čtvrtek 10. února 2011

Černobílá labuť aneb kritická kritika a přílišná očekávání

Nemohla jsem se toho dne dočkat. Měla jsem pocit, že si tento skvost zasluhuje velké plátno, ale na druhé straně pro intenzivní zážitek bez rušivých vlivů sledování ve společnosti lidí. A může člověk vůbec  hodnotit obrazovou stránku věci z monitoru, nebo na ČSFD/facebooku nepřímo přiznat, že ani pro tuto „událost“ roku nejsem ochoten pustit korunu? Opožděnou distribuci filmu v ČR a SR jsem poněkud nepochopila, ale pokud se tak sami chtějí připravit o zisky, jak je libo. Takže v den premiéry na prvním promítání jen my dva a tři důchodci, kteří neznají ty správné servery.  A přiznávám, že jsem nevydržela čekat další měsíce do minikinovského promítání...

Natalie Portman spolu s Keirou Knightley jsou pro mě ztělesněním krásy lícních kostí, tedy nejen těch... a Natalii jako renesanční osobnosti je jednoduché se obdivovat.

První záběry berou dech. Ale až k velkému finále se prozíváte/něvěřícně koukáte po ostatních s dotěrným pocitem, že tady něco chybí. Nějaká esence. Snad ta stejná, která chybí bílé labuti, aby mohla ztvárnit černou. Chtěl snad Aronofsky nedokonalostí většiny filmu zvýraznit zavěrečné defilé? Nebo stejně jako bílá labuť zoufale touží po dokonalosti, jen není schopen stejné oběti?


Úlek z nenadálých střihů, matka jak z Pianistky, stálé puzení znázorňovat sexualitu hrabáním v rozkroku, kolotoč sebepoškozování. Neuvěřila jsem mu labilitu baletek a pláč téměř v každém záběru. Takoví lidé by ten všudypřítomný fyzický a psychický tlak neunesli.

Většina filmu by zasloužila vystřihnout. Pokud není tvůrce schopen Nininy pohnutky zintenzivnit v celé délce filmu a pomáhá si až ke konci téměř hororovými prvky, není film hoden přilišnému ocenění. Temný newyorský byt, metro i divadlo za jevištěm jsou snad paralelou zákoutí lidské duše, ale lacinnost růžového pokoje Niny plného infantilních plyšáků vše shazuje. Prvoplánovost ke znázornění nedospělé osobnosti? Ta její přílišná křehkost!

Z obličeje její sokyně lze vyčíst lascivnost, koketnost a značnou povrchnost. Oči jsou u obou výrazným prvkem, ale u ní chybí ta souměrnost evokující postavení adekvátního protivníka. Předvídatelné lesbické scény, sklony uměleckého vedoucího souboru nebo samotný závěr. Zaslouží si zčásti opovržení, zčásti obdiv. Přiznávám zde, že vyhrocené scény jsem pozorovala zpoza prstů. Přece jsem na podobné věci příliš přecitlivělá, ale i tak je můžu ocenit.

Tanec černé labutě má příchuť nadpozemského a zároveň pachuť promarněných šancí filmu. Vstala jsem a zatočila se mi hlava. Ze závěru úžasného jak jen balet může být. Shlédnout začátek a konec, nemusím sepisovat tenhle elaborát. Vystačila bych si s jedním slovem. Ale takhle by se měl Aronofsky poučit sám od sebe, vzpomenout si na Requiem for a dream a nedostát tomu, co vidím poslední dobou u všech režisérů. Postupem času vykrádají sami sebe a netuším, čím to je, ale já už v tom nevidím tu sebepřekonávající snahu, podřízení se věci. Asi není na pořadu dne svému dílu věnovat roky života a dovést ho k dokonalosti. A nemusí to být ta vznešená dokonalost, dokonalost se může zračit i v civilnosti nebo minimalismu.

Black Swan jen tak z mysli nevymažu, ale taky citím velké zklamání. Labuť v příběhu nezklamala, ale život nás dostečně zásobuje zklamáním. Určité záběry a Čajkovského postavit na piedestal, ale Aronofského z něj sesadit (samozřejmě dle mých subjektivních měřítek, absolutně ne v rámci americké produkce).

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

to byla ale...
T.M.