Pražské radovánky

Do sytosti jsem si Prahu užila, téměř dle hesla Sleep when you get back home. Hned po příjezdu na hlavák jsem se naučila odrážet socky a dealaři T-mobilu mi poděkovali k vysokým platům, když mám ještě kartu. Nj, kdo nevolá, nic neprovolá. Před Ústavem totalitních režimů se nám poněkud nepovedlo setkat, protože Martina a Eva neodolaly čínskému umakartminibistru a začala jsem se mírně obávat o naše třídenní soužití, ale pak už jsme se v rámci možností byly schopny domluvit. V Ústavu jsme prošly bezpečnostní kontrolou, aby nám paní s vážnou tváří předala i vizitky na připnutí a po prosbě, jestli si můžeme odložit baťohy, nás odbyla slovy, že to za to nestojí, že ta výstava je jen na chvilku. A taky byla, v knihovně byl jen model trenažéru totality, neboť jsem četla jaksi nepozorně. Těšila jsem se, že "prožiju na vlastní kůži specifika jednotlivých životních etap člověka žijícího v různých fázích totality v Československu mezi lety 1948 – 1989", ale kdo ví, jestli to bude někdy realizované.

Pak jsme se toulaly po žižkovských putykách, holky se mazlily s Davidoffkama, které jsem jim dovezla a v rámci festivalu arabského filmu jsme shlédly egyptský film Akvárium, při kterém jsme si musely dát mezi víčka sirky, ale byl to docela zajímavý exkurz do jiné kinematografie, kde se nenechají ovlivnit evropskou. Spojení jejich tradičních zpěvů a rapu nás vytrhlo z letargie, a když se od té doby podívám na tkaničky od bot, tak si vzpomenu, že ti z dobrých rodin mají uzly uprostřed... Schválně se koukněte.

Po noci na své úžasné karitaťce jsem sice měla zablokovaný krk (při jejích rozměrech a rozměrnému prostoru okolo jsem spala více mimo ni než na ní), ale ráno jsem vyskočila jak rybka a svou přílišnou aktivitou samozřejmě Teře lezla na nervy. Skočila jsem do obchodu a ještě ve 12 se dumalo, co si oblečeme, abychom v tom přežily den a mohly ještě večer do divadla.

Tak jsme se asi bez výjimky nadchly pro centrum současného umění Dox v Holešovicích (ty jsou prý teď in), vedly jsme plamenou diskusi pod Entropou, kde se urodily třecí plochy, které o sebe třely ještě drahnou dobu. Dále malá ochutnávka... A vězte, že uměleckým dílem můžou být i zmuchlané prodlužovačky se žárovkou a v zájmu umění se se na střechy přesunují i lodě.

M. Cais - Možná se ten pravý ještě nenarodil…

PodeBal

Samozřejmě jsme se ještě museli cournout po nějaké té památce, tzn. lavička a nějaká ta cigaretka a já s prázdnýma rukama pořád pokukovala po Glühwein... Prodavači nestydatě nasadili vyšší cenu, než byla na tabuli a to bych spíš očekávala, že čtyřem Češkám s krásnou výslovností to dají téměř zadarmo. Seběhly jsme z Hradu, kde nám malé dítě otevřelo oči, že Hrad není hrad, ale spíš takový dům, ha a v kavárně Lucerna už nás očekávaly Terezininy erasmácké známosti. Mezi Čechy a Poláky pro mě kupodivu vládne angličtina, já jsem tichá dívčina, ale pěkně jsme se nacpaly dortíky, které nám pan kavárník nadšeně snášel (za šede...) a mohly jsme se přesunout do dalšího kulturního stánku Činoheráku.

S lístky na stání za 30,- jsme si ani nepřipadaly nepatřičně, na nějaké nóbl oblečky se tam nehraje, ale více než herci mou pozornost upoutávala šílená ženská s bublifukem, bohatým zvukovým doprovodem a nepředvídatelnými pohyby. Kupodivu z balkónu nespadla a Eva ji podezřívala ze spojenectví s herci. Dalším nevhodným elementem byl smích v publiku při jakémkoliv laciném vtipu či sprostém slovu. Ano, duchovní boj může být stejně krvavý jako bitva, ale přehnané emoce, afektovanost, pláč a blinkání na jevišti mě spíše odpuzuje, toho si užiju tak i tak, ha. Utkvělo mi v hlavě něco v tom smyslu, že to nejhorší, co na nás Bůh seslal , je "nutnost" soužití muže a ženy...

Tichý téměř abstinent Terezin pan domácí s neustále nabitým programem se nezdá a návštěva tří holek z "Ostravy " v našem hlavním městě ho natolik upoutala, že sezval své známé a večer se mírně zvrhl v nějakém tom podniku a Lucerně music baru. Moc jsme toho nenaspaly a radši jsme se v neděli vydaly léčit k podzimně laděné přehradě v Hostivaři. Jaký protiklad proti minulému týdnu, kdy jsem se téměř po pás brodila ve sněhu na Morávce. Kolem Botiče jsme se dostaly zpátky na Zahradní Město do zahradního domečku, daly jsme si úhoře, choťově dobrý, ale musela jsem neustále zapuzovat myšlenku, že to není ten podlouhlý mrskající se tvor, kterého chytali na koňskou hlavu v Plechovém bubínku.

Čtyřhodinovou cestu zpátky jsem prostála u záchodků, neboť premisa, že v neděli večer pojedu proti proudu cestujících, se ukázala být chybná. Málem jsem to zalomila přímo na zemi, kdyby mi nehrozilo ušlapání. Tereza díky nám už nikdy více nebude pít weino z hrnečku a mně Eva věnovala bublifuk na hodné lidi a pepřák (po návštěvě u mě v Bronxu) na ty zlé. Víkend opravdu nabitý...

Naštěstí nejsem v noci sám,
jsou se mnou ještě noční můry,
okolo lamp se tetelí,
shlížejí na mě shůry.

M. Cimala (z výstavy Moje Evropa)

Pan Dýně

Tak jsem si vyřezala kamaráda...

Pozitivní motivace

Tak už více než měsíc dlím se třemi chlapy (tedy především s těmi dvěmi od vedle) a nevědomky jsem na ně aplikovala metodu pozitivní motivace. S vědomím (já bláhová), že se tam dlouho neohřeju, je nijak nepéruju a radši všechny domácí práce vykonávám sama. Tak jsem po pár dnech nepřítomnosti dorazila, hned se pustila do šůrování, umyla letité nádobí atd.. Následně se Antonín pustil do vaření a měl ze mě takovou hrůzu, že po ukončení své činnosti vycídil kuchyň ještě víc a to není schopen kolikrát ani nádobí umýt.

A co se týče topení, v kuchyni nejde radiátor vypnout a pořádně hicuje, neboť někdo ulomil to heblo a v našem pokoji zas netopí vůbec. Asi jsem byla jediná, koho to iritovalo, ale nespokojeným mručením a působením na správnou lakomou notu jsem dosáhla toho, že se Tonda zamyslel a jednoduše vzal heblo z jiného radiátoru a ten kuchyňský zavřel. Jak prosté! Teď ještě ten náš pokojový, ale Vašek se kutilsky vybije doma a já tam přimrznu, pokud to nevyřeším sama.

V rámci udržování dobrých vztahů jsem nového spolubydlícího pozvala na weino hned první den, ale tím naše kamarádíčkování skončilo, ti dva se proti mně mírně spolčili a ukončili jsme to tím, že já mám blbé kecy a oni blbě čučí. A i když se Tonda měl dávno odstěhovat, což hned tak nebude a mně namluvil, že je tříměsíční výpovědní lhůta (už jsme mohli být všichni fuč), stále tam pobývá a s Markem se mu tam asi líbí víc než s tou jeho, kterou jednoduše odsunul jinam. Tím pádem se mě může se závistí v hlase ptát, do kdy jsem spala a kdy začnu něco dělat, neboť by se prý chtěl v příštím životě narodit jako Vašek nebo já. A já schválně odvětím, že minimálně do 10 a slovo škola nebo práce neznám a jemu v podobné "kariéře" nikdo nebrání.

Mariánkám přezdívám Bronx, při cestě domů se pohybuju přískoky a v průchodu špicluju uši, abych odhadla, co mě v té tmě může tak čekat. Byla jsem pevně rozhodnuta vymalovat pokoj, ale najednou se ve mě něco vzpříčilo, že já tam prostě nezůstanu, tudíž není proč investovat. Do svých rukou proces stěhování nevezmu, neboť nechci způsobovat nějaké rozpory, takže ještě nějakou dobu se zvukem televize od sousedů nebo s plížením se průchozím pokojem vydržím.

15.října hurá na lyže!

Nahoře minimálně třicet cenťáků sněhu, já v teniskách, vlaky se zpožděními kvůli "sněhové kalamitě" a Vsetínsko bez elektriky.

V britské mutaci...

Via ferrata

Před odjezdem z Liberce si kluci dali ferratu Nonnensteig (viz výše), kde zývali nudou (ale slušelo jim to, ha) a Alpiner Grat (viz níže), kde po nástupu někteří slibovali, že pokud na něco takového budou chtít opět vylézt, tak ať jim tom to zatrhnu. Ale nebylo cesty zpět...

Dali jsme si ještě Hvozd neboli Hochwald v Lužických. Bez eura na rozhlednu nelez...

Večer po svijanské žirafě a pá tuplácích se zvrhl v taneční večírek a ráno pak bylo kruté, ale kluci hravě naložili a v Mariánkách pak vyložili plný transit, abych se vměstnala do prostoru s relikty po Vaškově spolubydlícím, který tam už pár měsíců nedlel, ale jeho stuff ano. Zuřila jsem...

P.S.: Snad Vám kolážoidní prezentace nevadí, ale co nepatří na picasa se tu tkví v docela přehledné formě, stačí jen kliknout...

Twítuju

Povšimněte si prosím pravého postranního panelu, kde se nám vyklubal Twitter. Tudíž pokud nebude síla na sáhodlouhý post či v duchu be connected bude potřeba jen krátké informace, tak si jen tak mimochodem utwítnu (to zní jako ublinknu). Aby nám to pak nepřebilo blog, který se jeví jako přežitek, i když stále dokáže vzbuzovat emoce, ha. Facu se leckdo štítí a nejsem takový exibicionista, takže mé alter ego bude nenápadně zde. Ne abyste mě nařkli, že jsem fascinována sebou samou, ha. Takže vás zvu - Follow me!

Ich bin ein Berliner s lahváčem v ruce

 

Sunrise & Sunset

Vidět východ slunce z Ještědu jsme plánovaly už delší dobu, ale to znamenalo vyrazit v noci a to by určitě oslabilo naše nadšení. Tak jsme s Hatlou radši v úterý o půl sedmé večer vyrazily z Kryštofáku přes Malý Ještěd na Ještěd, z Dánských kamenů jsme se (ne)rozhlédly do kraje a nahoru jsme dorazily poněkud s křížkem po funuse, západ jsme prošvihly, ale ještě bylo na co koukat. Byly jsme nepřipraveny na takovou kosu, takže jsme brzy zalezly do spacáku pod vyhlídkovou terasou a spíše než cvrčkům jsme byly nuceny naslouchat švitořícím dvojičkám nad námi. To byly s prominutím kecy… Moc jsem toho pod zářícím Ještědem nenaspala, hodila by se termoska s čajem, ale my se nalily studeným pivem, takže jsem musela několikrát vylézat z vyhřátého spacáku.

Pozorovala jsem hvězdnou oblohu, pak už začalo být světlo a Hatle zvonil v 5:45 budík, a pak ještě několikrát, ale ani se nehla, takže jsem to přisuzovala její nechuti ke vstávání. V 6 se ale samovolně probudila, budík že vůbec neslyšela, a že jsme prošvihly i východ. Na to, že slunce mělo vycházet 5:54, bylo po 6 už hodně vysoko, ale i tak jsme se kochaly mlhavými pavučinami v údolích a Krkošemi a Jizerkami. Pak jsme rychle pádily dolů na tramvaj, abychom do 8 dorazily do práce. Stihla jsem se dát i doma do kupy, Hatla mi stylově k snídani koupila ještědku (rohlík s posypkou plněný většinou mákem) a v práci (aspoň někdo, ha) byli rádi, že jsme v pořádku. Ještě neopomenu zdůraznit, že karimatka je skvělá, člověk má dojem, že hřeje, dá se na ní spát i na břiše, jen jsem ji musela řádně nafouknout pusou. A pokus o fouta bude následovat. Ty další krásné dny jsme strávily poleháváním u přehrady s řezaným v jedné ruce a loftovou biblí v druhé.

P.S.: Hatla si na kopec bere v sáčku kostku másla…

Okolo Pozděchova...

Vařákovy paseky

Lačnovské skály

Malá skalolezkyně

Lovecký "zámeček" Trubiska

Vsetínské a liberecké kratochvíle uplynulého týdne

Tak kde jsem to skončila… Jak jsem dorazila na Vsetín… do toho orlího hnízda nad městem. Kde při koupání v bazénu si připadám jako na střeše mrakodrapu s výhledem na město a okolní kopce. Byli jsme navštívit Lenčinu Dobrotku, která celou dobu spinkala a my se mohli naparovat s kočárkem, ale neodpustila jsem si konstatovat, kde že vzali tak krásné dítě…

Pak se u Škarpichů zastavila na své cestě z Bedarieux do Varšavy polská přítelkyně jejich francouzského bratrance s asi roční Nelly, která se ač dcera Čecha a Polky tváří jak pravá otrávená Francouzka. Vašek to brzy zabalil, ale my čtyři ženské jsme si ubalily něco jiného a z balkónu se stalo vínovo-hašišové doupě. Francouzská návštěva se nezdála a Vaškova mamka taky ne… Maminko neboj, já jsem slušná holčička a kouřit neumím.

V neděli jsme jeli na pouť do Velkých Karlovic, kde jsme se zas courali od stánku ke stánku co noha nohu mine, ale alespoň jsem si zajezdila na autíčkách – na jediné mnou akceptovatelné atrakci. Pozdvižení způsobil jen příjezd Škromacha, kdy na jeho doprovod vykřikoval pan Škarpich něco o tlustém praseti a Škromach tak na rozdíl od své podobizny na autě opravdu vypadal.

Toho víkendu jsem se trochu obávala, ale nakonec byl docela fajn. Většinou se na Vsetíně dělají akce za mé nepřítomnosti, a když tam dojedu, tak si Vašek libuje v polehávání nebo v pracích okolo domu a mé návrhy se neberou v potaz. Asi je má přítomnost unavující a já jsem tam taky relativně protivná, ale další víkend jsem tam byla zas…

Vlaďka měla vyhrát nějakou zdravou večeři a mohla si vzít pár lidí, organizátoři se v telefonu dušovali, že to žádná předváděčka není, a tak jsme se s Katkou a Michalem v pondělí ocitli s dvěmi důchodkyněmi na předváděčce. Já to bojkotovala už ze začátku. Nechtěla jsem se ani představit, tak jsem si prý měla aspoň něco vymyslet, ale bylo to docela vtipné, nějací manželé nám předváděli úžasný robot, hrnce za 30 tisíc, samurajské nože atd., že kdyby na to Katka měla, tak robot už sedí na její kuchyňské lince. Důchodkyně samozřejmě neodolala a nádobí si ze svého nuzného důchodu na splátky pro děti koupila a mně jí bylo líto, ale kdo chce kam… Já zkoumala psychologické triky prodejců, jejich um a pochybuju, že bych s tím kuchyňským náčiním dokázala něco obdobného. Nakonec jsme se najedli a spořiči našich dukátů a zachránci našeho života (např. jedovatý teflon, to nemusíš ani kouřit a rakovina je tu…) odjeli s nepořízenou zpátky do Brna.

Už na středu jsem naplánovala rozlučku v Tatáži, protože všichni jsou přes prázdniny rozlítaní a ten den sliboval nejvyšší možnou účast. Sešlo se nás dost, účet byl nacpaný k prasknutí, lehká konverzace se nenuceně rozvíjela, ale urputní jedinci neustále trvali na svém – kancelářská Katka na nějakých těch tanečcích, Katka, která se toho dne nemohla ani dočkat, na spánku a já na návštěvě magistrátní střechy. Olda se sice předváděl klíčema od magoše, ale dostatek odvahy k takové akci neměl a já po pár pivech ač „zcela střízlivá“ jsem to dokazovala slovy, že jsem „střela střízlivá“. Docela jsme se za ten rok změnili a já byla trochu rozladěná z těch unavených a téměř abstinujících osob (chtěly by baby…). Do rána jsme to tedy netáhli a aspoň tu klasickou libereckou zelenou jsem si na závěr dala.

I když jsem měla na víkend plno plánů, tak jsem v pátek prchla o dvě hoďky dřív z práce (František byl zas na dovolené) a na neočekávaný Vaškův popud jsem se vydala do svého budoucího ostravského působiště. Pátek a sobota byly marné, ani na Morávku, kde dělá Vašek výzkum pro disertačku, jsme nedojeli, protože měl vlak zpoždění a bus ve Frýdku-Místku nám ujel, a když jsem se dožadovala vysvětlení na nádraží, tak jsem protiútok nečekala a paní a předchozí události mě tak vyvedly z míry, že byl zbytek dne plačtivý

V neděli se Vašek zvetil a po planých slibech jsme vyrazili do Pozděchova na Vařákovy paseky, Lačnovské skály a lovecký „zámeček“ Trubiska. Odlehlá osada Vařákovy paseky s deseti chalupami byla 2.května 1945 Němci kvůli partyzánům vypálena a někteří obyvatelé po mučení zabiti. Teď už je tam jen pomníček a úžasný výhled, po chalupách ani památky. Zpátky jsme trochu zbloudili, nestihla jsem vlak ve tři, ale o to víc jsem si užila bazénu. Do Liberce jsem dojela až ve 12, v celém vlaku jsme byli tak tři lidé, ale průvodčí mě pravidelně monitorovali a já se ani nebála.

Pochodové cvičení s maminou a bikerský Bedřichov

Mamininu návštěvu v Liberci jsem pojala jako malé pochodové cvičení, kolegyně v práci to nazývaly terorem, že by mě nikdy nepřijely navštívit, ale mamina přece není žádné béčko. Hned ve Studénce jí inteligentní pracovnice Českých drah namluvily, že vlak má 25 minut zpoždění (vyjížděl z Bohumína), takže mamina si v klidu seděla, dokud jsem jí nezavolala, že vlak se na čas už řítí na nástupiště. Takže šťastně dojela, spolucestující měli potřebu komunikovat (což mně se za mou drážní kariéru nestalo) a trefila i na magistrát. Pak mi stihla koupit narozeninový dárek, protože za dva měsíce bych mou úžasnou samonafukovací karitaťku už moc nevyužila a oblíbila si pivo Svijany (kdo taky ne).

V pátek jsme vyrazily na rozhlednu na Císařském kameni po obědě a nějakém tom zákusečku, takže závěrečné stoupání maminu zmohlo, ale do požadovaných 10 km jsme se na úvod vešly… Sobota byla ve znamení the best of Jizerky. Kancelářská Katka zachránila maminu od prudkého výšplhu na Frýdlantské cimbuří, takže jsme jely v sardinkovém busu na Smědavu, bylo krásně, nahoře teplota tak akorát. Avizovaných deset kilometrů jsme natáhly téměř na dvacet, protože jsem přece mamku nemohla ochudit o Jizeru. Z druhého nejvyššího vrcholu Jizerek je výhled na všechny strany, mamina zdolávala žebříky i skály a nahoře vždycky konstatovala, že ji přemluvím, i když jí to samotné nedalo. Před cimbuřím byl i řetěz… Cestou měla malou krizi a sedla si do borůvek, a tak jsme přece nemohly jen tak otálet, ha a nasbíraly jsme na koláč. Nabrala vodu z potoka a mamina prohlásila, že tohle pít nebude, ale jak se voda ještě hodila. Toulaly jsme se mezi skalami, lezly na vyhlídky a dlouhavou kamenitou cestou dolů mamina brala optimismus všem stoupajícím. Večer to znavená zabalila už po osmé.

V neděli ráno se obávala, že už nevstane, ale čile jsme už po x-té došly na nádraží a jely na zámkohrad do Frýdlantu. Trochu odstrašující byla délka prohlídky – 90 až 120 min a to se ještě nechodí na věž, ale slečna průvodkyně to prokládala víceméně vtipnými vsuvkami. V zámeckých komnatách bych se hned zabydlela a mamina byla v úžasu z pohádkové kuchyně. Dojely jsme domů a tam už byla nastěhovaná má nová krátce-spolubydlící a mamina se zas vydala na šestihodinovou pouť.

Následující týden jsem trávila spíše v Bedřichově a Katka si mě moc neužila, zato já si užila typické ostravské mluvy. Vilém vybavoval nějaký nový prominentní penzion a tak to ještě před kolaudací prubli (a při návštěvě ze stavebního jsme se museli schovávat, ha). Být v jejich společnosti bylo osvěžující. V jejich věku se už člověk neustále nepitvá jen v sobě a působili všichni relativně spokojeně. V pondělí už za tmy jsme vyrazili na Novou louku do loveckého zámečku, zburcovali místní, že nás přijde kupa na večeři, ať ještě nezavírají, ale došli jsme jen ve čtyřech, zbytek to vzdal. Zpátky jsme těch pár kilometrů vzali poklusem, protože Michal vytasil s hláškou, že dokud neslyšíš motorovou pilu, tak se nemusíš bát a vzpomínal na jazyky v listí z Blair Witch a podobné špeky.

V překrásný čtvrtek jsem neodolala, vzala si dovolenou, a že se trochu projedu s těmi závodníky po vrcholové plošině Jizerek… Spískali jsme to dohromady, není se na koho vymlouvat. Místo všudypřítomných asfaltek jsme se hned spustili dolů do Oldřichova po nějaké kamenité stezce, kdy mi málem upadly ruce, jak jsem křečovitě tiskla brzy, zadní kolo se mi smýkalo po vlhkých kamenech, kluci si to náramně užívali a chválabohu Vierka prohlásila, že ona se zabít nechce a sesedla. Tak jsem ji mohla s klidným srdcem následovat a mohly jsme potupně táhnout kolo i z kopce. Dole nás ještě čekala louka, tak to už Vierka vypěnila, že tohle není cyklistika, prohlásila se za samostatnou jednotku a zmizela. Až pivo u Kozy nás všechny zase smířilo. Viničnou cestou s výhledy jsme po vrstevnici po písečku a kolem bunkrů a pomníčků dojeli do Ferdinandova, abychom mohli zas vystoupat na Hřebínek. Zdolat 16% stoupání na Rauscheckove cestě jsme se ani nepokoušely, přece jen preferuju tu pěší turistiku… Na Josefův důl už se jelo ideálně a nožky mi vypověděly službu až před Královkou. Prý jsem se i bez tréninku držela statečně, ale jejich styl nekoukám se napravo ani nalevo, na rozhlednu nevylezu, mi moc nevyhovuje. Já se kochám ráda.

Týden mi v Bedřichově uběhl docela dovolenkově, i když mě Vilém pravidelně před ranní etapou kolem šesté hodil do práce. Martin a jeho ženy mě vzali v pátek do Hranic, kde jsem stihla stejný spoj jako když jedu vlakem a ještě jsem byla ráda, že jsem celá. Zuřivě troubící kamion a dva osobáky vedle sebe na cestě běžné šířky není dobrá kombinace.

Čtvrteční rozjímání

Tento týden mě každé ráno před šestou budí klepání řízků z restaurace naproti a kdybych tu byla déle, neváhala bych se ozvat, ale už jsem je prudila kvůli netřídění, tak to by mě už vynesli v zubech. Jsem malá instalatérka a sprcha i dřezová baterie už jsou ok. V Baumaxu jsem byla s Katkou a pan prodavač se nás ochotně ujal a byl unešen z toho, že jsem všechny součástky měla s sebou a prý když sprchovací hadice zanedlouho praskne, není problém ji vyměnit za fungl novou. Ohledně růžice na ten dřez (terminologii už mám v malíčku) mě odkázal na nějaký velkoobchod, kde na mě hleděli jak na zjevení, ale ještě poslední kus pro mě měli, takže byteček předám snad už v perfektním stavu.

V práci mě potěšil jeden „klient“, který nám přišel něco vyčíst, ale nakonec se nechal slyšet, že se na tenhle magistrát nehodím, že jsem příliš hodná a antibyrokratická. Taky už tu dlouho nebudu…

Dneska mi přijede mamina a kolegyně se hrozily toho, co jsem pro ni připravila za itinerář. Ony by prý za mnou nedojely ani náhodou… Já věřím, že to mamka zvládne. Od neděle spolusdílím byteček s Katkou, ale jen necelé dva týdny, pak pojede pryč. Včera jsme spolu smontovaly skříňku a ona se už toho nemůže dočkat, ale zároveň se pořád strachuje. Ať už nad samotou či penězi. Já sice žila od výplaty k výplatě, ale druhé straně jsem si koupila dost věcí od lyží po pohorky, něco jsem si procestovala, sice neušetřila ani nic nesplatila, ale Katka taky ne a všechno utopila v oblečkách. Ale včera konstatovala, že má útrum a oblečky půjdou na charitu, ha. No teď bude tvrdší režim.

O víkendu jsem byla s našima na oslavě v Tiché. Neviděla jsem všechny roky, ale prý vypadám pořád stejně. V Tiché na samotě na kopci je moc pěkně, rybníček, nová „chlastací“ místnost s krbem (bývalý chlév), ze které rovnou vyjdete ven. Slivovice tekla v proudech, ale mně moc nejela a ostatní nechtěli pochopit, že jaksi mám nějakou klapku a pořád mě nutili pít. Zábava asi byla dobrá – vozembouch a harmonika a zpěvy a tanečky, ale já jaksi byla nějaká smutná a koukala na ty dvojičky, jak se k sobě pořád mají, což já nemůžu očekávat, ale uznávám, že si za to jaksi můžu i sama. Za tmy jsme pozorovali "UFO", které jsme my skleptici zařadili mezi lampiony přání. Nakonec jsme domů jeli už o půlnoci, taťkovi ta slivovice taky nejela a já se v neděli poprvé vykoupala v bazénu a Ondra mě stihl ještě zmydlit. To Kung-fu mu nějak jde…

Nějak se v tom nechci pitvat, ale říkala jsem si, že už mám pokřivené představy díky sledování HIMYM a dalších seriálů, že ženské a chlapi jsou diametrálně odlišní, ale kdyby o tom kolegyně pořád nekvákaly. Kancelářská Katka pořád básní o svém několikatýdenním objevu, jak jsou pořád spolu a co všechno spolu dělají, vedle Míša zas má xletý vztah, žijou spolu a pořád se o sebe zajímají, Eva má toho svého daleko, takže neustále v ruce telefon… Už jsem je prosila, ať o tom neustále nemluví, že mi to může být líto. Protože jaksi potřebuju cítit nějakou blízkost, být něčím středobodem. Já vím, že při mě před určitými jedinci stojí, že jsou tu plány, a že mám být tvrdší a ne uplakánek, ale když já si nemůžu pomoct. A tak jsem to tu prostě potřebovala zjednodušeně napsat, ať už mám od sebe pokoj… A už dávám zas hlavu vzhůru! A přístí týden přijede do Bedřichova Vilém a spol., tak zas bude veseleji.

Huť, sirovodík a McGyver

Ze svých depresoidních stavů jsem se tenhle týden rozhodla odreagovat něčím pro mě mírně nezvyklým, ale účinným. Uprostřed pracovního týdne jsem ostatní nadchla pro nějaké to classic disco. Začaly jsme už odpoledne u weina v mém bytečku, pokračovaly jsme na náměstí na nějakém multikulturním festivalu, kde bylo plno cizinců a pěkně to rozjeli a skončily jsme v Ďábelské Huti, zdejším vyhlášeném podniku. Katka mě trochu vyšlechtila, a pak na mě všechny se zalíbením koukaly, že bych si měla namalovat nějaký obličej častěji, ale who cares… A v Huti byla stejně tma… Eva se sice pořád bránila, že nikam nejde, ale nakonec jsme všechny ovládly parket ve zpočátku prázdném podniku (než se zaplnil mládeží), největší zábava byla s větrákem a víc fernetu jsem chválabohu vylila než vypila. I když jsem DJ sjela za shitózní hudbu, tak mě ještě teď bolí za krkem, jak jsem poskakovala. Ve tři jsme s Katkou padly s hučením v uších do postele a ráno bylo trochu krušné, že to Katka odpoledne v práci zabalila…

Aspoň že jsem ráno nemusela jít uklízet, odbyla jsem si to den předtím odpoledne, i když některé pracovnice na přepážkách se tváří tak důležitě, jako by řídily letový provoz a potřebují klid na práci, takže mé pětiminutové luxování nepřichází v úvahu a „stejně je tu bordel“. Tak proč já se blbka snažím…

Ve čtvrtek jsem si připadala jak telefonistka, protože pár dnů v jednom podniku čistí neutralizační nádrže, nikomu se to neohlásilo a místní a policajti s dramatickým výrazem v hlase mi neustále ohlašují havárii, zvracení a chcíplé psy… Většině umím vysvětlit, že já si tam prostě čuchnout sirovodíku či čeho nepůjdu (byla jsem tam, nic jsem necítila…), protože to je velký zdroj a má to pod palcem inspekce, kde jsou opravdu odborníci a nemají v plánu je zlikvidovat, ale jedna ženská z magistrátu si mi chodí několikrát denně stěžovat a omlouvala jsem se kvůli ní i na inspekci. Ale nakonec z toho vyjdu vždycky jako ta hodná, takže to jde.

Vedoucí odboru mě normálně zdraví a dokonce se i usměje, takže výčitky se snad už konat nebudou, ale když tu není František, tak sem pořád leze a já musím maskovat svou nelegální činnost. Ale když po mně něco potřebuje, tak to neřekne přímo mě, ale holkám.

Na odpoledne hlásili silné bouřky, ale já jsem naplánovala výstup na Ještěd z Kryštofova údolí. Ve skrytu duše jsem doufala, že se ostatní seknou a nebudou chtít jít, protože já zásadně nic neodvolávám, ale překvapili. Při odchodu z bytu se mi stalo to, čeho jsem se dlouho obávala, ale žádné opatření jaksi neprovedla.

Stačila chvíle nepozornosti a já držela v ruce klíče od práce a stála na chodbě před zabouchnutými dveřmi. Marně jsem zkusila použít hrubou sílu, v TV products na mě hleděli jak na zjevení, kde by vzali náhradní klíče, takže jsem vyletěla na ulici, kde zrovna šli kolegové, ale že prý to vyřešíme až po Ještědu či zítra. No asi málokdo by se sebral a šel, když nemá kam hlavu složit, ha, ale já přeci nic neodvolávám! Tak jsme v šíleném dusnu jeli do milého Kryštofova údolí, kde jsme prolítli kostel, orloj atd., abychom se u viaduktu za mohutného lijáku otočili a prchali do hospody. Najednou se setmělo, větve lítaly, málem jsme odlítli i se slunečníkem na terase, kde jsme se nejprve schovali a z hospody nás taky vyhodili, že prý to není bezpečné. Hmhm a venku je to asi bezpečnější… Tak jsme odlítli dál do autobusové zastávky (a druhý den četli, jak do klučíků na zastávce uhodil blesk), možná jsme pozorovali nový typ mraku Asperatus a výstup na Ještěd už vyžadovali jen ti kovaní, tudíž já, ha. Škoda že jsme ještě před bouřkou nestihli vylézt nahoru, chtěla bych tam zažít bouřku, něco jako Rudiš v Grandhotelu…

Nakonec jsme se dočkali i nějakého busu, protože se zastavila i doprava. Když jsme přežili bez úhony, zbývalo se ještě dostat do bytečku. McGyver Zdeněk nejprve zvolil cestu po střeše, ale cizinci sousedi v nedbalkách neměli klíče od kotelny (kotelna nahoře?), odkud se vylézá na střechu a neměli ani kleště, pokud pochopili, co to kleště jsou, takže McGyver vytasil svůj švýcarák a dveře byly otevřené… Chvála těmto nožům, hrubé síle a chybějícím bezpečnostním dveřím. Tak jsem všechny pozvala na pivo, když už jsem ušetřila za toho zámečníka a nakonec i bez Ještědu se všem zúčastněným ten den líbil. Holt v krizi se ukážou charaktery...

Rozsáhlý elaborát na téma čundr

Tak už se má lýtka pomalu vzpamatovávají z mokrého „čundru“ v Orlických horách. Hatla spoluvlastní srub u říčky v Liberku – Prorubkách a to byl jediný víkend, kdy jsme se tam mohly vypravit, protože Hatla má naplánované víkendy až do října. Nejvíc jsem se bála třídenního nošení krosny na zádech, ale ukázalo se, že to není takový problém.

V noci jsme dorazily malým šíleným buskem do Prorubek, odkud si Hatla matně vybavovala cestu a ve tmě jsme se jaly sestupovat příkrým svahem k řece, kde se někde měl nacházet srub. Pak ze tmy vystoupily obrysy překvapivě komfortního a prostorného srubu, jídlo jsme pověsily ke stropu (protimyší opatření) a ulehla jsem doprostřed holek na verandu, protože spaní (téměř) venku k čundru patří. Ráno jsme s Danou překvapeně koukaly kolem, že místo Hatliných dětských táborů není vlhké ani temné, jak by se dalo předpokládat, provedly jsme očistu v říčce a dokud spáč Hatla spala, šly jsme si projít noční cestu, odkud měl být výhled na Orlické hory (v dáli jsme viděly takový hřebínek…).

Pumpu se nám nějak nepovedlo zprovoznit, tak jsme musely ke studánce a nasbírat borůvky na žahoura. Holky cestou pořád vzpomínaly na léta strávená na táborech, které já jako individualista nikdy neocenila a bez matinky jsem nevydržela ani týden, natož měsíc.

Jednoduché knedlíky (spíše halušky) jsme v rámci úsporných opatření uvařily ve venkovní „kuchyni“ společně s vajíčky ve vodě z řeky. Žahour je borůvková omáčka a všechno bylo tak syté, že jsem proti holkám spíš jen ochutnala a zmoženy z jídla a horka jsme si ještě dáchly a v podvečer vyrazily zdolat Velkou Deštnou, nejvyšší to vrchol Orlických hor. Šly jsme převážně lesy a údolími, takže hory se moc obdivovat nedaly, spíše jsem zkoumala ty různě rozeseté chaloupky, louky a políčka. Často jsme musely baťoh shodit, aby nám záda neupadla. Na V. Deštné jsme se ten víkend naposledy rozhlédly do krajiny, i když na rozhlednu po chatrném žebříku jsem nějak nebyla schopná vylézt a přespaly jsme s další kupou lidí v kiosku Horské služby. Docela luxusní příbytek a pod lavicemi na betonu na alumatce za svištění větru se spalo dobře, jen k narozeninám budu od našich chtít nafukovací karimatku…

Ráno byla už kolem mlha a zatím lehký déšť a počasí se už jen zhoršovalo. My jsme se sotva vyhrabaly ze spacáku a už dojížděli první cyklisté. Po hlavním hřebenu jsme došly na Masarykovu chatu na Šerlichu, kde jsme si výhledy do krajiny mohly jen představovat, dál nepralesní prales Bukačka a už s promočenými botami jsme sešly kolem kupy řopíků do Sedloňova, neboť cesta mokrou trávou botkám vůbec nesvědčí. Zahřály jsme se na obědě v nějakém penzionu a i přes mlhu a déšť se hnala bouřka a my jsme usoudily, že nemá cenu čekat.

K dělostřelecké tvrzi Skutina jsme došly už v lijáku, ještěže se člověk při tom putování aspoň cestou nají všech plodin, co kde rostou. Smrk nebyl zrovna to nejlepší místo na schovávání před deštěm a já už z toho promočení začínala být mrzutá, ale průvodcům se nás zželelo a pozvali nás dovnitř ještě před stanoveným časem prohlídky, nadšení, že tři holky se zajímají o vojenské opevnění. Uvařili nám dokonce grog, což není běžná součást prohlídky a zpátky by nás i někam odvezli nebo snad i nechali přespat v bunkru na palandách… Ale my jsme přece tvrdé holky, nás tak něco neskolí, ha.

Tvrz byla dost zajímavá a klučík spokojený s naším osazenstvem a našimi zvídavými dotazy nás nechal všechno vyzkoušet a potěžkat (mně stačil i lehký kulomet a měla jsem co dělat…) Tvrz dokonce dostavují, protože plány byly velkolepé. Dovnitř se člověk protáhl myší dírou a prolezly jsme bojové i ubytovací patro, prohlédly si třeba fragmenty ze zkušebního ostřelování Němci a na konci jsme sešly do asi 40 m hluboké výtahové šachty bez výtahu (200 schodů a pořádná zima), kde byly chodby vyrubané ve skále ve stavu, v jakém byly v roce 1938 opuštěny. Pro nás překvapivě byly bunkry původně uvnitř dřevěné. Pak si průvodce oblékl vojenský kabát a bonusově nás zavedl ještě do řopíku, kde jsem se ani my nemohli pořádně hnout, natož 7 lidí.

Promočené jsme tedy odmítly pomoc a vydaly se dál a pánové nám alespoň doporučili nějakou chatu na přespání, i když tvrďák polomuž Dana odmítala spát pod střechou, nedbala na naše mokré oblečení a botky (ještěže si oblečení v batohu dávám do igelitek, tak byl mírně navlhlý jen spacák) a chtěla snad přespat v kostele nebo na zastřešené křížové cestě v Rokoli, kam jsme někdy chtěly dojít. To jsem si připadala jak největší citlivka a lemra, ale nohy v mokru mi teda nejsou vůbec příjemné a představa, že zítra zas do toho mokrého oblečení… Jaksi si nemůžu dovolit být ještě nemocná. Hatla je zas na všechny bez rozdílu hodná a všem by vyhověla, až si člověk u ní neumí představit jakýkoliv odpor. Tak jsme se za ty tři dny vzájemně mnohem víc poznaly. Pro Danu je tohle čajíček proti tomu, co zažívala třeba na Islandu někdy v říjnu, kdy pořád pršelo a neustále foukal silný vítr a oni stanovali, kde se dalo. Vaškovi vadí déšť taky, tak snad nejsem tak měkká, jak se proti Daně zdá, ha. Hatla si myslela, že to vzdám a snad pojedu sama domů, ale zas tak kruté to nebylo.

Nakonec jsme přece jen za stovku zapadly do nějaké chatky u rybníka ve Sněžném. Všichni se divili, kde v takovém nečase putujeme a půjčili nám alespoň malý přímotop, ať se trochu posušíme. Tak jsme se činily v sušení a jedly a pily víno (já jako správná dáma z ešusu, ha) a hrály hry.

Pršelo celou noc, ale botky se docela usušily a ráno jen tak poprchávalo, i když stále kol vidno nebylo, ha. Čile jsme vyrazily a hned na scestí zbloudily, neboť na mě nebyl brán zřetel, trochu jsme si nadešly a bohužel jsme zas musely po polní cestě a v botkách byl zas rybníček a při došlapu pouštěly bublinky. Zas jsem mírně zprotivněla a Dana ještě více a za Rokolí už na mě na mě zvýšila hlas („Janičko!“), že chci jít na zříceninu Frymburk. A na Frymburku jsme porušila zákaz vstupu a otevřela bránu a podlezla řetěz, protože taková místa by podle mě měla být přístupná na vlastní nebezpečí a Dana se nechala slyšet, že v cizině by si to nikdo nedovolil.

Pak jsme už ve větší pohodě a místy za slunečného počasí či lijáku, který jsme přečkali pod skalním převisem, prošly hluboké místy skalnaté údolí Olešenky a Metuje (divoká) přes Peklo do Nového Města nad Metují, o kterém jsem vůbec nevěděla, jak je pěkné. Zámecký park atd. jsme si zas nestihly ještě před deštěm prohlédnout, ale když jsme se schovávaly v zámku, tak nám paní nabízela, že se tam my tři dny nemyté můžeme aspoň převléct, ha, abychom snad mohly mezi lidi… Tak jsme si daly v podloubí na náměstí aspoň kávu a jely zpátky do Liberce.

Při našem putování na nás kolemjdoucí většinou koukali jak z jara, jaké počasí jsme si to vybraly, ale to si holt člověk nevybírá. Ale většinou nás chválili. A nakonec na to vzpomínám jen v nejlepším…

At work...

Z práce jsem odešla právě včas. Při poslední poradě vybalil František samé jobovky – od omezení příslibů, odměn, zrušení zaměstnaneckých výhod (máme jen stravenky) po 10% snížení výdajů na střediskové hospodaření (rušení míst či za eurosložku se bude platit vlastní krví, ha). Tak jsem jim popřála, ať se tu mají pěkně…

Na ovzduší tu dva roky zpátky byli dva lidé, teď jsem tu sama plus pomoc Františka a po mně už tu bude jen půl člověka. Docela to chápu, ale měli to řešit dříve. Na Katčino místo se v prosinci vrátí jedna z mateřské a tak se Katka vehementně cpe na moje, ale jen když bude dělat obojí, protože ona je přeci ta velká odpadářka. Ale studiem nabyté znalosti tady člověk vůbec neužije a státnice ze zákona o odpadech tu mají i ostatní. Ti však nejsou takoví kariéristi.

Nejvíce práce je v první polovině roku, pak už se člověk nepřetrhne a měly by se dělat kontroly, do kterých se nikdo nehrne. Tak se dostáváme k mé nenáviděné věci a to vyžadování po firmách, aby i téměř nové malé plynové kotlíky co dva roky nechali změřit nějakými kominíky, kteří to prosadili do zákona, aby snad měli do čeho píchnout.

A vlastně co bych tady rozebírala vady zákona atd. Já už ho prosazovat nebudu, a když ministerští neberou připomínky ani od svých vlastních úředníků, tak potom už s tím houby udělám, pokud tedy nebudu na ministerstvu, haha.

Taky mě dost dostaly poměry tam nahoře… Někdo navezl mega stavební suti někam do lomu. Lidé si stěžujou, holky to prošetřovaly, kupy lidí jim lhaly do očí, že oni o tom nic neví, pak si vyžádaly knihy jízd a dopátraly se, pro jakou firmu se to tam vozilo. A se svým slibem mlčenlivosti můžu jen říct, že ona firma nedostala pokutu třeba půl milionu, ale všechno se zametlo a ona to sice asi uklidí, ale převeze bez třídění na skládku. Byly jsme vzteky bez sebe. Marnost nad marnost. A pak nemůžeme mít slušný plat. Oni jsou na tom s tímhle kamarádíčkováním asi mnohem lépe.

Teď je František dva týdny na dovolené, tenhle týden i kancelářská Katka, tak tu mám klid, pokud mi nevolají lidé a policajti ohledně nějaké „havárie“ a čekají, že snad s tím něco udělám. Houby havárie, vůbec k tomu nejsme příslušní a nakonec jsem se toho tak elegantně zbavila, že mi ještě říkali, jak jsem hodná…

My point of view...

Podle mého skvělé... (by Zelený Raoul)

Antony and the Johnsons

Two months left...

Druhým dnem mi běží výpovědní lhůta, takže se ke všemu stavím dost vlažně a těším se do Tater. V mém bytečku se mi na rozloučenou začíná všechno rozpadat. U dřezové baterie jsem ulomila sprchovací hlavici a obstříkávala pravidelně okolí, protože trocha citu v rukou mi chybí. Zateklo i do přehrávače a začal vydávat chrchlavé zvuky, tak už je delší dobu unplugged… Při návštěvě Tomíka a Zuzy se rozhodla sprchovací hadice ukázat, co v ní je a tak je pokaždé osprchováno i všechno kolem.

Jít s pravdou ven před Františkem a podat výpověď mě stálo hodně odhodlání, ale vedoucí odboru („Řimbaba“) byla chorá, takže zatím se žádné vyčítání nekonalo, všichni se na mě usmívali, chápavě pokyvovali a na důvody se nikdo neptal… Snad je tu moc nezkazím, protože jsem poté otevřela letitého Berentzena a popolední pracovní nasazení tak bylo u všech na bodě nula.

Tatry prošlápnu ve svých nových (třikrát sláva) pohorkách, které jsem koupila v Rockpointu, kde jsme byly s Evou kdysi na kontrolu a ona jim dala pokutu, ale dle mého názoru mám nezapamatovatelný obličej, protože na dámské byla akce minus tisíc a pána jsem ani moc nemusela přemlouvat, ať zlevní ještě 10%. Pořád jsem tam šmajdala v Meindlech a dumala a dumala, až jsem zkusila Garmonty, kde si má obrnoha užívala dosud netušeného prostoru a ještě jsem utíkala domů se kouknout na net, neboť první idea byla zkusit a koupit na netu, ale cena v obchodě byla much better.

Práce našich odpadářek je až nebezpečná, což jsme si uvědomili poté, když Katce volali z jedné firmy, ať nechodí kontrolovat jednu černou skládku, jestli ji uklidili, neboť se tam našla mrtvola v koberci. Byly jsme z toho docela v šoku. Holky často samy procházejí odlehlá místa a mapují černé skládky. František si hrál na machra, že kdyby našel mrtvolu, tak by prostě vyzval k úklidu, ale určitě by měl taky nahnáno. Pak jsme důkladně zkoumaly naše na místě pořízené fotky, jestli tam někde netrčí koberec...