středa 22. července 2009

Rozsáhlý elaborát na téma čundr

Tak už se má lýtka pomalu vzpamatovávají z mokrého „čundru“ v Orlických horách. Hatla spoluvlastní srub u říčky v Liberku – Prorubkách a to byl jediný víkend, kdy jsme se tam mohly vypravit, protože Hatla má naplánované víkendy až do října. Nejvíc jsem se bála třídenního nošení krosny na zádech, ale ukázalo se, že to není takový problém.


V noci jsme dorazily malým šíleným buskem do Prorubek, odkud si Hatla matně vybavovala cestu a ve tmě jsme se jaly sestupovat příkrým svahem k řece, kde se někde měl nacházet srub. Pak ze tmy vystoupily obrysy překvapivě komfortního a prostorného srubu, jídlo jsme pověsily ke stropu (protimyší opatření) a ulehla jsem doprostřed holek na verandu, protože spaní (téměř) venku k čundru patří. Ráno jsme s Danou překvapeně koukaly kolem, že místo Hatliných dětských táborů není vlhké ani temné, jak by se dalo předpokládat, provedly jsme očistu v říčce a dokud spáč Hatla spala, šly jsme si projít noční cestu, odkud měl být výhled na Orlické hory (v dáli jsme viděly takový hřebínek…).


Pumpu se nám nějak nepovedlo zprovoznit, tak jsme musely ke studánce a nasbírat borůvky na žahoura. Holky cestou pořád vzpomínaly na léta strávená na táborech, které já jako individualista nikdy neocenila a bez matinky jsem nevydržela ani týden, natož měsíc.


Jednoduché knedlíky (spíše halušky) jsme v rámci úsporných opatření uvařily ve venkovní „kuchyni“ společně s vajíčky ve vodě z řeky. Žahour je borůvková omáčka a všechno bylo tak syté, že jsem proti holkám spíš jen ochutnala a zmoženy z jídla a horka jsme si ještě dáchly a v podvečer vyrazily zdolat Velkou Deštnou, nejvyšší to vrchol Orlických hor. Šly jsme převážně lesy a údolími, takže hory se moc obdivovat nedaly, spíše jsem zkoumala ty různě rozeseté chaloupky, louky a políčka. Často jsme musely baťoh shodit, aby nám záda neupadla. Na V. Deštné jsme se ten víkend naposledy rozhlédly do krajiny, i když na rozhlednu po chatrném žebříku jsem nějak nebyla schopná vylézt a přespaly jsme s další kupou lidí v kiosku Horské služby. Docela luxusní příbytek a pod lavicemi na betonu na alumatce za svištění větru se spalo dobře, jen k narozeninám budu od našich chtít nafukovací karimatku…


Ráno byla už kolem mlha a zatím lehký déšť a počasí se už jen zhoršovalo. My jsme se sotva vyhrabaly ze spacáku a už dojížděli první cyklisté. Po hlavním hřebenu jsme došly na Masarykovu chatu na Šerlichu, kde jsme si výhledy do krajiny mohly jen představovat, dál nepralesní prales Bukačka a už s promočenými botami jsme sešly kolem kupy řopíků do Sedloňova, neboť cesta mokrou trávou botkám vůbec nesvědčí. Zahřály jsme se na obědě v nějakém penzionu a i přes mlhu a déšť se hnala bouřka a my jsme usoudily, že nemá cenu čekat.


K dělostřelecké tvrzi Skutina jsme došly už v lijáku, ještěže se člověk při tom putování aspoň cestou nají všech plodin, co kde rostou. Smrk nebyl zrovna to nejlepší místo na schovávání před deštěm a já už z toho promočení začínala být mrzutá, ale průvodcům se nás zželelo a pozvali nás dovnitř ještě před stanoveným časem prohlídky, nadšení, že tři holky se zajímají o vojenské opevnění. Uvařili nám dokonce grog, což není běžná součást prohlídky a zpátky by nás i někam odvezli nebo snad i nechali přespat v bunkru na palandách… Ale my jsme přece tvrdé holky, nás tak něco neskolí, ha.


Tvrz byla dost zajímavá a klučík spokojený s naším osazenstvem a našimi zvídavými dotazy nás nechal všechno vyzkoušet a potěžkat (mně stačil i lehký kulomet a měla jsem co dělat…) Tvrz dokonce dostavují, protože plány byly velkolepé. Dovnitř se člověk protáhl myší dírou a prolezly jsme bojové i ubytovací patro, prohlédly si třeba fragmenty ze zkušebního ostřelování Němci a na konci jsme sešly do asi 40 m hluboké výtahové šachty bez výtahu (200 schodů a pořádná zima), kde byly chodby vyrubané ve skále ve stavu, v jakém byly v roce 1938 opuštěny. Pro nás překvapivě byly bunkry původně uvnitř dřevěné. Pak si průvodce oblékl vojenský kabát a bonusově nás zavedl ještě do řopíku, kde jsem se ani my nemohli pořádně hnout, natož 7 lidí.


Promočené jsme tedy odmítly pomoc a vydaly se dál a pánové nám alespoň doporučili nějakou chatu na přespání, i když tvrďák polomuž Dana odmítala spát pod střechou, nedbala na naše mokré oblečení a botky (ještěže si oblečení v batohu dávám do igelitek, tak byl mírně navlhlý jen spacák) a chtěla snad přespat v kostele nebo na zastřešené křížové cestě v Rokoli, kam jsme někdy chtěly dojít. To jsem si připadala jak největší citlivka a lemra, ale nohy v mokru mi teda nejsou vůbec příjemné a představa, že zítra zas do toho mokrého oblečení… Jaksi si nemůžu dovolit být ještě nemocná. Hatla je zas na všechny bez rozdílu hodná a všem by vyhověla, až si člověk u ní neumí představit jakýkoliv odpor. Tak jsme se za ty tři dny vzájemně mnohem víc poznaly. Pro Danu je tohle čajíček proti tomu, co zažívala třeba na Islandu někdy v říjnu, kdy pořád pršelo a neustále foukal silný vítr a oni stanovali, kde se dalo. Vaškovi vadí déšť taky, tak snad nejsem tak měkká, jak se proti Daně zdá, ha. Hatla si myslela, že to vzdám a snad pojedu sama domů, ale zas tak kruté to nebylo.


Nakonec jsme přece jen za stovku zapadly do nějaké chatky u rybníka ve Sněžném. Všichni se divili, kde v takovém nečase putujeme a půjčili nám alespoň malý přímotop, ať se trochu posušíme. Tak jsme se činily v sušení a jedly a pily víno (já jako správná dáma z ešusu, ha) a hrály hry.


Pršelo celou noc, ale botky se docela usušily a ráno jen tak poprchávalo, i když stále kol vidno nebylo, ha. Čile jsme vyrazily a hned na scestí zbloudily, neboť na mě nebyl brán zřetel, trochu jsme si nadešly a bohužel jsme zas musely po polní cestě a v botkách byl zas rybníček a při došlapu pouštěly bublinky. Zas jsem mírně zprotivněla a Dana ještě více a za Rokolí už na mě na mě zvýšila hlas („Janičko!“), že chci jít na zříceninu Frymburk. A na Frymburku jsme porušila zákaz vstupu a otevřela bránu a podlezla řetěz, protože taková místa by podle mě měla být přístupná na vlastní nebezpečí a Dana se nechala slyšet, že v cizině by si to nikdo nedovolil.


Pak jsme už ve větší pohodě a místy za slunečného počasí či lijáku, který jsme přečkali pod skalním převisem, prošly hluboké místy skalnaté údolí Olešenky a Metuje (divoká) přes Peklo do Nového Města nad Metují, o kterém jsem vůbec nevěděla, jak je pěkné. Zámecký park atd. jsme si zas nestihly ještě před deštěm prohlédnout, ale když jsme se schovávaly v zámku, tak nám paní nabízela, že se tam my tři dny nemyté můžeme aspoň převléct, ha, abychom snad mohly mezi lidi… Tak jsme si daly v podloubí na náměstí aspoň kávu a jely zpátky do Liberce.


Při našem putování na nás kolemjdoucí většinou koukali jak z jara, jaké počasí jsme si to vybraly, ale to si holt člověk nevybírá. Ale většinou nás chválili. A nakonec na to vzpomínám jen v nejlepším…

Žádné komentáře: