Resty

Tenhle report píšu značně naštvaná, takže asi nebude příliš poetický, ale co by člověk čekal od někoho takového, jako jsou České dráhy, že ano. EC z Žiliny mělo 35 minut zpoždění, přeskakovala jsem z vlaku do vlaku, ale přípoj v Pardubicích nečekal. Aby člověk vyjel brzo ráno, pokud se chce v naší republice někam dostat do večera. Měli by povinně vracet jízdné... Než by zkrachovali, tak by se nad sebou alespoň zamysleli... Ode dneška jezdím přes Prahu... Připlatit si za Student Agency a Pendolino a člověk nebude mít pocuchané nervy... Tak ale jednou se to stát muselo....

Mám pocit, že bych se nejradši na všechno vykašlala a přestěhovala se za Vaškem... Ale to u něj není na pořadu dne, takže asi až nastane čas....

Víkend 13-14.9. (buďme systematičtí, ha): Na Vsetíně jsem se měla dobře, až mi z toho nenadálého přísunu poživatin bylo v pondělí šoufl. Tak už vím, že musím udržovat střídmost celý týden, což je ale docela těžké... Hned v pátek večer jsme jeli na chatu, takže jsem si nestihla vyprat věci, ale Vaškova sestra se nabídla – vyprala, vyžehlila, svačinu nabalila....
Vašek si koupil koloběžku. Žádnou obyč skládací, ale velkou bytelnou, takže jsem ji musela hned prubnout. V sobotu jsme čli na Velký Javorník, ale z Kasáren, takže žádný velký výkon, ale rozhledy široko daleko, kupy borůvek a dlouhatánská cesta na kolobce dolů....tady máte důkazní materiál.

Ze Vsetína jsem jela obtěžkána věcmi do domácnosti a vůbec se mi odtamtud nechtělo a tudíž první , několik dnů se táhnoucí krize byla na světě....

Kde byly ty společenské časy, kdy mi připadalo, že se se mnou chtějí všichni seznámit a něco podnikat. Po dnu stráveném v práci u počítače se už člověku nechce komunikovat přes icq a sedět při tom za dvěřmi na zemi (aspoň že v bytě), nechce se mu tupě zírat na telku nebo nemá chuť číst, ale spíš vypadnout ven. Ale všichni se vymlouvají, že jsou znavení, nemají peníze. Aspoň v úterý nečekaně zazvonili kluci, vyměnili jsme si s Václavem oblečky a šli jsme na jedno do hospody. Ale s klukama to přece nemohla být obyčejná vycházka. Při snaze o odkódování mříží v našem domě je zablokovali a museli jsme je přelízat. V hospodě jsem pak byla jak na trní, že si zas utrhnu v domě ostudu, ale před mým návratem se nějak zázračně odblokovaly.

Konečně je aktuální mé pracovní číslo, co někteří z vás vyšťourali na netu. To jednou došli nějací pracovníci a hned zkraje mě sjeli, jak si to představuju, že nemám na stole správný telefon. Že prý mám na něj volat a oni budou chodit po chodbách a poslouchat, kde asi tak může být. A já pořád dumala, že mi nikdo nevolal... A já na ně, že přeci jsem ten telefon, co jsem měla na stole, psala už do všech písemností. Že bude jednodušší změnit telefonní seznam magistrátu, než mi donést nový telefon. Ale prý to nejde, ha. Ale kdybych se vdala, tak by to přejmenovat šlo. Logika jak blázen. Mají tu totiž debilní systém, že číslo není vázáno na funkci, ale na jméno.
Takže mi teď volají pořád lidé, že chtějí mluvit s nějakou ženskou z vodoprávního, nebo se mně vyptávají na kanalizaci atd. Rozdmýchala jsem s paní Kurešovou a Františkem spor s vedením magistrátu, že tenhle systém je dost nesmyslný.