Candy's poem

Nesrovnávat. Nehodnotit. Shlédnout. Touhu.

Já ho tak nechci!

Soudě podle bydliště mého mládí, měla bych být z brabantíků nadšena, ale vzbuzují ve mě hurónský smích!

Tady ještě vypadá mile

Drsňák Petit Brabancon v celé své "kráse"

Belge Griffon alias Gremlin 

Brabantický netopýr na čtyřech nožkách

Brussels griffon v převleku za králíka

Zdroj: net

Asi zůstanu u svého vysněného beagla, maďarské vizsly, labradorského retrívra, ohaře nebo Jack russell teriéra... Ale prý mám nárok jen na plyšového. 

Jemnost plyšové srsti

Azurit? Ne, velmi pohledná Bruni a dětinský Big Deal...

Expedice Akvozrut

Čundrácký rok první se završil a hned v únoru bylo třeba začít se spřádáním dalších plánů a pozvolným tréninkem – fyzickým i rumovým.  

Nákup se zdál být rozumným co do objemu, zatímco Eva neustále upozorňovala na syndrom chalupy, kdy se většina poživatelného secpe první den. A dobře věděla, o čem mluví! Zatímco tři pětiny týmu venku debatovaly s řidiči o výskytu medvědů v okolí Knížatkovic letního sídla, chrabrá Jana a Andrea bojovaly o místo k sezení. Byla přizvána i novicka, která hned po odjezdu směr Turzovka odmítla slivovici i rum (!) se slovy, že to ona nepije a nám přes čelo přeběhly chmury  –  ta tedy nezapadne. Ale opak byl pravdou. Už před Frýdkem ohledně slivovice nebylo co řešit, autobus při stoupání do beskydským výšin začal podivně zavánět spáleninou a my byly rády, když  nás po kooperaci půlky autobusu vysypal na turzovském „ÚANu“. Busy busy (pozn. nejedná se o překlep) se střídaly jeden za druhým. Port Authority hadra. Náš navazující spoj se řídil asi jiným časem než středoevropským, velmi specifickému jízdnímu řádu jsme i ve společnosti členů Mensy neporozuměly a tak byli všichni kolemstojící atakováni našimi dotazy. Nakonec se nás jedné slečně zželelo a dotáhla nás do jakéhosi přibližovadla, které jelo požadovaným směrem. Smutně jsem koukala na lidi na nástupišti, kteří měli podobný cíl jako my, ale turzovská doprava je asi oříškem i pro místní.

Rum s čajem!

Masážní salón

Šťastně jsme tedy stoupaly z Turkova po zledovatělé cestě do míst, kde se formovala Evina osobnost. Z lokální mlhy se vylouplo to prastaré stavení, Eva hrdě zprovoznila elektřinu, studnu a zatopilo se. Celý víkend měla na to, aby nás naučila místní zvyklosti. Hlavně jak omývat své končetiny. Tera hned požadovala koupel, ale byla odbyta poukázáním na přílišnou přecitlivělost, a že ta teda na Kamčatku nepojede, ale aspoň ten lavor s teplou vodou jsme jí slíbily. Za chvíli už všichni spokojeně popíjeli čaj s rumem (někteří poprvé ve svém životě!) a byly svědky své transformace v kobylky a musely dát Evě za pravdu... Co se na stůl nachystalo, to v mžiku zmizelo. Zásoby ubývaly neuvěřitelným tempem, všechny je pozorovaly starostlivým pohledem, potichu počítaly hodiny, které jim zbývají do smrti hladem a brzy došlo na přísné dělení. Hibernal i pálava tekly proudem, debaty se stupňovaly a členové skupiny se pozvolna ztráceli pod Terezinou záminkou, že si potřebuje procvičit své masérské umění. Našly jsme je spokojeně pochrupující v loži za intenzivní vůně masážního oleje, kterým Tera neúmyslně skropila matrace. Předtím ji vypadl hrnek z ruky, ale turzovské prokletí se naplno projevilo až druhý den.

Kampak jdete, babičko?

Tajné zásoby

Ráno zatopeno, nachystána snídaně a uvařený čaj, vše dílo Andrejino, Tera nám chtěla důležitě rozdělit úkoly, ale pak jen opakovaně vyslovovala slovo "bomba". Během noci nasněžilo, mrzlo až praštělo, zářící slunce vše posunulo na ještě vyšší level, co jsme si mohly více přát při výstupu na místní hlavní „tahák“, rozhlednu a kapličku na Kamenitém. Bílá smrt nás nedostihla, na ledových polích smetávány větrem jsme okusily trochu toho původně zamýšleného zimního survivalu. Evin oblíbený Rozsutec jsme mohly jen tušit, ale i tak Tera asi pochopila, že se nenalézáme u Girové, jak jí namluvil pan Verner. Teru tlačil i její x-tý pokus o vlastnictví pohorek, krosit okolní svahy se nám příliš nechtělo a tři tatranky byly na přežití v divočině málo, tudíž jsme se brzy otočily a mířily zpátky. Cestou jsme si vysnily naučnou stezku po stopách Turzovského ptáčete alias do budoucna věhlasné Evy, spřádaly jsme básnické ódy na její osobu a vyžívaly se hlavně v absolutním rýmu. Zavedla jsem nový termín poetické kecy a už vidím, jak se lidé zastavují na tom hřebenu s dalekými rozhledy, datly a strakapoudy a se zájmem se začtou.  

Bílá smrt

Zmožená Tera

Panoramata

Rozhledna na Kamenitém 

Učiněný anděl

Kaplnka

V létě griluje každý. Letos frčí zimní grilování. Nabaleny v apartních kabátech s hrnkem svařáku v rukou jsme mžouraly do slunce, rozvalovaly se na lehátkách  a nemohly se dočkat těch voňavých krkoviček. Na pohled něco mezi alpskou idylkou a tuberkulózní léčebnou. Po našich marných pokusech se do toho vložila Andrea a za chvíli jsme už měly mastné pusy. Blaho.

Grill master

Malá Ruska

Tuberkulózní léčebna

Masóóó!

Následující aktivita se nakonec stala životu nebezpečnou. Na obalu Aktivit o podobných věcech není ani zmínka! Mělo by tam stát: při předvádění si vyhraďte dostatek prostoru kolem sebe i nad sebou. Při simulovaném hodu oštěpem neshazujte lustry na spolusedící. Jak ve zpomaleném filmu všichni fascinovaně hleděli, když lustr padal směrem na Evinu hlavu, načež se rozbil o hranu stolu a rozletěl se na kusy. Pro ně to byl neskutečně dlouhý okamžik, pro mě mžik. Evina hlava zůstala bohudík celá, jen já jako téměř střízlivá jsem se bila do hlavy. Obvykle nejsem ten, kdo ničí zařízení cizích příbytků a ještě k tomu původní. Vzápětí jsem si sedla na židli, ta se převrátila a já svým dopadem ulomila nohu.

Po chvíli puk a tma. Žárovka se odporoučela. Asi z toho šoku. Našly jsme jinou, Tera se ji snažila zašroubovat a prásk, roztříštila se o zem. Eva už se opravdu musela jít uklidnit. Radši jsme ten kalamitní večer brzo ukončily.

Při brzkém obědě jsem se předvedla zjednodušenou verzí boloňských špaget a po zazimování chalupy dle přesných instrukcí jsme se zklouzly zpátky do civilizace. Vedle chalupy žijí místní starousedlíci. Děti asi jako Kája Mařík sestupují z hor každý den za studiem a hlava rodiny jezdí pracovat do Ostravy (!).  S Vaškem si často říkáme, že by se nám život někde na samotě v přírodě zamlouval.

Cestou řešila Tereza (a my nedobrovolně s ní) dilema, jestli má po zavolání svého milého Vernera vystoupit v Třinci a svou SONE jízdenku nechat propadnout. Neustále si mezi sebou pinkali zprávy, jednou Tera že ne, pan V. nepochopil odmítnutí, jednou Tera že jo, pan V. už to vzdal, ale jako Valentýnský dárek zaplacená jízdenka a láska zvítězila na ranním brzkým vlakem z Třince do Prahy a spořivostí.

Za sebou jsme nechaly mj. vybílený vinný sklípek, neboť jsme podcenily náš splávek a k Andrejinému zklamání jsme se nedohodly na kamčatských medvědech, sopkách a bolševnicích. Zhodnotily jsme s Evou své možnosti a neschopnosti a tyto vzrušující dálavy nám zůstanou ještě utajeny. Eva by si na podobné treky prý ráda pořídila tančík.

Tera předvádí záchvat smíchu

A prokletí akvozrut se přeneslo i do hlavního města pražského...

Pozn.: Fotografie z Andrejiného a Kamčiného fotografického přístroje

Vandal na sympoziu

Co nám říká o vandalismu odborná literatura: název vznikl podle příslušníků germánského kmene Vandalů. Jejich cílem bylo neúčelné, nekulturní a primitivní ničení určitých hodnot. Vandalové v roce 455 zpustošili Řím a vešli do dějin tím, že město nejen vyplenili, pobili muže a znásilnili ženy, ale navíc i nesmyslně zničili obrovské kulturní bohatství tehdejší civilizace soustředěné v chrámech, ve veřejných budovách a domech patricijů. Vandalismu se mohou dopouštět skupiny, někdy i masy lidí a jindy jen jednotlivci. 

Tak jsme zas jednou vydali na GIS konferenci s posterem. Tentokrát bez společenského večera (rozuměj žranice) a sbratřování (rozuměj popíjení) s bratry Slováky. Vašek v klidu předal naše velkolepé dílo. Druhý den jsem si na něm povšimla nezvratných změn. Někdo nám ho jednoduše počmáral. Někdo, kdo trpí neodolatelnou touhou znehodnocovat svým perem cizí majetek. Někdo, kdo byl odejit z naší univerzity. Někdo, kdo bloumá důležitě po všech konferencích s jedním už značně použitým posterem ("Dodali jsme nepokrčený"). Vandal byl členem "odborné" komise, která vybírala vítězné postery a ještě masíroval svými řečmi organizátory. A nebudou přeci rozdávat ceny jen tak zbůhdarma. Jé, taková roztomilá olomoucká kočička! Jak se vyjádřil Tomáš, i naši studenti dělají lepší postery. Takže díky olomouckým hlasům letí ceny do Olomouce!

I když jsme se konference účastnili jako studenti bez nároku na servis, po tom divadle jsme se pustili bez skrupulí do rautu. I přednášky byly byly k uzoufání nudné. Velký modelář se svým zástupem doktorantů předvedl zas stokrát omílané. Výsledky si asi šetří do impaktů. Ale jak jsme rádi, že změní báňskou stáj za naší!

Pozn.: Radši nikoho nejmenuju, aby ty moje zkazky nevyplivl google.

Se zájmem čtoucí a nedbale pozující

Uprostřed vášnivé diskuse

Autor a jeho dítě

Takové malé pohoštění

Černobílá labuť aneb kritická kritika a přílišná očekávání

Nemohla jsem se toho dne dočkat. Měla jsem pocit, že si tento skvost zasluhuje velké plátno, ale na druhé straně pro intenzivní zážitek bez rušivých vlivů sledování ve společnosti lidí. A může člověk vůbec  hodnotit obrazovou stránku věci z monitoru, nebo na ČSFD/facebooku nepřímo přiznat, že ani pro tuto „událost“ roku nejsem ochoten pustit korunu? Opožděnou distribuci filmu v ČR a SR jsem poněkud nepochopila, ale pokud se tak sami chtějí připravit o zisky, jak je libo. Takže v den premiéry na prvním promítání jen my dva a tři důchodci, kteří neznají ty správné servery.  A přiznávám, že jsem nevydržela čekat další měsíce do minikinovského promítání...

Natalie Portman spolu s Keirou Knightley jsou pro mě ztělesněním krásy lícních kostí, tedy nejen těch... a Natalii jako renesanční osobnosti je jednoduché se obdivovat.

První záběry berou dech. Ale až k velkému finále se prozíváte/něvěřícně koukáte po ostatních s dotěrným pocitem, že tady něco chybí. Nějaká esence. Snad ta stejná, která chybí bílé labuti, aby mohla ztvárnit černou. Chtěl snad Aronofsky nedokonalostí většiny filmu zvýraznit zavěrečné defilé? Nebo stejně jako bílá labuť zoufale touží po dokonalosti, jen není schopen stejné oběti?

Úlek z nenadálých střihů, matka jak z Pianistky, stálé puzení znázorňovat sexualitu hrabáním v rozkroku, kolotoč sebepoškozování. Neuvěřila jsem mu labilitu baletek a pláč téměř v každém záběru. Takoví lidé by ten všudypřítomný fyzický a psychický tlak neunesli.

Většina filmu by zasloužila vystřihnout. Pokud není tvůrce schopen Nininy pohnutky zintenzivnit v celé délce filmu a pomáhá si až ke konci téměř hororovými prvky, není film hoden přilišnému ocenění. Temný newyorský byt, metro i divadlo za jevištěm jsou snad paralelou zákoutí lidské duše, ale lacinnost růžového pokoje Niny plného infantilních plyšáků vše shazuje. Prvoplánovost ke znázornění nedospělé osobnosti? Ta její přílišná křehkost!

Z obličeje její sokyně lze vyčíst lascivnost, koketnost a značnou povrchnost. Oči jsou u obou výrazným prvkem, ale u ní chybí ta souměrnost evokující postavení adekvátního protivníka. Předvídatelné lesbické scény, sklony uměleckého vedoucího souboru nebo samotný závěr. Zaslouží si zčásti opovržení, zčásti obdiv. Přiznávám zde, že vyhrocené scény jsem pozorovala zpoza prstů. Přece jsem na podobné věci příliš přecitlivělá, ale i tak je můžu ocenit.

Tanec černé labutě má příchuť nadpozemského a zároveň pachuť promarněných šancí filmu. Vstala jsem a zatočila se mi hlava. Ze závěru úžasného jak jen balet může být. Shlédnout začátek a konec, nemusím sepisovat tenhle elaborát. Vystačila bych si s jedním slovem. Ale takhle by se měl Aronofsky poučit sám od sebe, vzpomenout si na Requiem for a dream a nedostát tomu, co vidím poslední dobou u všech režisérů. Postupem času vykrádají sami sebe a netuším, čím to je, ale já už v tom nevidím tu sebepřekonávající snahu, podřízení se věci. Asi není na pořadu dne svému dílu věnovat roky života a dovést ho k dokonalosti. A nemusí to být ta vznešená dokonalost, dokonalost se může zračit i v civilnosti nebo minimalismu.

Black Swan jen tak z mysli nevymažu, ale taky citím velké zklamání. Labuť v příběhu nezklamala, ale život nás dostečně zásobuje zklamáním. Určité záběry a Čajkovského postavit na piedestal, ale Aronofského z něj sesadit (samozřejmě dle mých subjektivních měřítek, absolutně ne v rámci americké produkce).

la créature

la décoration

la façade

la romantique

le café

le réalisateur

le réalisateur

les chiens

l'obsession

převzato z http://parisvsnyc.blogspot.com/

U mě tedy jednoznačně vede NY! Je to také dané věkem, kdy jsem tato města navštívila, ale přece jen NY je nejlepší město na světě, které vás jednoduše uhrane. Jen kdyby nebylo té tupé bolesti hlavy z toho všudepřítomného hukotu.

Výpečky aneb kulinářský koutek

Ježíšek nás podaroval sendvičovačem, vaflovačem a grilem v jednom. Takže nejen že se cpeme vaflemi s jahodami a se šlehačkou na snídani, teď jsou u nás in hamburgery. Není nad zdravou a výživnou stravu! 

Pracovní foto

První pokus chutnal až příliš autenticky, tedy pravá americká podrážka. Dlouho do noci jsem si pak připadala jak na baseballovém zápasu Mets v Queensu. Já jsem to pojala po svém, tedy karbanátkově. Mleté hovězí promíchám improvizačně s vajíčkem, cibulí, česnekem, solí, pepřem, majoránkou a chilli. Pár minut griluju, na masu ohřeju i housky, potřu je kečupem, hořčicí a přidám, co je po ruce - okurky, rajčata, cibuli, plátek sýra atd., co hrdlo ráčí, a aby se vám to ještě vlezlo do pusy. Václav pak ztláská tři pořádné kousky, ale bude vám vyprávět, že se to nedalo jíst...  "A kdy je zas uděláš?"

Jemu se zas povedl rýžový salát. Stavěla jsem se k němu skepticky, ale má opravdu šmak. Tvrdší rýži smíchá se zeleninou, solí, pepřem a olivovým olejem. Jednoduché jak facka, ale pak to nadšeně jíme tři dny. To když se rozhodneme, že budeme jíst zdravě a dietně a nebudeme požívat alkoholové nápoje. Ráno si spočítáme kalorickou hodnotu jogurtu a tím předsevzetí končí. 

Zaříkávač srnek

Má z poněkud nepochopitelných důvodů slabost pro srnčí zvěř... Rozněžněle se rozhovoří o tom, jak tato ladná zvířata sestupují z lesů k lidským příbytkům a hledají něco k snědku na jejich terasovitých zahradách. Tu přijde k chuti kedlubna, tu kel. Při pohledu na stáda prchajících po bílých pláních se mu objevuje v očích zvláštní lesk. I svůj výzkum směřuje do této oblasti. Počínaje odbornými diskusemi ve společnosti více či méně zasvěcených, sumarizací poznatků v podobě posteru konče.

Snaha o originalitu za každou cenu? Nedostatečný věhlas v oblasti fluviální geomorfologie? Či nezměrná náklonnost k tomuto sudokopytníkovi? Stal ze z něj filcapreolus (zkomolenina z filantropa, pozn. autorky)? Posuďte sami:

Hluboká noc. On spí spánkem neklidným. Připraven napravovat nespravedlnosti tohoto světa, řešit vědecké problémy, na které není v bdělém stavu čas. Tu jeho sluch zachytí podezřelé zvuky připomínající čvachtání. Smysly zbystří, tělo se vztyčí, pohlédne z okna a jeho jedno bystré oko zachytí zmítající se tělo mezi ledovými krami. Neotálí a vrhne se k temné hladině. "Klid, buď v klidu....". Zvíře však v ledové vodě nedbá na jeho uklidňující slova. On zvažuje, zda-li má riskovat kontakt své jemné kůže a ostrého ledu. Dokáže utišit bolest zjitřených ran na těle i na duši? Zaříkávač obejme náhle zjihlou srnku kolem těla a vytáhne ji na břeh. Srnka mu vděčně pohlédne do očí, otřese se a odběhne směrem k lesu. A ženy se ani neprobudí.

Aneb jak Vašek boso jen v trenýrkách vytáhl za temné noci z bazénu srnku a my jsme to zaspaly.

Schlager der Woche und mehr!

Tento týden jednoznačně vede Phantogram a jejich Mouthful of diamonds. Už jsem konečně přišla na to, jak postnout jen přehrávač, ale nic vám nebrání tomu shlédnout i video. I když v některých momentech pokulhává, je z něj nějak cítit Skandinávie. A hlavně - ... and if it isn't me then pack your bags and leave.

Následuje Caribou s krvavou Odessou a celé jejich album Swim s roztodivnými zvuky stojí za poslech.

Experimentální Xiu Xiu a I love the valley, OH!

Před rokem touto dobou collection

Nedá mi to... Před rokem jsem se nacházela v podivné situaci, kterou jsem zvládala asi jinak, než se ode mě očekávalo. Nebo jak by se slušelo ji prožívat. Díky všem, kteří mi ji i třeba nevědomky pomáhali překonávat. Myslím, že tu situaci dobře vykresluje i hudba, která mě tím vším provázela. Je v ní patrný smutek, agrese, euforie i určité vyrovnání se s oním stavem, které bylo systematicky narušováno jeho přítomností. Nové útočiště jsem si sice našla, ale už jsem neměla odhodlání se odstěhovat, rozuměj úplně odpoutat. Udělala jsem v té době dost hloupých věcí, ale mám pocit, že se nemám za co stydět. Jen asi nejde vyjádřit, jak mě mrzí to, co se dělo předtím. A člověk způsobí sobě i druhým jizvy na duši, i když si to nechce připustit. Bylo to potřetí, nejsilnější. Vždycky jsem si už kupovala letenku na Zéland. Ale jsem vděčná (komu?), že jsem tam, kde jsem. A po zbytek života bych žila jen z toho objetí...

Drsnější Stingova dcera a pocit úpěnlivé nezávislosti

Clever lier, americké kratochvíle a strnulé uvolnění v tanci

Euforicky feeling good

Darling, well, you're born, get old and die here.

Well that's quite enough for me, dear.

No sleep, rozhořčení nad stavem světa a přetlak souzní s Enter Shikari

Christmas are fragile, handle with care

Jak se nechala slyšet Eva, na Vánoce je spolehnutí. Je to kousek roku, který je pořád stejný a má snad neotřesitelnou tradici. Já jsem ráda, že se mé osobní tradice mění a pomalu se s touto částí roku začínám vyrovnávat. Přece jen je nějakého předělu třeba a jaké si je uděláš... Pořádně zábavné budou až s dětmi. Ale že jsem byla letos extra hodná!

Zážitkem byl loňský koncert Stinga, který dávali na dvojce na Štědrý den. Protivné koledy jsou nahrazeny něčím hoch. I tradičním, ale silně emotivním v tomto podání. If On A Winter's Night připomíná temnou zimu takovou, jaká má být. Nejen o vánočním shonu, ale také o samotě, rozjímání, ohlédnutím se za dosavadním bytím. Takže malá ukázka a bonus... Doprovodní muzikanti dílo dovedli do dokonalosti v úžasném prostředí durhamské katedrály. Je k dispozici cd i dvd - důstojná náhrada Lucky, Káji a dudlajdů.

Smršť

... and I didn't believe her.

Slup je sup!

V tom listopadovém parnu jsem poprvé byla v asi nejlepší zoo u nás. Yucatánský skleník, visutá lávka nad džunglí, průchozí voliéry... to poslední se nám trochu vymstilo. Já, která s hrůzou prchá i před andulkou, jsem byla přímou účastnicí náletu supa na naše hlavy. Vrhla jsem se k zemi a radši se nedívala nad sebe. Sup si sedl na zábradlí a my jsme zůstali "odříznutí", ale za chvíli si to rozmyslel a odletěl za svými mršinami. Sloni si náležitě užívali bahenní lázeň, klouzali se, povykovali a třeba opice si nás bohudík nevšímaly. Prý když jim dítě nechtělo dát jablko, tak si vzali celé dítě, ha.

Ale zámek... Ách. Tam si dokážu představit...

In love with them. At least with somebody... (your dreams are the only things that save ya)

Bubudorf aneb Pálava pod nohama, Pálava v žilách

Geografka, antropoložka, ornitoložka a socioložka vyrazily vydatně posíleny spánkem a mnoha společnými idejemi (např. New Zealand) z Brna směr Mikulov. Cestou jim pán s potřebnými atributy vědce, jako je prý fantazie a kreativita, vyjadřoval svůj obdiv. Jako pedagog/biolog navrhnul zajímavé téma na diplomovou práci - vliv fotovoltaických elektráren na život v podzemí. Škoda, že bioložka má svá studijní léta za sebou. Toto téma by místo plazmy brala všemi deseti. Cestou přisedla potem zborcená rodinka, která klusala 3 km na autobus, aby si v Mikulově koupila plavky?! Ano, počasí bylo vskutku listopadové letní, ale až tak?

Snad jedině geografka neměla s Mikulovem přímo tu čest, ale obdivem nešetřila ani jediná návštěvnice. Antropoložka se tak zabrala do fotografování, nevnímaje ani fotografované objekty (nás), že zmizela v dáli. A její ztrácení a opětovné nalézání a předbíhání a zaostávání pokračovalo po celý den...

Před kavárnami se začaly množit stolečky a židličky a v tom jasném ránu neodolatelně přitahovaly kolemcourající. A protože tento nečundr byl ve znamení weina, musely slečny dostát svým závazkům. A tak první košt weina od pana Drmoly, který dle ornitoložky opravdu drmolí, proběhl již v deset hodin SEČ. Ač nerady se od chutného moku odtrhávaly, odrazovány od dalšího postupu místními, musely vystoupat na Kozí Hrádek a kol Turoldu, skrz vinice, na kterých se letos moc neurodilo, směr Stolová hora. Slečna ornitoložka jim ze své dobrodružné cesty k Baltskému moři dovezla vodku ochucenou zubří trávou a tu přesladkou chuť na vrcholu nevyměnila ani za sýrovou nadílku. Pak už opadly i její ochranářské sklony, nehnala turisty dolů ze skal, nevedla přednášku o pálavských zajímavostech.

Z bohužel neosiřelého Sirotčího hrádku nedočkavé dívky sestoupily do Klentnice. Ve velmi stylovém Café Fara se polovina slečen šetřila na večer popíjením roztodivných čajových směsí (mj. na posílení fertility), ale druhá půlka svědomitě plnila zadané úkoly počínaje vinným střikem s bezinkovým sirupem po klasiku - Pálavu. "A prosím ještě ty rohlíky, co tady pořád kolem nás nosíte."

Pod rozbouřeným nebem se brodily listím na Pálavu, Děvín, kochaly se osamělými skalami, stromy, rozeznaly na obzoru Bílé Karpaty i Alpy, a když stanuly na Dívčích hradech, spatřily podivína s dřevěným křížem šplhajícího po skále nahoru. "Vy jste turisté? No to jsem si oddechl." Zajímavá kompetice. Ohlížeje se po západu slunce proběhly dívky Dolními Věstonicemi, vynechaly všechna restaurační zařízení a už za tmy spěchaly po hrázi novomlýnských nádrží do Bubudorfu alias Strachotína. Ornitoložka si připadala jak na Baltu, ale ostatním vzdouvající se černá hladina až tak sympatická nebyla. Ve pustém Strachotíně byl snad vyhlášen zákaz vycházení, neboť cestou do socioložčina přechodného působiště potkaly jen intergalaktickou hlídku v jakýchsi zlatých sněhulích. Dívky bohudík neupoutaly její pozornost.

Slečny byly pohoštěny klobásami a vyrazily do místního podniku - U Cetlů, aby poznaly kolorit této svérázné vesnice a domluvily se na tour de sklípky. Stěny Cetlovky jedněm připomněly malbu krví, druhým malbu lidskými výměšky. V zájmu zdraví a zachování dekoru si daly svařené víno a jako bonus dostaly i recept na vermut - zchladit oslazený svařák. Dost bylo utrácení za Martini! Potřebné kontakty byly navázány a zatím nesourodá skupina se vydala do Vasova sklípku. Geografka měla svou malou premiéru. Podivovala se nad stěnami pokrytými plísní a neustále přešlapovala mezi sudy. Nohy už pro ten den nějak vypovídaly službu.

Tu ochutnaly ze sudu, tu z archivu a přesunuly se o sklípek dál. U Františka vylisovaly něco toho vína a zakotvily na jeho apartním posezení. Někdo usnul na stole, antropoložka (bez celodenního tréninku) se radši přesunula do spací vilky a ostatní popíjeli a vedli vášnivé debaty pozdě do noci/brzkého rána.

Ornitoložka už před šestou vyrazila pozorovat orly a husy, antropoložka také relativně brzy vyskočila z lůžka, ale místní voda ji s břichabolem poslala obratem zpět. Tak se alespoň mohla geografka dávat ještě chvíli dohromady v horizontální poloze. Na vyhlídkovém balkoně si daly snídani, i když čaj či káva se nedaly pozřít a vydaly se zpět. S mátožnými místními poobědvaly a ve vinotéce zakoupily místní skvosty. "Za kolik jim to dáme? Za ceny pro Pražáky? Neee, 5o korun mi dejte." V Šakvicích zamávaly socioložce a začaly se těšit na další čundr/nečundr. Třeba i v dalekých krajinách.

Fotodokumentace zde http://picasaweb.google.com/tereza.sustkova/Palava# a tu http://picasaweb.google.com/xenoekie2.

P.S.: Geografka s velkými obtížemi sbalila v sobotu ráno spacák. Během pochodu ji došlo, že v něm nechala polštář. Ten se tedy pěkně ponosil a šťastně se zas navrátil ke své majitelce.

Brilliant

Ganz sympathisch ....

Mokré zápisky Volume II. - Keprník a Šerák aneb jak zastavit jedoucí vlakovou soupravu

Co se týče diplomky, spolužačce Tereze o víkendu 22.-23.5. teklo do bot nejen obrazně. Za měsíc deadline a gró práce ještě před ní. A tak jsem se s ní solidárně vydala na Keprník a Šerák v počasí, kdy by ani psa nevyhnal. Vyrážely jsme z olomouckých Nemilan. Jak si zajistit jízdu vlakem osobákem, na který jdete se značným zpožděním? Klusejte po kolejích, málokterý strojvůdce vás přejede...

V Ramzové jsme se potloukaly kolem lanovky, kdyby se nějaký líný smrtelník chtěl taky rozhlédnout v mlze na Šeráku. Dlouho bezvýsledně, tak jsme se s krosnami na zádech loudavě vydaly nahoru, když tu se dole vynořila nějaká rodinka. První dvousedačku jsme zvádly levou zadní. "Bojíte se moc?" Při přestupování na jednosedačku jsem evidentně jsem měla hrůzu v očích. Ale žádný gentleman mi krosnu nevzal. Tak jsem ji křečovitě držela na klíně, pomalu přimrzávala a jízda v tom mléce se zdála nekonečná. Následný čaj s rumem a gulášovka už před desátou tudíž bodla.

S velkým přemáháním jsme vyrazily zkoumat turistické chodníky/lesní cesty/pěšiny/zvířecí stezky. Hlavním problémem slečen geografek se ukazalo sjednocení polohy v terénu a mapě, ha. Na strmých svazích jsme překonávaly prudké potoky, murové proudy, břehové nátrže... "To nepřejdu." "Ale přejdeš!" Tak jsem musela jít stále vpřed a na hlavu mi padal déšť, kroupy... Na Keprníku (nejvyšším místě) nám nad hlavou uhodil hrom a to už byla poslední kapka. Hysterický smích...

Žasly jsme nad hluboce zařezanými chodníky ve vrcholových partiích, kde se z nich staly regulérní kaňony protékané vodou. Terezina diplomka tak začala získávat jasnější obrysy a punc užitečnosti. Po celodenním dešti to nevypadalo na to, že bychom si mohly ustlat někde v divoké přírodě pod širákem, tak jsme už značně znaveny sestoupily téměř do údolí, kde se v prudkém dešti a bouři zjevili statní trampové a zavedli nás do vytopené lovecké chaty, nasytili nás úžasnými fazolemi, napojili čajem a rumem a hlavně nás usušili. Toť Terezin záložní plán. I když jsem hned z úvodu nevděčně prohlásila, že trampské písně nemusím, "pokrok" dorazil i do těchto sfér a namátkou Johny Cash a Ring of fire zní v setmělé místnosti za bouřky sakra dobře. Spacák usušen a mohla jsem zapadnout do postele...

Terezin oblíbenec Pade se chvalabohu v neděli nabídl, že s ní tentokrát ponese břímě vědy on a jako velký znalec okolí s ní vystoupal zase nahoru a jali se zmapovat druhou stranu hřebenu. V pondělí jsem totiž vyrážela směr Slovensko a při příjezdu v pozdních nočních hodinách bych asi těžko oprala outdoorové svršky a čile zas stoupala do výšin. Tak jsem hodila oko na mapu a vydala se směr Jeseník. Přestalo pršet, značka se příliš neschovávala a zablácená Janička vcelku rychle dorazila na nádraží. Než jsem se stihla rozkoukat, odchytl mě spolužák z vysoké (jaká náhoda), a že prý zrovna pojede vlak do Ostravy. Paní mě sice při zběsilém kupování lístku upozornila, že už měl být vlak dávno pryč, ale já jsem nedbala, spoléhajíc na to, že Lukáš a jeho suita to trochu pozdrží. Tak došlo k druhé sabotáži Českých drah. Běžela jsem za jedoucím vlak asi s tak urputným výrazem, že se průvodčí smiloval... Z toho vyplývá, že běh proti i za jedoucím vlakem má svůj smysl, a že i pracovníci českých drah (!) mají v sobě kousek lidskosti. S Lukášem jsme změny směru jízdy (minimálně třikrát) strávili v družném hovoru a já byla ready for the next ride... k našim východním bratrům.

A nezaprší a nezaprší

Výše fota z Morávky pořízená 18.5. S ohledem na některé čtenáře neuploaduju videa. Docela to tam hučelo... Předchozí dny jsme docela rádi zůstali uvězněni na vsetínské větrné hůrce a pozorovali hučící Bečvu. Cestou do Ovy pár objížděk, spoušť a Vašek tak zatoužil zkontrolovat svou srdcovou záležitost - Morávku. Seběhli jsme ze Skalice potoky řítícími se ze svahů, ze stezky kolem Morávky (single track?) už moc nezbylo.

Sesunuté svahy, odtrhavající se stromek online. Já překvapivě věřím svahům nad sebou, že nás voda nevezme s sebou... Vašek už tolik ne, ale nechá mě (měřítko) pózovat u břehu a až doma zjistí, že hladina se během "natáčení " povážlivě zvýšila. Odpouštěli Morávku...

Bouřící voda mě spíše fascinovala, než děsila. Na stabilitu svahů jsem při náhlém nadšení pro "vědu" nedbala. Za Skalicí byla vozovka zatarasená sesuvem, tak jsme si udělali menší objížďku, abychom si prohlédli to, co si voda vzala za své. A právem.

Mokré zápisky - to be continued...