přála poobědvat ve Vápence v Teplicích nad Bečvou a Kaštánek ještě nepohlédl do "bezedné" Hranické propasti. Napraveno. Teď ona trochu lituje. On snad ne. A nelituje prý ani toho, že ho vytáhla na Labutí jezero. 

Prach!

Fota z Veřovických vrchů a z Malé Fatry odcizeny Tomíkovi.

Для каштанка

Quelques photos

V časech nedávno minulých, ale přesto tak odlišných...


Polská Barania Góra a Vaškova výjimečná víkendová přítomnost

Infarktová teplota Wisly

Návštěva významných bravantických pamětihodností a grilování na haldě



Úsměvy u věřkovické přehrady optikou analogu

Analogovou optikou

Přístroj вилия. Místo: Majáles. Objekty: plné entuziasmu

Nad Karolinou s rodícím se architektonickým "skvostem" a bytečkem na dohled a Mistr Xavier Baumaxa

Bonus - Pan Kašpárek pózující

Will you marry me, Dave Grohl?

I'll listen to you all night long.

Zakuk aneb chlap z Koločavy

Ostrava 21:00 "Pan řidič Vlasta zapomněl pas, ale už mu ho vezou z Itálie."

Makov 0:00 "Slováci mají odstávku mýtného systému minimálně do 5 do rána."

Ukrajinské hranice 11:00 "Všichni a všechno ven." "Fajčite, medikamenty, nože, marihuana?"

Vyspala jsem se obstojně. Někteří neusnesli dlouhé čekání a  již nebyli schopni se vrátit na své místo. 

"Hrazení jezera sesuvem? Pche. Jasná moréna." Od Siněviru prudká rozcvička směrem
do mlhy. Té jsme se již nezbavili.

"Šašlik, pivo, vodku. Samohonku? No asi neee."

Pohublé krávy brzdily autobus i pěší. Dobývaly se do stanů. Ochutnávaly kolemjdoucí.

Usnula jsem za pění trampských odrhovaček na podlaze v tělocvičně koločavské školy,
po výjimečném vodka večeru u divoké Terebly a nejradši pod Pietrošem, kde šumivé ticho rušily jen ovčí zvonce.

Přednášela jsem studentům i prasátkům. V muzeu Ivana Olbrachta nám přednášel i sličný pan koločavský s výrazem filozofa. Ale příliš mě neláká vidina roznášení piva opilým Čechům v četnické stanici či "toaleta" na zahradě.












Mlha před námi, mlha za námi. A nezaprší a nezaprší. Odpadky ve vesnicích, za vesnicemi,
v řekách, na nejneuvěřitelnějších místech. Polovina studentů nemůže chodit, polovina má střevní problémy. A není jim třeba vyčítat přemíru alkoholu. Brzy se poučili, že je ho třeba při denním převýšení okolo 1000 m požívat s mírou. Lazaret.

Ukrajinské mrtvé moře lemované odpadky, postavami zamazanými černým bahnem, kýčem. Panorama solných dolů, v hnědé břečce se to hemží kdejakou havětí. Neplavci si lebedí, kůže štípe.

Grupa fyzických geografů, jejich partnerů a partnerek, slečen z FAMU a jedna ledová královna alias Kirsten Dunst  na Hoverle a v Mukačevě (ta s tím pivem).

Bonusové foto. Nejlíbivější toaleta na hřišti koločavské školy, z jiných se pozůstatky hrnuly ven, plazily se po stěnách a zavřít je nešlo... Nejoblíbenějším konverzačním tématem se pak staly vylučovací pochody.

Jak jsme si pak lebedili v čistých kadiboudách a pod teplou sprchou na zahradě nějakého stavení v Kvasech! Jak málo nám stačilo k absolutní spokojenosti! Ještě citropivo! 

Photos by Tomáš D. (http://myspula.rajce.idnes.cz/Vychodni_Karpaty_06-2011/), fb. Zrcadlovku jsem poctivě táhla na zádech, ale kvůli počasí málokdy vytáhla. 

Thanks to Herr Stacke.

Slovo pro dnešní den - konkubinát

K. je historický a církevně-právní název pro kvazimanželské soužití muže a ženy, tedy bez řádného oddání. Konkubína, zastarale kuběna nebo souložnice, je žena žijící s mužem v takovém soužití. 

Podobně jako manželství, může mít konkubinát formu polygamickou nebo monogamickou. V tradičních společnostech konzervativního charakteru byla žena žijící v k. často považována za společensky méněcennou vůči ženě žijící v řádném manželství.

K. (z lat., souložnictví) v právu církevním je spolužití dvou osob různého pohlaví po způsobu osob manželsky spojených, nechtějících nebo nemohoucích podmínkám řádného spojení manželského učiniti zadost. K. jest poměr veřejnou mravnost ohrožující.

Jelikož jen manželství řádně uzavřené jest základem rodiny, státu a společnosti lidské vůbec, jest na jevě, proč církevní i státní moci na zamezování a odstraňování k-ů musí záležeti.

K. je trvalé soužití osob svobodných, kdy úmyslem není mít manželku, ale jen souložnici. Konkubinát je definován jako spojení kvůli chtíči, ne kvůli plození dětí. Žijí v něm obyčejně lidé, kterým brání v manželství nějaká zákonná překážka (např. vlivní lidé se nesměli ženit se ženami nízkého původu). 

Zdroj: Wikipedie, Ottův slovník naučný, pravo.studentske.cz

Do Amsterdamu autmo, kolmo nebo loďmo

Nejprve jsme jeli autmo. Auto muselo zastavit, aby hoši viděli Burana. Obyčejně se stačí rozhlédnout kolem sebe. A prolézali letadla, ponorky, vrtulníky a některý z nich se i zklouznul. A pan Liška nás navigoval až pod hladinu moře. "A teď vypadněte z auta!" 

A pak jsme jeli kolmo. "Kdo má vůbec přednost??? Kam to kolo zaparkujeme, žádný volný kandelábr!" Obchody s kávou, červené lucerny a Noční hlídka čekají!

A naskočili jsme a vyskočili jsme i z lodi.

Bohužel jsme vyzkoušeli i místní hromadnou dopravu, ale nelze doporučit. Výše uvedené dopravní prostředky jsou rychlejší. A hlavně nehltejte space muffiny, abyste si nezkazili ten amsterdamský chill-out.

Video by EE

Co s načatým večerem?

Zavírá restaurační zařízení již okolo jedenácté hodiny večerní a vy nevíte co s načatým večerem? Vytane někomu z přítomných při cestě ztemnělým městem na mysli lákavá idea? Pak následujte tyto instrukce. 

Je třeba zakoupit potřebný proviant jako je vepřové maso, klobásy se slaninou, český česnek, stolní olej, sůl, grilovací koření, plechovky piva zn. Velkopopovický Kozel a kávu pro předchozími aktivitami zmožené jedince. Vše završte koupí jednorázového grilu (viz doprovodná fotografie) nejlépe za 34 korun českých, na kterém chutně připravíte výše uvedené, odlehčíte svým zádům při stoupání do výšek a můžete svým zrakem spočinout na uklidňující záři řeřavých uhlíků. Ve své plně vybavené kuchyni uzmete ještě denko/desku/prkýnko (berme prosím ohled na čtenáře lašské, valašské i bravantické), švýcarský nožík a kuchyňský nůž. Při grilovacím procesu vám bude scházet vidlička, ale tu už byste neunesli. Pod zadní sedací část se hodí ještě alumatka a na čelo svítilna.

Parkovat doporučujeme na osvětleném místě s přítomností ostatních vozů a můžete se směle vydat po žluté turistické značce směr halda Ema. Vůně síry vám napoví, že se blížíte k nejvyššímu místu Ostravy.  Jsou tací, kteří i přes dlouhá studijní léta strávená v tomto městě zde mají svou malou premiéru.  Nechte jim prostor pro pokochání se, popište jim místa zamořená světelným smogem a vzápětí je zapojte do procesu výroby marinády, obracení plátků masa či pořizování fotografické dokumentace.

Stadium příprav

Nelekejte se, pokud se i přes pokročilou noční hodinu ze tmy vynoří mládež, pes či zapomenutý horník. Ať nasávají libou vůni linoucí se ze grilu, jen nebuďte příliš familiérní a nenabízejte. Sami máte málo. Zlehka poklepejte na horní část plechovky, čímž zamezíte vypěnění, otevřete ji a nenuceně popíjejte při lehké konverzaci o tématech blízkých všem zúčastněným či tak zajímavých, že posluchači zapomenou žvýkat sice chutné, leč trochu tuhší maso. Žhavé uhlíky lze následně rozsypat po dýmícím povrchu odvalu.  

Z Nové huti se kouř nepřestane řinout, ale vaše společnost začne okolo druhé hodiny ranní umdlévat a připomínat vám svůj program na den příští. Rozvezte ji po svých domovech či přespolním poskytněte nocležiště. Žaludky vás budou trochu tížit, nezvyklé na podobnou manu, ale ulehněte a následně se o své zážitky nezapomeňte podělit s těmi, kterým se nepoštěstilo zúčastnit se půlnočního grilování na haldě.  

Pozn. Omluvte prosím špatnou kompozici doprovodných snímků. Viníkem je tma tmoucí.

Oledo Productions presents ....

THE CHERNOBYL -  official trailer

Львів, Київ i Чорно́биль

Naštěstí alter ego pana S. mělo hluboko do kapsy a síla mé myšlenky byla silnější než hrubé heslo "Řeklo se bez bab".  Po převeselém Majálesu jsme za brzkého rána osedlali Oledo, které se pyšní spotřebou pod pět litrů a spolu s cenou ukrajinské nafty (22 Kč) a jistým stupněm opotřebování představuje ideální vozidlo na ukrajinské nesilnice. Přes tabule Kontrola prędkości (vděčné téma) a zastavení cizinecké policie jsme polsko-ukrajinské hranice projeli v rekordním čase. Zpět do sovětských dob. 

Okolo těch pilných obdělávajících své políčko, za těmi zkušenými kličkujícími mezi dírami na silnici, přes rovinu, kam oko dohlédne, jsme se dokodrcali do Lvova. Tu Paříž, tam Florencie, Krakov či Vídeň. Skanzen Habsburské říše. Mé první setkání s přeplněnou ukrajinskou MHD, kde zezadu pošlete po lidech ty směšné 4 koruny směrem k řidiči a zpátky vám přijde jízdenka. Pokud tedy na kolejích nestojí nepojízdné auto a kolem si to nedrandí jen maršrutky, když vy čekáte na tramvaj směrem na nádraží. Koleje jsou značně nerovné, secesní domy úžasné a vyfunět na radniční věž se vyplatí.

Nadšeně čtu všechny nápisy v azbuze, splývám s davem při popíjení kvasu, pojídání pirožků a nakupování Medoffky. Poprvé a naposledy jsme v retro hostelu očekávaní a na chvíli usínáme v postelích za 5 euro než se začne rozléhat Kaťuša. 

Pan policista nás zastavuje. Nepřekvapuje nás to. Zato nás překvapuje, že pan S. nemusel vytáhnout z kapsy žádný úplatek. "Měli jsme stejnou čepici a měl mě za Kazacha."

Po překvapivě solidní silnici lemované benzínkami dojedeme do té slavné třímilionové metropole, netřeba ani točit volantem. Před námi mohutné kyjevské prospekty. "Znáš Kyjev? To ti je krásný město. Všechno nový, krásný..." 

Nejde jen o to najít byt, ve kterém je ilegálně provozovaný hostel, ale i to se tam vůbec dostat. Vysedávání na schodech před "hostelem" se stalo naším denním chlebem. První zarezervovaný vůbec neexistoval, do druhého jsme se probojovali, i když pan mafián nebyl příliš nadšen, před třetím jsme si vytelefonovali odvoz do dalšího, kde nás další den chtěli položit na chodbu. Ale vždy jsme měli kde spacák rozložit...

Zlatá vrata, limo pivo, svatý Michal, pivo, promenáda vysoko nad Dněprem, limo pivo, monument ukrajinsko-ruského přátelství... Ukrajinské metro je se 105 metry nejhlubší na světě. Nedohlédnu, kde končí jezdící schody. Zatočí se mi hlava. Symbolem Kyjeva může být Majdan Nezaležnosti. Vzduch je cítit bouřkou a svobodou. 

Hlavní bod programu? Černobyl. Neber to, za 150 dolarů...  Na vnějším checkpointu si pán po 25 letech a 5 dnech odškrtne čtyři Čechoslováky, pár Švédů, Australany... Pokus tenkrát nevyšel a my po nejlepší silnici na Ukrajině míjíme opuštěné vesnice. Ve vsi Černobyl s nějakou tou historií, Leninem a Sovětskou ulicí poprvé vyzkoušíme na bývalém fotbalovém hřišti na tancích dozimetr. Jeho zvuku už se jen tak nezbavíme. 

Budova mateřské školy je plná srdceryvných aranžmá. Panenky, papučky a nejvyšší námi naměřené hodnoty radioaktivity pod místním okapem... Stavba chladírenských věží pátého a šestého reaktoru byla přerušena 25.dubna 1986. Sarkofág kolem 4. reaktoru je téměř na dosah. Neřízená sukcese v praxi v městě duchů Pripjati. Je libo disko na tanečním parketu posetém střepy v kulturním domě Energetik? Nebo přelouskat dílo nějakého klasika valícího se po zemi? Přihraj! Přijela pouť! Žáci mají asi prázdniny a co bude k obědu? Třeba jen odsunout ty hromady plynových masek, nepropadnout se promáčeným stropem a můžeme si udělat pár temp v bazénu s výhledem do bujné zeleně. Se stísněným pocitem tím vším procházím. Je nám řečeno, do které budovy vcházíme, ale náš pohyb je průvodcem vcelku neregulovaný.

48 tisíc lidí se naráz bez vysvětlení muselo sebrat a odejít z města. Věci z bytů byly vyházeny a zahrabány. A pan S. si dovezl pěkný suvenýr - černobylské klíště. Další Peter Parker? Před vstupem do kantýny si změříme radiaci, uff, jsme čistí. Bohatý oběd pár metrů od reaktoru. Tady to žije. 3.blok byl donedávna ještě v provozu a stavba nového krytu sarkofágu nad 4.blokem, do kterého zatéká, zaměstnává plno lidí. Mohou třeba přes Bělorusko dojíždět z nově postaveného Slavutyče. Vláda prý stále dává na následky havárie 4 % HDP. Ještě nakrmíme dvou a půl metrové sumce... 

Až za tmy něco sovětsky velkolepého. Rodina Mať, vlastenecké muzeum pod širým nebem. Na protějším dněperském břehu září panelová předměstí. Stanice metra zrovna neslouží na popojíždění po centru a na taxík máme i my.

V komplexu Kyjevsko - Pečerské lávry si s Terou zahalíme hlavu šátkem a se svíčkou v ruce sestoupíme do jeskynních systémů za mrtvými mnichy. Pár přísných pohledů. Hraje se tu přetlačovaná o to, kdo dříve políbí průhlednou rakev s mumiemi, kdo (ne)zapálí ostatním pokrývku hlavy.

Zamrzlý Dněpr, 7 metrů ledu a my na konci šup do žita. Vydáváme se poznávat i méně uhlazený Kyjev. Nevěřte průvodcům. Ostrov uprostřed Dněpru není příliš pěkné místo s čistými plážemi, restauracemi, sportovišti a lunaparkem. Spíše klasický ruský kýč se stánky, kolotoči ponechanými na dožití a odpadky na pláži, že se i Vašek zdráhal vlézt do vody.

Funikulerem (pozemní lanovkou) se vyvezeme zpátky do centra, nad hlavou těžká mračna. Schováme se v loubí u chrámu sv. Michala, z jehož zdí silný déšť smývá barvu, že jsou potoky valící se po dlažbě zbarvené do modra. Svod okapu končí nad chodníkem. Tak doplaveme až na Andrejevský uzviz plný stánků s veteší, kde si zálibně prohlížím fotoaparát zn. Лomo, ale všichni už letí dolů, abychom se zas mohli za mrzký peníz nacpat boršče, pohanky či pelmeňů v ukrajinském fastfoodu Пузата Хата.

Nechce se nám strávit noc na chodbě průchozího bytu, tak alespoň bez celodenního stresování vyrážíme na noční pouť směr domov. Vašek spíše po hmatu kličkuje za silného deště mezi dírami na silnici a konečně zahlédneme první hmatatelný důkaz blížícího se mistrovství Evropy. Ze tmy se vynoří osvětlené torzo stadionu v obležení jeřábů. Fotbalové týmy čeká velmi pohodlná cesta...

Je jaro a všechno kvete. Kytky, stromy, keře, mlází!

A já se už pomalu roztékám. Norové, víte, kde dlím...

Random pics/pigs

Prozřetelná vánoční procházka na Ondřejník s horkou griotkou, Evou a neskutečně modrou oblohou. Na Lysé se v tu dobu tlačily davy a naše kondička pokulhávala vedle nás...  

Hoši mapovali jeskyni Cyrilka na Pustevnách a já jsem v -20°C bloumala v mlze po Radhošti. Nakonec je vytáhli všechny...  

Lyžování ve Filipovicích a na Ramzové. Mamina platila ubytování v Lázních Jeseník, Radek permici a i v Plíživé kontře jsem pila gratis mj. jesenický absint díky americké Zuzce, kterou jsem móc ráda viděla. Díky všem zúčastněným!

S Veronikou jsme vyfuněly ke Zbujovi a dále na Lysou (svedly jsme to na démona alkoholu). Rozhledy do daleka a téměř alpská pohoda s tím oblíbeným iontovým nápojem. 

 Maťo dlouho neviděn, neslyšen, tak jsem sama nasedla na Obchodné centrum Mirage či na Mall.sk (opravdu mimózní názvy vlaků). Požili jsme trochu té popradské kultury, něco slovenských specialit a mnoho vína v jeho novém stylovém bytě. Doklouzali jsme v téměř bezsněžných Belianských Tatrách na chatu Plesnivec, dali si x-hodinový Almódovarův maraton a mluvili a mluvili a mluvili. 

Výletníci dorazili do Hrčavy vklíněné mezi Polsko a Slovensko, pozorovali místní ptactvo, žaludky nasytili na pařezu a duši geomorfologa při pohledu na mohutný sesuv na Girové. 

Dostalo se mi danajského daru ve formě kvasinek, z kterých měl vzejít vatikánský chléb a zbytek jich měl putovat dále a vesele se množit. Buchta by to i bez té živoucí hmoty byla jedlá, surovin bylo třeba dosti a trvalo mi týden, než jsem ji sama ztláskala. Pracovně jsem to nazvala Vatikánské tamagoči, protože potřebuje každodenní přísun živin jako je mléko nebo cukr a sem tam polechtat vařečkou. Vesele si kvasí a kvasí a vy jen trnete, kdy se otevřou dveře a hmota pozře i vás.

Úspěšné Vaškovy státnice jsme zapili nejen v Peciválovi, ale i na Zděchově, kde jsme si to s docenty řekli u skutečných Svijan pěkně na rovinu (srovnej s http://www.osu.cz/index.php?kategorie=34510&id=6552). Prozkoumali jsme nejen pulčínské ledopády, ale hlavně jídelní lístek u Vilíka.

Mí nejoblíbenější boxeři a cyklisté

Tour de Valašsko, Lašsko, Haná i Slovácko

Společensko-kulturní týden s neustálým trajdáním po městské dlažbě z důvodu lakoty, s našňořenou Janičkou na Louskáčkovi ve Dvořákovi, hospodském půldni v Panoramce s hydrology z VŠB, předítkovaném Muchovi po 150 letech v Domě umění, šopování v šopě a kopřivnických toulkách pokračoval v tour de Morava. Budoucí významný gottwaldovský rodák mě přizval na svou vysoce účelnou cestu do Zlína a Otrokovic, že si zavýletujeme a byla z toho Oledo tour de Valašsko, Lašsko, Haná i Slovácko. T totiž na tomto automobilu s vysoce výhodnou spotřebou pod 5 litrů někdo urval. 

Začalo to velmi fundovaným popisem a pohledem na všechny funkcionalistické skvosty Zlína a pokračovalo otrokovickým soutokem Moravy a Dřevnice, slepým ramenem, industriálnem a panelem vs. venkovským charakterem města a poznáním rozdílu mezi památkově chráněnými baťovskými domky ve Zlíně a nechráněnými otrokovickými obestavenými novostavbami se sedlovou střechou. Když v parku zříte nad svou hlavou chcíplou kočku, tak vězte, že jde o památník ukazující výšku hladiny při povodních v roce 1997. Benátky se můžou jít klouzat, lidé nastupovali do loděk přímo z prvního patra. Také bych si přála mít cihlovou fasádu, a aby lidé dbali na architekturu stejně jako ve Zlíně, kde je ten genius loci formuje v dobrém slova smyslu. 

Konečně jsem se po letech dostala na malenovický hrad! Škarpichovic famílie tam pravidelně jezdí na rodinné výlety, ale já přeci nepatřím do rodiny, ha.

Nad Vizovicemi se tyčí rozhledna Doubrava, a že byl ten den silný vítr, naše nadledvinky se při vylučování adrenalinu během výstupu činily. "To je v pohodě..." Rozhledna smýk sem, smýk tam, pohled skrz drátěnou konstrukci dolů. "Ááá, už to není v pohodě." Ale vystoupali jsme se nahoru, chytli se zábradlí a vzpomněli si na tohle: http://www.youtube.com/watch?v=e335kbl9YWc&feature=player_embedded.

Jako geografové jsme se při pohledu na Vizovické a Hostýnské vrchy, Bílé Karpaty a Beskydy snažili si ujasnit, co kde leží, ale slova nám bral vichr od úst.

Vsetínu jsem jen zamávala a jali jsme se hledat Jarcovskou kulu - 8 metrovou pískovcovou skálu nad Jarcovou. Až doma jsem zvěděla, že se nad ní tyčí ještě rozhledna, kterou pan Bystroň vybudoval na svém pozemku na své náklady. Příště.

Dlouho jsem nebyla v Kopřivnici, ha, tak já jako jednodenní znalec jsem zde pro změnu řídila malou sightseeing tour a chtěli jsme si zapíchnout další špendlík na mapě rozhleden, ale místním je asi málo sešlost skautů a Diecézní setkání mládeže na to, aby rozhlednu zpřístupnili. Takže jsme nahoru vyfuněli zbytečně, ale vztyčení kříže a příprava na mši v lomu Kamenárka (kde si prý nemůžete ani postavit stan) nám vykouzlila takový ten hořký úsměv na tváři. Jde z nich trochu strach...

Omluvte prosím sníženou kvalitu obrazového záznamu pořízeného jen tak ledabyle mobilním přístrojem. Zrcadlovka si už drahnou dobu hoví na Vsetíně a kompakt se odebral do věčných lovišť s měsiční nadějí na zmrtvýchvstání.

Zde se sluší pro změnu poděkovat panu doktorovi V.S....