Já pálím, ty pálíš, on pálí…

Co se týče pracovních zážitků, tak ten týden byl pro mé „nadšení“ pro věc docela zničující. Pro lidi (příp. důchodce – bez urážky) není nic jednoduššího než zvednout telefon s tím, že ten onen tam něco pálí, nevím, co to je, to jsou určitě odpady a strašně to smrdí a vy to vyřešte. Realita je taková, že někdo pálí chvíli pár větví, docela to příjemně voní dřevem a druhý už práská. Pak se tomu člověku nedivím, když při pohledu na naši dvojku s Františkem dostane nervový záchvat a Frantík ho ještě svým citování paragrafů dodělá. Lituje nás, že se nevěnujeme důležitějším věcem a vybalí na nás všechny problémy světa.

Z hlediska ovzduší se suché a nekontaminované dřevo může pálit, ale z hlediska odpadů ne za účelem odstranění, ale využití. Takže když si vedle dá hořčici a buřt, tak může. Pak se může použít má idea, že si chtěl jen ohřát ruce, ha. Takže František do těch lidí duje, já trapně couvám. Pokud by těch pár větví odvezl do sběrného dvora, tak kolik emisí navíc vyprodukuje…

Po jiném echu o spalování z oddělení lesů jsem tam poslala měšťáky a při třetím telefonátu jsem paní domlouvala, ať nejprve zhodnotí nebezpečnost ohýnku, případně si k němu čichne a nejlépe počká do druhého dne… Povedlo se.

Taky mám moc ráda městskou policii. Poslali mi úřední záznam o přestupku. Pár nepřizpůsobivých si udělalo ohýnek ze stavebního odpadu a komunálu. Tak jsem se zaradovala, že vypálím jen pokutu příkazem a bude hotovo, ale při ověřování iniciál jsem zjistila, že nesedí data narození, případně příjmení nebo ženská má chlapskou občanku. Strážmistr Míla tam vůbec nebyl, i když byl v záznamu zapsaný a podepsal ho a než jsem se dopracovala k tomu, kde sehnat toho druhého, tak hodně vody uplynulo a ten mi pak místo omluvy neustále opakoval, že si mám sáhnout do svého svědomí!!! Prý že jsou v pohodě a slíbili, že to všechno uklidí, ale zkuste si to, mladá paní, když jste tam sama a oni kolem vás poskakují! Tak jsi tam neměl být sám a pokud nerozeznáš chlapa od ženské… Nikdy bych si ve svých zápisech nevymýšlela, a když jsem ho poprosila, ať to příště udělá pořádně, tak mi s tím telefonem práskl…

Já prostě na tu práci nemám nervy ani vlohy. Nejsem holt ignorantská pečlivka…

Negrill

Týden 11. až 17. (jak nepoetické) jsem se snažila zaplácat vším možným, abych pokud možno moc nemyslela na Krym, pokud se mi sám nepřipomene… V pondělí jsem si po novém účesu (krátké milé mikádo) z předcházejícího týdne věnovala masáž. Pan masér mě hned zhodnotil jako šikovnou a odvážnou, moc lidí se prý bez doporučení jen tak někam nevydá, takže mi až tam došla ta zvláštnost situace – jen my dva v opuštěném domě, ale pan si se mnou popovídal a jal se napravovat mé lopatky. Tak jsem prý přecitlivělá a lechtivá a pořád se cukám, ale záda mám v podstatě dobrá. Nabídl mi čokoládovou a medovou masáž, ale pochopil, že to se mnou nebude jen tak, když med nesnáším a čokoládu radši jím a hlavu do toho hrozného otvoru při masáži nestrčím! Mám teda předplaceno 10 masáží (měla bych na to dostat money z nějakého magistrátního fondu) a kromě zad a šíje (uááá, měla jsem pocit, jako kdyby mě chtěl uškrtit) mám slíbený i peeling a masáž celého těla, což asi nevydržím. Ale už si začínám zvykat…

Odpo se do mého bugru stavila sousedka z toho krásného byt pode mnou. Takže obrbyt s vysokými stropy, kachlovými kamny a obrbalkónem nebude můj. Já vím, kde bych na něj sama vzala. Takže je tam nová nájemnice, a když jsem další den šla s bytečkem rozloučit, tak jsem ještě dostala výslužku v podobě vajíček a šťávy. Sousedce se už poslední věci nechtěly stěhovat, takže Janička „socka“ je pobrala, ha.

V úterý jsem s Danou a Hatlou shopovala, ale nějak se do těch mládežnických obchodů nehodíme, tak mám jen kosí a bubácké majtky a velkobrýlky, které jsem vůbec neplánovala, ale když mi tak moc slušely… Pak jsme se nacpaly salátem a při „vážných“ debatách popíjely weino, abych o půl 12 dostala docela ťafku… A Youtube už není co bývalo… Ráno jsem pak nebyla schopná vstát dřív a jít uklízet přepážky, ale ženské se tam přece nezblázní, mně už po všech těch zážitcích jen tak něco nerozhází…

Ve čtvrtek jsme měly odpolední velkoplán – turnaj v pingpongu v loděnici u jablonecké přehrady, slick line, grilování a promítání bratrů Karamazových v kině Rybářská (u kamaráda Hatly Jardy). Janička (tak mě ty dvě zovou) to celé vyhrála (takže si dokážete představit úroveň mých protihráčů) a to jsme se ještě museli setsakra soustředit, když kolem se stále převlíkali (až úplně…) sliční kajakáři. Na přehradě bylo krásně, byla tam asi půlka Jablonce a na příště plánujem loďky.

Grilování se svrhlo ve velkou žranici. Klobásy, zelenina, hermelíny a korsické víno (z Daniných sjezdů vodopádů) na terase Jardovy vily, načež jsme se přesunuli do jeho obyvákového kinosálu, aby mě film hodně překvapil. Karamazovi byli propracovaní do detailu a já čekala spíše improvizaci na dané téma a slova. Prostředí továrny bylo úžasné a třeba Trojan byl zcela šílený… Mix češtiny, angličtiny a polštiny a to se rozumí přece samo sebou, že Ostravák bude polštinu tlumočit. Ale houby s octem. Už u stolu se ujalo rčení – Nepomlouvej Ostraváky, dokud si nezjistíš, kolik jich sedí u stolu.

Dana a Hatla

Náš oblíbený hostitel

Hermelíny

V kině

Džus s pěnou a rybízová šťáva

Tak ke mně s velkou pompu dorazili naši a Porubáci! Po malých nedorozuměních, kdy bylo zaměněno „před tím mostem“ za „třetím mostem“ jsme se šťastně shledali, dostala jsem kupu dárků jako velký hrnec na halušky, úžasný tác a zapékací misku a navrch ještě tvarohové domácí koláčky a dortík! V bytečku se jim moc líbilo, jen ty schody až do nebe... Bydleli v univerzitním hotelu v centru, docela luxus za velmi rozumnou cenu (http://www.unihotel.tul.cz/). A pochopili, proč se mi v Liberci tak líbí! A hned po příjezdu se dožadovali slivovice a já nakoupila jen kupu weina!

V pátek jsme vyrazili na Ještěd, nahoru sedačkovou lanovkou Skalka a dolu kabinovou a při tom stoupání na Ještěd se drželi statečně a vydrželo jim to celý víkend. Jen nahoře se někteří zeptali, co je to pod námi za město (snad se nebudou zlobit, že jsem to bonzla), ale chápu, že při obcházení Ještědu může být člověk zmaten. Po večerní procházce k přehradě byli tak znaveni, že šupajdili hned do hotelu, ale po té dlouhatánské cestě se tomu ani nedivím.

V sobotu se u mě všichni sešli na snídani, a pak jsme se pod mým vedením zázračně propletli Jabloncem na rozhlednu Černá Studnice, kde se někteří konečně dočkali džusu s pěnou (krycí název pro pivo) a rybízové šťávy (fernet). Místní vláček z Pěnčína na Studnici nás inspiroval k návštěvě kozí farmy a teta byla spokojená s korálky a ostatní spokojení ze spokojených koz a kozího sýra.

Na oběd jsem jim udělala halušky v mém novém hrnci, a i když to není jídlo typicky liberecké, tak mělo úspěch. Naši zahrádkáři samozřejmě nemohli opomenout naši slavnou botanickou zahradu, kde se mamině udělalo v tropech trochu šoufl. Večer konečně přišla řada na weino a chlapi vyzunkli láhev rybízové šťávy a i přes Vilémův telefonát, kdy bohužel řekl něco, co mělo přede mnou radši zůstat utajeno, tak to byl moc pěkný společenský večer i s Kájou Gottem…

Při neděli si už pomalu začali zvykat na to, že je v Liberci všechno do kopce, tak v rámci tréninku jsme zajeli do Josefova dolu a dali si 8 km pochodové cvičení na Protrženou přehradu, aby i taťka se mohl pokochat něčím technickým. Ostatně taťka překvapivě celý víkend udržoval rychlé tempo a my po většinu doby viděli jen jeho záda. Na dotazy o důvodech protržení jsem nedokázala fundovaně odpovědět, ale pak jsem zvěděla, že to bylo tektonickou poruchou… Na vodopády Jedlové už nezbylo sil a tak jsme jen zajeli do České chalupy na mou druhou rybku tento víkend a naše grupa V+4xJ se rozpadla…

P.S.:„Děkuji“ všem protivným servírkám, které udělaly Liberci ostudu

ČD vs. Jani

Pamatujete na mou loňskou A4 stížnost na České dráhy? Musela jsem čelit vašim posměškům, ale oni mi odpověděli, ani jsem o tom nevěděla!

Zde pár výpisků z četby:
… Chápeme Vaše pohnutky, které Vás vedly k napsání tohoto dopisu a děkujeme za podnětné připomínky. Jsme opravdu rádi za každý ohlas od našich zákazníků …. Vaše stanovisko přijímáme jako názor vnímavého klienta, který dlouhodobě využívá naše služby. Každodenní problematika osobní přepravy ČD, jak je patrné z Vašeho podání, Vás nenechává chladným…. Zaměstnankyně byla poučena, závada jí byla vytknuta.... K páteční přeplněnosti vlaků uvádíme, že České dráhy, a.s. se v současné době potýkají s akutním nedostatkem vhodných moderních vozů pravidelně řazených do rychlíků a vlaků vyšší kvality… V současné době probíhá modernizace 40 vozů právě pro vlaky vyšší kvality…. Za Vámi uvedené skutečnosti, které Vám znepříjemnily cestování vlaky naší společnosti, se Vám jménem ČD, a.s. omlouváme.

Pár klišé, ale považuju to za docela solidní přístup, ba překvapivý a musím uznat, že jsem od podání té stížnosti tak napružená při jízdě vlakem nebyla. Takže má někdy docela smysl se ozvat.

Na Špacír!

Tak tohle je ta supertajná trasa... Profil velice chutný, ale také pestrý.

Na základně

Tak jsme si pustily s Evou nohy na špacír. S mým věrným sparing partnerem... Vašek měl svou gruppu a Vilém s Petrem nám neustále prchali. Nějak bylo jasné, že to nikdo z nich nedá, ale i tak jejich rychlost byla mnohem větší než naše, i když jsme za tmy pochodovaly rychlostí až 6km/hod. V noci jsme se nekoukaly vpravo a vlevo, jen dopředu a dozadu, abychom si checkly, zda se kolem nás pohybují nějaká světýlka (čelovky) a my držíme správný kurz. I přes den je někdy kumšt najít porůznu rozeseté turistické značky, natož pak v noci, ale i v neznámém terénu nám to šlo relativně dobře a jednou nás navigovali i z nedaleké chaty slovy jako: Tamty světýlka jdou dobře, tamty néééé! Ztratily jsme se až po rozednění a nebyly jsme jediné. Cestou jsme potkaly mimo jiné i zbloudilé organizátory.

V noci se nám šlo extra dobře, bylo i pěkně teplo. My scházely do Rožnova a Vašek už se hlásil z Radhoště… Nějak jsem zapomněla v noci jíst a při výstupu na Radhošť se se mnou všechno točilo a šla jsem spíš ze setrvačnosti. To už bylo zataženo a foukalo a pochod na Pustevny byl kritický. Bez teplého čaje, protože jsme předpokládali spíše teplé počasí a ne sněžení…A tabulka – 40 km. Ani si to člověk neuvědomil. Na Pustevnách už to někteří balili (někteří už v Rožnově…) a ještěže otevřeli dříve Libušín a my dostaly vzpruhu v podobě dvou čajů a polévky. Takže žádné vzdávání se nekonalo a my začaly stoupat na Čertův mlýn a samy sebe jsme přemlouvaly, že ten vysoký kopec před námi to určitě nebude… Ale vyběhly jsme nahoru téměř jako laňky, slunce se prodíralo mraky, a i když nebylo příliš teplo, tak na Martiňák se klesalo relativně dobře. A stále se žádný kolemjdoucí nezeptal, odkud že to jdeme, abychom se mohly pochlubit.

Pak už volal Vašek, že pro ně jede sestra a jestli chceme vzít, že až dojede, tak se nám ozve, pak zase telefonát, že bere Viléma s Petrem, že pro nás potom dojede kdykoliv kdekoliv a nebral v potaz, že když jsme se o sebe postaraly do té doby, tak zvládnem i následující situace. Tak jsme spočnuly na Martiňáku a po dlouhém rozhodování jsme se vydaly na další pochod. Téměř už na 60 km, když jsme si připočetly i naše bloudění, nám zavolal Vašek, že kdo nás bude kde hledat, ať se koukáme vrátit, že se nacpeme v 6 do auta. My jsme se docela naštvaly, ale nechtěly jsme dělat rozbroje a vrátily jsme se zpátky.

Druhý den jsem měla trochu ztvrdlé nožky, ale myslela jsem si, že to bude mnohem horší. Tak příští rok to s Evou ujdeme celé! Nebo si uděláme nějakou vlastní action! A škoda, ze se po poledni v sobotu všichni tak rychle vypařili, měli připravený delikátní guláš a večer na chatě, ale nějak to nedopadlo...

P.S.: Fouta nejsou, nezbyl už dostatek sil...

Adieu Benešov!

Tak jsem odborně (či odporně) způsobilá! Přípravu jsem opět a znova podcenila, a i když jsem si vzala tři dny studijní dovolené, tak hned první den se za mnou zabouchly dveře bytečku a já vyrazila do Ostravy a na Vsetín. Tak nějak jsem se pročetla tou kupou zákonů a největší drtírna nastala při pondělní jízdě ze Vsetína do Benešova. Ještěže je to tak z ruky.

Test z veřejné správy a správní řádu byl hnus na entou. Nějak jsem nepochopila jeho význam, pošahanou konstrukci otázek a věřím tomu, že i kdybych to ovládala, tak by mi to příliš nepomohlo. Ovzduší byla procházka růžovým sadem. Ale propsala jsem se a ještě pondělní večer trávila zupáním, až jsem úpornou bolest hlavy musela zahnat pivem...

Na ústní jsem měla přijít na řadu až v úterý odpoledne, takže jsem stihla objevit velmi užitečné prezentace, které nám samozřejmě dali už na začátku a konečně jsem se podívala na otázky, abych měla jakž takž přehled, co si kam přiřadit.

Nevěřila jsem si absolutně už při testu a teď zjistí mé flákačství ještě face to face... Při zkoušce je vedle potítek stoleček se zákony k nahlédnutí, které se při většině otázek docela užijou, ale když v nich hořečnatě zdlouhavě listujete a běháte před komisí sem a tam, tak vám to asi nepřidá. Ale já měla docela štěstí, že jsem šla se Zuzou hned po obědě a přítomna byla pouze ženská z institutu, která se našemu pobíhání a přetahování se o správní řád asi musela smát... Ale do příchodu těch vyšších ministerských jsem si docela stihla požadované paragrafy přečíst, a abych nevypadala jak extra šprtna, tak jsem při odpovědích naoko přemýšlela, ha. Sice každý říkal, že než dojde od stolečku k potítku, tak přečtenou větu okamžitě zapomene, ale já se docela stačila zklidnit. Ovzduší bylo opět v pohodě a stihla jsem ministerským vytknout i mezeru v zákoně, ha. A chytla jsem taky dobrou komisi, která moc nebrousila do okolních paragrafů...

Z 11, co nás mělo zvláštní i obecnou část, vyhodili 3 holčičky a teď jsem tedy ten echt úředník! A nějak se mi rozjel mozeček, byl na něj kladen docela nátlak... Obrazový průřez Benešovem bude vystaven záhy...

V úterý jsme ještě se všema známýma grilovali, ale já už moc sil neměla a po dvou pivech jsem odpadla. Po desáté mě ještě probral a naštval rádoby vtip Vaška a jeho studentíků, kdy jeden z nich zavolal, že se Vaškovi něco stalo... Asi jim už alkohol řádně snížil množství mozkových buněk. Cestou zpátky jsem ještě pět hodin "naslouchala" známému z Bílovce, kdy jsme probrali politiku, Židy, Ameriku, majoritu, minoritu a spoustu dalších témat a odpo jsem vyrazila na Majáles OU, abych už trochu pocítila svůj věk, žárlivost a potkala známé i neznámé... Ostrava mi s tím odstupem přišla docela hnusná (opusťte ten výraz) a přidala mi i přítomnost krvácejících socek, felace našich spoluobčanů za zastávkou atd.

Aspoň že Ondrášek, Šimonek a věnečky z pampelišek rozjasnili čtvrteční odpoledne a Ondrášek držíc se mě za ruku se mě ptal, proč jsem za ním tak dlouho nepřišla...

Prodej nepřerušen!

Svou pozornost při zvětšení upřete na ceduli...
Tak už nám málem památku zbořili a otevřel se nám výhled na Ještěd. Ó, jak se krásně dýchá, nemůžeme se dočkat dalších krabicoidních nákupních center!

Ať žije kraj rozhleden!

To tak bloudím magistrátními chodbami a přijde mi na mysl, že v tak krásný den prostě musím kvůli svému duševnímu zdraví zas ven... Žadné studium paragrafů... Vašek už je fuč, všichni známí už něco mají, tak zkusím ty neznámé... Sama bych se poněkud obávala, i když mi byl nabízen i pejsek jako doprovod. A kdybych tuhle ideu měla dřív, šla by nás kupa.

Tak jsem šla se třemi, kteří už neměli příležitost se přezout či převlíknout, ale odvážně vyrazili busem do sněhového království Bedřichova, na rozhlednu Královka a zpátky pěšky přes Rudolfov do Liberce. Moji společníci byli navýsost spokojení, rozhlíželi jsme se po Krkonoších, Jizerkách, Ještědu atd. a po Svijanech v České chalupě a bystrému panu číšníkovi, který mi dal extra svíčku na hraní, jsme se rozmýšleli, jestli dolů sjedem MHD nebo sestoupíme tmou tmoucí. Ale horal teoretik vyrazil neohroženě do tmavého lesa, tak jsme ho nenechali samotného a za svitu měsíce klouzali dolů. Ukázala jsem jim výhled na zářící Liberec a Ještěd a cítili jsme se všichni jaksi vnitřně povzneseni...

Královka

Jizerky

Černostudniční hřeben a Jablonec

Ještěd

V dáli Krkonoše

Mí společníci

A konečně nám vysvitlo slunce na Ještěd...

Než mé oči po těch měsících temnoty uvykly jasné obloze... Ale o víkendu samozřejmě pěkně být nemůže, takže je krásně ve všední dny, nejlépe v době, kdy můžu jen toužebně koukat z okna kanceláře. Člověk se tomu nemůže poddávat, ale když se přece jen vydaří ještě po práci vyrazit někam na kopec, tak je hned o moc líp. V úterý mám do čtyř, tak jsme se s Vaškem ještě prošli na Ještěd. Prostě kousek tramvají a přes tři kilometry do kopce a už jsme tam byli a mohli si užívat výhledy až na Krkonoše...

Déšť a trocha dobrodružství

Déšť nedéšť jsme v sobotu s Vaškem vyrazili z Rychnova přes rozhlednu Kopanina na Malou Skálu. Já si to štrádovala s deštníkem a mokrý Vašek s velkou nechutí za mnou, ale nevzdali jsme se a dobře jsme udělali. A kdyby člověk pořád jen čekal na dobré počasí, tak by poslední dobou nemohl vystrčit ani nos.

Z rozhledny jsme viděli jen mračna valící se po kopcích, ale déšť ustal a po něm se z luk valila pára a teplý vzduch nám lítal do tváře a v dálce se objevily Trosky a my kousek za Libercem už byli v Českém ráji. Na zříceninu Frýdštejn ani Pantheon/Vranov jsme se nedostali, protože v březnu ještě spí tvrdým spánkem, ale i tak jsme se prošli po skalách (někteří i pošplhali), koukli se z výšky na Jizeru, dole poseděli a ve vlaku to na mě všechno dolehlo, jak je vidno z fotek na webalbu.

Na neděli byla naplanováná Liberecká výšina, což je rozhledna - napodobenina hradu, ale už delší dobu zavřená. Je to škoda přeškoda, proto mě vždycky lákalo jedno vysklené okénko. To víte, já bych nad tím jen dumala, ale Vašek jako muž činu nelenil a... A já za zvuku sirény pelášila do lesa, nedívajíc se vpravo ani vlevo. Uznávám, asi jsem měla na něj chvíli počkat, ale nejsem zvyklá na podobné protizákonné excesy... Cestou jsem se lekala každého kolemjdoucího a teď čekám na obsílku...

Z utajené vyhlídky...

Brünn

Fouta z Brna již visí na zdi ve virtuálním světě a já připojuju pár vysvětlujících zkratek. Do této metropole jsem se vydala u příležitosti Eviných pětadvacetin a spískala to Tera, i když pak se vydala v sobotu na špacír kolem Botiče s dalšími antropology a dorazila až večer.

V pátek jsem ve snaze trochu si zpříjemnit a zrychlit cestu jela pendolinem (pro Evu a Teru, které to nesnáší – prďolínem) a málem jsem se v něm poblinkala. Místo do noťase nebo na spolucestující jsem musela zírat do tupé tmy.

V Eviném privátu mezi vlnitým nábytkem ze 30.let jsem při pátečním večeru do sebe obracela sklenky vína a kouřila home made vodní dýmku, pro kterou nemám pochopení, ale kouřové bubliny mě zabavily. Jen kdybych automaticky nevyfukovala kouř nosem. Přidal se k nám i jediný spolubydlící mužského rodu (čtyři plus jeden) se svou kopií, kterého jsem mírně iritovala, jako ostatně dost lidí...

V sobotu jsme se s točící se hlavou vydaly na dobrodružnou velkoprocházku na Hády, takže následuje naše malé story: Eva ve stepním území nikoho ztratila orientaci a při družném hovoru o myslivcích a prodírajíc se křovisky jsme se najednou ocitly v palebném poli. Před náma zákop a chlapi s puškama ani nehnuli brvou a dál mířili před sebe... Eva se zastavila, zakryla si oči, a že dál nejde. Tak jsme urychleně zařadily zpátečku a inkriminované oblasti se vyhnuly obloukem. Trochu jsme se hystericky zasmály a uklidňovaly se tím, že to byl třeba paintball, ale v tu ránu se ozvaly nefalšované výstřely z pušek, a když jsme vystoupily výše, z ono místa stoupal dým... znáte někdo takovou „hru“?

V zakázaném pásmu jsme posedávaly na hraně lomu, chtěly se vrhnout do hlubin, pozorovaly teplomilné rostliny a „zvrhlá“ vyznání lásky. Tam někde už začíná Moravský kras a začalo naše hledání jeskyní, „výstup“ na zelenou skálu k S.K.Neumannovi a sešup k Obřanskému hradu (pár kamenům) a ke Svitavě. Podél trati (kvůli které přesunovali i koryto) pod Obřanským hradiskem jsme se zas dostali z těchto pro mě překvapivých končin zpátky do města, abychom stihly ještě něco před Teřiným příjezdem ukuchtit.

V Evě se probudily kuchtící sklony a zrovna u nich jela domácí pizza, tak jsme využily jejích přezásob a já dala průchod své kreativitě, u mě tak netušené... Pizza salámková, špenátová a olivová s Teřinou podobiznou... Čerpala jsem inspiraci na pizza party v Liberci!

Příchozí Tera a Eva moc po kulturním zážitku nedychtily (snad přesycené z inspirativních prostředí našich VŠ...), ale nakonec jsme byly všechny nadšené z dvou „amatérských“ herců ztvárňujících každý asi šest rolí. Nejvíce jim slušely afektované ženské... Kapsy plné šutrů a Holywood natáčí ve svérázném Irsku.
Večer se Eva seznámila se svých dárkem - plantariem ( NASA a jeho výzkumy...), k mé radosti se zahrály Activity, aby se můj blázen vydával za tanečníka a Teřin automechanik za baletku a opět kolem druhé jsme zalehly, abychom se v neděli až po 12.hodině vykopaly do deštivého města. Z kavárny Vyhlídka v Domě pánů z Lipé se zajímavým interiérem je pěkný výhled přes brněnské střechy, ale personál je mrzký... A před třetí hodinou jsem už zamávala brněnskému nádraží a zlodějům křížovek...

Na Vsetíně

První březnový týden jsem si vzala tři dny dovolené a zastavila se doma, v Ostravě, zkoukla Vaškův futsal s jeho „studentíky“, kteří se zdáli být docela v pohodě a přes Ondřejník jsme vyrazili na Vsetín, abychom si při deštivém počasí kopce vůbec neužili, ale aspoň jsme utužovali partnerský, rodinný a celkový společenský život. (Když Vašek pod Ondřejníkem manažerovi slíbil, že v sobotu pojede chytat do Prahy, tak mě omejvali... nejel...)

Nejvíc jsem si užila jejich obrvanu. Potkali jsme se s Lenkou, které už břicho skoro nemá kam růst a rozmočili se ve valmezském bazénu – v solném whirpoolu, bublinkách, tobogánech nebo dokonce (já!) v páře, kde jsem jen lapala po dechu. Na chatu se nám v tom už příliš dlouho trvajícím mizerném počasí nechtělo, tak jsme si užívali všeho komfortu, které nabízí sídlo Škarpichů tyčící se nad městem.

Dokonce jsem se zbavila svých už extra dlouhých vlásků u dvorního kadeřníka paní Škarpichové, který byl sice mírně zdrcen z toho, že jsem mu na dotaz, jak jsem spokojena odvětila, že si zvyknu..., ale nakonec se účes všem líbí a já můžu být ráda, že jsem to přežila bez úhony, neboť se mi pán zdál obeznámen s mou nelichotivou historií.

V Práglu

V pátek po Benešově jsem dorazila za Terou, abychom si v Aeru střihly dva filmy za večer. Ježíš je normální! je dokument o církvi Triumfální centrum víry a úplně mě rozhodil. Jak jde člověk lehce zmanipulovat, jak lidem dorůstají končetiny, jak děti upadají do transu, aby se setkaly s Ježíšem, jak se v rockovém stylu pěje o tom, že Ježíš je borec, jak se má všechno a všichni zatratit jen kvůli němu... No to by bylo na dlouho.

Pak nás dostala drsná indická pohádka Slum dog millionaire. Střih, hudba, obraz i happyend dostanou každého. Asi se rapidně zvýší zájem o Indii.

V sobotu jsme po pár nezdarech šly do Botanické na orchideje. Tenhle nápad měla asi půlka Prahy. Nemohly jsme ji hned najít, takže jsme se domnívaly, že název Fata Morgana sedí. Liberecká botanická zahrada je lepší, ale po shlédnutí všech těch orchidejí a stromobytců jsme taky zatoužily mít nějaký ten exemplář doma.

Pak jsem ještě projevila přání si dát poprvé kávu ve Slavii, ale asi jsme pro ně nepředstavovaly dostatečně perspektivního zákazníka, takže mě svou ignorací vypudili ještě před objednáním. Příště radši hned do Café Louvre na cafe au lait a cheesecake.

Před sobotním odjezdem mě Tera ovínila vínem z hrnku a já se rozloučila s jejím domem z 30.let, kde původní zařízení ještě nabobtnalo, stěží se člověk prodere do Teřiny komůrky a to Tera a další její spolubydlící systematicky likvidují krámy válející se všude kolem bezostyšně přímo před očima jejich majitele (40-ti letý podivín vypadající na 30, co s ní studuje FHS).

Cafe Louvre

Botanická zahrádka

Tera a orchidej

Benešovské okénko

Už jako mazák jsem do Benešova jela s menšími obavami, šlo jen o to ten týden nějak přežít. Ale nakonec to byl společensky plodný čas a ztratila jsem jen poslední iluze o práci ministerských úředníků.

Jeden den nás se Zuzou kontaktoval jeden ovzdušář, že zajistil bowling, jestli se nepřidáme a my při nedostatku podnětů (každý den se do místního společenského klubu chodit nechce) souhlasily. Připojily jsme se nevědomky ke skupině památkářů širokého věkového rozpětí, ale tudíž jsme byly ve středu pozornosti a nevhodné hody koulí nám byly odpuštěny (feministky prominou, ha). Nijak se neřešilo vykání či onikání a tato společnost spolu s později přizvanými otrlými ovzdušáři byla docela příjemná. Při dalším bowlingu jsem už vyhrála, což mi je dodnes záhadou.

Během jedné extra nudné přednášky (nudnější než obvykle nudné) jsem zavelela k exkurzi na Konopiště. Den předtím čerstvě nasněžilo, místy vykukovalo slunce a kolem cesty zámecký parkem se pásly srnky a čepýřili se pávi. Radostí jsem až poskakovala a nevadilo, že zámek a Růžová zahrada je v zimě zavřená, i tak jsme si bloumání okolo užili.

Poslední den hoši bez nálady posedávali v místním občerstvení (ceny parlamentně lidové – presso za 10 atd.), já se nechala přemluvit na jedno víno a nakonec se do 2 hodin zpívalo, hrál se „šlapák“, já dostala pracovní nabídku na památky na libereckém krajském úřadu, i když o tom houby vím, ale jak tak člověk je svědkem pouze negativních změn v Liberci (viz obchoďáky), tak spíš se to tam řídí tlaky shora....

Jinak pracovní přínos týdenního dostaveníčka s experty na ochranu ovzduší na MŽP byl nulový. Tam by se se uchytil asi každý. Odvykládali nám x-krát výklad jednoho zákona a to jen to, čemu rozuměli a někteří bezelstně přiznali, že je to jejich první „velký“ výstup. Dávali prostor našim připomínkám k nové i stávající legislativě, ale málokdo je tak naivní, že by si myslel, že to k povede k nějaké změně. Trhala jsem sebou při zmínění odstavce o autorizovaném měření malých zdrojů a nevydržela se nezeptat, jestli to do zákona neprotlačila kominická lobby. Bezelstně mi mladý právník přisvědčil, že mám pravdu. Při dalších mých dotazech na sčítání teplovzdušných jednotek se mě zeptal, co to vůbec je a nějaká kolegyně z kraje mě poučila, že to nejsou spalovací zdroje (jsou). Tak jsem hned první den pochopila, že je tu asi něco špatně. Další mladá přednášející na můj dotaz, jak řešit podněty na obtěžování zápachem odvětila, že je to velice složitý problém (i když je to otázka na zkoušce), a když jsem se rozhořčila, jestli s tím míní legislativci něco dělat, tak na mě koukala jak z jara. Co mě to napadlo, oni asi mají jiné starosti a padla i zmínka (za tuto informaci neručím), že si na zpracovávání nové legislativy najímají firmu.

Sotva se na zkoušky naučím jeden zákon a vyhlášky a nařízení vlády, tak jestli se hecnou, tak od roku 2010 bude nový, velice „zajímavý“ zákon. Snad bude znamenat konec možnosti pálení odpadu atd., jestli projde, tak i do vašeho domečku vám bude autorizovaná osoba chodit kontrolovat váš super nový kotel z Bursíkových dotací (který mi mimochodem už dost pije krev).

Dost často se v Benešově zmiňovala Ostrava, jako by se tam stahovaly největší lidská prasátka a byl tam i kluk z Bílovce, co se mnou jezdil busem. Jen malá zmínka o předpokládané intenzitě práce na počítači některých úřednic – při kopírování souborů na flashku jsme mohly na plátně pozorovat jejich zdlouhavý boj, a aby v tom nebyly jen ženy, výše zmiňovaný právník se přiznal, že si s počítačem moc nerozumí a jestli někdo neví, jak má označit více souborů najednou....

Na Sněžnice!

Naše grupa

Po marném pokusu s Vaškem zdolat v půlmetrovém sněhu černostudniční hřeben z Tanvaldu jsem se jala vyzkoušet sněžnice. Podle mé bláhové představy člověk ve sněžnicích se nepropadá, běhá po sněhu jak laňka a není to příliš fyzicky ani koordinačně náročné. Realita je opakem, ale byla to velelegrace. Tak jsme se 22.února vypravily s Danou a Hatlapatkou (plus jeden klučík) po pláních na rozhlednu Kopanina a zříceninu Frýdštejn. Pochmurné počasí dokreslovalo pravou severskou atmosféru a já se snažila vyhýbat vedení skupiny, neboť jsem funěla už po pár krocích. Bílá smrt se nekonala a doporučuju chůzi z prudšího kopce, kdy si člověk připadá jak na ski. Ale já dokážu upadnout i na cestě (viz fouto)...

Dana v akci

Bílá smrt...

Zmrzlé šípky - jak chutné!

Rozhledna Kopanina

Sněžnice má v Jablonci každé batole...

Frýdštejn nad Malou Skálou

Řízené pády

Neřízené pády

Pozn.: Fota jsou mixem foťáku a mobilu, takže i v dalších příspěvcích omluvte sníženou kvalitu obrazu, porucha není na vašem přijímači, ani (snad) nespočívá v mé neschopnosti.

Ach jo... vzdychám si tady v Benešově a vzpomínám na pochod se sněžnicema, koncert Budaře, červené víno, půl metru sněhu, skokany a běžkaře a Vašintu...
Na webalbu jsou už déle foutos z Lenčiny svatby a události prvních dvou měsíců tohoto roku jsem moc nekomentovala. Ale vězte, že jsem spokojená.
Jsem chvalabohu zas na pokoji s tou Slovenkou z Ostravy (kamarádka Marcely, náhoda jak Brno) a dneska jdeme do města na bowling s památkařema. Jinak kafrám/e ministerských úředníkům do jejich úžasných nápadů. Třeba na můj dotaz, jestli určitý debilní paragraf, při jehož uplatňování se velmi stydím, prosadila do zákona kominická lobby, odpoví, že mám prostě pravdu. A howgh. A tak my tady žijeme. Světlým okamžikem je jídlo (už jsem si i zvykla na dvě teplá jídla denně, si mě představte) a nákup novin... Tak zatím...

Moje radosti a starosti

Mobilní momentky
Uhádnete, co je má starost a co radost?

Na posledním snímku jdu doslova s kůží na trh...

Vánočky

Mé méně oblíbené období je v nedohlednu a já ho už můžu s chladným odstupem hodnotit... 19.12. jsme měli dlouho očekávaný vánoční večírek. Konal se v myslivně na Harcově, a i když jsem se informovala u všech okolo, že se vyráží hned po práci po druhé hodině, tak jsme s Evou a Danou vypadaly jak nedočkaví pijani, protože jsme v dešti o půl čtvrté stepovali před zavřenou branou a nikde nikdo. Tak jsme se pak museli zahřát rumem a to předznamenalo zbytek večera. O průběhu moc poreferovat nemohu, neboť si houby pamatuju a ostatní mi taky nebyli při skládání těch na sebe nenavazujících záblesků paměti moc nápomocni. Není mi známo, že bych požívala alkohol v takovém množství, ale asi to byl takový vrcholný zážitek, že to naše mozky vytěsnily, ha. Na Harcově se sejdou všichni současní i minulí pracovníci na životním prostředí a společnost je to různorodá, ale vesměs příjemná. Z hromadné sbírky se nakoupí nějaké pitivo plus ještě skoro každý donese nějaké pochutiny. Já tak nějak zapomněla jíst a pamatuju si jen na popůlnoční studený guláš z nějaké lesní zvěře. Program byl klasický – popíjení, povídání, potancování a z následné obrazové dokumentace, která po cenzuře čítala více než 500 snímků, jsme se teprve dozvěděli, jak večer probíhal. Stejně jsem většinou byla se svýma a nějaké spolčování mezi odděleními neprobíhalo Následuje naše sestava na oddělení (která se vzápětí stala minulostí, Dana šla na přírodu), náš kolový tanec a další momentky. Debatovala jsem i se synem naší nejvyšší, kterému matinka stále stála za záda, ale my jsme si už pozor na pusu nedávali... Ráno jsem měla měla jet s Evou vlakem v 10, ale nebylo mi přáno vstát a tak jsem jen spočítala své ztráty a ve vlaku ve 12 to zase zalomila...

S Danou a Evou

František a jeho ženy

Odvážné kreace s Katkou

Dana pod stolem...

Doma pořádali sázky, jak dlouho tam vydržím.... Po jednom dni a dopatlání cukroví jsem vyrazila za Vilémem. Při cestě po zábřežského zámečku (stylový minipivovar) jsem v tramvaji potkala Martina s Renatou, kteří na mou překvapenou otázku, jestli jdou taky s námi, odpověděli „jasně...., ale kam?“. Vypadalo to, že zůstanou u malého piva a prchnou, ale já ve stejném tempu pila velké (medové) a ještě poznala jejich slavnou o generaci starší kamarádku, kterou při odchodu ze zámečku vždy poctí návštěvou v době, která se v běžné společnosti nenosí. Takže mé předsevzetí o abstinenci s becherovkou a fernetem vzaly za své.

V pondělí jsem ještě potěšila maminu společným prodíráním se obchoďákem za účelem nakoupení posledních darů a v úterý mě už dostihla klasická vánoční krize. Štědrý den by nebyl Štědrým dnem bez nějakého toho přehadování. Však mě znáte, v nějakolikahodinovém zdobení vánočního stromečku až ke stropu se nevyžívám, a kdyby bylo jen na mně, tak bych se bez všech těch zvyklostí obešla. Třeba příští rok v tuto dobu prchnu do jiných krajin. Ale je fakt, že dárečky se hodí...

Od čtvrtka se to už u nás začalo srocovat a Tomáše napadlo, že bych mohla začít s bleskovým vyklizováním. Tak jsem zabavovala pidilidi a „nemilosrdně“ vyhazovala svou minulost a poslouchala Katku, jak by už jela do Liberce... Bylo to spíše smutnější bilancování toho co bylo a i přes silná slova na papíře už dávno není. Zase jsem se odněkud vystěhovávala, ta kvanta věcí zas redukovala (lidstvo, přestaň hromadit materiální statky!) a můj útulný byteček už nebude mým domácím útočištěm.

V sobotu se měl konat hromadný výstup na Velký Javorník přes Veřovické vrchy. Bohužel v určitých lidech setrvává nenávist i po osmi letech, a tak místo abychom jeli Vilém a spol. a mé spolužačky z gymplu, tak se tyto spolužačky sešly na nádraží, aby odsud odjely autem na jiný kopec, protože ani náhodně společnou cestu vlakem by asi inkriminovaná nerozdýchala, ha.

Cestou jsme trochu mrzli, šli nahoru a hned zas dolů, koukali se do mlhy, obdivovali sněhem obalené stromy, probírali možné i nemožné, popíjeli slivovici a pojídali cukroví. Chata na Javorníku byla total full, tak jsme se vydali hned zpocení dolů po prudké zmrzlé stezce do Mořkova. Klouzali jsme, padali jsme, ale v první mořkovské „putyce“ bylo moc příjemně.

Veřovické vrchy

V neděli na vlak mě vezl bratr a nebýt jeho výborných řidičských schopností, tak jsme do Svinova přivezli i pár srnek. S Katkou jsme zvolily kompromis a jely jsme přecpaným vlakem ve 12, abychom mrzly na představku dokud jsem neukořistila jedno místo, vedle kterého měl postarší pán přerostlou kabelu, kterou si odmítl přesunout k sobě. Takže místo s průvodčím jsem se pustila do křížku s cestujícím. Pána už přemlouvala i jeho manželka, ale já se radši zeptala, jestli v té kabele nemá něco křehkého a neváhala se na ni posadit. Pak jsme přišly na dvě místa, ale já si ho moc neužila, protože v první třídě seděl můj spolužák ze základky, kterého jsem potkala na nádraží po deseti letech a který se teď tuží v Česká národní bance a zároveň dělá doktorské, ale po mé naivní otázce, jestli dostává stýpko sedm tisíc odvětil, že „něco“ mu na ten účet chodí, takže vidno, že nežije od výplaty k výplatě jako my magistrátní úředníci.