Львів, Київ i Чорно́биль

Naštěstí alter ego pana S. mělo hluboko do kapsy a síla mé myšlenky byla silnější než hrubé heslo "Řeklo se bez bab".  Po převeselém Majálesu jsme za brzkého rána osedlali Oledo, které se pyšní spotřebou pod pět litrů a spolu s cenou ukrajinské nafty (22 Kč) a jistým stupněm opotřebování představuje ideální vozidlo na ukrajinské nesilnice. Přes tabule Kontrola prędkości (vděčné téma) a zastavení cizinecké policie jsme polsko-ukrajinské hranice projeli v rekordním čase. Zpět do sovětských dob. 

Okolo těch pilných obdělávajících své políčko, za těmi zkušenými kličkujícími mezi dírami na silnici, přes rovinu, kam oko dohlédne, jsme se dokodrcali do Lvova. Tu Paříž, tam Florencie, Krakov či Vídeň. Skanzen Habsburské říše. Mé první setkání s přeplněnou ukrajinskou MHD, kde zezadu pošlete po lidech ty směšné 4 koruny směrem k řidiči a zpátky vám přijde jízdenka. Pokud tedy na kolejích nestojí nepojízdné auto a kolem si to nedrandí jen maršrutky, když vy čekáte na tramvaj směrem na nádraží. Koleje jsou značně nerovné, secesní domy úžasné a vyfunět na radniční věž se vyplatí.

Nadšeně čtu všechny nápisy v azbuze, splývám s davem při popíjení kvasu, pojídání pirožků a nakupování Medoffky. Poprvé a naposledy jsme v retro hostelu očekávaní a na chvíli usínáme v postelích za 5 euro než se začne rozléhat Kaťuša. 

Pan policista nás zastavuje. Nepřekvapuje nás to. Zato nás překvapuje, že pan S. nemusel vytáhnout z kapsy žádný úplatek. "Měli jsme stejnou čepici a měl mě za Kazacha."

Po překvapivě solidní silnici lemované benzínkami dojedeme do té slavné třímilionové metropole, netřeba ani točit volantem. Před námi mohutné kyjevské prospekty. "Znáš Kyjev? To ti je krásný město. Všechno nový, krásný..." 

Nejde jen o to najít byt, ve kterém je ilegálně provozovaný hostel, ale i to se tam vůbec dostat. Vysedávání na schodech před "hostelem" se stalo naším denním chlebem. První zarezervovaný vůbec neexistoval, do druhého jsme se probojovali, i když pan mafián nebyl příliš nadšen, před třetím jsme si vytelefonovali odvoz do dalšího, kde nás další den chtěli položit na chodbu. Ale vždy jsme měli kde spacák rozložit...

Zlatá vrata, limo pivo, svatý Michal, pivo, promenáda vysoko nad Dněprem, limo pivo, monument ukrajinsko-ruského přátelství... Ukrajinské metro je se 105 metry nejhlubší na světě. Nedohlédnu, kde končí jezdící schody. Zatočí se mi hlava. Symbolem Kyjeva může být Majdan Nezaležnosti. Vzduch je cítit bouřkou a svobodou. 

Hlavní bod programu? Černobyl. Neber to, za 150 dolarů...  Na vnějším checkpointu si pán po 25 letech a 5 dnech odškrtne čtyři Čechoslováky, pár Švédů, Australany... Pokus tenkrát nevyšel a my po nejlepší silnici na Ukrajině míjíme opuštěné vesnice. Ve vsi Černobyl s nějakou tou historií, Leninem a Sovětskou ulicí poprvé vyzkoušíme na bývalém fotbalovém hřišti na tancích dozimetr. Jeho zvuku už se jen tak nezbavíme. 

Budova mateřské školy je plná srdceryvných aranžmá. Panenky, papučky a nejvyšší námi naměřené hodnoty radioaktivity pod místním okapem... Stavba chladírenských věží pátého a šestého reaktoru byla přerušena 25.dubna 1986. Sarkofág kolem 4. reaktoru je téměř na dosah. Neřízená sukcese v praxi v městě duchů Pripjati. Je libo disko na tanečním parketu posetém střepy v kulturním domě Energetik? Nebo přelouskat dílo nějakého klasika valícího se po zemi? Přihraj! Přijela pouť! Žáci mají asi prázdniny a co bude k obědu? Třeba jen odsunout ty hromady plynových masek, nepropadnout se promáčeným stropem a můžeme si udělat pár temp v bazénu s výhledem do bujné zeleně. Se stísněným pocitem tím vším procházím. Je nám řečeno, do které budovy vcházíme, ale náš pohyb je průvodcem vcelku neregulovaný.

48 tisíc lidí se naráz bez vysvětlení muselo sebrat a odejít z města. Věci z bytů byly vyházeny a zahrabány. A pan S. si dovezl pěkný suvenýr - černobylské klíště. Další Peter Parker? Před vstupem do kantýny si změříme radiaci, uff, jsme čistí. Bohatý oběd pár metrů od reaktoru. Tady to žije. 3.blok byl donedávna ještě v provozu a stavba nového krytu sarkofágu nad 4.blokem, do kterého zatéká, zaměstnává plno lidí. Mohou třeba přes Bělorusko dojíždět z nově postaveného Slavutyče. Vláda prý stále dává na následky havárie 4 % HDP. Ještě nakrmíme dvou a půl metrové sumce... 

Až za tmy něco sovětsky velkolepého. Rodina Mať, vlastenecké muzeum pod širým nebem. Na protějším dněperském břehu září panelová předměstí. Stanice metra zrovna neslouží na popojíždění po centru a na taxík máme i my.

V komplexu Kyjevsko - Pečerské lávry si s Terou zahalíme hlavu šátkem a se svíčkou v ruce sestoupíme do jeskynních systémů za mrtvými mnichy. Pár přísných pohledů. Hraje se tu přetlačovaná o to, kdo dříve políbí průhlednou rakev s mumiemi, kdo (ne)zapálí ostatním pokrývku hlavy.

Zamrzlý Dněpr, 7 metrů ledu a my na konci šup do žita. Vydáváme se poznávat i méně uhlazený Kyjev. Nevěřte průvodcům. Ostrov uprostřed Dněpru není příliš pěkné místo s čistými plážemi, restauracemi, sportovišti a lunaparkem. Spíše klasický ruský kýč se stánky, kolotoči ponechanými na dožití a odpadky na pláži, že se i Vašek zdráhal vlézt do vody.

Funikulerem (pozemní lanovkou) se vyvezeme zpátky do centra, nad hlavou těžká mračna. Schováme se v loubí u chrámu sv. Michala, z jehož zdí silný déšť smývá barvu, že jsou potoky valící se po dlažbě zbarvené do modra. Svod okapu končí nad chodníkem. Tak doplaveme až na Andrejevský uzviz plný stánků s veteší, kde si zálibně prohlížím fotoaparát zn. Лomo, ale všichni už letí dolů, abychom se zas mohli za mrzký peníz nacpat boršče, pohanky či pelmeňů v ukrajinském fastfoodu Пузата Хата.

Nechce se nám strávit noc na chodbě průchozího bytu, tak alespoň bez celodenního stresování vyrážíme na noční pouť směr domov. Vašek spíše po hmatu kličkuje za silného deště mezi dírami na silnici a konečně zahlédneme první hmatatelný důkaz blížícího se mistrovství Evropy. Ze tmy se vynoří osvětlené torzo stadionu v obležení jeřábů. Fotbalové týmy čeká velmi pohodlná cesta...

Je jaro a všechno kvete. Kytky, stromy, keře, mlází!

A já se už pomalu roztékám. Norové, víte, kde dlím...

Random pics/pigs

Prozřetelná vánoční procházka na Ondřejník s horkou griotkou, Evou a neskutečně modrou oblohou. Na Lysé se v tu dobu tlačily davy a naše kondička pokulhávala vedle nás...  

Hoši mapovali jeskyni Cyrilka na Pustevnách a já jsem v -20°C bloumala v mlze po Radhošti. Nakonec je vytáhli všechny...  

Lyžování ve Filipovicích a na Ramzové. Mamina platila ubytování v Lázních Jeseník, Radek permici a i v Plíživé kontře jsem pila gratis mj. jesenický absint díky americké Zuzce, kterou jsem móc ráda viděla. Díky všem zúčastněným!

S Veronikou jsme vyfuněly ke Zbujovi a dále na Lysou (svedly jsme to na démona alkoholu). Rozhledy do daleka a téměř alpská pohoda s tím oblíbeným iontovým nápojem. 

 Maťo dlouho neviděn, neslyšen, tak jsem sama nasedla na Obchodné centrum Mirage či na Mall.sk (opravdu mimózní názvy vlaků). Požili jsme trochu té popradské kultury, něco slovenských specialit a mnoho vína v jeho novém stylovém bytě. Doklouzali jsme v téměř bezsněžných Belianských Tatrách na chatu Plesnivec, dali si x-hodinový Almódovarův maraton a mluvili a mluvili a mluvili. 

Výletníci dorazili do Hrčavy vklíněné mezi Polsko a Slovensko, pozorovali místní ptactvo, žaludky nasytili na pařezu a duši geomorfologa při pohledu na mohutný sesuv na Girové. 

Dostalo se mi danajského daru ve formě kvasinek, z kterých měl vzejít vatikánský chléb a zbytek jich měl putovat dále a vesele se množit. Buchta by to i bez té živoucí hmoty byla jedlá, surovin bylo třeba dosti a trvalo mi týden, než jsem ji sama ztláskala. Pracovně jsem to nazvala Vatikánské tamagoči, protože potřebuje každodenní přísun živin jako je mléko nebo cukr a sem tam polechtat vařečkou. Vesele si kvasí a kvasí a vy jen trnete, kdy se otevřou dveře a hmota pozře i vás.

Úspěšné Vaškovy státnice jsme zapili nejen v Peciválovi, ale i na Zděchově, kde jsme si to s docenty řekli u skutečných Svijan pěkně na rovinu (srovnej s http://www.osu.cz/index.php?kategorie=34510&id=6552). Prozkoumali jsme nejen pulčínské ledopády, ale hlavně jídelní lístek u Vilíka.

Mí nejoblíbenější boxeři a cyklisté

Tour de Valašsko, Lašsko, Haná i Slovácko

Společensko-kulturní týden s neustálým trajdáním po městské dlažbě z důvodu lakoty, s našňořenou Janičkou na Louskáčkovi ve Dvořákovi, hospodském půldni v Panoramce s hydrology z VŠB, předítkovaném Muchovi po 150 letech v Domě umění, šopování v šopě a kopřivnických toulkách pokračoval v tour de Morava. Budoucí významný gottwaldovský rodák mě přizval na svou vysoce účelnou cestu do Zlína a Otrokovic, že si zavýletujeme a byla z toho Oledo tour de Valašsko, Lašsko, Haná i Slovácko. T totiž na tomto automobilu s vysoce výhodnou spotřebou pod 5 litrů někdo urval. 

Začalo to velmi fundovaným popisem a pohledem na všechny funkcionalistické skvosty Zlína a pokračovalo otrokovickým soutokem Moravy a Dřevnice, slepým ramenem, industriálnem a panelem vs. venkovským charakterem města a poznáním rozdílu mezi památkově chráněnými baťovskými domky ve Zlíně a nechráněnými otrokovickými obestavenými novostavbami se sedlovou střechou. Když v parku zříte nad svou hlavou chcíplou kočku, tak vězte, že jde o památník ukazující výšku hladiny při povodních v roce 1997. Benátky se můžou jít klouzat, lidé nastupovali do loděk přímo z prvního patra. Také bych si přála mít cihlovou fasádu, a aby lidé dbali na architekturu stejně jako ve Zlíně, kde je ten genius loci formuje v dobrém slova smyslu. 

Konečně jsem se po letech dostala na malenovický hrad! Škarpichovic famílie tam pravidelně jezdí na rodinné výlety, ale já přeci nepatřím do rodiny, ha.

Nad Vizovicemi se tyčí rozhledna Doubrava, a že byl ten den silný vítr, naše nadledvinky se při vylučování adrenalinu během výstupu činily. "To je v pohodě..." Rozhledna smýk sem, smýk tam, pohled skrz drátěnou konstrukci dolů. "Ááá, už to není v pohodě." Ale vystoupali jsme se nahoru, chytli se zábradlí a vzpomněli si na tohle: http://www.youtube.com/watch?v=e335kbl9YWc&feature=player_embedded.

Jako geografové jsme se při pohledu na Vizovické a Hostýnské vrchy, Bílé Karpaty a Beskydy snažili si ujasnit, co kde leží, ale slova nám bral vichr od úst.

Vsetínu jsem jen zamávala a jali jsme se hledat Jarcovskou kulu - 8 metrovou pískovcovou skálu nad Jarcovou. Až doma jsem zvěděla, že se nad ní tyčí ještě rozhledna, kterou pan Bystroň vybudoval na svém pozemku na své náklady. Příště.

Dlouho jsem nebyla v Kopřivnici, ha, tak já jako jednodenní znalec jsem zde pro změnu řídila malou sightseeing tour a chtěli jsme si zapíchnout další špendlík na mapě rozhleden, ale místním je asi málo sešlost skautů a Diecézní setkání mládeže na to, aby rozhlednu zpřístupnili. Takže jsme nahoru vyfuněli zbytečně, ale vztyčení kříže a příprava na mši v lomu Kamenárka (kde si prý nemůžete ani postavit stan) nám vykouzlila takový ten hořký úsměv na tváři. Jde z nich trochu strach...

Omluvte prosím sníženou kvalitu obrazového záznamu pořízeného jen tak ledabyle mobilním přístrojem. Zrcadlovka si už drahnou dobu hoví na Vsetíně a kompakt se odebral do věčných lovišť s měsiční nadějí na zmrtvýchvstání.

Zde se sluší pro změnu poděkovat panu doktorovi V.S....

Za Ledwinkou, Šustalou a Raškou

Slaměná vdova dosáhla 49° 35’ 55’’ s.š. a 18° 08’ 45’’ v.d. Město panelových domů, Tatry a sportu se ukázalo i v jiném světle. Vyrazili od stopadesátileté Husovy lípy. "Proč je tak nazývána?" "Dřevo z ní bylo použito při upálení Jana Husa, ha." 

I v Beskydech jsou Brdy! Na nich vápencová skaliska, propadliny a Bezručova vyhlídka, na kterou vystoupali a nevěděli, jestli to nebude naposledy. Z vrcholu Pískovny se rozhlédli do daleka a sešli pro změnu k Janíkově lípě do Janíkovského sedla. Tudíž by se na věčnou připomínku měla stát minimálně nadhajným.

 

Na Červeném kameni jsou pozůstatky lyžařského vleku, který původně vedl až nahoru, než ho prodali do Rakouska?! Sjezdovka to prý bývala věhlasná. Na nejvyšším bodě kopřivnických hor se dobře vysedává, kochá směrem k Poodří, pije víno, pojídají jahody a debatuje. Silný vítr je pak hnal po sjezdovce dolů na Raškovův kámen a k Raškovu buku. Na vyhlídku na izolované vápencové skále vystoupali s lehčím srdcem než na Bezručovu. Na zřícenině hradu Šostýna už sice nepotkali "místního vlastivědného pracovníka" Emila Hanzelku, ani nenašli další Šostýnskou Venuši ze slonoviny, ale i tak si výlet náramně užili a slavně ho zakončili v Katolickém domě na nějakém tom žvanci. Vřelé díky skvělému průvodci panu G.!

P.S.: Pan Ledwinka byla nejslavnější konstuktér Tatry, pan Šustala založil kopřivnickou kočárovku a původně kopřivnický zeman pan Raška založil továrnu na hliněné zboží.

Candy's poem

Nesrovnávat. Nehodnotit. Shlédnout. Touhu.

Já ho tak nechci!

Soudě podle bydliště mého mládí, měla bych být z brabantíků nadšena, ale vzbuzují ve mě hurónský smích!

Tady ještě vypadá mile

Drsňák Petit Brabancon v celé své "kráse"

Belge Griffon alias Gremlin 

Brabantický netopýr na čtyřech nožkách

Brussels griffon v převleku za králíka

Zdroj: net

Asi zůstanu u svého vysněného beagla, maďarské vizsly, labradorského retrívra, ohaře nebo Jack russell teriéra... Ale prý mám nárok jen na plyšového. 

Jemnost plyšové srsti

Azurit? Ne, velmi pohledná Bruni a dětinský Big Deal...

Expedice Akvozrut

Čundrácký rok první se završil a hned v únoru bylo třeba začít se spřádáním dalších plánů a pozvolným tréninkem – fyzickým i rumovým.  

Nákup se zdál být rozumným co do objemu, zatímco Eva neustále upozorňovala na syndrom chalupy, kdy se většina poživatelného secpe první den. A dobře věděla, o čem mluví! Zatímco tři pětiny týmu venku debatovaly s řidiči o výskytu medvědů v okolí Knížatkovic letního sídla, chrabrá Jana a Andrea bojovaly o místo k sezení. Byla přizvána i novicka, která hned po odjezdu směr Turzovka odmítla slivovici i rum (!) se slovy, že to ona nepije a nám přes čelo přeběhly chmury  –  ta tedy nezapadne. Ale opak byl pravdou. Už před Frýdkem ohledně slivovice nebylo co řešit, autobus při stoupání do beskydským výšin začal podivně zavánět spáleninou a my byly rády, když  nás po kooperaci půlky autobusu vysypal na turzovském „ÚANu“. Busy busy (pozn. nejedná se o překlep) se střídaly jeden za druhým. Port Authority hadra. Náš navazující spoj se řídil asi jiným časem než středoevropským, velmi specifickému jízdnímu řádu jsme i ve společnosti členů Mensy neporozuměly a tak byli všichni kolemstojící atakováni našimi dotazy. Nakonec se nás jedné slečně zželelo a dotáhla nás do jakéhosi přibližovadla, které jelo požadovaným směrem. Smutně jsem koukala na lidi na nástupišti, kteří měli podobný cíl jako my, ale turzovská doprava je asi oříškem i pro místní.

Rum s čajem!

Masážní salón

Šťastně jsme tedy stoupaly z Turkova po zledovatělé cestě do míst, kde se formovala Evina osobnost. Z lokální mlhy se vylouplo to prastaré stavení, Eva hrdě zprovoznila elektřinu, studnu a zatopilo se. Celý víkend měla na to, aby nás naučila místní zvyklosti. Hlavně jak omývat své končetiny. Tera hned požadovala koupel, ale byla odbyta poukázáním na přílišnou přecitlivělost, a že ta teda na Kamčatku nepojede, ale aspoň ten lavor s teplou vodou jsme jí slíbily. Za chvíli už všichni spokojeně popíjeli čaj s rumem (někteří poprvé ve svém životě!) a byly svědky své transformace v kobylky a musely dát Evě za pravdu... Co se na stůl nachystalo, to v mžiku zmizelo. Zásoby ubývaly neuvěřitelným tempem, všechny je pozorovaly starostlivým pohledem, potichu počítaly hodiny, které jim zbývají do smrti hladem a brzy došlo na přísné dělení. Hibernal i pálava tekly proudem, debaty se stupňovaly a členové skupiny se pozvolna ztráceli pod Terezinou záminkou, že si potřebuje procvičit své masérské umění. Našly jsme je spokojeně pochrupující v loži za intenzivní vůně masážního oleje, kterým Tera neúmyslně skropila matrace. Předtím ji vypadl hrnek z ruky, ale turzovské prokletí se naplno projevilo až druhý den.

Kampak jdete, babičko?

Tajné zásoby

Ráno zatopeno, nachystána snídaně a uvařený čaj, vše dílo Andrejino, Tera nám chtěla důležitě rozdělit úkoly, ale pak jen opakovaně vyslovovala slovo "bomba". Během noci nasněžilo, mrzlo až praštělo, zářící slunce vše posunulo na ještě vyšší level, co jsme si mohly více přát při výstupu na místní hlavní „tahák“, rozhlednu a kapličku na Kamenitém. Bílá smrt nás nedostihla, na ledových polích smetávány větrem jsme okusily trochu toho původně zamýšleného zimního survivalu. Evin oblíbený Rozsutec jsme mohly jen tušit, ale i tak Tera asi pochopila, že se nenalézáme u Girové, jak jí namluvil pan Verner. Teru tlačil i její x-tý pokus o vlastnictví pohorek, krosit okolní svahy se nám příliš nechtělo a tři tatranky byly na přežití v divočině málo, tudíž jsme se brzy otočily a mířily zpátky. Cestou jsme si vysnily naučnou stezku po stopách Turzovského ptáčete alias do budoucna věhlasné Evy, spřádaly jsme básnické ódy na její osobu a vyžívaly se hlavně v absolutním rýmu. Zavedla jsem nový termín poetické kecy a už vidím, jak se lidé zastavují na tom hřebenu s dalekými rozhledy, datly a strakapoudy a se zájmem se začtou.  

Bílá smrt

Zmožená Tera

Panoramata

Rozhledna na Kamenitém 

Učiněný anděl

Kaplnka

V létě griluje každý. Letos frčí zimní grilování. Nabaleny v apartních kabátech s hrnkem svařáku v rukou jsme mžouraly do slunce, rozvalovaly se na lehátkách  a nemohly se dočkat těch voňavých krkoviček. Na pohled něco mezi alpskou idylkou a tuberkulózní léčebnou. Po našich marných pokusech se do toho vložila Andrea a za chvíli jsme už měly mastné pusy. Blaho.

Grill master

Malá Ruska

Tuberkulózní léčebna

Masóóó!

Následující aktivita se nakonec stala životu nebezpečnou. Na obalu Aktivit o podobných věcech není ani zmínka! Mělo by tam stát: při předvádění si vyhraďte dostatek prostoru kolem sebe i nad sebou. Při simulovaném hodu oštěpem neshazujte lustry na spolusedící. Jak ve zpomaleném filmu všichni fascinovaně hleděli, když lustr padal směrem na Evinu hlavu, načež se rozbil o hranu stolu a rozletěl se na kusy. Pro ně to byl neskutečně dlouhý okamžik, pro mě mžik. Evina hlava zůstala bohudík celá, jen já jako téměř střízlivá jsem se bila do hlavy. Obvykle nejsem ten, kdo ničí zařízení cizích příbytků a ještě k tomu původní. Vzápětí jsem si sedla na židli, ta se převrátila a já svým dopadem ulomila nohu.

Po chvíli puk a tma. Žárovka se odporoučela. Asi z toho šoku. Našly jsme jinou, Tera se ji snažila zašroubovat a prásk, roztříštila se o zem. Eva už se opravdu musela jít uklidnit. Radši jsme ten kalamitní večer brzo ukončily.

Při brzkém obědě jsem se předvedla zjednodušenou verzí boloňských špaget a po zazimování chalupy dle přesných instrukcí jsme se zklouzly zpátky do civilizace. Vedle chalupy žijí místní starousedlíci. Děti asi jako Kája Mařík sestupují z hor každý den za studiem a hlava rodiny jezdí pracovat do Ostravy (!).  S Vaškem si často říkáme, že by se nám život někde na samotě v přírodě zamlouval.

Cestou řešila Tereza (a my nedobrovolně s ní) dilema, jestli má po zavolání svého milého Vernera vystoupit v Třinci a svou SONE jízdenku nechat propadnout. Neustále si mezi sebou pinkali zprávy, jednou Tera že ne, pan V. nepochopil odmítnutí, jednou Tera že jo, pan V. už to vzdal, ale jako Valentýnský dárek zaplacená jízdenka a láska zvítězila na ranním brzkým vlakem z Třince do Prahy a spořivostí.

Za sebou jsme nechaly mj. vybílený vinný sklípek, neboť jsme podcenily náš splávek a k Andrejinému zklamání jsme se nedohodly na kamčatských medvědech, sopkách a bolševnicích. Zhodnotily jsme s Evou své možnosti a neschopnosti a tyto vzrušující dálavy nám zůstanou ještě utajeny. Eva by si na podobné treky prý ráda pořídila tančík.

Tera předvádí záchvat smíchu

A prokletí akvozrut se přeneslo i do hlavního města pražského...

Pozn.: Fotografie z Andrejiného a Kamčiného fotografického přístroje

Vandal na sympoziu

Co nám říká o vandalismu odborná literatura: název vznikl podle příslušníků germánského kmene Vandalů. Jejich cílem bylo neúčelné, nekulturní a primitivní ničení určitých hodnot. Vandalové v roce 455 zpustošili Řím a vešli do dějin tím, že město nejen vyplenili, pobili muže a znásilnili ženy, ale navíc i nesmyslně zničili obrovské kulturní bohatství tehdejší civilizace soustředěné v chrámech, ve veřejných budovách a domech patricijů. Vandalismu se mohou dopouštět skupiny, někdy i masy lidí a jindy jen jednotlivci. 

Tak jsme zas jednou vydali na GIS konferenci s posterem. Tentokrát bez společenského večera (rozuměj žranice) a sbratřování (rozuměj popíjení) s bratry Slováky. Vašek v klidu předal naše velkolepé dílo. Druhý den jsem si na něm povšimla nezvratných změn. Někdo nám ho jednoduše počmáral. Někdo, kdo trpí neodolatelnou touhou znehodnocovat svým perem cizí majetek. Někdo, kdo byl odejit z naší univerzity. Někdo, kdo bloumá důležitě po všech konferencích s jedním už značně použitým posterem ("Dodali jsme nepokrčený"). Vandal byl členem "odborné" komise, která vybírala vítězné postery a ještě masíroval svými řečmi organizátory. A nebudou přeci rozdávat ceny jen tak zbůhdarma. Jé, taková roztomilá olomoucká kočička! Jak se vyjádřil Tomáš, i naši studenti dělají lepší postery. Takže díky olomouckým hlasům letí ceny do Olomouce!

I když jsme se konference účastnili jako studenti bez nároku na servis, po tom divadle jsme se pustili bez skrupulí do rautu. I přednášky byly byly k uzoufání nudné. Velký modelář se svým zástupem doktorantů předvedl zas stokrát omílané. Výsledky si asi šetří do impaktů. Ale jak jsme rádi, že změní báňskou stáj za naší!

Pozn.: Radši nikoho nejmenuju, aby ty moje zkazky nevyplivl google.

Se zájmem čtoucí a nedbale pozující

Uprostřed vášnivé diskuse

Autor a jeho dítě

Takové malé pohoštění

Černobílá labuť aneb kritická kritika a přílišná očekávání

Nemohla jsem se toho dne dočkat. Měla jsem pocit, že si tento skvost zasluhuje velké plátno, ale na druhé straně pro intenzivní zážitek bez rušivých vlivů sledování ve společnosti lidí. A může člověk vůbec  hodnotit obrazovou stránku věci z monitoru, nebo na ČSFD/facebooku nepřímo přiznat, že ani pro tuto „událost“ roku nejsem ochoten pustit korunu? Opožděnou distribuci filmu v ČR a SR jsem poněkud nepochopila, ale pokud se tak sami chtějí připravit o zisky, jak je libo. Takže v den premiéry na prvním promítání jen my dva a tři důchodci, kteří neznají ty správné servery.  A přiznávám, že jsem nevydržela čekat další měsíce do minikinovského promítání...

Natalie Portman spolu s Keirou Knightley jsou pro mě ztělesněním krásy lícních kostí, tedy nejen těch... a Natalii jako renesanční osobnosti je jednoduché se obdivovat.

První záběry berou dech. Ale až k velkému finále se prozíváte/něvěřícně koukáte po ostatních s dotěrným pocitem, že tady něco chybí. Nějaká esence. Snad ta stejná, která chybí bílé labuti, aby mohla ztvárnit černou. Chtěl snad Aronofsky nedokonalostí většiny filmu zvýraznit zavěrečné defilé? Nebo stejně jako bílá labuť zoufale touží po dokonalosti, jen není schopen stejné oběti?

Úlek z nenadálých střihů, matka jak z Pianistky, stálé puzení znázorňovat sexualitu hrabáním v rozkroku, kolotoč sebepoškozování. Neuvěřila jsem mu labilitu baletek a pláč téměř v každém záběru. Takoví lidé by ten všudypřítomný fyzický a psychický tlak neunesli.

Většina filmu by zasloužila vystřihnout. Pokud není tvůrce schopen Nininy pohnutky zintenzivnit v celé délce filmu a pomáhá si až ke konci téměř hororovými prvky, není film hoden přilišnému ocenění. Temný newyorský byt, metro i divadlo za jevištěm jsou snad paralelou zákoutí lidské duše, ale lacinnost růžového pokoje Niny plného infantilních plyšáků vše shazuje. Prvoplánovost ke znázornění nedospělé osobnosti? Ta její přílišná křehkost!

Z obličeje její sokyně lze vyčíst lascivnost, koketnost a značnou povrchnost. Oči jsou u obou výrazným prvkem, ale u ní chybí ta souměrnost evokující postavení adekvátního protivníka. Předvídatelné lesbické scény, sklony uměleckého vedoucího souboru nebo samotný závěr. Zaslouží si zčásti opovržení, zčásti obdiv. Přiznávám zde, že vyhrocené scény jsem pozorovala zpoza prstů. Přece jsem na podobné věci příliš přecitlivělá, ale i tak je můžu ocenit.

Tanec černé labutě má příchuť nadpozemského a zároveň pachuť promarněných šancí filmu. Vstala jsem a zatočila se mi hlava. Ze závěru úžasného jak jen balet může být. Shlédnout začátek a konec, nemusím sepisovat tenhle elaborát. Vystačila bych si s jedním slovem. Ale takhle by se měl Aronofsky poučit sám od sebe, vzpomenout si na Requiem for a dream a nedostát tomu, co vidím poslední dobou u všech režisérů. Postupem času vykrádají sami sebe a netuším, čím to je, ale já už v tom nevidím tu sebepřekonávající snahu, podřízení se věci. Asi není na pořadu dne svému dílu věnovat roky života a dovést ho k dokonalosti. A nemusí to být ta vznešená dokonalost, dokonalost se může zračit i v civilnosti nebo minimalismu.

Black Swan jen tak z mysli nevymažu, ale taky citím velké zklamání. Labuť v příběhu nezklamala, ale život nás dostečně zásobuje zklamáním. Určité záběry a Čajkovského postavit na piedestal, ale Aronofského z něj sesadit (samozřejmě dle mých subjektivních měřítek, absolutně ne v rámci americké produkce).

la créature

la décoration

la façade

la romantique

le café

le réalisateur

le réalisateur

les chiens

l'obsession

převzato z http://parisvsnyc.blogspot.com/

U mě tedy jednoznačně vede NY! Je to také dané věkem, kdy jsem tato města navštívila, ale přece jen NY je nejlepší město na světě, které vás jednoduše uhrane. Jen kdyby nebylo té tupé bolesti hlavy z toho všudepřítomného hukotu.