Rumo-klíšťo-čundr

Je už to sice nějaký ten pátek, přesněji konec dubna, ale alespoň report nebude s takovým zaujetím popisovat každou maličkost. To jsme do naší nabouchané (hlavně Andrejiny) schedule před dvěma měsíci vměstnaly čundr, čas poháněný naší nedočkavostí rychle ubíhal a já mohla po těch letech potkat tu velkou horolezkyni. Cestou jsem zvladla rozbít weino, abych nad tou červenou louží postávala jak správný bezďák a kolemjdoucí mohli se znechucením odvracet zrak. Při kavárenském pivě na Zelňáku v Brně jsem naslouchala Andrejiným adventurám z Mongolska, Elbrusu atd. a spíš než obavy jsem k ní začala pociťovat obdiv. To já mám své jasné limity, co se týče vysokohorské turistiky.

Ráno jsme v plné zbroji vyrazily směr Náměšť nad Oslavou, kde by se s nadsázkou bylo vhodnější pohybovat kanály, ale i když obchody zely prázdnotou jak za minulého režimu, dostala jsem spásný nápad - s kofolou s rumem se náramně dobře stoupalo do zámeckých výšin. Protože správny čundrák aspoň půlcák rumu s sebou! Na zámku se děti zavírají do studny, pokladní se dají lehce zmást, že se ani dopočítat nemohou a paní průvodkyně jsou tak malého vzrůstu s tak vysokým hláskem, že se stěží zadržuje smích. Koncepce prohlídky nás pramálo uspokojila, ale to je prostě zavedená praxe - zde na obraze tento panovník, zde onen, zde tato tapiserie, zde tento záchodek.

Tak jsme seběhly za žhnoucího slunce (co to je? To už si nepamatuju) k Vicenickému žlabu, spočly u vody, já bezvadně připravena nahodila kraťasy a improvizovaně jsme se (rumo)táhly do Sedlecu, kde nám Andrea slibovala nějaké to hospodské zařízení. Co se týče sportovních výkonů, den to byl slabý, ale o to zábavnější. Klasická hospoda v liduprázdné vsi překvapila, smažák a dobrovodné jevy byly skvělé, k uvolnění přebytečné energie byla na programu bitva s gumovými zvířátky a mohly jsme se vydat hledat důmyslně ukrytý srub - Haryovku. A ejhle, klíče by byly, ale zámek vyměněn. Takže začala náročná operace, která by nezúčastněnému pozorovateli mohla připadat násilná, ale díky Andrejiným lezeckým schopnostem, umu a naší výborné spolupráci bylo díky průlezu přes "vikýř" spodní okno přístupné i nám nemotornějším. Ze srubu usazeném v prudkém svahu vysoko nad řekou jsme se hvězdicovitě rozeběhly nasbírat klestí. Od řeky táhli vodu jen ti nejschopněší a ke kládě nad řekou jsem měla velkou úctu. Žádné balancování neproběhlo. Ale údolí Oslavy a Chvojnice se nám začalo náramně líbit.

Photos by Tera, více tu: http://picasaweb.google.com/tereza.sustkova/Cundr#

Večer na programu rum, rum, svařák, svařák, klobásky, klobásky, chlapi, chlapi (ha, ha). Andrea básnila o tom "pravém" čundráctví a já byla spokojená i ve svých membránách... Tera a Eva se prospaly u ohniště a já s Andreou jsme vyzkoušely srub. V noci jsem se snažila přemluvit, abych nemusela vylézat oknem ven, ale některé potřeby si prostě nedaj říct.

Ráno zas velekrásně, zřícenina Sedleckého hradu se třemi kříži připomínající mord, altán Gloriet, skály a vyhlídky a to hlavní, co určovalo téma dne - klíšťata. Stačilo se zadívat na své končetiny a hned člověk zpozoroval ty potvory, jak si to štrádujou někam výše. Tak jsme vyhlásily soutěž a za zakousnuté byl bonus. Na stéblech trávy si pěkně hověly, připraveny k akci.

Pochodovaly jsme si tak lesem a najednou nad řekou noblesní lovecký zámeček, nikde nikdo, jen poslední záchrana před bídnou smrtí žízní - hadice s kohoutkem Tak slintavku ani kulhavku zatím nemáme. Tím druhým trpím příležitostně pořád, ha. Od té doby jsme nějak ztrácely značku a nebýt Teřiného překvapivě bystrého zraku, k mlýnům bychom jen tak nedorazily. U řeky jsem si už jen tak bez rozvahy nelehla do trávy, ale krčila jsem se na svém bezpečném krosno-ostrůvku, a ať si ti cizopasníci vyberou jinou oběť... Však taky bilance za dva dny - 9 klíšťat. Stezka nad Oslavou a žebříček nabídli i trochu adrenalinu, na další zříceniny jsme už z časových důvodů dlabaly, abychom vstřebaly i trochu z koloritu Ketkovic. Ty jihomoravské vesnice byly unikum samy od sebe, ale pan ketkovický hospodský rulez. Výběr z hroznů - objednali jste si fazolačku, donesl vám zeleninovou, že výborná domácí, manželka vařila a tak to bylo skoro se vším na jídelním lístku. Zatímco čepoval pivo, tak mě poslal čůrat (a to doslova) a tak jsme byly neustále v křeči. Terka jakoby celý víkend nebyla Terkou a náročná Andrea byla taky nadšena. Tož čundru zdar! Čundru! Ještěže jsme tenkrát s Terou Evě a Andree telepaticky vštípily, aby na sebe při brněnském nočním rozjezdu narazily. A i když nebudu žádný echt čundrák, lásku k pochodování, rumu a nočnímu nebi cítíme všichni stejnou.