Na Špacír!

Tak tohle je ta supertajná trasa... Profil velice chutný, ale také pestrý.

Na základně

Tak jsme si pustily s Evou nohy na špacír. S mým věrným sparing partnerem... Vašek měl svou gruppu a Vilém s Petrem nám neustále prchali. Nějak bylo jasné, že to nikdo z nich nedá, ale i tak jejich rychlost byla mnohem větší než naše, i když jsme za tmy pochodovaly rychlostí až 6km/hod. V noci jsme se nekoukaly vpravo a vlevo, jen dopředu a dozadu, abychom si checkly, zda se kolem nás pohybují nějaká světýlka (čelovky) a my držíme správný kurz. I přes den je někdy kumšt najít porůznu rozeseté turistické značky, natož pak v noci, ale i v neznámém terénu nám to šlo relativně dobře a jednou nás navigovali i z nedaleké chaty slovy jako: Tamty světýlka jdou dobře, tamty néééé! Ztratily jsme se až po rozednění a nebyly jsme jediné. Cestou jsme potkaly mimo jiné i zbloudilé organizátory.

V noci se nám šlo extra dobře, bylo i pěkně teplo. My scházely do Rožnova a Vašek už se hlásil z Radhoště… Nějak jsem zapomněla v noci jíst a při výstupu na Radhošť se se mnou všechno točilo a šla jsem spíš ze setrvačnosti. To už bylo zataženo a foukalo a pochod na Pustevny byl kritický. Bez teplého čaje, protože jsme předpokládali spíše teplé počasí a ne sněžení…A tabulka – 40 km. Ani si to člověk neuvědomil. Na Pustevnách už to někteří balili (někteří už v Rožnově…) a ještěže otevřeli dříve Libušín a my dostaly vzpruhu v podobě dvou čajů a polévky. Takže žádné vzdávání se nekonalo a my začaly stoupat na Čertův mlýn a samy sebe jsme přemlouvaly, že ten vysoký kopec před námi to určitě nebude… Ale vyběhly jsme nahoru téměř jako laňky, slunce se prodíralo mraky, a i když nebylo příliš teplo, tak na Martiňák se klesalo relativně dobře. A stále se žádný kolemjdoucí nezeptal, odkud že to jdeme, abychom se mohly pochlubit.

Pak už volal Vašek, že pro ně jede sestra a jestli chceme vzít, že až dojede, tak se nám ozve, pak zase telefonát, že bere Viléma s Petrem, že pro nás potom dojede kdykoliv kdekoliv a nebral v potaz, že když jsme se o sebe postaraly do té doby, tak zvládnem i následující situace. Tak jsme spočnuly na Martiňáku a po dlouhém rozhodování jsme se vydaly na další pochod. Téměř už na 60 km, když jsme si připočetly i naše bloudění, nám zavolal Vašek, že kdo nás bude kde hledat, ať se koukáme vrátit, že se nacpeme v 6 do auta. My jsme se docela naštvaly, ale nechtěly jsme dělat rozbroje a vrátily jsme se zpátky.

Druhý den jsem měla trochu ztvrdlé nožky, ale myslela jsem si, že to bude mnohem horší. Tak příští rok to s Evou ujdeme celé! Nebo si uděláme nějakou vlastní action! A škoda, ze se po poledni v sobotu všichni tak rychle vypařili, měli připravený delikátní guláš a večer na chatě, ale nějak to nedopadlo...

P.S.: Fouta nejsou, nezbyl už dostatek sil...