20.-28.9.

Víkend 20.-21.9.: Pepino hrálo v Liberci, takže Vašek mě zas přijel potěšit. Počasí nebylo nic moc, ale Vašek chtěl na Ještěd a já vykoumala, že je v Hanychově Den otevřených dveří v jenom kostele, kdy byl měla být přístupná i kostelní věž. Tak jsme se dosyta vyspali do půl 11, vydatně posnídali a vydali se k poněkud podivnému kostelu. Uvnitř byli jen správci a paní z radiožurnálu, která nelenila a hned s náma udělala rozhovor. Já se hned samozřejmě bránila, že nejsem věřící, a že jsem se jen přišla porozhlédnout z kostelní věže. Na otázku – Co mě zaujalo na tomto ošuntělém kostele – jsem neuměla odpovědět, takže následovalo delší ticho a paní mi napověděla – Zatím nic.... To Vašek obstál lépe a jal se paní vyprávět, jak jezdíme po světe a zkoukáváme kostely a synogogy. Chudáci pořadatelé – zorganizují takovou akci a v rádiu pak budou znít jen slova nevěřících psů – paní totiž hned poté odjela.

My jsme si vystoupali po poněkud vetchém schodišti do věže a nejvíce mě zaujalo, že místo zvonů byly amplióny – zvon jim Němci roztavili během války a na nový zatím nebylo.

Na Ještěd jsme se zas nevydali pěšky. Byla zima a nahoře nás to málem odfouklo. Konečně jsme se dostali do restaurace, i když tam byla svatba a dali si něco malého. V neděli měl Vašek zápas, tak jsem byla jediná ostravská fanynka v moři Liberečáků a schválně tleskala do ticha...

Přes týden jsem vysedávala doma a neměla s kým vyrazit ven, tak jsem to rozsekla a kontaktovala jednu kolegyni z přírody – pracovně Hatlapatka. Hned mě pozvala do čajovny a druhý den do Jablonce do divadla. A najednou nás šla kupa – Lubošova squadra se k nám taky přidala. Cesta do Jablonce tramvají úzkokolejnou byla jak jízda na horké dráze a bylo mi mírně blivno... Shlédli jsme představení Krátkého úderného divadla Infračervená karkulka – markýza andělů (tak nějak přibližně) a já se bála, že to bude něco na rozhraní vtipnosti a trapárny jako třeba u HaDivadla. Ale dost mě překvapili, já se smála celou dobu a nebyly to žádné laciné vtípky. Takové divadlo na divadle, trochu improvizace a na konci oheň na pódiu a rozflákaná kytara. Na ni jim nebude stačit ani vstupné. Jsou z Liberce a zajíždějí i do Prahy. Vřele doporučuju.

Pak jsme s klukama ještě poseděli, protože jsme spolu jeli tramvají a já bych potmě s mapou těžko někde poletovala po městě. Tam se mnou do té doby sdílný Václav přerušil styky a od té doby se na mě dívá vražedným pohledem. A způsobily to jen má nevymáchaná ústa, když jsem si z něho dělala legraci. Uznávám, že to někdy přeženu, ale když se na mě někdo naštve po pár větách a už se mnou nechce mít nic společného, že mě jako prokoukl, jak jsem hrozná holka, tak asi za moc nestojí...

Cestou jsme se s Jiřím vsadili o pět piv, jestli Fleischmann vyskočil v Grandhotelu z vlaku nebo z tramvaje. Já si jasně vybavovala jeho výskok i se sedačkou z dopravního prostředku připomínajícího nejvíce tramvaj, ale to by tady nesměli mít tak divné vlaky... Takže jsem to projela a nemohla jsem být za zbabělce – na Lubošově rozlučce dostal pět piv...

Na víkend 27, 28.9. jsem se po měsíci rozjela domů domů – převzít si narozeninové dárečky, slavit a vyprat (kufr už s sebou nikdy více!). Poslední pátek je sanitární den, tak jsme se s Evou odvážily zeptat a z práce jsme šly o půl hodiny dříve, abychom stihly vlak už ve dvě. Eva se trochu obávala cesty se mnou, tak jsem kaufla plechovkové pivo, v Pardubicích jsme si koupily ještě jedno a při sezení v uličce na zemí a družném hovoru cesta proběhla ve vší spokojenosti.

Doma mě sice přivítali otázkami – Ty chodíš do divadla (60,-), příp. do čajovny, ty na to máš? Což člověku moc nepřidalo.... Ale společná oslava s Tomášem a Zuzou proběhla v pohodě (až na věty – ty nějak hodně mluvíš, neměla bys tolik pít, pravda: jedna sklenka vína a byla jsem ráda, že si se mnou někdo povídá...). Dostala jsem krásnou pánev s pokličkou a s indickým vzorkem, pyžamko atd.

Pro synovce Ondru už jsem mírně out se svou neznalostí gamesek s Hvězdnými válkami... Šimon se pěkně ve školce rozmluvil a pořád se ke mně má, ale asi jim všem budu postupem času o dost vzdálenější. V neděli jsme ještě jeli pozdravit Porubáky na zahrádku, a pak začala ta níže zmiňovaná strastiplná cesta do Liberce s příjezdem o půlnoci.