V nížinách už evidentně vládlo jaro, ale přece jen toho sněhu za tuhle zimu asi nebylo dost, a tak jsme vyrazili ještě do Tater. A nemám říkat do Tater, ale především za Maťom. Dumali jsme nad tím už x měsíců, ale bylo třeba, aby se všechno usadilo...
Zas jsem se divila té ostré vizuální hranici mezi Českem a Slovenskem. Vaša se chtěl vykoupat v zatopeném lomu u Kralovan a ten byl "nečekaně" zamrzlý. Opravdu nečekaně byla Fatra úplně bílá a bratr s rodinou si tam na dovolené před pár týdny mohl tak cvrnkat kuličky místo zimních radovánek. Lyže jsme měli s sebou a žádostivě z bláta koukali na Chopok, ale co se týče území Slovenska, skutek utek.
Za panem obchodním ředitelem Maťom jsme dorazili do jejich interiérové firmy (dva zaměstnanci - otec ředitel) a ukázal nám lentilkové, slámové či krokodýlí podlahy a podivoval se nad mými hloupými dotazy, jak se udržuje taková podlaha na povrchu spletená ze slámy.
Chtěli jsem jako vždy ochutnat nějaké podtatranské pivo, ale i v lanovce ve stylové hospodě čepovali čehúnské... Takže jsme v Pradiarni pokračovali becherovkou, vínem a nevím čím ještě a druhý den se nám do kopce šlo těžce. Maťo vidí před sebou jen cestu do NY na podzim, tak jsme se z Vaškova pohledu trochu nepohodli. Podle něj člověku spíš ještě přidám, než pomůžu. To říká ten pravý...
Cesta k Zelenému plesu připomínala dálnici, žádná ledovka, obdivovala jsem skialpinisty, jejich funění nahoru i ladný skluz dolů, při zcela jasném počasí mě okolní bělost úplně oslepovala a nějaký exot jel po sněhu i na kole. Dosupěli jsme k chatě, Maťo už měl v sobě nějaký ten nosičský čaj, tak jsem šla taky objednat - 2 nosičské čaje prosím - 4 eura - ale já chtěla jen dva, kluci ,vypijem tři? Tak si vezmu tři. - 4 eura - no tak mi dejte ty čtyři. A platím čtyři eura. Rozený obchodník. Se záchvatem spořivosti a zároveň chuti jsem si dala šošovicu a Vašek si nese buchty na páre! Samozřejmě že dojíst všechny knedlíky mu nebylo přáno. Z lavic při slunění jsme pozorovali skupinu překonávající nad námi zmrzlý vodopád a jeden člen naší skupiny se šel aspoň projít po (snad) zamrzlém plese.
Zpátky jsme to odvážně vzali přes Biele pleso, abychom mohli závidět těm, kdo mají na nohou lyže. Ze začátku co krok to člověk zajel do sněhu po pás a Vašek se jen zmohl na výkřiky - proč jen já jsem tak tlustý! Tedy kudy prošel on, tam prošel bez újmy každý... Nj, za to mohl ten baťoh na zádech, ha. Zlehka jsem našlapovala a hověla si pěkně v suchu na rozdíl od těch dvou bez návleků a v ryze městských kalhotech. U Bieleho plesa jsme se kochali Jahňacím štítem v jeho plné kráse. Toho jsme spolu s kamzíky zdolali vloni. A ouha, nikde žádná aspoň trochu prošlapaná cesta. Po chvíli jsme našli směr, odkud přišlo stádo Poláků, a tak jsme se vydali po jejich stopách. Cesta byla docela zdlouhavá a sníh jsme nemohli už ani vidět, ale jako vždy jsme nakonec skončili u Maťových rodičů v obyváku u prezentace hlavně Maťových panoramat. Před spaním jsme si chtěli dát ještě nějakou novinku z Maťovy filmotéky, ale po chvilce jsem odhadla děj, takže další sledování již bylo nemožné. Ale jistě jsme o nic nepřišli. Pustili jsme si radši tatranskou klasiku Meděnou věžu a pro mě potřetí a čím dál lepší.
Kluci měli boty durch a Vašek si je odmítal dát vysušit, takže nedělní program nespočíval ve zdolávání velikánů a v tom deštíku by to nebylo ani nic příjemného. Tak jsme měli komorní prohlídku Vážecké jeskyně (ve třech, když nepočítám jeskynního medvěda). Jeskyně má nezvykle vchod přímo ve vesnici a Vašek se po přehlídce durdil, proč nám pan všechno tak dopodrobna vysvětloval, že přeci on to všechno zná... Holt nemá na čele napsáno, že je fyzický geograf.
Zastavili jsme se na německém vojenském hřbitově (nezvyklé) s výhledem na Tatry a na Štrbské pleso je už přeci nuda jet autem, tak jsme prubli zubačku a mohli tak zcela opovrhovat snobstvím, stavebním boomem a nevkusem kolem plesa. Na Solisku se lyžovalo, po rozbředlém plese se jezdilo na běžkách a my jsme se na něj taky zkusili postavit, dokud nám neteklo do bot.
Vrcholem nedělního programu byl aquapark, tedy hlavně vodní bar a už jsme si nalívali šampáňo i s kyblíkem na led do plastových skleniček na stopce, Maťo objednal rozšafně druhé, přeplněný bar byl náhle prázdný a z barové stoličky skoky rovnou do teplé vody. Kluci se vyhřívali v páře, já ve venkovních bazénech s vířivkama a po tom šampáňu jsem sebrala i odvahu na tobogány. Ani se nám nechtělo pryč a notně jsme přetahovali.
K večeři ještě do třetice ... Co třeba ještě do cukrárny? A zmoženi jsme usnuli před devátou. Cestou domů se Vašek nechtěl nikde zastavit, ale jen co jsme přejeli hranice a vyjasnila se obloha, hned u cesty se objevil vlek v provozu a další program byl jasný. A tak jsme jen v mikinách sami brázdili svah. Sem tam už se objevila louže, po mokrém sněhu to docela svištělo, ale že jsem nemusela až nahoru na prudký svah a mohla se v klidu kochat okolními panoramaty, tak jsem si to i užila. Poslední letošní lyžování! A že ho bylo až až (ski flashback snad bude následovat).
Zas jsem se divila té ostré vizuální hranici mezi Českem a Slovenskem. Vaša se chtěl vykoupat v zatopeném lomu u Kralovan a ten byl "nečekaně" zamrzlý. Opravdu nečekaně byla Fatra úplně bílá a bratr s rodinou si tam na dovolené před pár týdny mohl tak cvrnkat kuličky místo zimních radovánek. Lyže jsme měli s sebou a žádostivě z bláta koukali na Chopok, ale co se týče území Slovenska, skutek utek.
Za panem obchodním ředitelem Maťom jsme dorazili do jejich interiérové firmy (dva zaměstnanci - otec ředitel) a ukázal nám lentilkové, slámové či krokodýlí podlahy a podivoval se nad mými hloupými dotazy, jak se udržuje taková podlaha na povrchu spletená ze slámy.
Chtěli jsem jako vždy ochutnat nějaké podtatranské pivo, ale i v lanovce ve stylové hospodě čepovali čehúnské... Takže jsme v Pradiarni pokračovali becherovkou, vínem a nevím čím ještě a druhý den se nám do kopce šlo těžce. Maťo vidí před sebou jen cestu do NY na podzim, tak jsme se z Vaškova pohledu trochu nepohodli. Podle něj člověku spíš ještě přidám, než pomůžu. To říká ten pravý...
Cesta k Zelenému plesu připomínala dálnici, žádná ledovka, obdivovala jsem skialpinisty, jejich funění nahoru i ladný skluz dolů, při zcela jasném počasí mě okolní bělost úplně oslepovala a nějaký exot jel po sněhu i na kole. Dosupěli jsme k chatě, Maťo už měl v sobě nějaký ten nosičský čaj, tak jsem šla taky objednat - 2 nosičské čaje prosím - 4 eura - ale já chtěla jen dva, kluci ,vypijem tři? Tak si vezmu tři. - 4 eura - no tak mi dejte ty čtyři. A platím čtyři eura. Rozený obchodník. Se záchvatem spořivosti a zároveň chuti jsem si dala šošovicu a Vašek si nese buchty na páre! Samozřejmě že dojíst všechny knedlíky mu nebylo přáno. Z lavic při slunění jsme pozorovali skupinu překonávající nad námi zmrzlý vodopád a jeden člen naší skupiny se šel aspoň projít po (snad) zamrzlém plese.
Zpátky jsme to odvážně vzali přes Biele pleso, abychom mohli závidět těm, kdo mají na nohou lyže. Ze začátku co krok to člověk zajel do sněhu po pás a Vašek se jen zmohl na výkřiky - proč jen já jsem tak tlustý! Tedy kudy prošel on, tam prošel bez újmy každý... Nj, za to mohl ten baťoh na zádech, ha. Zlehka jsem našlapovala a hověla si pěkně v suchu na rozdíl od těch dvou bez návleků a v ryze městských kalhotech. U Bieleho plesa jsme se kochali Jahňacím štítem v jeho plné kráse. Toho jsme spolu s kamzíky zdolali vloni. A ouha, nikde žádná aspoň trochu prošlapaná cesta. Po chvíli jsme našli směr, odkud přišlo stádo Poláků, a tak jsme se vydali po jejich stopách. Cesta byla docela zdlouhavá a sníh jsme nemohli už ani vidět, ale jako vždy jsme nakonec skončili u Maťových rodičů v obyváku u prezentace hlavně Maťových panoramat. Před spaním jsme si chtěli dát ještě nějakou novinku z Maťovy filmotéky, ale po chvilce jsem odhadla děj, takže další sledování již bylo nemožné. Ale jistě jsme o nic nepřišli. Pustili jsme si radši tatranskou klasiku Meděnou věžu a pro mě potřetí a čím dál lepší.
Kluci měli boty durch a Vašek si je odmítal dát vysušit, takže nedělní program nespočíval ve zdolávání velikánů a v tom deštíku by to nebylo ani nic příjemného. Tak jsme měli komorní prohlídku Vážecké jeskyně (ve třech, když nepočítám jeskynního medvěda). Jeskyně má nezvykle vchod přímo ve vesnici a Vašek se po přehlídce durdil, proč nám pan všechno tak dopodrobna vysvětloval, že přeci on to všechno zná... Holt nemá na čele napsáno, že je fyzický geograf.
Zastavili jsme se na německém vojenském hřbitově (nezvyklé) s výhledem na Tatry a na Štrbské pleso je už přeci nuda jet autem, tak jsme prubli zubačku a mohli tak zcela opovrhovat snobstvím, stavebním boomem a nevkusem kolem plesa. Na Solisku se lyžovalo, po rozbředlém plese se jezdilo na běžkách a my jsme se na něj taky zkusili postavit, dokud nám neteklo do bot.
Vrcholem nedělního programu byl aquapark, tedy hlavně vodní bar a už jsme si nalívali šampáňo i s kyblíkem na led do plastových skleniček na stopce, Maťo objednal rozšafně druhé, přeplněný bar byl náhle prázdný a z barové stoličky skoky rovnou do teplé vody. Kluci se vyhřívali v páře, já ve venkovních bazénech s vířivkama a po tom šampáňu jsem sebrala i odvahu na tobogány. Ani se nám nechtělo pryč a notně jsme přetahovali.
K večeři ještě do třetice ... Co třeba ještě do cukrárny? A zmoženi jsme usnuli před devátou. Cestou domů se Vašek nechtěl nikde zastavit, ale jen co jsme přejeli hranice a vyjasnila se obloha, hned u cesty se objevil vlek v provozu a další program byl jasný. A tak jsme jen v mikinách sami brázdili svah. Sem tam už se objevila louže, po mokrém sněhu to docela svištělo, ale že jsem nemusela až nahoru na prudký svah a mohla se v klidu kochat okolními panoramaty, tak jsem si to i užila. Poslední letošní lyžování! A že ho bylo až až (ski flashback snad bude následovat).
Malá ochutnávka - v Karolince
Žádné komentáře:
Okomentovat