Pochodové cvičení s maminou a bikerský Bedřichov

Mamininu návštěvu v Liberci jsem pojala jako malé pochodové cvičení, kolegyně v práci to nazývaly terorem, že by mě nikdy nepřijely navštívit, ale mamina přece není žádné béčko. Hned ve Studénce jí inteligentní pracovnice Českých drah namluvily, že vlak má 25 minut zpoždění (vyjížděl z Bohumína), takže mamina si v klidu seděla, dokud jsem jí nezavolala, že vlak se na čas už řítí na nástupiště. Takže šťastně dojela, spolucestující měli potřebu komunikovat (což mně se za mou drážní kariéru nestalo) a trefila i na magistrát. Pak mi stihla koupit narozeninový dárek, protože za dva měsíce bych mou úžasnou samonafukovací karitaťku už moc nevyužila a oblíbila si pivo Svijany (kdo taky ne).

V pátek jsme vyrazily na rozhlednu na Císařském kameni po obědě a nějakém tom zákusečku, takže závěrečné stoupání maminu zmohlo, ale do požadovaných 10 km jsme se na úvod vešly… Sobota byla ve znamení the best of Jizerky. Kancelářská Katka zachránila maminu od prudkého výšplhu na Frýdlantské cimbuří, takže jsme jely v sardinkovém busu na Smědavu, bylo krásně, nahoře teplota tak akorát. Avizovaných deset kilometrů jsme natáhly téměř na dvacet, protože jsem přece mamku nemohla ochudit o Jizeru. Z druhého nejvyššího vrcholu Jizerek je výhled na všechny strany, mamina zdolávala žebříky i skály a nahoře vždycky konstatovala, že ji přemluvím, i když jí to samotné nedalo. Před cimbuřím byl i řetěz… Cestou měla malou krizi a sedla si do borůvek, a tak jsme přece nemohly jen tak otálet, ha a nasbíraly jsme na koláč. Nabrala vodu z potoka a mamina prohlásila, že tohle pít nebude, ale jak se voda ještě hodila. Toulaly jsme se mezi skalami, lezly na vyhlídky a dlouhavou kamenitou cestou dolů mamina brala optimismus všem stoupajícím. Večer to znavená zabalila už po osmé.

V neděli ráno se obávala, že už nevstane, ale čile jsme už po x-té došly na nádraží a jely na zámkohrad do Frýdlantu. Trochu odstrašující byla délka prohlídky – 90 až 120 min a to se ještě nechodí na věž, ale slečna průvodkyně to prokládala víceméně vtipnými vsuvkami. V zámeckých komnatách bych se hned zabydlela a mamina byla v úžasu z pohádkové kuchyně. Dojely jsme domů a tam už byla nastěhovaná má nová krátce-spolubydlící a mamina se zas vydala na šestihodinovou pouť.

Následující týden jsem trávila spíše v Bedřichově a Katka si mě moc neužila, zato já si užila typické ostravské mluvy. Vilém vybavoval nějaký nový prominentní penzion a tak to ještě před kolaudací prubli (a při návštěvě ze stavebního jsme se museli schovávat, ha). Být v jejich společnosti bylo osvěžující. V jejich věku se už člověk neustále nepitvá jen v sobě a působili všichni relativně spokojeně. V pondělí už za tmy jsme vyrazili na Novou louku do loveckého zámečku, zburcovali místní, že nás přijde kupa na večeři, ať ještě nezavírají, ale došli jsme jen ve čtyřech, zbytek to vzdal. Zpátky jsme těch pár kilometrů vzali poklusem, protože Michal vytasil s hláškou, že dokud neslyšíš motorovou pilu, tak se nemusíš bát a vzpomínal na jazyky v listí z Blair Witch a podobné špeky.

V překrásný čtvrtek jsem neodolala, vzala si dovolenou, a že se trochu projedu s těmi závodníky po vrcholové plošině Jizerek… Spískali jsme to dohromady, není se na koho vymlouvat. Místo všudypřítomných asfaltek jsme se hned spustili dolů do Oldřichova po nějaké kamenité stezce, kdy mi málem upadly ruce, jak jsem křečovitě tiskla brzy, zadní kolo se mi smýkalo po vlhkých kamenech, kluci si to náramně užívali a chválabohu Vierka prohlásila, že ona se zabít nechce a sesedla. Tak jsem ji mohla s klidným srdcem následovat a mohly jsme potupně táhnout kolo i z kopce. Dole nás ještě čekala louka, tak to už Vierka vypěnila, že tohle není cyklistika, prohlásila se za samostatnou jednotku a zmizela. Až pivo u Kozy nás všechny zase smířilo. Viničnou cestou s výhledy jsme po vrstevnici po písečku a kolem bunkrů a pomníčků dojeli do Ferdinandova, abychom mohli zas vystoupat na Hřebínek. Zdolat 16% stoupání na Rauscheckove cestě jsme se ani nepokoušely, přece jen preferuju tu pěší turistiku… Na Josefův důl už se jelo ideálně a nožky mi vypověděly službu až před Královkou. Prý jsem se i bez tréninku držela statečně, ale jejich styl nekoukám se napravo ani nalevo, na rozhlednu nevylezu, mi moc nevyhovuje. Já se kochám ráda.

Týden mi v Bedřichově uběhl docela dovolenkově, i když mě Vilém pravidelně před ranní etapou kolem šesté hodil do práce. Martin a jeho ženy mě vzali v pátek do Hranic, kde jsem stihla stejný spoj jako když jedu vlakem a ještě jsem byla ráda, že jsem celá. Zuřivě troubící kamion a dva osobáky vedle sebe na cestě běžné šířky není dobrá kombinace.