Tak kde jsem to skončila… Jak jsem dorazila na Vsetín… do toho orlího hnízda nad městem. Kde při koupání v bazénu si připadám jako na střeše mrakodrapu s výhledem na město a okolní kopce. Byli jsme navštívit Lenčinu Dobrotku, která celou dobu spinkala a my se mohli naparovat s kočárkem, ale neodpustila jsem si konstatovat, kde že vzali tak krásné dítě…
Pak se u Škarpichů zastavila na své cestě z Bedarieux do Varšavy polská přítelkyně jejich francouzského bratrance s asi roční Nelly, která se ač dcera Čecha a Polky tváří jak pravá otrávená Francouzka. Vašek to brzy zabalil, ale my čtyři ženské jsme si ubalily něco jiného a z balkónu se stalo vínovo-hašišové doupě. Francouzská návštěva se nezdála a Vaškova mamka taky ne… Maminko neboj, já jsem slušná holčička a kouřit neumím.
V neděli jsme jeli na pouť do Velkých Karlovic, kde jsme se zas courali od stánku ke stánku co noha nohu mine, ale alespoň jsem si zajezdila na autíčkách – na jediné mnou akceptovatelné atrakci. Pozdvižení způsobil jen příjezd Škromacha, kdy na jeho doprovod vykřikoval pan Škarpich něco o tlustém praseti a Škromach tak na rozdíl od své podobizny na autě opravdu vypadal.
Toho víkendu jsem se trochu obávala, ale nakonec byl docela fajn. Většinou se na Vsetíně dělají akce za mé nepřítomnosti, a když tam dojedu, tak si Vašek libuje v polehávání nebo v pracích okolo domu a mé návrhy se neberou v potaz. Asi je má přítomnost unavující a já jsem tam taky relativně protivná, ale další víkend jsem tam byla zas…
Vlaďka měla vyhrát nějakou zdravou večeři a mohla si vzít pár lidí, organizátoři se v telefonu dušovali, že to žádná předváděčka není, a tak jsme se s Katkou a Michalem v pondělí ocitli s dvěmi důchodkyněmi na předváděčce. Já to bojkotovala už ze začátku. Nechtěla jsem se ani představit, tak jsem si prý měla aspoň něco vymyslet, ale bylo to docela vtipné, nějací manželé nám předváděli úžasný robot, hrnce za 30 tisíc, samurajské nože atd., že kdyby na to Katka měla, tak robot už sedí na její kuchyňské lince. Důchodkyně samozřejmě neodolala a nádobí si ze svého nuzného důchodu na splátky pro děti koupila a mně jí bylo líto, ale kdo chce kam… Já zkoumala psychologické triky prodejců, jejich um a pochybuju, že bych s tím kuchyňským náčiním dokázala něco obdobného. Nakonec jsme se najedli a spořiči našich dukátů a zachránci našeho života (např. jedovatý teflon, to nemusíš ani kouřit a rakovina je tu…) odjeli s nepořízenou zpátky do Brna.
Už na středu jsem naplánovala rozlučku v Tatáži, protože všichni jsou přes prázdniny rozlítaní a ten den sliboval nejvyšší možnou účast. Sešlo se nás dost, účet byl nacpaný k prasknutí, lehká konverzace se nenuceně rozvíjela, ale urputní jedinci neustále trvali na svém – kancelářská Katka na nějakých těch tanečcích, Katka, která se toho dne nemohla ani dočkat, na spánku a já na návštěvě magistrátní střechy. Olda se sice předváděl klíčema od magoše, ale dostatek odvahy k takové akci neměl a já po pár pivech ač „zcela střízlivá“ jsem to dokazovala slovy, že jsem „střela střízlivá“. Docela jsme se za ten rok změnili a já byla trochu rozladěná z těch unavených a téměř abstinujících osob (chtěly by baby…). Do rána jsme to tedy netáhli a aspoň tu klasickou libereckou zelenou jsem si na závěr dala.
I když jsem měla na víkend plno plánů, tak jsem v pátek prchla o dvě hoďky dřív z práce (František byl zas na dovolené) a na neočekávaný Vaškův popud jsem se vydala do svého budoucího ostravského působiště. Pátek a sobota byly marné, ani na Morávku, kde dělá Vašek výzkum pro disertačku, jsme nedojeli, protože měl vlak zpoždění a bus ve Frýdku-Místku nám ujel, a když jsem se dožadovala vysvětlení na nádraží, tak jsem protiútok nečekala a paní a předchozí události mě tak vyvedly z míry, že byl zbytek dne plačtivý
V neděli se Vašek zvetil a po planých slibech jsme vyrazili do Pozděchova na Vařákovy paseky, Lačnovské skály a lovecký „zámeček“ Trubiska. Odlehlá osada Vařákovy paseky s deseti chalupami byla 2.května 1945 Němci kvůli partyzánům vypálena a někteří obyvatelé po mučení zabiti. Teď už je tam jen pomníček a úžasný výhled, po chalupách ani památky. Zpátky jsme trochu zbloudili, nestihla jsem vlak ve tři, ale o to víc jsem si užila bazénu. Do Liberce jsem dojela až ve 12, v celém vlaku jsme byli tak tři lidé, ale průvodčí mě pravidelně monitorovali a já se ani nebála.
Žádné komentáře:
Okomentovat