Naše trasa, naše pivo, naše nocležiště
Spěšný vlak se zastávkou na znamení. To znamená, že cesta je velmi dlouhá. Jako poslední dorazím do chotěbořské nádražky a rebelsky si objednám Rebela. Místní štamgasti u Chotěboře na nás asi jen tak nezapomenou. Člověk by nevěřil, jak je v noci na poli živo. "Tady už je obsazeno, prosím!" A větrno.
Balancujeme na vlhkých kamenech podél hluboce zaříznuté Doubravy. Třeba griotkou dodat nohám pevný krok a hlavě nebojácnost při šplhání na vyhlídku Sokolohrad. Pro zhodnocení tohoto "horolezeckého" výkonu zhlédni fotogalerii zde http://cs.wikipedia.org/wiki/Sokolohrady. Cestou poprvé za naši společnou čundrokariéru potkáváme podobné seskupení. Nabízejí nám rum. "My máme griotku, Jani, nabídni jim!" "Nabídni si jim svou!" Stejně už jsou po ránu trochu zmožené a nejradši by to už zapíchly.
Soutěska končí a civilizace nám nabízí něco k snědku. Vysočina - pro brambory jak stvořená - v bílkovském hoch Bistru se jimi nacpeme na všechny způsoby a zapijeme to Regentem. S mírným supěním vyrážíme dál, trochu bloudíme. Bramborová brigáda. "Děvčata, pojďte nám pomoc!" Prcháme.
Některé houbařky neustále zdržují. My si radši schrupneme na sluníčku... Máme houby, máme špek. Začíná bojovka. V Sobíňově se rozdělíme na hospodský a vajíčkový tým. "Mladé maminky jdou!" "A to se nebojíte takhle samy?" "Vždyť je nás šest ženských, to se spíše nás lidé bojí!" Tým A po menších útrapách tekutého Rebela zajistí, ale tým B dojde s prázdnou. Kam ty dnešní vesnice spějí? Ale děvčata odvážná si sůl vyprosí a z Motorestu v Novém Ransku si udělají samoobsluhu. Ještě trochu fotogenického Pobočenského rybníka, rybníka Řeka se zavřenou hospodou Moře a můžeme kuchtit smaženici před Radostínem. Vybíravé Janičce spálený špíček moc nešmakuje. S mírnými obavami sledujeme zvířecí cestičky ústící za našimi hlavami a posed před námi. Ale evidentně nás nic nezašláplo a myslivec si nás s dravou zvěří nespletl. Nad lesem vycházející obrměsíc nás trochu vystraší, Slunce, seno... hadra, ale s čajem s rumem se usíná vcelku příjemně.
Při pochodování radostínskými rašeliništi je Eva ve svém živlu. Obejít Velké Dářko je trochu zdlouhavé. Já s Andreou pelášíme, ale ostatní se nemohou vykochat do sytosti. Přidávám do kroku, mírně rozmrzelá z toho, že by těch kilometrů mohlo být více a trochu tak narušuju pohodu, která se ale navrátí před Polničkou v Saloonu. Zahradní železnice. Tera s vidinou skutečné hromadné dopravy zavelí vypít pár Rychtářů. Vůle jít dál pomalu ochabuje a slavnou Zelenou horu vidím jen z okna autobusu. Ve Žďáru se alespoň otočíme na náměstí, než zase zapadneme
s Rebelem u nádraží. Z posledních zásob vykouzlíme hostinu, Eva s Terou si nechají dobrovolně ujet vlak a my ostatní nedobrovolně. Přikvačíme na perón, kde už vzduch víří jen mávající dlaně ujíždějícímu vlaku. Chvíli se hašteříme na peróně, než naskočíme na osobák jedoucí naším směrem. "Děvčata, my jsme na vás čekali, až se rozhodnete a my můžeme vyrazit!"
Vysočina mi vždycky přišla jako nepřívětivý, studený, drsný kraj. Jak jsem se mýlila! Chci zpátky to slunce, ten měsíc, tu vodu, ty lesy, ta pole, to pivo, ty souputnice! Nováčci v grupě již po čundru v Českém ráji, za který mám napsanou absenci, asimilovaní byli a já se s nimi sžila velmi rychle. No bodejť.
Fota ukradnuty zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat