Taková typická snídaně v Café au pére tranquille

Café au lait, oeufs, jambon, baguette, crepes, pommes, caramel, raisins secs, canelle, journal... (francouzi odpustí)

Flashback - Vaškovci v Tatrách

V nížinách už evidentně vládlo jaro, ale přece jen toho sněhu za tuhle zimu asi nebylo dost, a tak jsme vyrazili ještě do Tater. A nemám říkat do Tater, ale především za Maťom. Dumali jsme nad tím už x měsíců, ale bylo třeba, aby se všechno usadilo...

Zas jsem se divila té ostré vizuální hranici mezi Českem a Slovenskem. Vaša se chtěl vykoupat v zatopeném lomu u Kralovan a ten byl "nečekaně" zamrzlý. Opravdu nečekaně byla Fatra úplně bílá a bratr s rodinou si tam na dovolené před pár týdny mohl tak cvrnkat kuličky místo zimních radovánek. Lyže jsme měli s sebou a žádostivě z bláta koukali na Chopok, ale co se týče území Slovenska, skutek utek.

Za panem obchodním ředitelem Maťom jsme dorazili do jejich interiérové firmy (dva zaměstnanci - otec ředitel) a ukázal nám lentilkové, slámové či krokodýlí podlahy a podivoval se nad mými hloupými dotazy, jak se udržuje taková podlaha na povrchu spletená ze slámy.

Chtěli jsem jako vždy ochutnat nějaké podtatranské pivo, ale i v lanovce ve stylové hospodě čepovali čehúnské... Takže jsme v Pradiarni pokračovali becherovkou, vínem a nevím čím ještě a druhý den se nám do kopce šlo těžce. Maťo vidí před sebou jen cestu do NY na podzim, tak jsme se z Vaškova pohledu trochu nepohodli. Podle něj člověku spíš ještě přidám, než pomůžu. To říká ten pravý...

Cesta k Zelenému plesu připomínala dálnici, žádná ledovka, obdivovala jsem skialpinisty, jejich funění nahoru i ladný skluz dolů, při zcela jasném počasí mě okolní bělost úplně oslepovala a nějaký exot jel po sněhu i na kole. Dosupěli jsme k chatě, Maťo už měl v sobě nějaký ten nosičský čaj, tak jsem šla taky objednat - 2 nosičské čaje prosím - 4 eura - ale já chtěla jen dva, kluci ,vypijem tři? Tak si vezmu tři. - 4 eura - no tak mi dejte ty čtyři. A platím čtyři eura. Rozený obchodník. Se záchvatem spořivosti a zároveň chuti jsem si dala šošovicu a Vašek si nese buchty na páre! Samozřejmě že dojíst všechny knedlíky mu nebylo přáno. Z lavic při slunění jsme pozorovali skupinu překonávající nad námi zmrzlý vodopád a jeden člen naší skupiny se šel aspoň projít po (snad) zamrzlém plese.

Zpátky jsme to odvážně vzali přes Biele pleso, abychom mohli závidět těm, kdo mají na nohou lyže. Ze začátku co krok to člověk zajel do sněhu po pás a Vašek se jen zmohl na výkřiky - proč jen já jsem tak tlustý! Tedy kudy prošel on, tam prošel bez újmy každý... Nj, za to mohl ten baťoh na zádech, ha. Zlehka jsem našlapovala a hověla si pěkně v suchu na rozdíl od těch dvou bez návleků a v ryze městských kalhotech. U Bieleho plesa jsme se kochali Jahňacím štítem v jeho plné kráse. Toho jsme spolu s kamzíky zdolali vloni. A ouha, nikde žádná aspoň trochu prošlapaná cesta. Po chvíli jsme našli směr, odkud přišlo stádo Poláků, a tak jsme se vydali po jejich stopách. Cesta byla docela zdlouhavá a sníh jsme nemohli už ani vidět, ale jako vždy jsme nakonec skončili u Maťových rodičů v obyváku u prezentace hlavně Maťových panoramat. Před spaním jsme si chtěli dát ještě nějakou novinku z Maťovy filmotéky, ale po chvilce jsem odhadla děj, takže další sledování již bylo nemožné. Ale jistě jsme o nic nepřišli. Pustili jsme si radši tatranskou klasiku Meděnou věžu a pro mě potřetí a čím dál lepší.

Kluci měli boty durch a Vašek si je odmítal dát vysušit, takže nedělní program nespočíval ve zdolávání velikánů a v tom deštíku by to nebylo ani nic příjemného. Tak jsme měli komorní prohlídku Vážecké jeskyně (ve třech, když nepočítám jeskynního medvěda). Jeskyně má nezvykle vchod přímo ve vesnici a Vašek se po přehlídce durdil, proč nám pan všechno tak dopodrobna vysvětloval, že přeci on to všechno zná... Holt nemá na čele napsáno, že je fyzický geograf.

Zastavili jsme se na německém vojenském hřbitově (nezvyklé) s výhledem na Tatry a na Štrbské pleso je už přeci nuda jet autem, tak jsme prubli zubačku a mohli tak zcela opovrhovat snobstvím, stavebním boomem a nevkusem kolem plesa. Na Solisku se lyžovalo, po rozbředlém plese se jezdilo na běžkách a my jsme se na něj taky zkusili postavit, dokud nám neteklo do bot.

Vrcholem nedělního programu byl aquapark, tedy hlavně vodní bar a už jsme si nalívali šampáňo i s kyblíkem na led do plastových skleniček na stopce, Maťo objednal rozšafně druhé, přeplněný bar byl náhle prázdný a z barové stoličky skoky rovnou do teplé vody. Kluci se vyhřívali v páře, já ve venkovních bazénech s vířivkama a po tom šampáňu jsem sebrala i odvahu na tobogány. Ani se nám nechtělo pryč a notně jsme přetahovali.

K večeři ještě do třetice ... Co třeba ještě do cukrárny? A zmoženi jsme usnuli před devátou. Cestou domů se Vašek nechtěl nikde zastavit, ale jen co jsme přejeli hranice a vyjasnila se obloha, hned u cesty se objevil vlek v provozu a další program byl jasný. A tak jsme jen v mikinách sami brázdili svah. Sem tam už se objevila louže, po mokrém sněhu to docela svištělo, ale že jsem nemusela až nahoru na prudký svah a mohla se v klidu kochat okolními panoramaty, tak jsem si to i užila. Poslední letošní lyžování! A že ho bylo až až (ski flashback snad bude následovat).

Malá ochutnávka - v Karolince

Testování spacáku aneb patníkový přechod Beskyd

Prvotní otázka byla: bude sníh/nebude? Vyjely jsme na Třeštík a čerstvě nasněžíno. V Evě se hned začala probouzet stopařská vášeň z vlčích hlídek a jala se vysvětlovat, jak vypadá stopa rysa, jak se od sebe rozeznají stopy vlka a psa (pes se motá všude kolem, vlci míří neomylně vpřed) a jako ornitoložka na AOPK nadšeně naslouchala zpěvům ptactva. Pochytila jsem nanejvýš pěnkavu a hlava mi nebrala, jak může někdo pojmenovat malého ptáčka králíček (ohnivý). Když se třeba malé prasátko může poeticky jmenovat tea cup pig, co kdybychom ho přejmenovali na šáleček? To už bych po Eviném zvolání nehledala králíčka v lese...

Na rozhlednu na Čartáku se Vašek vydal už tak třikrát, ale nikdy mu nebylo přáno na ni vystoupat, tak jsem ho musela trumfnout, když se někde coural po Grazu a Lublani. Klíče od rozhledny se mají půjčovat na chatě Sůkenická, tak stojím před opuštěnou recepcí, před opuštěným výčepem, že bych si i sama nalila? Lítačky poletujou, ale nikde nikdo, až na sebe řádně upozorním a je mi řečeno, že před náma už někdo vyrazil, a když si vyměníme zálohu dvě stovky, tak nám předají klíče. Převezmeme úlohu „převozníka“, chvíli se kocháme a přicházejí další skupinky. Nevyhlédnu si oběť, ale autoritativně vyslovím dotaz, kdo tu setrvá nejdéle, ať si převezme „loď“. Pán nám nutí 500 Kč, že drobnější nemá a chvíli trvá, než pochopí, že na tomhle obchodu bychom docela vydělaly. A valí se další houfy lidí, kdyby radši rozhlednu nechali otevřenou... A neplatíme ani korunu. Ale ideální místo na přespání, škoda, že je na začátku cesty. Navečer nezamykat...

Tak tenhle výhled Vašek ještě neviděl

Jsme všemi srdečně oslovovány děvčata, na hlavy nám padá sníh ze stromů a je téměř jasno (a to jsme byly všemi zrazovány). Míjíme patníky a cesta po rozvodí Odra/Dunaj se jen mírně vlní, střídají se zalesněné kopečky a paseky s chalupami a výhledy na všechny strany. Cestou si cvičně tipujeme místa k noclehu a neustále odlehčujeme zádům od krosny, jejíž ¾ zabírá spacák, takže máme jen to nejnutnější. A jediné, co nám nakonec chybí (horalové odpustí), je krém na ruce. Evě suché ruce krvácejí a mně je to dost nepříjemné. V Tatrách jsem v nich kvůli tomu dost nesmyslně třímala v rukou sníh. Eva mi radila radši sliny.

Patník kam se podíváš

Míjela nás skupina chlapíků z Pardubic, kteří obcházejí o Velikonocích a na podzim celou republiku, začali v Chebu a po noci ve vlaku vyrazili z Velkých Karlovic se stejným cílem jako my – Mosty u Jablunkova. Jeden se s náma začal usilovně paktovat, stejně jako my chtěli přespat na Bílém kříži, tak jsme se radši usadily na Bobku, abychom jim daly náskok a popily horkou griotku, kterou jsem udělala do termosky. Po ní jsme doslova letěly a už nám přišlo reálnější, že na ten Bílý Kříž dorazíme. Jinak se nám totiž každý kilometr strašně táhnul...

Jak se Eva vyjádřila, vidina piva a polívky nás popoháněla jako mrkev osla. V Doroťance sice čerstvě vytřeli a na naše zablácené pohorky se nejdřív tvářili všelijak, ale pak nám dali to vytoužené pivo a kotel polívky, že tady jsme na horách a musíme se pořádně najíst.

Hlavním účelem našeho čundru bylo testnout náše (Prima) zimní spacáky, které jsme si zcela nezávisle koupily ve stejnou dobu. V případě špatného počasí byla zálohou rampa u opuštěné samoobsluhy, ale nebe samá hvězda, moje koleno se už vehementně hlásilo o odpočinek, tak jsme se za Súlov vydaly hledat vhodný plácek. Do hospody se nám už moc nechtělo, trochu jsme trnuly, kde najdeme v dubnu něco suchého a krytého před větrem. Všechno okolo vypadalo dost nehostinně a ze tmy se vynořovaly podivné stavby, kaple s dřevěnými lavicemi a studny. Snažila jsem se nemyslet na Studnu z majora Zemana, Blair Witch a podobné chuťovky, Eva zas vyjadřovala obavy z lidských příbytků.

Nakonec jsme si lehly sice trochu z kopce, ale na suchém a relativně krytém místě. Už v 9 jsme se zakutaly do spacáků. Než se spacáky vyhřály, byla nám docela zima. Už jsme se viděly, jak v noci zmrzlé a rozmrzelé vstáváme a jdeme tmou dál. V duchu jsem se proklínala, co nás to napadlo. Co si z té noci mj. odneseme. Z boku jsem se zaaretovala báglem, takže jsem se jen vytrvale posunovala dolů. Eva přišla s návrhem, jestli bychom neměly jídlo někam pověsit v rámci protimedvědích opatření, ale i když nás na něj cestou upozorňovali, ten jeden v celých Beskydech se snad víc bojí nás než my jeho. A byla jsem líná se vyhrabat ze spacáku...

Naše nocležiště

Ve dvě jsme se s Evou střetly v našem náhlém probuzení s pocitem, že jsme ještě nezabraly. Potvrdila jsem si, že s hlavou ve spacáku se dá dýchat, snažila jsem se nic neslyšet ani nevidět, dokonce jsem se začala potit a svršky musely dolů. Prý na nás byla zvědavá jen srnka. Evě se až o půl osmé povedlo mě vzbudit, proběhla očista zubů značně zemitou vodou vytékající odněkud z luk a relativně čerstvé jsme vyrazily dál. Nebe bylo vymetené, silný vítr ještě nic nepřivál a Čarták se zdál být na obzoru tak daleko.

S Lysou v pozadí

Cesta vedla většinou po vrstevnici, ale vrstva starého sněhu, bahýnko a všude se valící voda nás zpomalovaly, ale o to byla cesta zábavnější. Eva při pohledu na mou osobu balancující po kmenech ve vodě poznamenala, že to vypadá jak někde na Aljašce. Párkrát se nám ztratila značka a náš „bystrý“ zrak ji zaznamenal, ale v noci by to šlo těžko. To bychom skončily někde v Lomné. Kochaly jsme se Malou Fatrou a na Velkém Polomu na polomu jsem zakopla o strom a letěla pěkně plavmo. S krosnou na zádech se to těžko vybírá... Odněkud zdola se vynořili klučíci a sice jsem jim nerozumněla, ale jejich výraz ve tváři vyjadřoval starost o mou osobu. Ale já spíš potřebovala politovat od Evy, která můj let nejdříve ani nezaznamenala. Moje holeně... A to jsem už ten den zkoušela tvrdost ledu a moje předpoklady se nepotvrdily, tak jsem hezky slítla, naštěstí ne do vody. Vypadala jsem tedy řádně použitě, ale na Tetřevu nás vřele přivítali a ovocné knedlíky na dva talíře dali. I s poloviční porcí jsme měly problém.Po cestě jsme ještě potkaly Vilémova Péťu, který vyloučil z důvodu netrénovanosti svou účast na špacíru a vyjádřil se ve smyslu, že pokud člověk prvních 50 km neklusá, tak nemá šanci těch 100 km za 24 hodin dát, takže Eva byla v tu chvíli značně nahlodána se na to vykváknout.

S meruňkovicí

Nakonec jsme šťastně doklopýtaly do Mostů a s našimi oblíbenými Českými drahami jsme už méně šťastně, ale vlastně na jejich poměry přešťastně dorazily do Ovy posilněny rekordním pivem v Cieszyne. A byly jsme na sebe docela pyšné...

Tulit tulip

Můj první pugét od V. a jarní prezenty v díře

Ohne dich kann ich nicht sein, ohne dich. Mit dir bin ich auch allein... a ty kopečky.

Pražské a jizerské dostaveníčko

Bylo zas jednou jedno spontánní rozhodnutí, pohled do kulturního přehledu našeho hlavního města a následné nadšení. Tak jsem to do Liberce vzala přes Prahu, abych se před sportovními výkony také kulturně uspokojila. A to bych ani nebyla já, abych nezačala příhodou na dráze. K mému velkému překvapení vyjedeme načas, ale ouha, před Olomoucí naše krasojízda končí, před námi se někdo na mostě nemůže rozhodnout, zda dolů poplachtí či ne. Z předních vagónů se lidé hromadně hrnou do zadních (?) a náš bojovně naladěný vagón se dožaduje kontaktu se sebevrahem, že by ho hlasitě povzbuzoval či rovnou do něj strčil a úklid mastného fleku by zabral méně času než tohle hodinové přemlouvání.

Jako správná "gruppie" Posledního výstřelu jsem si nemohla nechat ujít jejich premiéru v Akropoli, a protože jsem Teře slíbila, že už se nebudu strefovat do Pražáků, tak to nemůžu dlouze komentovat. Jen nastíním situaci - mírně stydlivá kapela z Krnova na pódiu, pár metrů volného prostoru a Pražáci, kteří asi tenhle večer propadli hře na sochy... Tak aspoň plac využije Tera ke svému divokému tanci a já se jim vepředu taky můžu koukat do krku. Pak sice nepřijdou hned mezi prostý lid bez invence a já zas nemůžu Ivánkovi pochlebovat, ale obě jsme spokojené. Ještěže Tera tak důvěřuje mému vkusu.

Druhý den jsem jako zázrakem po letech trefila k americké Alžbětě, abychom probraly všechno možné i nemožné, nakrmila mě řízkem, konečně se vydaly (obě poprvé) na žižkovskou věž, když se prodíralo slunce a já si ověřila, že už se aspoň shora v té Praze slušně orientuju. Shora se nám zalíbil Vítkov, ale jen tak lehké se na něj dostat nebylo, vzdušnou čárou to bylo jednodušší. Tak jsme vyfuněly k tomu obrovitánskému koni, zase se kochaly, seběhly směrem ke Flóře, vzaly to přes cukrárnu a nechaly se vyděsit hrůznými upoutávkami před Imagináriem doktora Parnasse. Film to obrazově bohatý, až se člověku točila hlava, pro ženské oko líbiví chlapci (Ledger, Depp, Farrell a Law), jen někdy děj pokulhával. Tak jsme to s Alžb uzavřely pivem a spěchala jsem pro změnu na koncert Xaviera Baumaxy.

Teru jsem zachytila prchající po Malostranské, v Rubínu jsem nám zas připravila místa v první řadě a mohla pozorovat prskajícího a plivajícího Xaviho face to face, když ti Pražáci se zas jen courali tam a zpět a nadšení zas na můj vkus příliš vlažné. Xaviho jsem se na první pohled lekla, nějak mokrý s lahváčem Stelly (Zázvorkové) v ruce, ale rozjel se pěkně.

Při koukání na Panorama jsem vždycky záviděla plavcům v Podolí, obdivovala jejich otužilost, až mě Tera vzala do oného venkovního bazénu. Voda měla příjemných 26 stupňů, vzduch pod nulou, kolem sníh, skály, pára... Poté jsem zas chvátala do Liberce, abych za těch pár měsíců zapomněla, dokdy vůbec pracujou, takže jsme večer strávily s Katkou komorně ve dvou. Mno, střídala jsem tu společnost každý den.

V pátek jsem oblítala všechna magistrátní oddělení, kde se témata rozhovoru vůbec nezměnily. Měli zátah na net, někdo byl i odejit, ještěže už tam nejsem... První dotaz pana maséra byl ohledně svatby. Tak jsem odvětila, že mě nikdo nechce. "Vás, takovou krásnou holku (haha), to je tím, že pořád rajzujete!" Mno, to je spíš důsledek... Ale slevu takové krásné holce nedal. Liberce jsem si moc neužila a hned přesídlila do Jablonce, kde jsem v Daniném království ten týden po x-té nastiňovala svou mizéroidní situaci.

Měly jsme vyrazit na východ slunce na Sněžku, já se těšila na další noční zážitek, ale akce byla odpískána z důvodu lavinového nebezpečí. A nakonec jsem jako největší aktivista byla i ráda. Výstup na sněžnicích na Štěpánku byl až až. Všude prašan, na příkřejších svazích člověk spíš jel dolů než stoupal nahoru a kolikrát zapadl po hruď a sněžnice se zasekly ve smrčinách či borůvčí. Šli jsme podle GPS všelijakým roštím, stoupali po skalách a Štěpánka je opravdu nejkrásnější rozhledna s výhledy na Jizerky a Krkonoše. Při cestě dolů se Džardovi zachtělo trochu adrenalinu a sjel asi desetimetrovou stěnu lomu a holky něco menšího. Člověk ale neví, co je pod sněhem a já se mám příliš ráda...

Ještě jsem si dosytosti užila Daniného kuchařského umění, Džardového soukromého kina a jablonecké secesní kavárny a hned v neděli po ránu se vracela do Ovy, protože přijeli "umělci z Prahy" a Tomášovi se Zuzkou se zachtělo trochu kultury. Holt není nad přátele z různých koutů.

1323 m n.m. - 00:00 SEČ

Proč svařovat víno v teple domova, proč popíjet svařák v restauračních zařízeních? Proč stoupat do kopců ve dne? Proč se zdržovat v sourodé společnosti?

Všichni jsou neustále busy či bez chuti zdolávat sněžné vrcholy, tak jsme s Vilémem upekli noční výstup na Lysou a přidal se k nám Martin a (dokonce) Vašek. Na Ostravici jsme měli motivační zastávku na medový likér Lysá hora (stylově), pivo (kluci), skvělý čaj s medem (já!) a spíš jsme tu motivaci ztráceli... Nahoru jsme vyrazili kolem Sepetné, Albínova náměstí a Lukšince. A šlapalo se moc dobře, i když Vilém neustále prohlašoval, že opilce domů nepoveze. Butylka s rumem totiž kolovala neustále... Všechno krásně zasněžené a nad pokličkou hvězdné nebe. Tak jasné hvězdy jsem dlouho neviděla. A když jdeme ve skupině, tak se přeci čeká, to mi nikdo nevymluví...

Po připojení na "dálnici" by se sice podle Martinových slov (velký horal) hodily mačky, ale nesekla jsem sebou a stoupala a stoupala, až před koncem mě studený vzduch dostal, ale osobní asistent Vilém stál při mně. Cestou jsme se docela nasmáli, i když si pořád utahoval z mé osoby a pana Václava. Nahoře foukalo, a i když bylo jen šest pod nulou, tak kosa řádná, chief Martin se s půlnocí pustil do svařáku i s náležitým kořením a citrónem, jenže ouha, došel plyn v bombě, tak svařák se jen lehce ohřál a hned jsme ho přelili do termosek (1,5 l!). Ale byl výtečný!

Zvláštní pohled na růžová města v dálce, jejich světla se odrážela od inverzní pokličky a povznášející pocit, kolem oni lidé a nebýt zimy, dolů se mi ani nechtělo. Ale museli jsme se sklouznout a dopít svařák. Vilém cestou dolů asi z nedostatku spánku zprotivněl a přitěly na mě i hůlky, fyzičtí geografové se ani potmě nezapřou a vydali se zkoumat hot spots. O půl třetí jsem došli dolů, s Vilémem jsme si zapěli v autě Fanánkovu Tuicu plni spokojenosti a ulehla jsem, abych se ráno probudila s hlavou jak střep a kašlem... Ale stálo to za to. Který vrchol next?

Tajná depeše

Překlad: Milá Janičko, jsi zlobivá, Janičko, pošlu ti pohádku, jsi moc tlustá. A tady máš pohádku. Byla jednou Janička, byla moc hodná a milá. Ahoj, já jsem zabiti. Jsi moc milá, Janička je tlustá.

Made by Ondrášek (žák první třídy)

Pozn.: Z naší famílie jsem po Radkovi nejhubenější. Seš tlustý je u nás nadávka, abyste si nemysleli... To asi abych si o sobě moc nemyslela, ha.

Novoroční vycházka aneb jak jsme se s Terou točily v kruhu

Po Silvestru jsme s Terou nebyly schopny vstát ve stanovenou dobu a venku mlhavo, takže z Lysé sešlo, ale zato jsme se rozhodly na netradiční procházku za humny. Mapa Ostravska a ejhle, Tera ještě nebyla v Havířově, tak co z něho dojít do Ovy. Cestou pár hájů, sorela, Tera nadšená.

Tak si to štrádujeme po Havířově, zběžně kontrolujeme turistické značky. A pak podezřele dlouho žádná a my někde mezi nesympatickými paneláky na Šumbarku (a nesympatickými lidmi) a Tera to chce stočit doleva do ještě nesympatictějšího houští (a mrčí, kde jako je ten slibovaný les) a já jsem pro se držet hlavní cesty. Koukáme nenápadně do mapy a totální ztrátu orientace omlouváme mlhou, kdy i ptáci chodí pěšky. A tak svačíme někde na bahně, zmatené přítomností kolejí (míříme snad na Orlovou?) a cesta se stále mírně stáčí vlevo... Šok! Jsme zpátky na nádraží v Havířove na onom kruháči! Kolemjdoucí nechápou, proč se smějeme a objímáme a po těch x kilometrech je nám už zima a já se už vidím někde v hospě. Ale Tera se nevzdává. Vítězoslavně našla značku.

A tak se vydáváme na další kolečko, které už tak dobře známe, zase ztrácíme značku, ale nevzdáváme to, až si všimnu nenápadné odbočky, která míří trochu jiným směrem, než jsme předpokládaly. Před námi les a nervózní paní, která si snad myslí, že ji pronásledujeme. Asi působíme na špacíru v tomhle dusivém mlhavém počasí dost divně. Osaměly jsme a kolem nás vlhký les a koruny stromů se ztrácí v mlze a Tera zrychluje a já lituju, že nemáme pořádný foťák a turistické značení je zase tristní a matoucí. Jsme z lesa ven a teprve teď Tera přiznává, že měla nahnáno, a že jí les evokoval seriál Městečko Twin Peaks.

Pak si prohlížíme Petřvald s domky rozesetými po polích a kontrast velké historické školy a novostavby rodinného domku přímo před jejím průčelím. Sem tam nás doprovodí nějací psíci, kteří se tváří neškodně, ale v dalším lese se k nám přidá tele-vlčák, Tera se mě drží jak klíště, ale ve mně je taky malá dušička. Vlčáky nemám moc v lásce. Ještěže mi Tera rozumí opak a je klidnější. Proti nám jde starší pár s vlčákem, "náš" k nim hned běží a dotírá a mně je jasné, že to schytáme. Tak si v hlavě sesumíruju obranu, a když paní spustí, tak ji nenechám domluvit a zhurta na ni spustím a paní v tu ránu zmlkne. Tera na mě koukala jak z jara... Takovou mě nezná.

Cestou snad už jen nějaký exot objímá strom a vypadá jak oběšenec, ale kolem haldy dojdeme do Michálkovic, akurát jede bus a my jsme šťastné, že se třeba budeme točit v kruhu, ale nakonec z něj najdeme cestu ven a dojdeme do cíle.

Christmasoidní zkazky

Čas vánoční se nepočal zrovna ideálně, na vánoční "besídku" z katedry jsem jaksi nebyla schopna díky nečekané ťafce dojít, ale večerní koncert Posledního výstřelu mi to bohatě vynahradil, v Bazaru jsem byla téměř jediná znalá, ale nadšení jsme byli všichni. Frontmanovi Ivánkovi jsem tlačila do hlavy nějaké nápady ohledně jejich propagace, snad jsem mu nenabízela i texty, ale určitě jsme si přiťukli. Zlomek osazenstva z katedrálního večírku do Bazárku nakonec taky doklusal a zabalili jsme to něco ke čtvrté. Ten den se dělil na část beznadějnou a euforickou.

V neděli jsem dojela domů a s vervou se pustila do vánočních příprav, zapojila jsem i kluky a ti mi pravidelně zlepšovali náladu. Při štrúdlu jsem Ondru nabádala, ať suroviny sype rovnoměrně. Ondro, víš, co to je rovnoměrně? Ne. No tak po celé ploše. Víš, co to je plocha? Ne... Ale po našem veledíle se začal kroutit, že ho bolí bříško a v noci blinkat. To já si na Štedrý den ještě vychutnala skvělé chardonnay, které jsme si schovaly z ochutnávky vín na Slezskoostravském hradě, a pak už jsem měla jen na mysli, že přišla má poslední hodinka. Úplně regulérně. Takže horečka a další doprovodné jevy a já si určitě nemohla stěžovat, že bych se přes Vánoce přejedla.

Btw. Nejlepší Ondrova hláška poslední doby - dneska je počasí akurát na to jít do hospody... A říká to při jakémkoliv okamžitém stavu atmosféry, ha. A dalším důkazem, že k alkoholu máme veskrze pozitivní vztah je Šimonkova vytrénovanost, že než se napije náhodného čaje, tak přičichne a zeptá se, jestli tam není rum...

Silvestrovský týden jsem prožila vskutku společensky a vracela se domů k ránu. A ráno na Silvestra jsem byla bruslit, světe, div se! V krásných stříbrných bruslích mi to jelo mnohem líp než za mlada, kdy jsem jezdila stylem co noha nohu mine a třásla se strachy, abych si nesedla na zadek. Tak krasobruslařka ze mě nikdy nebude, ale z toho "svištícího" vzduchu jsem měla radost, jen kdyby všudepřítomní pidilidi nezastavovali stylem, že sebou šlehnou a třeba i mně pod nohy... Třeba mě jedno sejmulo a já se při pádu v pudu sebezáchovy chytla druhého za rukáv (to se mi ještě omluvilo).

Teře sice společná silvestrovská "řízená" zábava nevoněla, ale nakonec jsme se i v jejím neoblíbeném počtu (tři spolu s Evou) moc dobře v mariánské "díře" bavily, že jsme ani na půlnoc nos nevystrčily. Zapomenuté blechy a moderní karaoke měly úspěch a 4 flašky na tři kusy... Den předtím jsme měly válečnou poradu v nějakém poshbaru, byla jsem pěkně protivná a drze jsem svoji komorní verzi prosadila. Po tolikati letech bez chlapů a bylo to bez problémů. Když jsem si představila, že budu buď sama nebo v Bravanticích nebo na pár místech s lidmi, s kterýma si nemám co říct... Tak jsme minimálně do tří vysedávaly a to jsme ještě musely omezit, protože jsme si s Terou naplánovaly na Nový rok túru.

Maťo a docentská párty

Ano, evidentně to tu zanedbávám. Ano, je mi to vyčítáno. Ano, pokusím se to napravit.

Co se týče doby předvánoční, v mysli mi utkvěl víkend s Maťom a chata s docenty. S Maťem jsme "slezli" pár skalek, rozhleden a jiných pamětihodností v okolí Vsetína, při večerech ochutnali minimálně šest druhů alkoholu a rozebírali své troubles, ale rána krutá nebyla.

"Přifařila" jsem se i na jednu oslavu docentury a sama sebe jsem pasovala na posluhovačku/hospodyňku, protože jsem chtěla být aspoň trochu užitečná, když už jsem se neustálých odborných debat nemohla účastnit... Ale aspoň jsem si při půlkách se všema potykala. A tak se cpali - vepřová kolena, guláš, kuřata a další pochutiny, dopili pivo a já přiskočila s dalším a docenti i jejich vážení studentíci pořád něco řešili. Hlavně se drbaly ženské na katedře se slovy: je blbá, neschopná... a ještě je hnusná. Ale fascinoval mě jejich rozhled. Nic ve stylu "všechno vím, všechno znám", ale opravdový zájem o všechno a člověk se pak ostýchal cokoliv říct. A spát jsem šla až o půl páté, jedna rozjařená doktorantka dlouho nemínila jít spát (byly jsme tam jen dvě holky), a tak jsem shlédla i vážené docenty potácející se na onu místnost ve spodním prádle. Ale při tom kvantu jídla se i přes neustálé popíjení nikdo nezřídil.

V sobotu jsme vyrazili s jedním studentem speleologem hledat pulčínské jeskyně. Takže rojnice a nález malé a velké pseudokrasová jeskyně (asi 30 m). Já jen zvenku poslouchala ten pláč a skřípění zubů (ha), když ze začátku museli šphat po laně asi 5 metrů a kolem byli pavouci a dál se plazit nebo sklouzávat dolů. Pulčinské skály byly pocukrované sněhem a návštěva u Vilíka nesměla chybět. Večer se osazenstvo trochu proměnilo, omládlo a zvtipnělo. Tak jsem si vyslechla třeba studentský postup před vstupem do Ostravice kvůli měření - navlečení do igelitového pytle a pečlivé obalování potravinářskou fólií, aby si voda stejně našla cestu...

Tak snad alespoň fotodokumentáž bude názornější než má slova.

Pořád se něco děje (tentokráte v Liberci)

Po kolaudačce Daniného bytu (alias bludiště) a výletu na Jizerku (konečně) jsem zas strávila další víkend na Liberecku. Klasický vánoční magošský (neoficiální) večírek byl v pátek. Dostavila jsem se na něj po určitých peripetiích. Vlak z Varšavy (netopící) měl přinejmenším 30 min zpoždění a to jsem u něj už vloni požadovala změnu jízdního řádu, neboť se to děje dnes a denně. Přípoj v Pardubicích jsem neměla šanci stihnout ani s časem 20 min na přestup, tak jsem poslechla kupodivu velmi vstřícnou průvodčí (i když na začátku mě podezřívala, že jedu s jízdenkou do Liberce načerno do Prahy), jela s jejím svolením "načerno" do Kolína a snažila se dostihnou kýžený vlak jízdou přes Mladou Boleslav.

To už jsem si radši další jízdenku koupila, než se s nima dohadovat o neschopnosti ČD dovést mě do místa po určené trase, že bych mohla mít nárok na další... Ale vyjíždějící přímo z Kolína měl zpoždění "kupodivu" také a při dotazu, jestli na nás přípoj v Mladé Boleslavi počká, mi bylo vyčteno veledůležitým průvodčím, který dokázal evidentně jen razítkovat jízdenky, že neznám jízdní řád, kde je napsáno, v které stanici na sebe vlaky vyčkají, že ho nějaké jízdní řády vyjeté jinou průvodčí neznají, že ty jsou z netu... Hm, bichli s jízdním řádem asi příště s sebou. Docela mě ten přístup zaskočil a ztratila jsem jistotu, ale zvládla jsem se ještě zeptat, která je ta vybraná stanice, a kde na trati vůbec Bakov nad Jizerou je... Mapu železničních stanic taky u sebe běžně nenosím. V Mladé Boleslavi docela zmatek, protože kupa lidí běžně na této trati cestujících tady vystoupila také s vědomím, že přestupní stanicí je "Bolka" (odspolechnuto ve vlaku). Tak je ten nerudný průvodčí nahnal zpátky (se divím, že je nenechal na mrazu).

V dalším vlaku jsem se zas musela optat průvodčího, jestli na nás počká vlak v Turnově, sice odpověděl, ale zároveň mě obvinil, že mám jízdenku jen do Turnova a jedu do Liberce. "No to by bylo na dlouho, pane průvodčí, to víte, cestování s ČD." Nakonec jsem přece jen do Liberce dorazila ve čtyři, ale sms, že Katka je už na Harcově, dle domluvy jsme nejely spolu, nestihla jsem se u ní dát po všech těch peripetiích do pucu, ale už od rána se mi nedařilo a tak už mě to nemohlo rozhodit a vyrazila jsem s teplotním šokem do mrazivého Liberce.

Večírek se rozjížděl pomalu, těšila jsem se na teplý guláš ze zvěřiny, ten se ale nekonal, tak jsem zdlábla, na co jsem natrefila a při popíjení jsem se krotila, takže si pamatuju celý průběh večera, ne jak vloni... My již minulí pracovníci jsme byli snad v převaze. Už evidetně stárneme, protože u ženských byla na pořadu dne diskuse na téma snaha o baby, chlapi zas postávajíc či posedávajíc ucucávali pivo, cpali se a byli spíše než kamarádští dotěrní, jak se to u některých postupem času stavá. I když někteří to mají evidentně v povaze. Byly tam i nějaké krize osobnosti, rádobyodborná debata, když bylo zjištěno, čemu se v zájmu "vědy" věnuju a dokonce i nabídka práce od stavaře vodohospodářského. Na konci jsme si řádně zatrsali a dieslovky to díky těm šlapačům zelí pěkně odnesly. Takže já radši vedu...

Dopo jsem prožila s krizovatou Katkou v bytečku a vydala jsem se do Pěnčína, kde se konala třicetistupňová party ve stylu Nicka Slaughtera (slavily se dvoje třicetiny). Chalupa se ne a ne vytopit na 30°C, stále 29, my už jsme skomírali, ale moje oblafnutí domácích, že jsem přelepila údaj o teplotě na termostatu, neprošel. Tak jsme v letních oblečcích popíjeli všemožné koktejly, nejvíc šlo na odbyt snad banánové daiquiri, ale já jako nonkonformní jedinec jsem si míchala svoje vlastní a nebála jsem se kombinací typu grenadina, brandy a bílý rum. Ochutnávali jsme roztodivné ovoce/zeleninu jako kiwano (chuť jako okurka s banánem), karambolu nebo mé oblíbené physalis (mochyně).

Ke svým tropickým oblečkům jsme si navlékaly korále (velmi výchovné) a Hatlin Džarda přitáhl ze svého baru archivní kousky, tak jsme mj. s obavami koštli víno z 81 s tím plastovým uzávěrem (jestli pamatujete) a mělo takovou ořechovou příchuť a žádné ztráty na vědomí nebyly zaznamenány. Společenské hry ten večer neměly moc velký úspěch, shodnout se v tom počtu jaksi nebylo možné a týmová spolupráce nám taky nešla. Energie se vyčerpala na boj v týmu a na protivníka už nezbylo. Ale doporučuju www.karaokeparty.com, i když jste nezpěváci.

V neděli jsme se vydali s tekutými rumovými pralinkami na zdravotní procházku, a i když na trávě byl poprašek sněhu, lilo jak z konve. Na kozí farmě jsme zkoukli právě narozená kůzlátka, jedno se celé mokré ve stoje třáslo a žádná si ho nevšímala a z Železného Brodu jsem vyrazila znavená na cestu zpět. Kariéra party animal je náročná... a v Mikulášské nadílce byl kousek uhlí.

Správný vědátor pije čaj s rumem

Takže jak to vypadá s mým studiem a výukou, ať ukojím vaši zvědavost. Svému tématu se zatím příliš nevěnuju, mám dělat hlavně rešerši a studovat a studovat, ale spíše mám na práci jiné věci a pomáhám Vaškovi v jeho velkém díle. Ten se v (fluviální) geomorfologii shlédl a věnuje se jí od rána do večera. Já mu buď pomáhám v terénu, s nějakým zadáváním dat nebo s checkováním doma. Tak už jsem postávala i po pás ve sněhu a zapisovala při sbírání vzorků na makrogranulometrii a Vašek se ráchal v té studené vodě. Koláže níže jsou z Velké Rači, kde jsem "pomáhala" dvěma doktorantským odborníkům - Vaškovi a všeználkovi (nemyslím to pejorativně) Petrovi.

Kluci nadšeně běhali po svazích nahoru a dolů, měřili jsme profily, prováděli strukturní měření a hlavně chtěli vlézt do pseuodokrasové jeskyně (vstup zakázán), takže já jsem byla pasována na hlídače. Přespali jsme na chatě kousek od jeskyně, takže s objevováním jeskynních prostor se začalo docela brzy a než vylezli nahoru první turisté, tak kluci udělali kus práce, ale když se blížil kdosi v červené bundě, tak jsem je s obavami, že jde někdo z horské služby, upozornila a kluci zhasli baterky a čelovky a přilípli se ke skále. Já zalítla za výčnělek nahoře a jen slyším, že se mají jít všichni podívat do diery na medvěda. Chlap strčil do otvoru jen ruku s foťákem a kouknuvší se na displej všem oznamoval, že jsou uvnitř igelity. "To jsem já", zašeptal tiše Petr ve svém jeskyňářském oblečku. To se bude fotograf divit, až na kompu uvidí třebas ruku. Mrtvola!

Na horské chatě jsem se díky vymrznutí naučila pít čaj s rumem. Absolutně nechápu, co jsem kdy proti němu měla (právě jsem si jeden dala...). Btw. na katedře pak Vaška jemně upozornili, že když dává účet k cesťáku, tak vypadá trochu blbě, když je tam ubytování a devět rumů... Nu což, běhat tak pozdě v terénu, to si vědci nějak musí mozky rozehřát. Ráno se nás pan chatař optal, jestli víme, že se kolem potlouká medvěd a co máme v případě setkání dělat. Zakousnout se do stromu a dělat suchý konárik... Chodili jsme cestou necestou, kolikrát jsem sama na mýtině naslouchala všemu tomu praskání kolem, ale medvěd se s námi nechtěl setkat. To zklamání kluků!

Z pokoje jsme koukali na Lysou, z vrcholu Rači na Roháče, všechny možné Beskydy a Velkou Fatru. Zpátky jsme sešli lesem za tmy přesně k autu a budu ještě dlouho obdivovat Vaškův orientační smysl. A mezi dalšími objevy pro mě byla nejzajímavější námraza jako vata která se vyskytovala jen na větvích bez kůry a zas nevím, jak se jmenuje... něco švédského. Byla kosa, ale krásně a dva týdny předtím tam byly prý dva metry sněhu.

No tak ty "frackoidní" prváky si nechám na jindy...

Pražské radovánky

Do sytosti jsem si Prahu užila, téměř dle hesla Sleep when you get back home. Hned po příjezdu na hlavák jsem se naučila odrážet socky a dealaři T-mobilu mi poděkovali k vysokým platům, když mám ještě kartu. Nj, kdo nevolá, nic neprovolá. Před Ústavem totalitních režimů se nám poněkud nepovedlo setkat, protože Martina a Eva neodolaly čínskému umakartminibistru a začala jsem se mírně obávat o naše třídenní soužití, ale pak už jsme se v rámci možností byly schopny domluvit. V Ústavu jsme prošly bezpečnostní kontrolou, aby nám paní s vážnou tváří předala i vizitky na připnutí a po prosbě, jestli si můžeme odložit baťohy, nás odbyla slovy, že to za to nestojí, že ta výstava je jen na chvilku. A taky byla, v knihovně byl jen model trenažéru totality, neboť jsem četla jaksi nepozorně. Těšila jsem se, že "prožiju na vlastní kůži specifika jednotlivých životních etap člověka žijícího v různých fázích totality v Československu mezi lety 1948 – 1989", ale kdo ví, jestli to bude někdy realizované.

Pak jsme se toulaly po žižkovských putykách, holky se mazlily s Davidoffkama, které jsem jim dovezla a v rámci festivalu arabského filmu jsme shlédly egyptský film Akvárium, při kterém jsme si musely dát mezi víčka sirky, ale byl to docela zajímavý exkurz do jiné kinematografie, kde se nenechají ovlivnit evropskou. Spojení jejich tradičních zpěvů a rapu nás vytrhlo z letargie, a když se od té doby podívám na tkaničky od bot, tak si vzpomenu, že ti z dobrých rodin mají uzly uprostřed... Schválně se koukněte.

Po noci na své úžasné karitaťce jsem sice měla zablokovaný krk (při jejích rozměrech a rozměrnému prostoru okolo jsem spala více mimo ni než na ní), ale ráno jsem vyskočila jak rybka a svou přílišnou aktivitou samozřejmě Teře lezla na nervy. Skočila jsem do obchodu a ještě ve 12 se dumalo, co si oblečeme, abychom v tom přežily den a mohly ještě večer do divadla.

Tak jsme se asi bez výjimky nadchly pro centrum současného umění Dox v Holešovicích (ty jsou prý teď in), vedly jsme plamenou diskusi pod Entropou, kde se urodily třecí plochy, které o sebe třely ještě drahnou dobu. Dále malá ochutnávka... A vězte, že uměleckým dílem můžou být i zmuchlané prodlužovačky se žárovkou a v zájmu umění se se na střechy přesunují i lodě.

M. Cais - Možná se ten pravý ještě nenarodil…

PodeBal

Samozřejmě jsme se ještě museli cournout po nějaké té památce, tzn. lavička a nějaká ta cigaretka a já s prázdnýma rukama pořád pokukovala po Glühwein... Prodavači nestydatě nasadili vyšší cenu, než byla na tabuli a to bych spíš očekávala, že čtyřem Češkám s krásnou výslovností to dají téměř zadarmo. Seběhly jsme z Hradu, kde nám malé dítě otevřelo oči, že Hrad není hrad, ale spíš takový dům, ha a v kavárně Lucerna už nás očekávaly Terezininy erasmácké známosti. Mezi Čechy a Poláky pro mě kupodivu vládne angličtina, já jsem tichá dívčina, ale pěkně jsme se nacpaly dortíky, které nám pan kavárník nadšeně snášel (za šede...) a mohly jsme se přesunout do dalšího kulturního stánku Činoheráku.

S lístky na stání za 30,- jsme si ani nepřipadaly nepatřičně, na nějaké nóbl oblečky se tam nehraje, ale více než herci mou pozornost upoutávala šílená ženská s bublifukem, bohatým zvukovým doprovodem a nepředvídatelnými pohyby. Kupodivu z balkónu nespadla a Eva ji podezřívala ze spojenectví s herci. Dalším nevhodným elementem byl smích v publiku při jakémkoliv laciném vtipu či sprostém slovu. Ano, duchovní boj může být stejně krvavý jako bitva, ale přehnané emoce, afektovanost, pláč a blinkání na jevišti mě spíše odpuzuje, toho si užiju tak i tak, ha. Utkvělo mi v hlavě něco v tom smyslu, že to nejhorší, co na nás Bůh seslal , je "nutnost" soužití muže a ženy...

Tichý téměř abstinent Terezin pan domácí s neustále nabitým programem se nezdá a návštěva tří holek z "Ostravy " v našem hlavním městě ho natolik upoutala, že sezval své známé a večer se mírně zvrhl v nějakém tom podniku a Lucerně music baru. Moc jsme toho nenaspaly a radši jsme se v neděli vydaly léčit k podzimně laděné přehradě v Hostivaři. Jaký protiklad proti minulému týdnu, kdy jsem se téměř po pás brodila ve sněhu na Morávce. Kolem Botiče jsme se dostaly zpátky na Zahradní Město do zahradního domečku, daly jsme si úhoře, choťově dobrý, ale musela jsem neustále zapuzovat myšlenku, že to není ten podlouhlý mrskající se tvor, kterého chytali na koňskou hlavu v Plechovém bubínku.

Čtyřhodinovou cestu zpátky jsem prostála u záchodků, neboť premisa, že v neděli večer pojedu proti proudu cestujících, se ukázala být chybná. Málem jsem to zalomila přímo na zemi, kdyby mi nehrozilo ušlapání. Tereza díky nám už nikdy více nebude pít weino z hrnečku a mně Eva věnovala bublifuk na hodné lidi a pepřák (po návštěvě u mě v Bronxu) na ty zlé. Víkend opravdu nabitý...

Naštěstí nejsem v noci sám,
jsou se mnou ještě noční můry,
okolo lamp se tetelí,
shlížejí na mě shůry.

M. Cimala (z výstavy Moje Evropa)

Pan Dýně

Tak jsem si vyřezala kamaráda...

Pozitivní motivace

Tak už více než měsíc dlím se třemi chlapy (tedy především s těmi dvěmi od vedle) a nevědomky jsem na ně aplikovala metodu pozitivní motivace. S vědomím (já bláhová), že se tam dlouho neohřeju, je nijak nepéruju a radši všechny domácí práce vykonávám sama. Tak jsem po pár dnech nepřítomnosti dorazila, hned se pustila do šůrování, umyla letité nádobí atd.. Následně se Antonín pustil do vaření a měl ze mě takovou hrůzu, že po ukončení své činnosti vycídil kuchyň ještě víc a to není schopen kolikrát ani nádobí umýt.

A co se týče topení, v kuchyni nejde radiátor vypnout a pořádně hicuje, neboť někdo ulomil to heblo a v našem pokoji zas netopí vůbec. Asi jsem byla jediná, koho to iritovalo, ale nespokojeným mručením a působením na správnou lakomou notu jsem dosáhla toho, že se Tonda zamyslel a jednoduše vzal heblo z jiného radiátoru a ten kuchyňský zavřel. Jak prosté! Teď ještě ten náš pokojový, ale Vašek se kutilsky vybije doma a já tam přimrznu, pokud to nevyřeším sama.

V rámci udržování dobrých vztahů jsem nového spolubydlícího pozvala na weino hned první den, ale tím naše kamarádíčkování skončilo, ti dva se proti mně mírně spolčili a ukončili jsme to tím, že já mám blbé kecy a oni blbě čučí. A i když se Tonda měl dávno odstěhovat, což hned tak nebude a mně namluvil, že je tříměsíční výpovědní lhůta (už jsme mohli být všichni fuč), stále tam pobývá a s Markem se mu tam asi líbí víc než s tou jeho, kterou jednoduše odsunul jinam. Tím pádem se mě může se závistí v hlase ptát, do kdy jsem spala a kdy začnu něco dělat, neboť by se prý chtěl v příštím životě narodit jako Vašek nebo já. A já schválně odvětím, že minimálně do 10 a slovo škola nebo práce neznám a jemu v podobné "kariéře" nikdo nebrání.

Mariánkám přezdívám Bronx, při cestě domů se pohybuju přískoky a v průchodu špicluju uši, abych odhadla, co mě v té tmě může tak čekat. Byla jsem pevně rozhodnuta vymalovat pokoj, ale najednou se ve mě něco vzpříčilo, že já tam prostě nezůstanu, tudíž není proč investovat. Do svých rukou proces stěhování nevezmu, neboť nechci způsobovat nějaké rozpory, takže ještě nějakou dobu se zvukem televize od sousedů nebo s plížením se průchozím pokojem vydržím.

15.října hurá na lyže!

Nahoře minimálně třicet cenťáků sněhu, já v teniskách, vlaky se zpožděními kvůli "sněhové kalamitě" a Vsetínsko bez elektriky.

V britské mutaci...

Via ferrata

Před odjezdem z Liberce si kluci dali ferratu Nonnensteig (viz výše), kde zývali nudou (ale slušelo jim to, ha) a Alpiner Grat (viz níže), kde po nástupu někteří slibovali, že pokud na něco takového budou chtít opět vylézt, tak ať jim tom to zatrhnu. Ale nebylo cesty zpět...

Dali jsme si ještě Hvozd neboli Hochwald v Lužických. Bez eura na rozhlednu nelez...

Večer po svijanské žirafě a pá tuplácích se zvrhl v taneční večírek a ráno pak bylo kruté, ale kluci hravě naložili a v Mariánkách pak vyložili plný transit, abych se vměstnala do prostoru s relikty po Vaškově spolubydlícím, který tam už pár měsíců nedlel, ale jeho stuff ano. Zuřila jsem...

P.S.: Snad Vám kolážoidní prezentace nevadí, ale co nepatří na picasa se tu tkví v docela přehledné formě, stačí jen kliknout...