Ze svých depresoidních stavů jsem se tenhle týden rozhodla odreagovat něčím pro mě mírně nezvyklým, ale účinným. Uprostřed pracovního týdne jsem ostatní nadchla pro nějaké to classic disco. Začaly jsme už odpoledne u weina v mém bytečku, pokračovaly jsme na náměstí na nějakém multikulturním festivalu, kde bylo plno cizinců a pěkně to rozjeli a skončily jsme v Ďábelské Huti, zdejším vyhlášeném podniku. Katka mě trochu vyšlechtila, a pak na mě všechny se zalíbením koukaly, že bych si měla namalovat nějaký obličej častěji, ale who cares… A v Huti byla stejně tma… Eva se sice pořád bránila, že nikam nejde, ale nakonec jsme všechny ovládly parket ve zpočátku prázdném podniku (než se zaplnil mládeží), největší zábava byla s větrákem a víc fernetu jsem chválabohu vylila než vypila. I když jsem DJ sjela za shitózní hudbu, tak mě ještě teď bolí za krkem, jak jsem poskakovala. Ve tři jsme s Katkou padly s hučením v uších do postele a ráno bylo trochu krušné, že to Katka odpoledne v práci zabalila…
Aspoň že jsem ráno nemusela jít uklízet, odbyla jsem si to den předtím odpoledne, i když některé pracovnice na přepážkách se tváří tak důležitě, jako by řídily letový provoz a potřebují klid na práci, takže mé pětiminutové luxování nepřichází v úvahu a „stejně je tu bordel“. Tak proč já se blbka snažím…
Ve čtvrtek jsem si připadala jak telefonistka, protože pár dnů v jednom podniku čistí neutralizační nádrže, nikomu se to neohlásilo a místní a policajti s dramatickým výrazem v hlase mi neustále ohlašují havárii, zvracení a chcíplé psy… Většině umím vysvětlit, že já si tam prostě čuchnout sirovodíku či čeho nepůjdu (byla jsem tam, nic jsem necítila…), protože to je velký zdroj a má to pod palcem inspekce, kde jsou opravdu odborníci a nemají v plánu je zlikvidovat, ale jedna ženská z magistrátu si mi chodí několikrát denně stěžovat a omlouvala jsem se kvůli ní i na inspekci. Ale nakonec z toho vyjdu vždycky jako ta hodná, takže to jde.
Vedoucí odboru mě normálně zdraví a dokonce se i usměje, takže výčitky se snad už konat nebudou, ale když tu není František, tak sem pořád leze a já musím maskovat svou nelegální činnost. Ale když po mně něco potřebuje, tak to neřekne přímo mě, ale holkám.
Na odpoledne hlásili silné bouřky, ale já jsem naplánovala výstup na Ještěd z Kryštofova údolí. Ve skrytu duše jsem doufala, že se ostatní seknou a nebudou chtít jít, protože já zásadně nic neodvolávám, ale překvapili. Při odchodu z bytu se mi stalo to, čeho jsem se dlouho obávala, ale žádné opatření jaksi neprovedla.
Stačila chvíle nepozornosti a já držela v ruce klíče od práce a stála na chodbě před zabouchnutými dveřmi. Marně jsem zkusila použít hrubou sílu, v TV products na mě hleděli jak na zjevení, kde by vzali náhradní klíče, takže jsem vyletěla na ulici, kde zrovna šli kolegové, ale že prý to vyřešíme až po Ještědu či zítra. No asi málokdo by se sebral a šel, když nemá kam hlavu složit, ha, ale já přeci nic neodvolávám! Tak jsme v šíleném dusnu jeli do milého Kryštofova údolí, kde jsme prolítli kostel, orloj atd., abychom se u viaduktu za mohutného lijáku otočili a prchali do hospody. Najednou se setmělo, větve lítaly, málem jsme odlítli i se slunečníkem na terase, kde jsme se nejprve schovali a z hospody nás taky vyhodili, že prý to není bezpečné. Hmhm a venku je to asi bezpečnější… Tak jsme odlítli dál do autobusové zastávky (a druhý den četli, jak do klučíků na zastávce uhodil blesk), možná jsme pozorovali nový typ mraku Asperatus a výstup na Ještěd už vyžadovali jen ti kovaní, tudíž já, ha. Škoda že jsme ještě před bouřkou nestihli vylézt nahoru, chtěla bych tam zažít bouřku, něco jako Rudiš v Grandhotelu…
Nakonec jsme se dočkali i nějakého busu, protože se zastavila i doprava. Když jsme přežili bez úhony, zbývalo se ještě dostat do bytečku. McGyver Zdeněk nejprve zvolil cestu po střeše, ale cizinci sousedi v nedbalkách neměli klíče od kotelny (kotelna nahoře?), odkud se vylézá na střechu a neměli ani kleště, pokud pochopili, co to kleště jsou, takže McGyver vytasil svůj švýcarák a dveře byly otevřené… Chvála těmto nožům, hrubé síle a chybějícím bezpečnostním dveřím. Tak jsem všechny pozvala na pivo, když už jsem ušetřila za toho zámečníka a nakonec i bez Ještědu se všem zúčastněným ten den líbil. Holt v krizi se ukážou charaktery...
Aspoň že jsem ráno nemusela jít uklízet, odbyla jsem si to den předtím odpoledne, i když některé pracovnice na přepážkách se tváří tak důležitě, jako by řídily letový provoz a potřebují klid na práci, takže mé pětiminutové luxování nepřichází v úvahu a „stejně je tu bordel“. Tak proč já se blbka snažím…
Ve čtvrtek jsem si připadala jak telefonistka, protože pár dnů v jednom podniku čistí neutralizační nádrže, nikomu se to neohlásilo a místní a policajti s dramatickým výrazem v hlase mi neustále ohlašují havárii, zvracení a chcíplé psy… Většině umím vysvětlit, že já si tam prostě čuchnout sirovodíku či čeho nepůjdu (byla jsem tam, nic jsem necítila…), protože to je velký zdroj a má to pod palcem inspekce, kde jsou opravdu odborníci a nemají v plánu je zlikvidovat, ale jedna ženská z magistrátu si mi chodí několikrát denně stěžovat a omlouvala jsem se kvůli ní i na inspekci. Ale nakonec z toho vyjdu vždycky jako ta hodná, takže to jde.
Vedoucí odboru mě normálně zdraví a dokonce se i usměje, takže výčitky se snad už konat nebudou, ale když tu není František, tak sem pořád leze a já musím maskovat svou nelegální činnost. Ale když po mně něco potřebuje, tak to neřekne přímo mě, ale holkám.
Na odpoledne hlásili silné bouřky, ale já jsem naplánovala výstup na Ještěd z Kryštofova údolí. Ve skrytu duše jsem doufala, že se ostatní seknou a nebudou chtít jít, protože já zásadně nic neodvolávám, ale překvapili. Při odchodu z bytu se mi stalo to, čeho jsem se dlouho obávala, ale žádné opatření jaksi neprovedla.
Stačila chvíle nepozornosti a já držela v ruce klíče od práce a stála na chodbě před zabouchnutými dveřmi. Marně jsem zkusila použít hrubou sílu, v TV products na mě hleděli jak na zjevení, kde by vzali náhradní klíče, takže jsem vyletěla na ulici, kde zrovna šli kolegové, ale že prý to vyřešíme až po Ještědu či zítra. No asi málokdo by se sebral a šel, když nemá kam hlavu složit, ha, ale já přeci nic neodvolávám! Tak jsme v šíleném dusnu jeli do milého Kryštofova údolí, kde jsme prolítli kostel, orloj atd., abychom se u viaduktu za mohutného lijáku otočili a prchali do hospody. Najednou se setmělo, větve lítaly, málem jsme odlítli i se slunečníkem na terase, kde jsme se nejprve schovali a z hospody nás taky vyhodili, že prý to není bezpečné. Hmhm a venku je to asi bezpečnější… Tak jsme odlítli dál do autobusové zastávky (a druhý den četli, jak do klučíků na zastávce uhodil blesk), možná jsme pozorovali nový typ mraku Asperatus a výstup na Ještěd už vyžadovali jen ti kovaní, tudíž já, ha. Škoda že jsme ještě před bouřkou nestihli vylézt nahoru, chtěla bych tam zažít bouřku, něco jako Rudiš v Grandhotelu…
Nakonec jsme se dočkali i nějakého busu, protože se zastavila i doprava. Když jsme přežili bez úhony, zbývalo se ještě dostat do bytečku. McGyver Zdeněk nejprve zvolil cestu po střeše, ale cizinci sousedi v nedbalkách neměli klíče od kotelny (kotelna nahoře?), odkud se vylézá na střechu a neměli ani kleště, pokud pochopili, co to kleště jsou, takže McGyver vytasil svůj švýcarák a dveře byly otevřené… Chvála těmto nožům, hrubé síle a chybějícím bezpečnostním dveřím. Tak jsem všechny pozvala na pivo, když už jsem ušetřila za toho zámečníka a nakonec i bez Ještědu se všem zúčastněným ten den líbil. Holt v krizi se ukážou charaktery...
Žádné komentáře:
Okomentovat