Co se týče diplomky, spolužačce Tereze o víkendu 22.-23.5. teklo do bot nejen obrazně. Za měsíc deadline a gró práce ještě před ní. A tak jsem se s ní solidárně vydala na Keprník a Šerák v počasí, kdy by ani psa nevyhnal. Vyrážely jsme z olomouckých Nemilan. Jak si zajistit jízdu vlakem osobákem, na který jdete se značným zpožděním? Klusejte po kolejích, málokterý strojvůdce vás přejede...
V Ramzové jsme se potloukaly kolem lanovky, kdyby se nějaký líný smrtelník chtěl taky rozhlédnout v mlze na Šeráku. Dlouho bezvýsledně, tak jsme se s krosnami na zádech loudavě vydaly nahoru, když tu se dole vynořila nějaká rodinka. První dvousedačku jsme zvádly levou zadní. "Bojíte se moc?" Při přestupování na jednosedačku jsem evidentně jsem měla hrůzu v očích. Ale žádný gentleman mi krosnu nevzal. Tak jsem ji křečovitě držela na klíně, pomalu přimrzávala a jízda v tom mléce se zdála nekonečná. Následný čaj s rumem a gulášovka už před desátou tudíž bodla.
S velkým přemáháním jsme vyrazily zkoumat turistické chodníky/lesní cesty/pěšiny/zvířecí stezky. Hlavním problémem slečen geografek se ukazalo sjednocení polohy v terénu a mapě, ha. Na strmých svazích jsme překonávaly prudké potoky, murové proudy, břehové nátrže... "To nepřejdu." "Ale přejdeš!" Tak jsem musela jít stále vpřed a na hlavu mi padal déšť, kroupy... Na Keprníku (nejvyšším místě) nám nad hlavou uhodil hrom a to už byla poslední kapka. Hysterický smích...
V Ramzové jsme se potloukaly kolem lanovky, kdyby se nějaký líný smrtelník chtěl taky rozhlédnout v mlze na Šeráku. Dlouho bezvýsledně, tak jsme se s krosnami na zádech loudavě vydaly nahoru, když tu se dole vynořila nějaká rodinka. První dvousedačku jsme zvádly levou zadní. "Bojíte se moc?" Při přestupování na jednosedačku jsem evidentně jsem měla hrůzu v očích. Ale žádný gentleman mi krosnu nevzal. Tak jsem ji křečovitě držela na klíně, pomalu přimrzávala a jízda v tom mléce se zdála nekonečná. Následný čaj s rumem a gulášovka už před desátou tudíž bodla.
S velkým přemáháním jsme vyrazily zkoumat turistické chodníky/lesní cesty/pěšiny/zvířecí stezky. Hlavním problémem slečen geografek se ukazalo sjednocení polohy v terénu a mapě, ha. Na strmých svazích jsme překonávaly prudké potoky, murové proudy, břehové nátrže... "To nepřejdu." "Ale přejdeš!" Tak jsem musela jít stále vpřed a na hlavu mi padal déšť, kroupy... Na Keprníku (nejvyšším místě) nám nad hlavou uhodil hrom a to už byla poslední kapka. Hysterický smích...
Žasly jsme nad hluboce zařezanými chodníky ve vrcholových partiích, kde se z nich staly regulérní kaňony protékané vodou. Terezina diplomka tak začala získávat jasnější obrysy a punc užitečnosti. Po celodenním dešti to nevypadalo na to, že bychom si mohly ustlat někde v divoké přírodě pod širákem, tak jsme už značně znaveny sestoupily téměř do údolí, kde se v prudkém dešti a bouři zjevili statní trampové a zavedli nás do vytopené lovecké chaty, nasytili nás úžasnými fazolemi, napojili čajem a rumem a hlavně nás usušili. Toť Terezin záložní plán. I když jsem hned z úvodu nevděčně prohlásila, že trampské písně nemusím, "pokrok" dorazil i do těchto sfér a namátkou Johny Cash a Ring of fire zní v setmělé místnosti za bouřky sakra dobře. Spacák usušen a mohla jsem zapadnout do postele...
Terezin oblíbenec Pade se chvalabohu v neděli nabídl, že s ní tentokrát ponese břímě vědy on a jako velký znalec okolí s ní vystoupal zase nahoru a jali se zmapovat druhou stranu hřebenu. V pondělí jsem totiž vyrážela směr Slovensko a při příjezdu v pozdních nočních hodinách bych asi těžko oprala outdoorové svršky a čile zas stoupala do výšin. Tak jsem hodila oko na mapu a vydala se směr Jeseník. Přestalo pršet, značka se příliš neschovávala a zablácená Janička vcelku rychle dorazila na nádraží. Než jsem se stihla rozkoukat, odchytl mě spolužák z vysoké (jaká náhoda), a že prý zrovna pojede vlak do Ostravy. Paní mě sice při zběsilém kupování lístku upozornila, že už měl být vlak dávno pryč, ale já jsem nedbala, spoléhajíc na to, že Lukáš a jeho suita to trochu pozdrží. Tak došlo k druhé sabotáži Českých drah. Běžela jsem za jedoucím vlak asi s tak urputným výrazem, že se průvodčí smiloval... Z toho vyplývá, že běh proti i za jedoucím vlakem má svůj smysl, a že i pracovníci českých drah (!) mají v sobě kousek lidskosti. S Lukášem jsme změny směru jízdy (minimálně třikrát) strávili v družném hovoru a já byla ready for the next ride... k našim východním bratrům.
Terezin oblíbenec Pade se chvalabohu v neděli nabídl, že s ní tentokrát ponese břímě vědy on a jako velký znalec okolí s ní vystoupal zase nahoru a jali se zmapovat druhou stranu hřebenu. V pondělí jsem totiž vyrážela směr Slovensko a při příjezdu v pozdních nočních hodinách bych asi těžko oprala outdoorové svršky a čile zas stoupala do výšin. Tak jsem hodila oko na mapu a vydala se směr Jeseník. Přestalo pršet, značka se příliš neschovávala a zablácená Janička vcelku rychle dorazila na nádraží. Než jsem se stihla rozkoukat, odchytl mě spolužák z vysoké (jaká náhoda), a že prý zrovna pojede vlak do Ostravy. Paní mě sice při zběsilém kupování lístku upozornila, že už měl být vlak dávno pryč, ale já jsem nedbala, spoléhajíc na to, že Lukáš a jeho suita to trochu pozdrží. Tak došlo k druhé sabotáži Českých drah. Běžela jsem za jedoucím vlak asi s tak urputným výrazem, že se průvodčí smiloval... Z toho vyplývá, že běh proti i za jedoucím vlakem má svůj smysl, a že i pracovníci českých drah (!) mají v sobě kousek lidskosti. S Lukášem jsme změny směru jízdy (minimálně třikrát) strávili v družném hovoru a já byla ready for the next ride... k našim východním bratrům.
